OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dirty 40 - 1. kapitola

12.03.2022 (10:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 875×

Rebecca je známá režisérka, svobodná matka devítileté Rosie, jejímž otcem je neméně slavný filmový scénárista Christopher, a který své manželství s Beccou zničil nevěrou. Jednoho dne se na prahu Rebecčina domu ukáže syn její nejlepší kamarádky Samanthy se zoufalou prosbou o pomoc. Sebevědomý Peter pracuje na kariéře skladatele, tudíž kromě přístřešku shání i práci ve svém oboru. Proto nepokrytě doufá, že by pro něj Rebecca mohla nějak uplatnit svůj značný vliv. Ze všeho nejvíc se ale Peter snaží dobýt její srdce, po tom všem trápení s exmanželem po lásce doslova vyprahlé, protože pro ni měl jistou slabost už jako náctiletý kluk. Jak tento nečekaný návštěvník zahýbe životy lidí kolem sebe? Odolá Rebecca cílevědomému mladíkovi, který jí ukáže, jak znovu žít? Jak ho přijme malá Rose a co se stane, když se o Peterově přítomnosti dozví její biologický otec, který dodnes nepřestal litovat svých osudových chyb a pořád touží po tom, aby dostal šanci je napravit? 

Chystala jsem se dát si doušek velmi dobrého Chardonnay, když vtom mě vyrušil zvonek. Překvapeně jsem se podívala ke dveřím a v rychlosti jsem si v hlavě přebrala, jestli jsem náhodou na někoho nezapomněla. Při další bleskové kontrole hodinek jsem zjistila, že už je téměř půl jedenácté večer, což bylo na návštěvu docela pozdě. Druhé naléhavé zabzučení mě přimělo vstát z pohodlného sofa a dojít k intercomu, abych zjistila, kdo se to sem dobývá. Napadl mě pouze můj manžel, kterému by něco nečekaně zmařilo víkend s naší dcerou, ale o tom by mi dal snad dostatečně včas nějaké echo.

„Ano?“ houkla jsem do speakeru, s neskrývanou rozmrzelostí, když jsem zmáčkla patřičné tlačítko.

„Omlouvám se, že ruším takhle pozdě. Tady Peter Foster,“ představil se s kajícným tónem, který náležel velmi příjemnému mužskému hlasu. Za pár sekund jsem si dala dvě a dvě dohromady a vybavila jsem si před očima malého klučíka mé nejlepší kamarádky, která se stala opravdu velmi brzy matkou. Zatímco já si prvního potomka pořídila, oproti ní, velmi pozdě. Ovšem na dnešní poměry úplně akorát, v jednatřiceti letech.

„Peter Foster? Samanthin syn?“ ujišťovala jsem se, jestli mluvím opravdu s tím, s kým si myslím, že mluvím. Peterovi by vlastně bylo už něco kolem třiceti let, vlastně ani to ne.

„Jo, jo, to jsem já. Takže si na mě pamatuješ?“ přeptal se kontrolně, ale bylo slyšet, jak hodně se mu ulevilo.

„Jasně, pamatuju. Co tě sem přivádí? Stalo se něco?“ Vyděsila jsem se, jestli se něco nestalo třeba Samanthě, když u mého prahu postával téměř o půlnoci její syn. Sam jsem sice dlouho neviděla, protože již pár let žila ve Francii, kam se provdala, ale pokaždé, když zavítala do Los Angeles, podnikly jsme spolu nějakou dámskou jízdu.

„J-já… nevěděl kam jinam tady jít. Potřebuju pomoct, Rebecco,“ hlesl poraženecky, když s nepřeslechnutelným sebezapřením a zostuzením přiznal barvu. Nebylo těžké si domyslet, že se něco vážného děje, když se tu objevil takhle neohlášen a v tuhle pokročilou dobu.

„Dobře, dobře, tak pojď dál,“ pozvala jsem ho bez zaváhání, protože jsem si Petera pamatovala jako moc milého, dobrosrdečného kluka. Jeho jsem naposledy viděla asi předtím, než odjel studovat do Paříže na Národní konzervatoř hudby a tance. Zmáčkla jsem jiné tlačítko, které odemklo bezpečnostní zámek na jinak nedobytné bráně vepředu a pustila ho dovnitř. Prošla jsem útrobami domu až ke hlavním dveřím, ke kterým už po vydlážděném chodníku napříč rozlehlou okrasnou zahradou okolo bazénu přicházel vysoký, tmavovlasý mladík, který vypadal přinejmenším znaveně a na rameni nesl větší cestovní tašku.

„Děkuju ti, že jsi mě pustila,“ řekl vděčně, když se zastavil kousek přede mnou a pokusil se o úsměv, který ale působil značně strhaně.

„Jistě… Jen pojď dál. Vypadáš, že si potřebuješ vážně nutně odpočinout,“ konstatovala jsem, když mi neunikly ty tmavé kruhy pod očima, poněkud rozčepýřené vlasy nebo pomačkané oblečení, které ale vonělo kolínskou, která ke mně slabě zavála. Ustoupila jsem mu z cesty, abych ho vpustila dovnitř, což ocenil s němým díky a se sklopenou hlavou vešel. Zavedla jsem ho až do velkého obývacího pokoje, kde jsem nechala otevřenou knihu a místností se linuly tóny Chopinových etud, což dohromady tvořilo dokonalou kombinaci pro ideálně strávený páteční večer o samotě.

„Za posledních čtyřicet osm hodin jsem toho moc nenaspal,“ přiznal bez průtahů a nostalgicky se rozhlížel po místnosti. Tenhle dům velmi dobře znal, jako dítě i dospívající ho se Sam navštěvoval tak často, že by se dal v podstatě nazvat jeho druhým domovem. A se Sam jsme byly téměř jako sestry.

„Připravím ti pokoj pro hosty. Jestli chceš, klidně se nalož nejdřív do vany. Nebo pod sprchu, vyber si. To ti taky zaručeně bodne,“ navrhla jsem mu, na což se v celé jeho tváři objevil bezbřehý vděk. A krom toho, nebyla bych úplně odvázaná z toho, kdyby vlezl do peřin neumytý. „Prostě jako doma, vždyť to tady dobře znáš.“

„Seš nejlepší, teto Becco,“ pravil spokojeně a v očích mu jen zajiskřilo, zatímco já jsem se dočista zhrozila.

„Ještě jednou mi řekneš teto Becco a zase odsud hodně rychle pomažeš pryč, jasný?“ varovala jsem ho nekompromisně a vrhla jsem na něj přísný pohled. „Připadám si, jako by mi bylo sto let, když mi tak řekneš. Stačí jen Becco, jo?“

„Promiň mi to, síla zvyku. Náhodou vypadáš skvěle. Vůbec ses nezměnila od tý doby, co jsem tě viděl naposled. Naopak bych řekl, že jsi ještě mnohem krásnější. Strejda Chris je šťastný chlap,“ lichotil mi opravdu hojně, zajisté v důsledku toho mého varování, ale zněl pevně přesvědčen tím, co říkal. Nebýt té zmínky o mém ex, tak by mě tím skutečně potěšil, ale s Chrisem jsme byli poměrně na nože, a proto jsem se nad tím víc ušklíbla, než usmála. Nemluvě o tom, že jsem na sobě měla obyčejné černé legíny, volné triko sotva pod zadek a dlouhý kardigan, prostě typické domácí oblečení, které plnilo především funkci pohodlí, nikoliv tu estetickou, protože mojí ženské postavě to nijak zvlášť nesvědčilo, ale co. Doma je doma, moje pravidla.

„Díky, Pete. A nedáš si něco k jídlu?“ nabídla jsem mu ochotně, ale to s mírným zavrtěním hlavy odmítl. Primárně potřeboval nepochybně spánek. „Tak běž, do koupelny trefíš, ne? Já zatím nachystám postel,“ pobídla jsem ho, abych ho už nezatěžovala zbytečnými řečmi, což přijal s letmým úsměvem a vláčným krokem se vydal do koupelny, kde byly vždy připravené nějaké ručníky navíc.

Uhlazovala jsem zrovna přehoz na peřinách, když se otevřely dveře dokořán a mezi futry se objevil do půl těla odhalený Peter, jenom s ručníkem omotaným kolem pasu. Nejdřív se trochu zaskočeně zarazil, ale pak uvolněně vešel dovnitř, zjevně zrelaxovaný za tu chvilku pod vodou a s vědomím, že se takhle promenádovat před tetou Beccou není nijak nevhodné, když jsem ho znala vlastně od kolébky. Jako dítě jsem ho viděla nesčetkněkrát nahého, ale přesto mi to teď přišlo krajně nevhodné. 

Kupodivu i já jsem poněkud ustrnula, protože mě ten víceméně nechtěný pohled na nahou mužskou hruď docela vykolejil. I když byl Peter celkem útlý a šlachovitý, měl docela solidně vypracované svaly a celkově na něj vůbec nebylo špatné pokoukání. S tímhle poznáním jsem zaskočeně zamrkala a konečně se probrala, prudce se narovnala a rozpačitě se usmála. Klídek, Rebecco, hlavně klídek…

„Tak… hotovo,“ přerušila jsem to zvláštní ticho, kdy na mě trochu zkoumavě s hlavou nakloněnou na stranu koukal, přičemž já jsem se snažila na něj znovu tak nepokrytě nezírat. To se mi zjevně nepovedlo, jelikož jsem zjistila, že mu pravé rameno zdobí menší znaménko a podbřišek zase sexy čárka tmavých chloupků, přesně mezi slabě vyrýsovanými svaly u kyčlí. Polilo mě horko a raději jsem se zadívala někam jinam, než by mi začalo být trapně z toho, jak očumuju syna své nejlepší kamarádky. Vysvětlení jsem pro to měla ovšem velice prosté. Od toho ošklivého rozchodu s Chrisem jsem se od mužů držela co nejdál, dokud se tu teda neobjevil Peter a nenaservíroval mi svoje polonahé tělo přímo pod nos. Na druhou stranu bych asi byla divná, kdybych se nepodívala, ne? Obzvlášť potom, co jsem zažila poslední sex asi před… kruci, patnácti měsíci. Fakt, už tak dlouho?

„Moc ti děkuju, Becco,“ poděkoval mi znovu, ještě o něco vřeleji, a zastavil se u kraje postele přímo naproti mně.

„Jasně, za nic… No tak se dobře vyspi, dobrou,“ popřála jsem mu ukvapeně, znovu se na něj mírně křečovitě usmála a spěšně jsem odchvátala z místnosti, abych ho nechala konečně o samotě. Sama jsem se vrátila ke knize, abych zahnala veškeré nepřístojné myšlenky, které mě od toho momentu v pokoji pro hosty neustále atakovaly.

* * * 

„Dobré ráno, Becco!“ zdravil mě veselý, zvučný hlas mého nejnovějšího hosta, zatímco jsem připravovala snídani. Smažila jsem vajíčka se slaninou, což u nás nebylo po ránu úplně obvyklé, ale říkala jsem si, že něco výživnějšího by Peter nejspíš uvítal. „Tady to úžasně voní!“ pochvaloval si, jakmile nasál tu všudypřítomnou vůni, která se linula z pánvičky. 

„Dobré, Pete. Tak jak? Odpočatý?“ ptala jsem se starostlivě, jestli moje pohostinnost splnila jeho očekávání.

„Naprosto, připadám si úplně jako nový člověk. Řekni, s čím ti můžu pomoct?“ vyzval mě, abych využila jeho přítomnosti, jak se mi chtěl nejspíš revanšovat nějakým způsobem za to, že jsem mu poskytla přístřeší, a teď i jídlo.

„To jsem ráda… Tak vezmi z lednice nějakou zeleninu a nakrájej ji, hm?“ Zaúkolovala jsem ho, když už se ochotně nabídl a on energicky vykročil k velké lednici s dvěma křídly, aby bez prodlení splnil moje požadavky. Z ledničky vyndal několik druhů rajčat, okurku, papriku, mrkve a ředkvičky, což uznal, že na oblohu bohatě stačí. Já jsem mezitím dopekla na druhé pánvi toasty, které jsem namazala obyčejným máslem. Společnými silami jsme prostřeli stůl a během pár minut jsme seděli u stolu venku na terase vedle bazénu, kam již svítilo ranní slunce a krásně ji celou vyhřívalo. Kolem dokola nás obklopovala uklidňující zeleň zahrady, spousta stromů a keřů a podél domu nespočet barevných květin, které jsem pěstovala ve velkém. Do toho rozjařeně zpívaly ptáci a to vše dohromady tvořilo dokonalou atmosféru. Božské to ráno…

„Mhmm, vynikají,“ pochvaloval si, jakmile ochutnal první sousto a obličej se mu naprosto rozzářil. „Málem jsem zapomněl, jak je to tady skvělý. Tenhle dům, zahrada… Je fajn být zase zpátky,“ podělil se se mnou o svoje dojmy, zatímco se zasněně rozhlížel po okolí.

„Tady jsi vždycky vítán, stejně jako tvoje matka, ale… Vrátil ses docela nečekaně, co se stalo?“ ptala jsem se váhavě, ale potřebovala jsem znát důvod, který ho sem přivedl. Peter věděl, že na to dřív nebo později nevyhnutelně dojde, ale přesto se zdál být konsternovaný. Jeho tvář se podivně stáhla a slabě si povzdechl. Odložil příbor a narovnal se v páteři, když se opřel o opěradlo ratanového křesla. 

„Najednou se všechno tak nějak… podělalo,“ shrnul ve vší stručnosti a ironicky se nad tím poušklíbl. Mlčky jsem žvýkala míchaná vajíčka, bez slaniny, a vyčkávala jsem, až svou odpověď o něco rozšíří. Nejspíš zkusil, jestli mu to neprojde takhle, ale velmi rychle se dovtípil, že mi tohle vysvětlení zdaleka nestačí. 

„Rozešla se se mnou přítelkyně a přišel jsem o firmu, do který jsem investoval všechny svoje peníze, takže jsem totálně švorc a bez bydlení, jelikož jsem bydlel u Denise. Poslední peníze jsem dal za letenku z New Yorku do Los Angeles. Myslel jsem, že tady v Beverly Hills vlastní máma pořád ten dům, ale zjistil jsem, že už ho prodala, takže… Nevěděl jsem kam jinam jít. Nebyl jsem tu roky, asi tu kromě tebe a Chrise nikoho dalšího neznám,“ rozvyprávěl se obsáhle, když jsem se s jeho prvním pokusem nespokojila. Tolik informací na mě bylo zase moc, ale alespoň jsem získala lepší představu o tom, čím si prochází. To je na jednoho, obzvlášť mladého kluka, celkem hodně…

„Nejsi se Samanthou v kontaktu? Ten dům prodala… no, tak tři roky zpátky. Teď mají se Jacquesem jen nějaký loft v Santa Monice,“ doplnila jsem mu mezery, které mi prozradily, že se svou matkou asi neudržuje příliš vřelé pouto. Peter byl neplánované dítě, pouhý výsledek mladické nerozvážnosti, a s tím ho bohužel Sam vychovávala. Navíc nikdy nebyla vyloženě mateřský typ, přesto se ale snažila Peterovi dát to nejlepší, co mohla. Jenže to asi nestačilo k tomu, aby k sobě ti dva měli v dospělosti blízko. 

„Ale jo, jsme, jen… v hodně sporadickém kontaktu,“ specifikoval s mírně podmračeným obočím, čímž ve mně vyvolal dojem, že i tenhle příměr jaksi nadnesl. „Prosím tě, zatím jí nedávej vědět o tom, že jsem tady, ano? Já… to udělám sám, ale jenom co se zas trochu postavím na vlastní nohy,“ požádal mě téměř úzkostně, a tak jsem mu to po krátkém zaváhání souhlasně odkývala. 

„Co se stalo s tou tvou firmou?“ pídila jsem se po detailech, ne abych ho nějak víc traumatizovala, ale zajímalo mě, co se v jeho životě přihodilo, že ho to dostalo až do tohohle nezáviděníhodného bodu. 

„Tak ta lehla popelem, a to jsme ji teprve nedávno začal splácet. Pojišťovna to vyšetřuje kvůli podezření na úmyslný založení požáru, takže kdo ví, kdy se dočkám nějakého odškodnění,“ řekl frustrovaně a dlouhou, štíhlou rukou se natáhl pro sklenici s džusem, aby se napil a spláchl tak tu palčivou hořkost kvůli téhle nešťastné události.

„To je mi líto, Petere.  Ale určitě to dobře dopadne… V čem jsi vlastně podnikal?“ vyptávala jsem se zvídavě dál.

„Obchod s hudebními nástroji,“ objasnil mi pyšně a nabral si na vidličku další porci vajíček, což byl dobrý nápad, aby mu nevystydla mezitím jeho svěřováním se.

„Tak to je vážně škoda… A… myslíš, že s tou Denise to už nepůjde napravit? Rozchody nebývají vždycky definitivní,“ zaměřila jsem se na druhou část z jeho výčtu věcí, které mu v poslední době nevyšly. U toho Peter trochu zpozorněl, ale vzápětí mu přes rty přelétl letmý úsměv, než se jeho výraz nakonec ustálil na takovém pokojném smíření. 

„Tenhle ano a je to tak správně. Akorát to nepřišlo v tu úplně nejlepší dobu,“ pravil poklidně a nezdálo se, že by ho to nějak zvlášť mrzelo, na rozdíl od toho, že přišel o svoje podnikání.

„To takovéhle věci nikdy, věř mi,“ namítla jsem na to, takovým tónem hlasu, který mu jednoznačně napověděl, že s tím mám samotná spoustu zkušeností. Že mu to neušlo mi dal najevo pozvednutým obočím a nepatrně povolenými rty, které byly sice široké a poměrně úzké, ale za to pěkně tvarované. 

„No, dost o mně, dávka deprese už stačila… Co ty? Jak se daří tobě? A Chrisovi? Kde vůbec je?“ zavalil mě otázkami, aby se náš rozhovor nesoustředil pouze na něj, ale pravděpodobně mu již vadilo to, jak jsem ho zpovídala. 

„V mém případě ta dávka deprese bohužel pokračuje,“ podotkla jsem důvtipně a sama jsem se nad tím zasmála, těsně předtím, než jsem si nad tím rezignovaně povzdechla. Ani v nejmenším se mi nechtělo mluvit o sobě a o tom, čímž jsem si v posledních měsících procházela. Jenže jsem vnímala, že bych k němu měla být stejně upřímná, jako byl on ke mně. Tak by to bylo fér…

„Jak to?“ pozastavil se nad tím nechápavě a zatvářil se nemálo znepokojeně.

„S Chrisem se rozvádíme. Přišla jsem na to, že mě podvádí… Řízení se samozřejmě zaseklo na vyrovnání majetku a určení péče o naši dceru,“ sdělila jsem mu také já ve vší výstižnosti a on zůstal v němém ohromení, které se rozhodně nedalo považovat za pozitivní.

„To teda nejsou zprávy, se kterými jsem počítal, ani zdaleka… A co malá Rosie? Jak se daří jí, když se její rodiče rozvádí?“ ptal se i na dceru, což jsem shledala za velmi pozorné a ohleduplné. Peter ji znal už jako miminko a odjel do Francie, když bylo Rosie kolem dvou let. Na adolescenta se k ní choval pokaždé tak laskavě a poskytl jí maximální péči. Možná jí kompenzoval to, v čem on ve svém dětství strádal. 

„Nese to špatně… Chris je báječný otec a dohromady jsme jako rodina fungovali, v rámci našich pracovních možností, skvěle a Rosie byla šťastná, ale… každý máme nějaké svoje hranice, že?“ odvětila jsem mu popravdě a srdce se mi úzkostí stáhlo, když jsem si opět naplno uvědomila, jak těžce se Rose vypořádává s tím naším rozvodem. Zatím nepochopila, proč se to vůbec děje. Nebo to spíš nechtěla pochopit. 

„Každý asi ne, ale měli bychom je mít,“ uznal zadumaně, když se na moment ztratil ve svých myšlenkách. 

„Pete, můžeš tu zůstat, jak dlouho budeš chtít, dobře?“ ubezpečila jsem ho, poněvadž jsem z toho jeho vyprávění odtušila, že momentálně nemá ponětí, jak dál. Nejprve musí zpracovat vše, co se mu stalo a pak teprve začít přemýšlet nad tím, jak s tím naložit. Dlouze, zpříma se na mě podíval a potom se vřele usmál, takovým podmanivým způsobem, který mě přiměl mu to ihned vrátit. 

„Slibuju, že tu budu překážet jenom tak dlouho, jak to bude nezbytně nutné,“ odpřisáhl mi důrazně, ale já jsem nad tím pouze blahosklonně mávla rukou.

„Tenhle dům je dost velký na to, že se ani nemusíme potkávat, takže… je to na tobě, jak budeš potřebovat. Mně to nevadí, když tu zůstaneš, ani trochu. A Rosie? Tak ta bude zaručeně nadšená. Myslím, že jí nějaký mužský element v domě hodně schází, takže možná počítej s tím, že budeš mít problém se jí zbavit,“ vychrlila jsem na něj, když už jsem si v hlavě představovala, jaké to asi bude s ním sdílet domov. Peter se té vyhlídce pobaveně zasmál.

„To je ta nejmenší cena za to, že mě tu necháš, Becco. Na malou Rose už se náhodou těším,“ pronesl zvesela a solidně nejapně, čímž rozesmál zase mě. S ní je to teď mnohem složitější, než by v jejím věku mělo být. 

„Ty nemáš ani ponětí... Však zítra ji Chris přiveze a sám uvidíš.“

„Aspoň budu mít pocit, že tu nebydlím jen tak. A s čímkoliv budeš potřebovat pomoct, tak mi dej hned vědět, ano?“ kladl si podmínky, za kterých tu hodlal pobývat, což jsem mu odkvitovala zdviženým palcem. 

„Tak platí, domluveno. A teď si dojezme tu snídani, než úplně vystydne. Dobrou chuť,“ pobídla jsem ho neodkladně, protože nám to jídlo neúprosně vychladalo za tu dobu, co jsme si povídali. 

„Dobrou chuť,“ vrátil mi a s chutí se pustil do jídla, naprosto spokojený s tím, jak tahle naše klíčová konverzace dopadla. Zřejmě se obával toho, že bych ho tu nenechala a on skončil jako bezdomovec, anebo že bych okamžitě podala report Samanthě, což ostatně nebyla moje věc. Tohle si musí vyřešit ti dva spolu. Já musím zase vyřešit to, jak na mého podnájemníka bude reagovat Chris, protože si aktuálně s oblibou hledal potíže i tam, kde žádné nebyly. Polehčující okolností zajisté bude, že Peter je vlastně tak nějak součástí rodiny, takže by to nemusela být potíž. 

 Ahoj všichni, tak jsem zase zpět! Anebo spíš jsem vůbec nikam neodešla, jen jsem se na opravdu kratičkou dobu odmlčela. Mám hlavu plnou nápadů, jako zapálený filmový fanoušek na mě vyskakují neustále zajímavé podněty, a tak píšu jako vzteklá. Tohle je tak trošku vykrádačka filmu "Který je ten pravý", ale jen zlehka, protože se to nakonec opět zvrhlo v něco úplně jiného. Tuhle povídku už dokonce finišuju, takže se s největší pravděpodobností nestane, že bych zničehonic s přidáváním vypadla a čeká vás min. 23 kapitol. Snažím se ten obsah pořád držet pod kontrolou. :) 

Určitě mě nešetřete s prvními dojmy nebo s nápady, jak by se příběh mohl vyvíjet dál, budu vděčná za jakoukoliv reakci. Zajímá mě každý názor, tak se toho nebojte. :) Mockrát všem děkuju! <3

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dirty 40 - 1. kapitola: