OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dirty 40 - 10. kapitola

25.05.2022 (10:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 465×

Ráno nás s Peterem probudil můj nastavený budík, který se rozezněl přes celou místnost. Peter akorát přehnaně nespokojeně zamručel, poněvadž v posledních týdnech zažíval ten luxus, že směl vstávat, kdykoliv se mu zachtělo. Kupodivu se ke mně velmi živě pod peřinou přetočil a oči mu jenom svítily. 

„Žádám okamžitou kompenzaci za ten budíček,“ zabručel napůl ochraptěle a mžoural na mě svýma před momentem rozlepenýma očima. Pak si mi omotal ruce kolem boků a přitáhl si mě za ně blíž, načež jsem snadno pochopila, proč se dožaduje kompenzace. Rozespale a pobaveně jsem se na něj ušklíbla a když se ke mně natáhl pro sladký, vroucí polibek, ani jsem se nebránila. V dalším okamžiku se mi neomylně vklínil mezi stehna, kde jsem jasně pocítila jeho ranní erekci. Ne že bych mu nechtěla pomoci se jí zbavit, ale musela jsem vstávat. Ten budík jsem neměla pro nic za nic. 

„Pete, já musím vstávat,“ upozornila jsem ho s omluvným tónem, jakmile se odtrhl od mých rtů a přesunul se ke krku, kde věděl, že mu budu odporovat ještě o něco víc ztěžka.

„Bude to rychlovka,“ zašeptal mi dychtivě do ucha, načež mi skousnul lalůček a zatahal mě za něj. Slastně jsem přitom vydechla, což vůbec nekorespondovalo s mou námitkou, a jakmile se znovu bez zdráhání vnořil do mých úst, polibku jsem se beze všeho poddala. Jeho ruce se vydaly pod látku mého pyžama, jak se mě opravdu neodkladně snažil přesvědčit těmi vůbec nejvýmluvnějšími metodami.

„A to mě má jako přesvědčit?“ zasmála jsem se jeho příslibu, načež mě docela bolestivě stisknul, což mě ale rozesmálo ještě hlasitěji. „Počkej, počkej, tak dobře. Ty jsi možná neunavitelný, ale já po včerejšku fakt nemůžu,“ vytasila jsem se s jiným argumentem, jelikož jsem nemínila riskovat, že se do mě pustí. Navíc na tom rozhodně byla část pravdy, jelikož jsem v klíně pociťovala určité napětí, které bych dalším číslem jedině zhoršila. Anebo bych musela použít nějaký lubrikant, ale to by mi hanba asi nedovolila.

Zrovna se nadechoval, že mi na to něco namítne, když vtom nás vyrušilo halasné, naléhavé bušení na dveře. Zaskočeně jsem se na něj podívala, on se té mé poplašené reakci ironicky ušklíbl. Bez přemýšlení jsem ho ze sebe shodila, naštěstí duchapřítomně na tu stranu, která byla blíž dveřím a schovala jsem se automaticky zbaběle pod peřinu za něj.

„Petere? Seš už vzhůru?“ ozvalo se zpoza dveří, jak se na něj Rose naléhavě dobývala.

„Jo, jsem!“ zakřičel na ni nazpátek a zvedl se zboku na lokti, přičemž důkladně upravil peřinu, abych za ním nebyla vidět, protože snadno odtušil mé zbabělé pohnutky, když najednou Rose vlítla do pokoje jako velká voda. „Co se děje?“ zeptal se jí jako by nic.

„Nemůžu najít mamku! Včera jsem jíi úplně zapomněla připomenout, že dneska máme jít se školou do muzea a já nemůžu přijít pozdě. Nevíš, kde je?“ vychrlila na něj lavinu slov a zřetelně jsem na ní slyšela, že je z toho ve stresu. V řetězové reakci jsem se kvůli tomu vystresovala také já, tedy o to víc, protože mě už tak dost zaskočilo, že nás s Peterem opět málem načapala. Znovu nás dva fakticky vidět nemusela. Bože, to už by bylo fakt moc.

„Myslím, že jsem slyšel sprchu v koupelně,“ zalhal jí přímo do očí Peter, ale jen aby mi tím samozřejmě pomohl.

„Tam už jsem se dívala a nebyla tam,“ odbyla ho totálně suverénně.

„Možná jste se nějak minuly,“ opáčil zadumaně, ale vlídně, načež se Rose bez dalších komentářů otočila na patě a oddupala zase na chodbu. Hned vzápětí jsem se vyhrabala zpod peřiny, pod kterou jsem se už pomalu dusila, a mínila jsem se co nejrychleji přemístit z postele do svého pokoje, abych se oblékla a odvezla ji do té školy. Tentokrát o něco dřív než obvykle. Snad se mi to celé povede, aniž bych ji opět pohoršila svým zhýralým chováním. Jistěže jsem na to muzeum taky zapomněla. Moje myšlenky se toulaly někde úplně jinde…. Do háje už!

„Co blbneš? Vždyť už o nás Rose stejně ví,“ obrátil se na mě Peter udiveně, když přihlížel mému bláznivému počínání. Naštěstí byl natolik ohleduplný a vnímavý, že můj záměr okamžitě pochopil a podpořil.

„Ale takhle nás přece vidět znovu nemusí,“ sykla jsem na něj pobouřeně.

„Horší než včera už to stejně být nemůže,“ konstatoval trefně a bezděčně nad tím pokrčil rameny. Dlouze jsem se do něj zabodla přísným pohledem, jestli to skutečně bere takhle lehkovážně, což by byl přinejmenším jeho styl. Někdy mi tím imponoval a někdy mě tím naopak pěkně štval.

„Nechci ji zbytečně víc vyvádět z míry. Od toho rozvodu to prostě není ono,“ obeznámila jsem ho věcně, načež se zatvářil docela rozpačitě.

„Proč ji teda nevezmeš k nějakému dětskému psychologovi?“ zeptal se mě po krátké, logické úvaze.

„Protože si nemyslím, že by ji to nějak pomohlo, spíš naopak,“ odpověděla jsem mu naprosto samozřejmě, jelikož jsem se touhle problematikou zabývala poměrně intenzivně již mnohokrát předtím. Každopádně s ním jsem to teď neměla čas, a ostatně ani vůli, probírat. „No nic, já letím. Zatím, Pete,“ vychrlila jsem ze sebe po cestě ven z místnosti, ale u dveří jsem mu nezapomněla poslat vzdušný polibek, který přijal se sladkým a povzbudivým úsměvem. A tohle jsem si třeba mohla důstojně odpustit... 

* * *

„Posloucháš mě vůbec, Rebecco?“ Šťouchl do mě Jacob, poněkud nevybíravě, takže jsem se okamžitě přestala ztrácet ve své chaotické mysli a svou pozornost zaměřila na něj. Nejprve jsem na něj omluvně zamrkala a pak povytáhla obočí výš, aby věděl, že mu již stoprocentně naslouchám.

„Říkal jsem, že Saoirse nakonec tu roli odmítla, protože dala přednost nějakému jinému projektu, takže musíme oslovit někoho jiného,“ zopakoval mi jaksi roztrpčeně, jelikož mi dnes musel opakovat již vícero informací a evidentně mu to už vadilo.

„No tak holt oslovíme jinou herečku. Třeba Florence nebo Chloe Moretz,“ rozčísla jsem to naše nejnovější dilema během pár sekund, jenom se stačilo zaměřit čistě na pracovní záležitosti. V tichosti jsem si povzdechla, kéž by šlo takhle snadno vyřešit ty trable s mojí ratolestí. Když jsem ji vezla do školy, byla zamlklejší a odměřenější víc než normálně a pojala jsem podezření, že přece jen odtušila, že Peter v té posteli neležel sám. Byla to chytrá holka... 

„Anebo Dakotu Fanning! A co třeba Abigail Breslin?“ padaly z něj další návrhy, které jsem živě kvitovala rázným třepáním hlavy.

„Klidně, hlavně ať to některá z nich vezme,“ vyslovila jsem své zbožné přání a počítala jsem s tím, že se některá ze zmiňovaných hereček našemu plánovanému filmu upíše. Jake na mě mírně ustaraně pohlédl, jelikož si asi mnohem palčivěji uvědomoval, že Sandra o tu Saoirse opravdu hodně stála a do filmu ji za každou cenu chtěla. Co já s tím ovšem nadělám, když v tentýž termín bude točit jiný film?

„Měli bychom to dát vědět Sandře,“ upozornil mě váhavě, ale jeho rezignovaný výraz již prozrazoval, že ví, kdo se o to postará.

„Od toho tu mám svého báječného asistenta,“ potvrdila jsem mu jeho neblahou domněnku a nad mým pochlebovačným komentářem akorát protočil oči. Potom si v takovém bezděčném gestu pozvedl svůj oblíbený tralalák a poté si ho trucovitě opět narazil do čela.

„Kdo jiný má být poslem špatných zpráv, že jo,“ zabrblal s výtkou a čelo se mu nespokojeně nakrabatilo. 

„Aspoň tohohle mě ušetři. I tak mám starostí až nad hlavu,“ odbyla jsem jeho pokus o stížnost poměrně razantně, ale omluvně jsem se na něj ušklíbla, aby si to zase tolik nebral.

„Pravda, seš dneska docela mimo. Ale copak, copak? Nějaké trable v tom vašem divokým koitem nabitým ráji?“ vyzvídal záhy s viditelně povznesenou náladou, když Sandru a problém s herečkou urychleně hodil za hlavu a zaujalo ho něco, dle jeho pokrouceného náhledu na věc, daleko zajímavějšího, pikantnějšího. Nad tím jeho barvitým příměrem jsem akorát ohrnula ret, protože se mi ten jeho výběr slov zrovna dvakrát nelíbil. Ale fascinovalo mě, jak hnedka uhodl odkud vítr vane.

„Zapomeň na to, že ti tu budu líčit, jaký je Peter v posteli,“ usadila jsem ho dostatečně dopředu, aby se o tom ani nepokoušel začínat, protože by to nebylo poprvé. Bohužel ani podruhé či potřetí nebo počtvrté. Jake se na mě lišácky usmál a v očích mu rozpustile zablýskalo.

„To já ani nechci. Už takhle mám kvůli němu víc vlhkých snů, než kolik by mi bylo milo,“ vyvrátil mi moje nařčení opět přespříliš konkrétně, a tak jsem si pouze frustrovaně povzdechla.

„Však ty tvoje jednorázovky ti s tím pomůžou,“ prohlásila jsem neochvějně, čemuž se ironicky zašklebil.

„Samozřejmě. Ale ty nevypadáš tak spokojeně jako obvykle,“ poukázal na mou okázalou zasmušilost, která se se mnou táhla od té chvíle, co jsem na poslední chvíli vyložila Rose před hlavním vchodem do školy. Třídní učitelka čekala pouze na nás, což bohužel také nebylo úplně poprvé, takže mi to dala řádně sežrat. Zcela oprávněně.

„To protože nás zrovna přitom nachytala Rose,“ osvětlila jsem mu původ toho svého nezúčastněného, zádumčivého chování, kterého jsem se za poslední dobu téměř úplně zbavila. Naopak když se provalila ta Chrisova nevěra, na nějakou dobu jsem si musela vzít volno, jelikož jsem byla v běžném provozu zcela nepoužitelná. Nemohla jsem se na nic soustředit, byla jsem psychicky nevyrovnaná a veškeré důvěrně známé prostředí, včetně blízkých lidí, mě v té situaci vyloženě deprimovalo. Docela mi v tom pomáhalo pravidelné požívání valia, které se ale bohužel stávalo hodně rychle návykovým, takže jsem kromě jiného bojovala také s tímhle problémem. 

„Takže vy to fakt musíte dělat všude jak ti králíci, když vás Rose načapala,“ vydedukoval z mého přiznání, čímž mě značně rozladil. Celý jeho svět se točil především kolem sexu.

„Tohle tě zajímá ze všeho nejvíc?“ odsoudila jsem ho za tu jeho nevkusnou glosu, které se škodolibě křenil.

„No tak je mi jasný, že z toho musela být Rose dost v šoku,“ ohradil se s prozíravým tónem hlasu a v jeho očích se zračil osten dotčení, že jsem ho víceméně označila za sexuálního maniaka bez schopnosti jakékoliv empatie. „Musí toho na ni být od toho vašeho rozchodu s Chrisem fakt už hodně,“ dodal vzápětí, aby mi dokázal, že tenhle zádrhel vnímá na vícero lidských úrovní. Ne že by si to nějak vylepšil, když mě v podstatě nepřímo označil za neschopnou matku. Jenže horší bylo, že já si o to o sobě začínala myslet taky.

„Jenže ji toho břemene nemůžu nijak zbavit. Navíc pořád doufá, že se s Chrisem vrátíme k sobě,“ podělila jsem se s ním o své největší trápení, které ve mně čas od času přiživila, abych to z hlavy úplně nevytěsnila a nemyslela si snad, že by se s tím rozvodem smířila.

„Ty v to, doufám, už nedoufáš,“ zareagoval pohotově a významně se na mě zadíval.

„To je dávno pasé,“ zhodnotila jsem lhostejně, přestože uvnitř mě se cosi zvláštně sevřelo. Není to zase tak dlouho, kdy jsem si to až úzkostně přála, ale tohle naneštěstí přece nezáleží jenom na mně. A Chris se to mezi námi zjevně napravit nechystal.

„Peter je až tak dobrej, jo?“ pronesl dvojsmyslně, aby mě pravděpodobně trochu rozptýlil, anebo možná aby se zaměřil na jiné téma.

„Dokud u mě bude bydlet, tak ty k nám ani nevkročíš, jasné?“ nařídila jsem mu se smíchem a zaměřila jsem na něj výhrůžně ukazovákem.

„Nebojíš se trochu, že se o tom tvým zajíčkovi dozví i Chris?“ přeskočil zase nazpět k předešlému předmětu hovoru, čímž mě lehce vykolejil. Něco na tom bylo k zamyšlení, že také on se na tuhle otázku zaměřil, protože mě z toho pořád jímala hrůza, jakmile jsem na to pomyslela.

„Tak ať, protože já s Peterem nikoho nepodvádím,“ shrnula jsem absolutně sebejistě, ačkoliv jsem podvědomě vnímala, že to je ode mě částečná, falešně statečná přetvářka. „Rozhodně jednodušší by bylo, kdyby zůstal ve sladké nevědomosti, ale na druhou stranu bych chtěla, aby to věděl, víš? Že už konečně nejsem sama a že o mě stojí někdo jako je Peter. Dovedeš si představit, jak by mu potom sklaplo? Jenže… Peter je Samanthy syn, a ta se to nesmí v žádném případě dozvědět. To by byl teprve průser,“ rozpovídala jsem, když jsem se nechala jaksi unést na vlnách svých myšlenkových pochodů, které jsem rovnou veřejně reflektovala. Jake mi nicméně ochotně naslouchal.

„Ty seš ale hazardérka, Rebecco,“ otituloval mě pobaveně po té mé spršce slov, kterou jsem na něj nezřízeně vychrstla. „Ale tenhle život na hraně tě úplně oživil,“ podotkl vzápětí, čímž mi opětovně složil kompliment, kterým mířil na mé osobnostní probuzení po té nesnadné etapě života, která mě nemálo poznamenala. Až tak moc, že teď jsem se do všeho vrhla možná až moc zhurta. 

„I ty lichotníku. Ale stejně té Sandře zavoláš ty,“ řekla jsem rezolutně a vítězně jsem se na něj ušklíbla, zatímco on do obličejových rysů vtlačil rezignovaný výraz. „A vyřídil jsi už tu schůzku pro Petera, prosím tě?“

„Já nevěděl, že dělám asistenta dvěma osobám,“ opáčil s přidrzlou jízlivostí, ale naprosto nezištně na mě zamrkal, jako by to snad vyslovil někdo jiný nežli on. Ušklíbla jsem se nad tím, ale nijak jsem to nekomentovala, abych ho tím nepopichovala k dalším drzým průpovídkám. „Příští úterý ho přijme ředitel s producentem FOX. Čas ještě jasně daný není, ale z vedení ho někdo včas upřesní. Předběžně ta schůzka bude okolo páté hodiny,“ přeříkal mi jako naučenou básničku, kdy ty informace lovil někde z paměti.

„Výborně. Tak jsi přece jen i poslem dobrých zpráv, no ne?“ ocenila jsem jeho veleúspěšnou snahu, která byla jaksi nad rámec jeho pracovních povinností, ale jako součást naší nadstandardní spolupráce jsem se nikterak neostýchala ho s tím zaúkolovat. On to bez problémů přijal, přestože si čas od času neodpustil nějakou tu narážku. Ale on už byl prostě takový. Našel by si cokoliv na čemkoliv.

„Tobě mi nevadí říkat ty špatný, Sandře už tak trochu jo,“ objasnil mi důvod těch svých protestů.

„To zvládneš, Jakeu. Řešil jsi i horší věci. Určitě seženeme nějakou adekvátní náhradu,“ připomněla jsem mu, že je zatím předčasné to brát jako prohru, když naši nabídku odmítla jedna dobrá herečka. V závěsu jsme jich měli stále dostatek, takže prohra by to byla jen v případě, že by to nevzala vůbec žádná z nich.

„No snad aspoň takovou dobrou, jakou ty sis našla za Chrise,“ dobíral si mě a křenil se u toho najednou jako to pako.

„Běž to raději vyřídit hned, jo?“ doporučila jsem mu s protočením panenek, protože ty jeho myšlenkový pochody se mu taktéž velmi často vymykaly zpod kontroly. On na to akorát několikrát zakmital obočím, ale nakonec dal na mou radu a ujal se svého smartphonu, aby zavolal Sandře.

* * *

Chystala jsem nádobí na večeři, kterou jsem koupila po cestě z Rosiina kroužku, jelikož jsem dneska zrovna nějak nestíhala. Rose si mezitím v pokoji připravovala učení na další školní den a telefonovala si se svou nejlepší kamarádkou, se kterou jedinou se zdála být vždy šťastným a veselým dítětem, že bych ji k nám někdy nejraději na nějakou dobu nastěhovala. Ten rozdíl Rose v naší společnosti a její byl tak markantní.

„S čím můžu pomoct?“ Zjevil se v kuchyni Peter, celý rozjařený a plný energie. Úplně tu místnost rozzářil a naprosto mě tou svou zářnou aurou upoutal, takže jsem na nějakou chvíli přestala ukládat příbor na prostírání. Zeširoka jsem se na něj bezděčně usmála a zavrtěla hlavou, jelikož jsem právě s tímhle pomoc nepotřebovala. Ale němě jsem mu poděkovala, jelikož jsem si té jeho ochoty nesmírně cenila. Celkově se skutečně snažil se v chodu domácnosti zapojit, velmi často se s čímkoliv nabízel, anebo se ujímal sám iniciativy, když připravil on sám jídlo, anebo někde něco poklidil, protože na velký úklid jsem měla jinak najatý profesionální uklízecí četu. Tahle nádherná vila po rodičích, kteří se před spoustou let odstěhovali na Bali, kde si nadmíru spokojeně žili, byla totiž opravdu obří a já sama na její úklid prostě nestačil s tím, jak sama jsem byla časově vytížená. 

„Vlastně bys mohl trochu nahřát talíře, ať to jídlo vydrží trochu déle teplé. Děkuju,“ napadlo mě po chvilce, když jsem se přestala kochat výhledem na jeho nakažlivý úsměv a vrátila se pevně nohama na zem.

„Maličkost,“ vyhověl mi ihned a obratem se vydal vyplnit můj rozkaz.

„Mám pro tebe dobré zprávy, Pete,“ zahlásila jsem radostně a následně jsem mu přetlumočila veškeré info od Jacoba. Než jsem se nadála, svíral mě ve svém neochvějném náručí a vděčně mě zahrnoval střídavě jednak zářnými úsměvy, ale také přesladkými polibky.

„Tak dobré zprávy jsem proklatě dlouho neslyšel. Díky ti. Nebýt tebe, bylo by mnohem těžší něco solidního najít,“ pochvaloval si moji snahu, do které jsem zapojila i svého asistenta a která se nakonec vydařila na výbornou. Všechna želízka v ohni vyjádřila ochotu se s Peterem sejít a dát mu šanci se ukázat.

„Jen jsem rozhodila pár sítí. Když můžu pomoct, tak proč bych to neudělala,“ bagatelizovala jsem svůj podíl, což razantně odmítal jednoznačným vrtěním hlavy.

„Vůbec to není taková samozřejmost, jak to možná vnímáš ty,“ vyvedl mě z mého přehnaně skromného přístupu a pak se vděčně vrhl na mé rty. Jeho náruživému líbání jsem se jako vždy vláčně poddala a pro jistotu jsem si položila ruce na jeho ramena, kdyby mě náhodou opět zradily nohy, což se mi stále občas stávalo. Uměl líbat opravdu skvěle, nebezpečně skvěle, protože jsem málokdy chtěla zůstat jen u toho líbání.

„Mami?“ vyrušil nás v tom intimním okamžiku výrazný hlásek mojí dcery, která se jinak neslyšně přemístila do jídelny. Nepříjemným překvapením jsem od Petera odskočila pryč a nervózně si odkašlala. Peter se mezitím vrátil k přípravě večeře, kde zbývalo pouze naservírovat jídlo. Jakmile jsem sebrala dostatek odvahy se na Rose podívat, zjistila jsem, že se na nás dva na přeskáčku dívá značně přezíravě. Vlastně snad i pohrdlivě. „Můžu si to jídlo vzít do pokoje? Ještě jsme s Minou neskončily,“ vysvětlila ve vší stručností důvod svého dotazu, kterému bych asi stejně neřekla ne. Obzvlášť poté, co nás dnes již dvakrát přistihla. O tom ránu nepochybně věděla.

„Dobře, Rosie, jen běž. Ale určitě si jídlo neber do postele, ano?“ nakázala jsem jí, avšak co nejvíc přátelsky, nikoliv direktivně, na což souhlasně cosi zamručela. Peter moje stvrzení podpořil tím, když Rose nandal jídlo rovnou na talíř a podal jí ho. Ta si ho beze slova vzala a kvapně odešla k sobě do pokoje.

„To byl teda pohled,“ podělil se se mnou o svůj postřeh a tvářil se lehce starostlivě.

„Je toho na ni asi trochu moc. Ještě si s ní o tom všem promluvím.“ Zatvrdila jsem se, že s ní raději znovu proberu mně a Petera, kdyby na ni ten včerejšek zapůsobil hůř, než se původně jevilo.

„Anebo tomu nech volný průběh. Ona to nějak zpracuje,“ poskytl mi opačný úhel pohledu, který mi nebyl úplně po vůli, když jsem sledovala, jak se Rose zase o něco vzdaluje. Rozhodně jsem nechtěla riskovat, že náš již tak křehký a napjatý vztah ještě víc ochladne. Ten románek s Petem fakt neměl prasknout!

„To doufejme,“ hlesla jsem bezradně, poněvadž jakékoliv pomyšlení na to, že by se to provalilo dál, mně naplňovalo čirou hrůzou. Nemluvě o tom, že by to mělo další negativní vliv na malou. Peter ke mně opět přišel, v podpůrném, laskavém gestu, kdy mě chytil kolem pasu a něžně na mě hleděl. Jenom ta jeho fyzická blízkost mi nesmírně pomáhala se uklidnit a když jsem si opřela hlavu o jeho hrudník a uslyšela pravidelný tlukot jeho srdce, po veškeré úzkosti bylo veta.

„Pojďme se raději najíst,“ navrhl Pete, když vyklopil obsah z poslední krabičky, kterou jsem přinesla. Letmo jsem na jeho hrudi přikývla, načež mě jemně přesunul ke stolu a usadil mě tam. Pak se posadil vedle, aby mi byl stále na dosah, což jsem opravdu vřele uvítala.

„Becco?“ oslovil mě Peter během večera, když jsme si, jakmile jsem uložila Rose, při sledování filmu rozdělali láhev vína. Peter si i přes mé zdlouhavé protesty prosadil, abychom se podívali na film, který jsem režírovala já sama, takže se to pochopitelně bez notné dávky alkoholu neobešlo. Nefalšovaně jsem nesnášela sledovat něco, co jsem sama vytvořila, a kdybych každou chvílí neusrkávala báječný Parlemont Les Mariés, tak bych to neustále nevhodně komentovala a nenechala ho nerušeně koukat. Po nějaké době se poněkud obezřetně ozval sám.

„Hm? Jo, jo, já vím. Tohle nebyla úplně ta nejsilnější část,“ spustila jsem, aniž bych vyčkala na to, co mi chce ve skutečnosti říct. Zlehka se nad tím pousmál, ale pak opět viditelně zvážněl.

„Ten film je famózní, o tom není pochyb, ale… o tohle nejde,“ soukal ze sebe značně vynuceně, čímž mě k sobě dostatečně přilákal. Posadila jsem se tak, abych na něj dobře viděla a odložila skleničku stranou, protože jsem pochopila, že se mi pokouší říct pro něj zřejmě něco nesnadného.

„A o co tedy jde?“ vyzvala jsem ho citlivě, aby naopak on pochopil, že se mnou může mluvit o čemkoliv. Zaznamenala jsem v sobě opět to přehnané množství mateřského pudu, který jsem v sobě zase bleskově potlačila. To se totiž fakticky ani v nejmenším nehodilo. Určitě ne u někoho s kým jsem udržovala intimní vztah. 

„J-já… úplně nevím, jak to říct. V životě mi asi nebylo tak trapně a… navíc po tom všem, co jsi pro mě udělala a zařídila…“ propracovával se k jádru pudla, ale opravdu pořádně ztuha. Proto jsem nasadila vlídný poloúsměv, abych ho trochu povzbudila a neobával se to své sdělení dokončit. „Nebudu dál chodit kolem horký kaše, protože to stejně nemá význam… Říkal jsem ti o tom, že jsem o svou firmu přišel a… no, z velké části jsem přišel taky o svoje finance a teď jsem v podstatě úplně bez nich. Žádná banka mi s tím průšvihem ve Francii už nic nepůjčí a já tam ještě nemám všechno vyřízený, uzavřený, a tak… mě napadlo, jestli bys mi tu půjčku neposkytla ty, Rebecco. Samozřejmě s úroky, nestojím o žádná privilegia a navíc… když spolu spíme, chápeš,“ dobral se k závěru, který mě nepatrně vyvedl z míry, ale když jsem přihlížela tomu, jak se mu skutečně hluboce protiví, že mě o něco takového žádá, honem rychle jsem se vzpamatovala, abych se nad tím zevrubně zamyslela. A nenašla jsem nic, kvůli čemu bych ho měla odmítnout.

„Ví už Samantha o tom, že jsi tady?“ reagovala jsem zdánlivě mimo téma, ale ono to spolu každopádně velmi úzce souviselo. Od toho momentu, co se tu objevil a převyprávěl mi svůj poněkud nešťastný příběh, jsme o tom již znova nemluvili a teď se to vyloženě nabízelo. Zatvářil se poněkud rozpačitě a vzdorovitě, než rezignovaně vydechl a svěsil ramena dolů. 

„Naprosto otevřeně, Becco… Já nechci, aby máma nebo otčím věděli, že se mi teď zrovna nevede nejlíp. Umíš si představit, jaký by kvůli tomu udělali pozdvižení? Minimálně máma, znáš ji sama moc dobře a ten její sklon zbytečně přehánět, no ne? Až se postavím konečně na vlastní nohy, tak se jim ozvu, ale do té doby si hodlám poradit bez nich a opravdu bych ocenil, kdyby tohle všechno zůstalo mezi námi,“ rozpovídal se přímočaře, což jsem ocenila naopak já. Až tedy na tu narážku na Samanthinu nepříliš lichotivou vlastnost, kterou jsem velkoryse přešla, poněvadž prostě byla pravdivá. Ti dva nikdy neměli úplně nejlepší vztah matka - syn, ale mně skutečně nenáleželo se v tom jakkoliv rýpat. Mohla jsem jen doufat, aby se to mezi mnou a Rose nepodělalo až do takovéhle fáze, kdy by to již nešlo napravit.

„Dobře, Petere, to chápu a respektuju. Díky ti za upřímnost,“ usoudila jsem po jeho asertivním monologu a argumentech, které na mě jednoznačně zabraly. „Jestli potřebuješ peníze, tak ti je půjčím. Kolik by sis představoval?“ přešla jsem rovnou k částce, jelikož na to beztak čekal. Určitě nestál o přednášky, aby to se Samanthou zkusil nějak urovnat, poněvadž by to nejspíš stejně k ničemu nebylo a já bych ho rozhodně neměla poučovat ani vychovávat, přestože jsem takové nutkání v sobě nejednou zaregistrovala.

„Tak… 700 dolarů? A tří procentní úrok? Je to hodně daleko za hranicí toho, jak mi pomáháš, uvědomuju si to,“ vychrlil na mě, až jsem málem jeho slova nestíhala pojímat, takže jsem na něj chvilku zmateně mrkala. Nedostatkem peněz jsem rozhodně netrpěla, takže ani takováhle částka mě nepřekvapila a jestliže on je skutečně potřeboval, neměla jsem problém s tím mu je poskytnout. 

„Jeden a půl procenta postačí,“ zareagovala jsem stručně a poté jsem se nad jednou ze svých divočejších myšlenek ironicky ušklíbla. „Zbytek si odpracuješ,“ obeznámila jsem ho jako by nic, ale to on se velmi rychle dovtípil, na co tím narážím. Pokřiveně, trochu zvrhle se začal usmívat a v očích mu ďábelsky jiskřilo. 

„Nechceš mi tím snad naznačit, že budu něco jako tvůj osobní gigolo, že ne?“ zhrozil se, slyšitelně teatrálně a afektovaně, načež se ke mně počal na gauči pozvolna přibližovat.

„Říkej si tomu, jak jen chceš,“ okomentovala jsem jeho dotaz provokativně, načež mě uvěznil svým tělem, když mě regulérně zalehl. Vpíjel se do mě intenzivním pohledem a usmíval se svým prohnaným úsměvem od ucha k uchu. Částečně to mělo působit děsivě, ale já se mu stejně smála rovnou do obličeje.

„Milerád ti začnu vyplácet hned teď,“ zavrněl hlasem nevypočitatelné šelmy, která se chystá zaútočit, tudíž jsem téměř jako na povel zmlkla. Naprosto si mě podmanil svýma planoucíma očima a čím dál víc se přibližujícími, lahodnými rty.

„Nemůžu se dočkat,“ zašeptala jsem roztouženě, než mě nadobro umlčel žhavými polibky.

 Příště opět přijdou nějaké ty trable v ráji, kdy se Peter znovu ukáže jako ne úplně spolehlivý protějšek. Přeci jenom Rebecca ve svém věku očekává asi něco trošku jiného. :) 

Mockrát všem stávajícím čtenářům srdečně děkuji, jste prostě nejlepší! <3

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dirty 40 - 10. kapitola: