Difficile est tangere, cum doleas ( je těžké mlčet, když cítíš bolest) - 23. - 24. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

A je tu další pokračování. Chtěla bych poděkovat mé věrné čtenářce za její komentáře,které mě vždy potěší. Děkuji Anno43474

21.02.2010 (20:00) • geniela • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 844×

23. kapitola

Eleanor

Byli jsme na cestě celý týden. Celou tu dobu mě poháněla má vlastní nenávist, kdyby bylo po mém, běžela bych i v noci. Damian byl ale neústupný. Dokonce jsme se stihli i kvůli tomu pohádat! Jo to byl ale božský klid, celé tři hodiny Damian mlčel a nesnažil se mi vtlouct do hlavy abych se snažila ovládnout můj vztek.

„Aleanor! Poslouchej mě chvíli!“ snažil se mě zastavit Damian. „Dneska se do hradu nedostaneme. Musíme najít nějaký hostinec, kde přespíme a vymyslíme nějakou strategii.“ Achjo kde jsou ty božské tři hodiny ticha.

„Proč by jsme tam nemohli vpadnout teď hned! Budou nepřipravení a my je lehce zlikvidujeme.“

„Protože by mohli úplně stejně lehce zlikvidovat oni nás.“ Odpověděl mi klidně Damian. Bože jak nejradši bych ho teď a tady nakopla do hoje krásného zadku. Nad tou myšlenkou jsem se musela pousmát, bohužel Damian si to vyložil po svém.

„Jsem rád, žes to konečně pochopila.“ Chtěla jsem mu vyvrátit jeho mylný úsudek, ale když mě objal svýma silnýma rukama a přitáhl si mě ke své hrudi. Trochu jsem se od něj odtáhla abych se mohla podívat do jeho hezké tváře. Chvíli jsem se utápěla v jeho očích. Už déle jsem to nemohla vydržet, stoupla jsem si na špičky a přitiskla své rty na jeho. Polibek mi oplácel. Zprvu byl náš polibek líny ale postupně se měnil ve vášnivý až hladový. Jeho ruce mě hladili po zádech a hledali si cestičku pod mé tričko. Opustil mé rty a centimert po centimetru zasypával mou pokožku něžnými polibky. Jeho rty putovali po mé bradě, krku až se zastavil u klíční kosti. Oba dva jsme zhluboka oddychovaly.

„Vem si mě.“ Řekl náhle Damian.

„Cože?“ překvapila mě jeho otázka.

„Vem si mě.“ Opakoval mi svou otázku a při tom se mi díval do očí. Vzpomněla jsem si na svatební den Timmiho a Emily, jak jsem si představovala mě a Damiana ve svatebním a po tváři se mi rozlil šťastný úsměv. Vtiskla jsem Damianovi polibek a zašeptala mu do ucha své „ano“. Jeho tvář také zdobil šťastný úsměv. Přitiskl si mě k sobě ještě blíž a mačkal mě ve své velké teplé náruči.

„Pojď měli bychom najít nějaký hostinec.“

„Dobře.“ Vydali jsme se po temné vyšlapané lesní cestičce. Cesta netrvala moc dlouho a narazili jsme na jeden celkem slušný hostinec. Vešli jsme dovnitř, Damian zaplatil za pokoj a za teplou večeři. Šli jsme si sednout ke stolu abychom si mohli počkat na večeři. Po chvilce nám hostinská donesla večeři a my se do ní s chutí pustili. Když jsme se najedli a chystali se odejít do svého pokoje, otevřeli se dveře do hostince a v nich stál muž. Okamžitě jsem ho poznala. Byl to Thomas. Nemyslela jsem si, že bych ho ještě někdy mohla spatřit. Když se podíval našim směrem, hned se vydal za námi.

„Damiane! Příteli můj.“ Došel k němu s otevřenou náručí a oba se objali.

„Thomasi, jsem rád, že tě zas vidím.“

„Eleanor jsem rád, že jsi konečně mezi svými.“ Otočil se na mě Thomas a také mě objal.

„To já také Thomasi.“

„Co tu vůbec děláte?“ Divil se Thomas.

„Jdeme za Angelusem. No spíš Eleanor, chce dokončit svou pomstu.“ Ujal se slova Damian.

„Ale to nesmíte!“

24. kapitola

Eleanor

„Proč by jsme nemohli Thomasi?“ divila jsem se.

„Protože se něco děje.“

„Co se děje?“ ujal se znova slova Damian.

„Děje se něco zlého. Já pořádně nevím co. Ale co vím jistě je, že tam nesmíte. Angelus pozval všechny šlechtice k sobě na hrad a teď něco plánují.“

„Co plánují?“

„Já nevím Damiane. Opravdu nevím. Ale mám takové zlé tušení, že pro náš lid to nebude nic pěkného.“

„V tom případě musíme být rychlejší než Angelus.“

„Co tím myslíš Damiane?“ vůbec jsem mu nerozuměla a co víc mě mátlo byl jeho výraz. Byl tak klidný, vyrovnaný, úplně bez jakékoliv emoce. Skoro mě až děsil.

„Tím myslím, že se budeme muset vrátit do vesnice a svolat všechny naše přátelé. Pak se vydáme znovu na cestu a zaútočíme na ně jako první.“

„Takže tím myslíš, že teď hned se budem muset vrátit?“

„Ano,“ odpověděl mi hlasem, který nepřijímá žádné námitky.

„Vždyť je noc. A sám si říkal, že je to v noci nebezpečné.“

„Budeme to muset risknout. Nesmíme ztrácet ani minutu.“ Než jsem stačila cokoliv namítnout, držel mě Damian za ruku a táhl mě z hostince. Když jsme byli dostatečně daleko, všichni tři jsme se proměnili ve vlka a běželi jsme co nám jen síly stačily.

Když se začínalo rozednívat cítila jsem jak mě opouští síly. Byla jsem unavená, nohy mě bolely a každý sval v těle mi přímo hořel. Zaťala jsem zuby a ještě víc přidala. Přála jsem si být co nejdřív doma. Když už jsme běželi i celý den, cítila jsem jak mi z očí vytékají slzy, slzy bolesti. Snažila jsem se tu hroznou bolest nevnímat. Ohlédla jsem se po svých společníku a všimla si, že i oni jsou dost unavení a též bojují s bolestí.

Po nekonečných dvou dnech neustálého běhu jsme dorazili do vesnice. Všichni se okolo nás shlukli a čekali až se proměníme a až popadneme dech. Myslela jsem, že se ani neproměním jak jsem byla vyčerpaná.

„Musíme… musíme se… musíme se připravit.“ Vykoktal Thomas.

„Na co?“ byl zvědaví Timmi.

„Angelus shromažďuje…“ znovu se snažil popadnou dech Damian „ vojsko.“

„Musíme je napadnout dřív, než on napadne nás.“ Dokončila jsem naše vysvětlování. Chtěla jsem se vydat ke svému domu, ale Damian mě zastavil. Pohlédla jsem na něj s otázkou v očích.

„Pojď, vezmeme se teď hned. Nechci už déle čekat.“

„Moc ráda se teď a tady za tebe provdám.“

Sehnali jsme kněze, který by nás mohl oddat. Našimi jedinými hosty na naší svatbě byl Timmi a Emily. V životě jsem si takto svou svatbu nepřestavovala, vždy jsem toužila po nádherných květinách, které budou všude rozmístěny, bude hrát nádherná hudba a já budu mít ty nejkrásnější šaty za všech přítomných. A teď se vdávám mám na sobě klučičí kalhoty a rozškublé triko, neupravené vlasy ale přesto jsem nejšťastnější na světě. Po mém boku stojí muž který mě miluje z celého srdce a já jej. Co víc si mohu přát.

Když nás kněz oddal a my svůj sňatek zpečetily novomanželským polibkem, vydaly jsem se do našeho společného domu. V životě jsem u Damian nebyla, ale byla jsem mile překvapená. Jeho, teď už náš byt byl prostorný a přesto útulný. Byla tu malá kuchyňka s malým stolem a třmi židlemi. Když jsme prošli kuchyň nacházely jsem se v obývací místnosti, kde byli dvě velká křesla a stolek. Na pravé straně byl nádherný krb. Kousek od krbu byli dveře, které vedli do naší ložnice. V ložnici na nás čekala přímo obrovská postel do které jsem oba dva spadli jako dva pytle brambor. Sotva se naše hlavy dotkli polštářů, hned jsme usnuly.

Když jsme se zbudili, byla venku ještě tma.

„Dobré ráno můj manželi.“

„Dobré ráno má manželko.“ Hned potom mě začal vášnivě líbat. „Ještě jsme neměli svou svatební noc.“ Zamumlal mezi našimi polibky. Jeho ruce putovali všude po mém těle a j si to užívala. Vůbec jsem se v sobě nevyznala všechny ty pocity co mě ovládali byli tak neznáme a při tom známe, jako kdyby ke mně patřili celý život. Damian opustil má ústa a začal se věnovat mému krku. Cítila jsem jeho ruce pod mím tričkem jak ho hrne nahoru a hned mi ho sundal. I on si sundal tričko. Nemohla jsem se vynadívat na jeho dokonalou hruď. Po chvilce jeho ústa sklouzla z mého krku a začal se věnovat mím ňadrům. Jeho ruce mi začali sundávat kalhoty. Když mi je sundal, ležela jsem před ním úplně nahá. Trochu jsem se styděla, ještě žádný muž mě neviděl nahou.

„Jsi tak nádherná.“ Zašeptal mi do ucha. I já jemu sundala kalhoty. Chvíli jsem si ho prohlížela. Měla jsem pravdu, byl přímo dokonalý. Začali jsme se znovu líbat. Náš polibek byl čím dál tím víc vášnivější. Tiskli jsme se k sobě čím dál tím víc. Pak do mě opatrně vstoupil.

Autor: geniela (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování