OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dirty 40 - 11. kapitola

04.06.2022 (10:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 442×

„Nechceš si jít zahrát Monopoly, Rose?“ oslovil ji Peter, když Rose znuděně zírala do mobilu u bazénu místo toho, aby se v něm byť jenom jednou smočila. Nejspíš to bylo tím přílišným luxusem, že měla bazén přímo pod nosem a dostatečně si ho nevážila. Vsadila bych se, že kdybychom ho na rozlehlé zahradě neměli, tak mě každý parný den nutí, abych ji pustila někam k vodě.

Já jsem opět řešila pracovní záležitosti, a to blížící se schůzku se Sandrou a Gretou, která již definitivně dopsala scénář, takže pokud se ten úspěšně odsouhlasí, budeme se moct vrhnout na další část předprodukce, a to castingy herců, které jsme oslovili. A když všechno klapne, jak má, brzo vypukne samotná produkce, jelikož lokace pro film se již pevně ustanovily, stejně jako jsme vyřešili celý potřebný filmový štáb.

„Ne,“ odsekla mu docela podrážděně, čímž si od něj vysloužila udivený pohled a moji plnou pozornost. Monopoly Rose hrála hrozně ráda a byla vždy vděčná, když se našla nějaká ohleduplná oběť, která si zahrála s ní.

„Tak co bys chtěla dělat?“ snažil se Peter dál, jak se asi sám nemohl dívat na to, jak se Rose nudí.

„Nic,“ odbyla ho znovu a sotva zvedla oči od displeje svého telefonu.

„Děje se něco, Rose?“ zeptala jsem se jí starostlivě, protože se tvářila značně nepřívětivě a neustále urputně zírala do toho telefonu. Zavadila o nás pohledem vždy asi pouze omylem.

„Ne, mami! Mohli byste si mě oba dva přestat všímat?“ zaprskala jako vzteklá kočka, načež vyskočila z lehátka a kvapem si to štrádovala dovnitř domu. Tázavě jsem se podívala na Petera, který akorát pokrčil rameny, než jsem se naštvala a vypálila za ní, protože tohle její neuctivé chování mi nepřipadalo v pořádku. Dostihla jsem ji kousek od dveří jejího pokoje, kam se před mou dotěrnou starostlivostí mínila asi schovat.

„Rose! Rose! Okamžitě se zastav!“ zakřičela jsem na ni opravdu nahlas, ale na ni to nikterak nezapůsobilo. Vtrhla jsem za ní rozčileně do pokoje, kdy ona už mířila ke své posteli, kde se trucovitě posadila. „Co jsi to jako předváděla u toho bazénu?“

„Říkala jsi, že si Peter nebude hrát na mého tátu!“ vyčetla mi vztekle a očima na mě pouštěla samé hrůzostrašné blesky.

„Vždyť ti jen nabídl, jestli si s ním nechceš zahrát Monopoly,“ zastala jsem se Petera, protože v tom jeho návrhu se určitě neskrývalo nic tak důmyslného, z čehož ho Rose obviňovala. Sám Pete věděl, že ji ta hra, k mému nepochopení, hrozně baví, a tak chtěl být pouze milý a zabavit jí.

„Neměl by tady vůbec být! Já chci zpátky svýho tátu!“ vztekala se a já se nestačila divit, kde se to v ní najednou bere.

„Děláš tátovi taky takový scény kvůli Lily?“ zeptala jsem se jí, aniž bych reagovala na její předešlý výlev, což mi připadlo jako ta nejlepší možnost. Ošklivě se na mě podívala a oči měla schované pod hustě staženým obočím.

„Ta si ale na žádnou rodinu jako Peter nehraje,“ smetla můj pokus o odbočení zcela nevybíravě a já naznala, že nemá smysl se s ní dál dohadovat, protože se, kdo ví proč, jenom na truc čílila. Nenapadá mě jeden jediný důvod, kvůli čemu by se musela takhle vztekat.

„Co se stalo, Rose? Myslela jsem, že ti Peter nevadí,“ rozhodla jsem se zkusit ještě zapátrat po tom, co se změnilo. Nad tím se opovržlivě ušklíbla, aby mi bylo jasné, že to už dávno neplatí.

„No tak už mi vadí. Kdy se konečně odstěhuje pryč?“ chtěla vědět, čímž mi v podstatě sdělovala, že si to sama přeje, aby se od nás odstěhoval co nejdřív. O té diametrální změně jejího chování jsem usoudila, že teprve tohle by mohl být ten důsledek toho, jak nás dva přistihla. Přesně tohle bych od ní totiž původně čekala.

„Zatím určitě ne. Budeš to muset ještě chvíli vydržet a mezitím se zkus chovat o něco lépe. Tohle od tebe bylo hodně nezdvořilé,“ doporučila jsem jí důrazně, na což akorát vzdorovitě našpulila svoji drobnou, ale pěkně drzou pusinku.

„Od Petera zas bylo nezdvořilé, že se sem takhle vetřel a ukradl tě tátovi!“ brala mě za slovíčka poměrně nápaditě a kousek po kousku mi odhalovala důvod svého rozčilení.

„Rose, zlato, ty víš, proč se s tátou nemůžeme vrátit k sobě. Peter za to přece nemůže,“ vysvětlovala jsem jí, ale dle jejího zlostného pohledu ji to asi vůbec nezajímalo. „Až se uklidníš, bylo by fajn, kdyby ses Peterovi omluvila. On se k tobě chová kamarádsky a ty jsi na něj taková…“

„Ať si Peter trhne! Já ho tady nechci,“ poroučela si a já ji téměř nepoznávala. Co se to s ní, proboha, děje?!

„Pokračuj takhle dál a půjdeme k nějakému psychologovi! Počítej s tím!“ vylítlo ze mě nekontrolovatelně a až poté jsem se dovtípila, jakou pitomost jsem to v tom pobouření vyslovila. Vyvalila jsem na ni zděšeně oči a proklínala se, že mě někdy ty emoce naprosto ovládnou a upozadí veškerý zdravý rozum.

„Tam mě teda nedostaneš nebo zavolám na sociálku! Nebudeš mě k ničemu nutit!“ vrátila mi o to nepříčetněji, když jsem jí vyhrožovala něčím, co ji zjevně vyděsilo. Už už jsem se nadechovala, že na ni zakřičím něco zpátky, ale naštěstí mě v té hádce vyrušil mobil, který se hlasitě rozezvučel napříč celou místností.

„Ještě si o tom promluvíme, aby bylo jasno,“ zasyčela jsem jen proto, abych měla poslední slovo já a Rose s sebou švihla na postel jako nějaký vzpurný fracek. Ještě chybělo, aby začala afektovaně bušit do polštářů. „Mimochodem, za hodinu a půl tě vezu k Pierceovým, takže doufám, že máš sbaleno!“ připomněla jsem jí, na což akorát naštvaně zamručela. Já jsem se mezitím otočila, stiskla zelené tlačítko, protože mi volala Sandra a opustila jsem její pokojíček.

„Co to mělo být?“ ptal se Peter hned, jak jsem se vrátila na zahradu.

„Netuším, co jí to přeskočilo v hlavě. Omlouvám se ti za to,“ vyjádřila jsem lítost nad tím, jak se k němu neférově zachovala, protože mi za ni bylo celkem trapně. Peter se nad tím blahosklonně pousmál a automaticky mi podal drink, který mi namíchal během dramatického rozhovoru s Rose. Vděčně jsem ho přijala a napila se, čímž jsem částečně spláchla ten stres jednak z té hádky, ale také kvůli tomu telefonátu.

„Já to celkem chápu, není to pro ni jednoduchý,“ uklidnil mě, že by to snad bral nějak osobněji.

„Nechce, abys tu s námi dál bydlel,“ řekla jsem mu vzápětí, abych to v sobě nijak nedusila a aby hlavně on věděl, na čem si u Rose stojí. Taky by si díky tomu mohl udělat lepší představu, co od ní dál očekávat.

„No… vlastně už bych tady být ani nemusel, když jsi mi půjčila ty peníze. Nějak s tím vyjdu. Klidně si něco najdu, abych nedělal zbytečně problémy,“ prohlásil trochu rozpačitě, ale už jenom to, že ho to vůbec napadlo, mě docela dojalo. Ta jeho ochota a vstřícnost mě prostě fascinovala.

„Ne, ne, takhle jsem to nemyslela. Zůstaň tu, jak dlouho budeš potřebovat, Pete. Já jen, abys to věděl,“ uvedla jsem na pravou míru a slabě jsem se na něj usmála. Nato mě objal kolem ramen a něžně mě políbil do vlasů, což bylo takové úžasné, láskyplné gesto, které mě momentálně nevídaně povzbudilo. Opřela jsem si pouze hlavu o jeho hrudník a vychutnávala si tu tichou, citlivou podporu.

„Jsi nějaká smutná, co by ti udělalo radost?“ povšiml si vnímavě a ihned se pídil potom, jak by mě toho splínu co nejrychleji zbavil.

„Nedělej si starosti,“ zamumlala jsem unaveně, protože momentálně jsem pociťovala, jako by bylo všechno dalece nad moje síly. S Rose jsem se pochopitelně nechtěla hádat. Obávala jsem se toho, že nás to ještě víc rozdělí, ale na druhou stranu jsem nemohla tolerovat veškeré její vrtochy. Neměla to sice snadné, ale výchovu jsem kvůli tomu přece nemohla povolit.

„To se úplně nedá, když jsem tak trochu jejich původcem, takže…“ nechal vyznít větu do ztracena, ale její význam byl naprosto zřejmý.

„Za tohle můžu i já. Měli jsme být opatrnější,“ uznala jsem bez zdráhání, abych ho v tom nenechala samotného.

„Na tom už stejně nic nezměníme… Hm, no a tak... co třeba dobrá večeře? V nějakém pěkném podniku,“ napadlo ho vzápětí a považovala jsem to za dobrou úvahu, jelikož výtečné jídlo dokáže zahnat veškeré chmury. On už po těch pár týdnech přece jen věděl jak na mě.

„Že bychom si vyšli? To už tu přece bylo,“ rýpla jsem si do něj mírně kousavě, poněvadž mi to prostě nedalo. On se nad tím shovívavě pousmál, ale stejně protočil výmluvně panenky.

„Tentokrát to nezvorám,“ slíbil mi důležitě, abych nad tím snad nepochybovala. Samozřejmě jsem si z něj pouze utahovala. Ani v nejmenším jsem neváhala nad tím, že by mě snad plánoval znovu zazdít, což by si jinak fakt nemálo vyžral. Jednou budiž, ale dvakrát, to tedy opravdu ne. „Co zítra? Něco bych pro nás zarezervoval. Rose má být u Chrise, ne?“

„U kamarádky, do neděle bude pryč. Já mám teda zítra pracovní schůzku, takže dřív jak v sedm nemůžu,“ obeznámila jsem ho se svým zítřejším harmonogramem, který byl přece jen o něco nabitější než obvykle.

„To mi vyhovuje, protože já se právě odpoledne musím sejít se svým obchodním partnerem z Paříže, jak jsem ti říkal, že sem přijede,“ sdělil mi na oplátku svůj denní program a zatvářil se u toho poněkud nervózně. Soucitně jsem se na něj zadívala, jelikož mi snadno došlo, že se to setkání bude nepochybně týkat toho požáru podniku, který ještě stále řešil a který se vůbec nevyvíjel dobře.

„Na, ty to možná potřebuješ ještě víc,“ podala jsem mu svou sklenici s drinkem a on ji s lehkým smíchem přijal. On má svých starostí spoustu, ale stejně upřednostňuje ty mé. No není on úplné zlatíčko?

 * * *

„Dáte si mezitím, než se k vám přidá váš protějšek, něco k pití, madam?“ oslovil mě číšník indického původu a tvářil se maximálně profesionálně, avšak sympaticky. Seděla jsem v restauraci, kam Peter zařídil včera rezervaci, asi dvě minuty, jelikož mi napsal lítostivou zprávu, že se bohužel kvůli návštěvníkovi z Francie zpozdí, tak ať se zatím usadím a dám si nějaký drink, než za mnou do Della Terra dorazí. Nebyla jsem z toho pochopitelně nadšená, ale dovedla jsem pro to najít dostatek pochopení, protože i mně se něco takového nejednou stalo.

„Ano, namíchejte mi Bellini, prosím,“ vybrala jsem si v mžiku, protože jsem na tenhle drink dostala chuť někdy během toho hektického dne, když jsem dopředu věděla, že půjdeme do italské restaurace.

„Hned to bude,“ přisvědčil mi a odběhl vyřídit mou objednávku. Během dalších pár minut mi doručil drink, který jsem z dlouhé chvíle poměrně rychle vypila. Společnost mi dělal akorát můj telefon, takže jsem si brzy objednala druhou skleničku.

Chystala jsem se zrovna dopít druhý drink, když se mi na stole rozvibroval telefon. Peter napsal. S podivně ztěžklým žaludkem jsem otevřela displej i konkrétní zprávu, ve které stálo to jediné, co jsem si skutečně nechtěla přečíst.

„Krucinál!“ zaklela jsem nahlas, abych si alespoň částečně ulevila a práskla jsem s mobilem o stůl, až se na mě pár nejblíž sedících lidí otočilo. Samozřejmě mi Peter napsal, že to nakonec nezvládne a nedorazí. Napsal mi to jen v pitomé zprávě! Neměl ani koule na to mi zavolat, protože věděl, že by to schytal. A taky že si to doma šeredně schytá.

„Ještě drink?“ zjevil se u stolu ten milý číšník, který dle mého nakvašeného výrazu odpověď snadno vypochopil.

„Ne, zaplatím,“ shrnula jsem nevrle, když se mi namanul jako první on a já si nutně potřebovala na někom vybít svou čerstvě nahromaděnou zlost. Největší díl si ale zcela jistě ponechám na Petera.

„Bude to na účet podniku, madam,“ oznámil mi vlídně a díval se na mě vědoucím, a také současně soucitným pohledem. Nejraději bych ho seřvala na dvě doby, že se opovažuje mi něco takového nabízet a místo toho jsem si musela připomínat, že to je od něj opravdu velkorysé a že bych se  k němu měla zachovat slušně.

„Mockrát děkuju, vážně,“ vysoukala jsem ze sebe poněkud přiškrceně, jelikož jsem si naplno uvědomila, jak asi hrozně zoufale vypadám, a proto jsem musela spolknout první záchvěv pláče. Donutila jsem se také k drobnému úsměvu, který jsem sama vnímala spíš jako křeč, ale ten indický mladík se s tančícími jiskřícími plamínky potutelně usmál, uvědoměle přikývl a poté odchvátal k jinému stolu a jeho zákazníkům. Já jsem se pro změnu odebrala ven, aniž bych dopila svůj drink, jelikož mě absolutně přešla chuť a odchytila jsem si na ulici taxi, abych odjela domů a tam si dala něco ostřejšího. Peter se na mě znovu, ať už kvůli čemukoliv, vykašlal, a to je na mě po tom všem, co jsem si od provalení Chrisovi nevěry zažila, už docela moc. Takhle fakt ne...

Seděla jsem na gauči a četla jsem si knihu, zatímco jsem usrkávala docela silný Mint Julep, protože jsem s bourbonem zrovna dvakrát nešetřila. Hodiny mi hlásily okolo desáté hodiny, když do vily dorazil Peter. O tři hodiny později, kdy jsme spolu byli domluvení na večeři. Během té doby jsem se zvládla uklidnit, předtím ještě uronit několik patetických slz a dovtípit se k onomu názoru, že žádné scény vlastně nebudou zapotřebí. Zcela poklidně, vyrovnaně a smířeně mu sdělím, že je po všem. Žádné drama, na tom jsme se přece dohodli hned zpočátku.

Peter se objevil mezi futry v té své úctyhodné výšce a v ruce držel velký pugét červených a bílých růží. Bylo mu ke cti, že rovnou myslel i na omluvu, ale na tom beztak nesešlo. Záleželo pouze na tom, že ta situace vůbec nastala a proč. A ze všeho nejvíc na tom, že jsem odmítala riskovat, aby by se to znovu opakovalo. I takhle mě to mrzelo asi víc, než by mělo, jelikož jsem k Peterovi cítila víc, než bych měla. I proto je nejvyšší čas to ukončit.

Předstírala jsem, že jsem si jeho příchodu vůbec nevšimla a nerušeně jsem pokračovala v četbě.

„Rebecco, naštěstí jsi ještě vzhůru,“ vyrušil mě, načež pospíchal rovnou ke mně. Laxně jsem zvedla zrak od řádků a nevzrušeně sledovala jeho jaksi chaotické počínání. Viditelně netušil, jestli si má ke mně kleknout, anebo si sednou k mým nohám, ale tak jako tak mi strčit ten těžko přehlédnutelný pugét rovnou pod nos.

„Upřímně bych se ti chtěl omluvit, Becco… Ani nevíš, jak moc mě to mrzí,“ kál se s výrazem mučedníka století a podával mi s nataženou paží ty překrásné, voňavé květy. Nejraději bych mu je omlátila o tu jeho pěknou hlavu, ale ty kytky za nic nemohly, takže jsem se přinutila alespoň k nepřirozenému úsměvu, se kterým jsem ten pugét přijala.

„Vsadím se, že určitě ne víc než mě,“ reagovala jsem daleko víc kousavě, než jsem si plánovala, a tak jsem bez nějakého zvláštního výrazu květiny odložila stranou a četla jsem dál.

„Musel jsem to s Claudem vyřídit, on se zítra vrací zase zpátky do Francie,“ pustil se do vysvětlování, které mě ale ani v nejmenším nezajímalo. Zabodla jsem se do něj chladně očima, až vyplašeně zpozorněl.

„Nemusíš mi nic vysvětlovat, Petere,“ konstatovala jsem rádoby nezúčastněně, přestože uvnitř mě nezůstávalo absolutně nic klidné „Ani se mi za cokoliv omlouvat. Já to opravdu chápu, ale ty naopak pochop mě, že už znovu nemůžu riskovat, že se to bude opakovat,“ dodala jsem v rychlosti, poněvadž jsem to v sobě nedovedla udržet. Cítila jsem, jak všechno to napětí a tlak uvnitř mě chce akutně ven.

„Já vím, že jsem to podělal, už zase. Znovu jsem se na tebe vykašlal, i když jsem ti slíbil, že to neudělám. Uvědomuju si to a opravdu se ti za to omlouvám, Becco. Nezachoval jsem se dobře, to sis ode mě nezasloužila. Občas se chovám jako naprostý idiot, ale v tomhle jsem… no, přece jen tak trochu nevinně,“ neustával v té kajícné litanii, kdy také nezapomněl obvinit sebe. Něco takového jsem od něj slyšela a tentokrát mě to o to víc rozčílilo. Nemluvě o tom pokusu tu vinu zbaběle shodit na někoho jiného.

„Nech to být, ano? Lidi dělají chyby, to je normální. Obzvlášť ve tvém věku, já to zatraceně dobře vím. Sama jsem se jich nasekala celkem dost, ale já se z nich za ty roky poučila, takže bych je víckrát neměla opakovat. Ani kvůli tobě, druhou šanci jsi přece dostal. Navíc… přece jsme si řekli, že mezi námi nepůjde o žádné drama, že? A to se bohužel teď tak trochu děje, takže…“ nedokončila jsem svou načatou myšlenku, ale bylo evidentní, co jsem se tím snažila naznačit. Vykulil na mě nechápavě oči a několikrát naprázdno otevřel a zavřel svá zajímavě tvarovaná ústa.

„Dal jsem ti ale přece včas vědět, ne?“ přeptal se mě zmateně, když pravděpodobně počítal s tím, že omluva s květinami budou stačit, aby si to u mě vyžehlil. Ale to se chlapeček pořádně přepočítal.

„A myslíš, že tím bylo to ponížení nějak menší?! Nebo to uvědomění, že ses na mě opět vykašlal, méně bolestivé? Tak to tě asi docela překvapí, ale ne, nebylo,“ sdělila jsem mu notně jízlivě, když ze mě mluvila mimo jiné zraněná pýcha, a zabouchla jsem poměrně hlasitě tu knihu, což se dalo symbolicky vyložit jako i konec našeho vztahu. Zatvářil se šokovaně, když se ve svých úvahách asi takhle daleko nedostal a bral celou tu situaci daleko banálněji, na rozdíl ode mě.

„Promiň mi to, prosím tě. Nedomyslel jsem to,“ zopakoval svou omluvu během několika posledních minut poněkolikáté, až mě tím docela iritoval. On ale podle nasadil ty svoje psí oči, kterými na mě žalostně pomrkával a vypadal neskutečně roztomile.

„Nemám ti co promíjet, kruci! Mezi námi šlo přece hlavně o sex...“

„To ale už evidentně neplatí, protože tobě na tom záleží, takže to přece nemůžu nechat jen tak být!“ skočil mi do řeči, aby zastavil ten příval argumentů, se kterými zásadně nesouhlasil.

„Proto je na čase to ukončit, než se to zvrtne ještě víc,“ nadhodila jsem odhodlaně a příkře jsem na něj pohlédla. Jemu vyskočilo obočí vysoko nad nadočnicový oblouk, když ho moje poznámka nadmíru vykolejila a pak se mu v očích tak šibalsky zablyštilo, když si to nejspíš vyložil úplně mylně.

„Jak moc se to zvrtlo u tebe?“ vybídl mě k otevřenému přiznání, které ode mě zcela jistě neuslyší, ačkoliv jsem se sama sebe nejednou ptala, jestli takhle nepřiměřeně vyvádím právě kvůli tomu, že jsem se do něj zamilovala. Vždycky, když jsem se k tomu ve své mysli zatoulala, bezprostředně jsem to zavrhla a označila za holý nesmysl. Ale kdesi hluboko uvnitř ve mně přímo křičelo, že si to jen nalhávám a že jsem k Peterovi skutečně něco víc cítila. O to byl konec tohohle nezodpovědného románku neodkladnější.

„Pocit méněcennosti jsem kvůli Chrisovi zažívala docela dlouho a znovu to už nedopustím,“ zavrčela jsem zlostně, když si pletl pojmy s dojmy, u čehož jsem ho přece nemohla nechat. A rozhodně jsem ho nemohla nechat, aby mě díky svému šarmu dostal do té pozice, ve které jsem si nemohla dovolit být, jelikož bych to znovu asi nezvládla. 

„Já ale nejsem Chris,“ odporoval mi důrazně, nad čímž jsem se akorát sarkasticky uchechtla.

„V něčem jste přitom úplně stejní,“ podotkla jsem a v duchu jsem si pomyslela, že od jistého momentu jsem ani já pro manžela nebyla absolutní priorita. Velmi špatně se mi proto přiznávalo, že to samé se děje s Peterem, což mě po těch všech mých zkušenostech neskutečně frustrovalo. Kdyby ten pitomec netrval na tom, ať si někam vyjdeme, tak bych to nezjistila a velice pravděpodobně by mezi námi bylo všechno úplně v pořádku.

„Já se tě ale nevzdám tak snadno jako on,“ rozhodl se s neochvějným tónem hlasu, ale jeho oříškově tmavé oči se zmítaly pochybnostmi.

„Nemáš na výběr, protože tahle aférka dneškem skončila. Věděli jsme dopředu, že má svoji spotřební lhůtu. Na něčem jsme se spolu tehdy dohodli, tak to teď respektuj a dodrž svoje slovo. Alespoň to, Pete,“ trvala jsem si tvrdohlavě na svém a následně jsem se postavila, abych to své tvrzení názorně potvrdila i svým svérázným odchodem. Měla jsem totiž co dělat, abych v sobě potlačila jeden z mnoha plačtivých záchvatů, který se o mě za celý večer neodbytně pokoušel. Bylo to pro mě mnohem, mnohem těžší, než jsem si dokázala představit. Taky to bolelo víc, než jsem si dokázala představit.

„Jenže tohle je už něco víc než jen aférka, Becco,“ podotkl sebejistě, ale tím si akorát naběhl.

„Víc pro koho?!“ vyštěkla jsem na něj prudce, až se mě lekl.

„Já se do tebe taky zamiloval!“ přiznal se vzápětí, čímž mě na drahnou dobu dočista umlčel. Mlčky jsem na něj zírala, neschopna slova, čehož on pohotově využil, když se ke mně dvěma hbitými kroky přiblížil a vzal mě kurážně okolo pasu. To už se mi ale výhled na něj rozpíjel, jelikož jsem ty slzy zastavit nedovedla a bránit mu v tom, aby se mě dotýkal, taktéž ne. Ke vší smůle jsem díky té jeho omamné blízkosti snad ztrácela půdu pod nohama, takže jsem se ho sama chytila za látku trika. Takhle se ten rozchod určitě odvíjet neměl.

„Tohle vůbec neříkej, Petere,“ napomenula jsem ho káravě a dívala jsem se jaksi neurčitě někam k jeho klíční jamce. On mě mezitím přesunul jednu svou velkou, hřejivou dlaň na tvář, aby ji se vší opatrností pozvedl a navázal se mnou oční kontakt. Jakmile jsem mu v tom vyhověla, lapil mě do svých sítí a já se z nich už nedostala.

„Je to pravda a vím, že ty ke mně cítíš to stejné,“ přemlouval mě úpěnlivě, ale já věděla, že nesmím ustoupit.

„Přestaň, Petere,“ vydechla jsem spíš v prosbě, než v nekompromisním rozkazu, čímž jsem ho nevědomky pobízela k tomu, aby na mě naléhal dál.

„Tak mě zastav,“ zašeptal v drzé výzvě, jelikož byl přesvědčený, že mu nakonec podlehnu. Ta jeho arogantní sebedůvěra mě ale natolik rozčílila, že jsem vzala opětovně rozum do hrsti a hodlala jsem jeho podmanivému nátlaku učinit definitivní přítrž. Právě akorát včas, jinak bych se mu bez dalšího vzpouzení poddala.

„Dost!“ zahřměla jsem hrubě a zatlačila jsem proti jeho hrudi, když se ke mně nakláněl, aby mě umlčel svými vášnivými polibky, kterými by mě nepochybně dostal tam, kam by chtěl. Takový vliv na mě měl. „Ty sice tvrdíš, že mě miluješ, ale když máš příležitost mi to dokázat, tak v tom absolutně selžeš. Mě zajímají jenom činy, ne žádný planý řeči! Tohle není láska, Petere, ale věřím, že ty věříš tomu, že ano. Nechci si kvůli tomu nechat ublížit ještě víc, protože už teď se cítím dost na nic,“ zrekapitulovala jsem horlivě, abych zdůraznila, že jsem již jednou dopadla tvrdě na dno a pořád to mám ve velmi živé paměti. Je zcela logické a rozumné, že se tomu podruhé budu chtít za každou cenu vyhnout, protože mi za to ten risk vskutku nestojí. A tenhle románek stejně nemá žádnou budoucnost, takže proč to jakkoliv prodlužovat.

„Tak d-dobře, Becco,“ zakoktal se, když se mi podařilo ho svým přímočarým monologem rozhodit a v konečném důsledku i uvědomit si rozsah svých činů. Rezignovaně sklopil hlavu, až jsem na svém obličeji ucítila jeho teplý dech, jak stál pořád tak proklatě blízko, ale záhy ode mě naštěstí ustoupil o několik kroků dozadu. Z toho vzdálenějšího pohledu jsem spatřila, že vypadá přinejmenším zdrceně a když si poté bezděčně zajel oběma rukama do vlasů, jak se ztratil ve svých vlastních myšlenkových pochodech, dovtípila jsem se, že je po konverzaci. Že jsem nakonec skutečně dosáhla svého.

„Díky... a dobrou,“ popřála jsem mu bezelstně, než jsem ho obloukem obešla a vytratila se do své ložnice. Tam jsem se s úlevou uložila do postele, protože jsem před ním zvládla ten rozchod hrdě ustát a především si ho před ním uhájit, ale v bezpečí svého útočiště jsem se naplno poddala smutku z toho žalostného faktu, že jsem zase zůstala sama a přišla o někoho, s kým mi bylo většinou moc fajn. Jenomže strach a obavy, že skončím s další trhlinou na srdci totálně převálcovaly moji potřebu lásky. Naštěstí.

 Tak to vypadá, že Rebecca konečně dostala rozum. Myslíte, že jí to vydrží, anebo že se opět nechá oblbnout tím Peterovým specifickým šarmem? V příští kapitole se Peter střetne s Chrisem, což bude pochopitelně pro Rebeccu infarktová situace. 

Mockrát všem ze srdce děkuji za neutuchající přízeň! Jste opravdu báječní čtenáři! <3

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dirty 40 - 11. kapitola: