OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Difficile est tangere, cum doleas ( je těžké mlčet, když cítíš bolest) - 21. - 22. kapitola

20.02.2010 (20:00) • geniela • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 889×

21. kapitola

Eleanor

Od návštěvy Orlího oka se Damian chová nějak divně. Vůbec se neusmívá, pořád se mračí a každý den je mrzutý. Budu si s ním muset dneska promluvit. Zabraná do vlastních myšlenek jsem se oblékla a vydala se ke stájím, kde jsme se každé ráno s Damianem sešli a poté vydali na naši louku. Tam jsme trénovali až do večera. 
„Ahoj.“ Pozdravila jsem mračícího se Damiana. Damian mi pozdrav oplatil pouhým kývnutím. No ten má zas náladu. Opět nebude žádná sranda. 
Mlčky jsme doběhli na louku. Celou cestu jsem nenápadně pozorovala Damiana. Dneska byl obzvlášť zamračený a ponořený do svých myšlenek. Začínal mi dělat starosti. Co když je nemocný? Nebo dokonce umírá? Ach bože, už zase mě napadají katastrofální závěry. Nesmím nad tím přemýšlet. Nadávala jsem si v myšlenkách.
„Takže, dneska tě naučím už poslední věc, kterou bys měla umět a která mně osobně už mnohokrát zachránila život.“ Promluvil náhle Damian se sklíčeným hlasem. Vůbec jsem ho nechápala. Opravdu si s ním musím promluvit. Co mu sakra je?
„Damiane, chtěla bych se…“ nenechal mě ani doříct větu a zarazil mě se zdviženou rukou.
„Žádné otázky. Až po tréninku.“ 
„Dobře.“ 
„Pojď si sednout. Dneska tě chci naučit komunikovat mezi vlkodlaky pomocí mysli. Je to poslední věc, kterou tě mohu naučit.“
„Počkej. Ale vždyť jsme ještě nebojovali ve vlčí podobě.“ 
„To tě nemusím učit. Máš to v krvi.“ 
„Já to nechápu.“ 
„Když jsi ve vlkodlačí podobě, tvé lidské smysly přestanou pracovat a nahrazují je zvířecí.“ Snažil se mi to vysvětlit Damian.  
„Aha.“ Byla jediná má reakce. Byla jsem trochu zaskočená jeho odpovědí. Vůbec by mě nenapadlo, že ve zvířecí podobě budu i myslet jako zvíře. 
„Takže, abychom jsme se někam dostali,“ ujal se zase slova Damian, „zavři oči a zhluboka dýchej.“ Poslechla jsem jeho instrukce a zhluboka dýchala. Obklopila mě vůně lesa. Cítila jsem vůni dřeva, trávy, kytek.
„Dobře, teď si zkus představit, že jsi tady úplně sama. Nic okolo tebe není. Žádný les, tráva ani já.“ Snažila jsem se soustředit, že tu opravdu nic není, ale moc se mi to nedařilo.
„Nevadí, nevzdávej to. Napoprvé je to vždy těžké. Musíš zhluboka dýchat a uvolnit svou mysl od těla. Nesmíš nic okolo sebe vnímat. Až tohle zvládneš, budeš si připadat, jako kdybys byla na celém světě sama.“  
Snažila jsem se držet Damianovích pokynů. Hluboký nádech a výdech. A ještě jednou. Náhle okolo mě začal utichat les. Vůně se začala vytrácet a já se začala ocitat v naprostém klidu. Nevím, jak jsem to udělala, ale náhle jsem začala prozkoumávat mysli jednotlivých vlkodlaků, než jsem našla tu, kterou jsem hledala. 
„Ahoj.“ Oslovila jsem dotyčného.
„Co to?“ 
„Nu co. Nejsi rád, že si můžeme popovídat?“ 
„Eleanor?“ 
„Ano, Timmi?“ 
„Co děláš v mé hlavě?“
„Nu coby, povídám si s tebou?“ 
„No, víš, nechci být nezdvořilý, ale nechceš vypadnout z mé hlavy?“
„Proč?“ strašně mě bavilo ho zlobit. 
„Víš, mám něco na práci.“ Odpověděl mi Timmi s menšími rozpaky.
„Jo, a co?“
„S Emily něco řešíme.“ 
„Opravdu? A co?“ upřímně řečeno jsem se dost bavila.
„Do toho ti nic není!“ Timmi se začal rozčilovat a mě to přišlo strašně směšný.
„No dobře, ale nemysli si, že z toho vyvázneš tak lehce. Jak se vrátím do vesnice, tak chci slyšet všechny detaily.“ 
„Dobře.“ Rezignoval Timmi. Pak jsem znovu pocítila opojnou vůni lesa. Pomalu jsem se začala vracet do reality. 
„Tak jak se ti to povedlo?“ vyzvídal Damian.
„Jo, povedlo. Našla jsem Timmiho a tak trochu ho vyrušila při práci s Emily.“ 
„Takže se konečně rozhoupal?“ ptal se Damian sám sebe, „ale trvalo mu to.“ 
„Bude z nich pěkný pár.“ 
„To jo.“ Souhlasil se mnou Damian. „Na co, že ses chtěla zeptat?“ 
„No víš, Damiane, chtěla bych vědět, proč jsi v poslední době tak zamračený a mrzutý. Vůbec ti to nesluší!“ 
„To kvůli tobě.“ 
„Kvůli mně?“ 
„Ano, kvůli tobě. Už jsem tě naučil všechno a ty můžeš odejít. Nic tě tu nedrží.“ Zhluboka se nadechl a pohlédl mi do očí. „Miluji tě.“ tato dvě slova mnou projela jako elektrický šok. On mě miluje. Znělo mi v uších. Naklonila jsem se k němu a přitiskla svá ústa na jeho. Damian mi začal oplácet polibky. Z nevinného polibku se stal naléhavý. Tiskli jsme se k sobě co nejblíž a jeden druhého jsme se nemohli nabažit.
„Taky tě miluji.“ Zašeptala jsem mezi polibky.

22. kapoitola

O několik dní později

Eleanor

Nemohu tomu pořád uvěřit. Damian mě miluje a Timmi se dneska žení. Zrovna začala hrát hudba a všichni jsme se postavily. Dlouhou uličkou k oltáři kráčela Emily v krásných bílých šatech. Byli bohatě zdobené. Výstřih měla hluboký, zdobený krajkou. Okolo krku ji vysel řetízek, který ji končil hluboko ve výstřihu. Vlasy měla sčesané do zadu, kde se jí vyjímal ohromný drdol ze kterého vycházelo pár zvlněných pramínku. Jedinou ozdobou ve vlasech byla stříbrná čelenka. Obličej jí zdobil zářivý úsměv, který patřil jenom Timmimu.  I jemu to moc slušelo. Byl oblečen do černých kalhot ve kterých měl zastrčenou bílou košili. Svůj pohled upíral na překrásnou Emily. V očích mu doslova tančili jiskřičky štěstí. Damian stál vedle Timmiho. Byl stejně oblečen a také vypadal šťastně. Na chvíli jsme se střetli pohledem. Chvíli jsme se upřeně navzájem dívali do oči a jeden na druhého se usmívali, dokud nepromluvil farář.

„Sešli jsme se zde, abychom spojili ve svazek manželský tyto dva lidi.“ Začal úvodní řeč farář. Na chvíli jsem se zamyslela a místo Timmiho a Emily jsem viděla stát u oltáře sebe s Damianem.

„Ano.“ Rozezvučil se kaplí Timmuv hlas, který mě probral z mé šílené představy

„Můžete políbit nevěstu.“ Usmíval se na ně farář.

Po svatbě následovala hostina, kde se všichni dobře bavili. Rodiče Emily vzpomínali na doby kdy byla ještě malé miminko. I Damian nebyl po zadu a také zavzpomínal na doby kdy Timmi byl malý a co všechno vyváděl. Když už se lidé začali pomáli rozcházet do svých domovů, rozloučili se s námi i Timmi s Emily. Po chvilce jsme s Damianem zůstali sami.

„Pojď semnou,“ zašeptal mi něžně do ucha „chci ti něco ukázat.“ Poslední slovo zašeptal skoro neslyšitelně, pak mě začal líbat na ústa. Náš polibek byl něžný a pomalý. Když se naše ústa od sebe odpojili, zadívala jsem se Damianovi do očí. V jeho očích přímo tančili jiskřičky štěstí. Šťastně jsem se na něj usmála a ještě jednou ho políbila. Pak jsme vyrazili mě neznámo kam. Nešli jsme moc dlouho. Zastavili jsme na velkém kopci, který vzbuzoval dojem, že máte nebe přímo na dosah ruky. Lehli jsme si do trávy a pozorovali hvězdy. Nepotřebovali jsme slova, abychom věděli jak se ten druhý cítí.

„Eleanor podívej se padá hvězda,“ ukazoval mi prstem Damian padající hvězdu, „něco si přej.“ Zavřela jsem oči a myslela na své přání.

„Co sis přála?“

„Kdybych ti to řekla, nesplnilo by se to. A ty sis něco přál  Damiane?“

„Ano přál.“ Odpověděl mi Damian s úsměvem na rtech. Úsměv jsem mu oplatila, ale hned mě přešel, když jsem si vzpomněla že už bych měla odejít.

„Děje se něco?“ strachoval se Damian

„Ne… Tedy ano… A já nevím.“

„Víš, že mi  klidně můžeš říct co tě trápí.“

„Já vím. Víš jde o to, že už bych měla odejít.“ Na Damienově tváři se usadil bolestný výraz, který jsem nerada viděla.

„Myslel jsem si, že už jsi zapomněla na svou pomstu.“ Řekl mrtvím hlasem Damian.

„Ne nezapomněla. Nikdy  nezapomenu.“

„Ale vůbec ses o ničem nezmiňovala. Ani slůvkem, že plánuješ svou pomstu. Tak jsem doufal, že tě ta chu ť po pomstě přešla.“ Chtěla jsem mu odpovědět, ale vyrušil nás výkřiky z vesnice. Na nic jsme nečekali a rozeběhli se zpátky do vesnice. Ve vesnici jsme byli ani né za pět minut. Hned u prvního domu jsem narazila na upíra. Pomalu mě ani nezpozoroval a už z něj byl jen pouhý popel. Rozhlédla jsem  se po vesnici a u kostela jsme zahlédla Juliuse. S neutrálním výrazem jsem došla k němu.

„Tak sem si mi utekla.“ Řekl lhostejným tonem, ale já věděla, že to v něm vře.

„Asi to tak už bude. A teď vypadni z naší vesnice“

„Neboj vypadnu, ale až tu nebude žádný živý vlkodlak.“

„Vrrr,“ zavrčela jsem na něj výhružně a cítila jsem se mi začíná čelist prodlužovat.

„Eleanor počkej!“ křikl na mě David. Otočila jsem se na něj a čekala co ještě poví. „ Nech bojovat mě. Mám právo na postu.“

„Dobrá. Já ti bránit nebudu. Ale buď opatrný.“

„Neboj budu.“ Ujistil mě David

„Tak ty ještě žiješ?“ Provokoval Julius Davida

„Jak vidíš tak ano.“  David se začal měnit ve velkého černého vlka. Vypadal dost hrozivě. Julius vytáhl meč a zaútočil. David se obratně vyhýbal jeho útokům. David zaútočil na Juliuse a povedlo se mu ho seknout do obličeje. Z ran mu začala vytékat krev.

„Za tohle mi zaplatíš!“ zasyčel Julius a s nenávistným pohledem zaútočil znovu na Daniela. Daniel byl rychlejší a shodil ho na zem, kde Juliusovi prokousl hrdlo. Když Juliusovi bojovníci zjistili, že je jejich pán mrtev, vzali nohy na ramena.  David se proměnil zpátky do lidské podoby a usmíval se od ucha k uchu. Došla jsem k němu a objala ho.

„Už konečně mohu v klidu spát.“ Zašeptal mi do ucha.

„Je někdo mrtev?“ otočila jsem se na Damiana.

„Ne nikdo. Jen je poničených pár domu, ale nikdo není mrtev. Jen pár zraněných, ale ti budou do zítřka v pořádku.“ Jen jsem na Damiana kývla. Rozhlédla jsem se kolem sebe a viděla samé známe tváře lidí. Lidí, kteří mi přirostli k srdci a já je teď musím opustit. Pohlédla jsem na Timmiho jak se objímá  s Emily a láskyplně se na ní dívá. Na Davida, na kterém jde vidět úleva, že už se pomstil za sebe a za svou rodinu. Jako na posledního jsem se podívala na Damiana. V jeho pohledu byla vidět jen bolest. Věděl co mám v plánu udělat.

„Pojedu s tebou.“ Promluvil náhle pevným  a rozhodným hlasem Damian.

„Cože?“ byla jsem zaskočená jeho slovy.

„Pojedu s tebou!“ v jeho hlase bylo znát, že nepřijímá žádné námitky.

„Ale je to nebezpečné.“

„Právě proto jedu s tebou.“ Jeho slova mě potěšila. Šla jsem k němu blíž a usmívala se při tom na něj. Úsměv mi opětoval a poté jsme se políbili. V našem polibku byli všechny naše emoce, které právě cítíme. Radost, strach, láska.

Šla jsem do svého domu si sbalit pár věcí na cestu. Pak jsem se rozloučila s přáteli a spolu s Damianem jsem opustili vesnici

Autor: geniela (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Difficile est tangere, cum doleas ( je těžké mlčet, když cítíš bolest) - 21. - 22. kapitola: