OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dirty 40 - 12. kapitola

14.06.2022 (10:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 403×

Vyřizovala jsem zrovna pracovní emaily, když mě vyrušil telefon, který začal v hrobově tichém domě zběsile vyzvánět. Rocková melodie patřila Chrisovi, takže jsem pouze velmi neochotně vzala mobil do ruky a hovor přijala. Přece jen to něco znamenalo, že volal, jelikož se dost často vůbec neobtěžoval se mi ozvat.

„Ano, Chrisi?“ ozvala jsem se jako první a nasadila jsem co nejpřívětivější tón.

„Prosim tě, můžu odvést Rose domů dřív? Budeš tam?“ vychrlil na mě sotva srozumitelně a především značně vystresovaně, takže jsem ihned pochopila, že se evidentně něco dělo.

„Dřív znamená v kolik?“ dotazovala jsem se ve vší racionalitě, ale uvnitř mě narůstalo intuitivní znepokojení.

„Nešlo by to hned?“ přeptal se váhavě, ale znělo to vyloženě zoufale.

„D-dobře, tak ji klidně přivez, jsem zatím doma,“ vyhověla jsem mu, poněvadž to opravdu působilo, že se jedná o něco závažného a akutního. Chtěla jsem se ho zeptat, ne ze zvědavosti, nýbrž starostlivosti, ale nakonec jsem ten dotaz spolkla, protože mi to nepřišlo úplně patřičné. Neměla jsem co strkat nos do jeho záležitostí.

„Děkuju, Reb, tak zatím,“ ocenil mou vstřícnost skutečně vděčně a v rychlosti se rozloučil, než hovor ukončil. Pár sekund jsem zůstala zmateně zírat na displej telefonu, přičemž jsem v sobě potlačovala jakékoliv obavy, které ve mně ten hovor vyvolal. Rose se to zcela jistě netýkalo, protože to by mi jinak určitě hned řekl, ale muselo se stát něco jiného a proto jsem se tak jako tak zhrozila, co by to mohlo být. Byla to taková hluboce podmíněná reakce, která pramenila z dávných citů patřícím výhradně Chrisovi.

Nakonec jsem se vrátila ke své práci, ačkoliv jsem se mnohem hůř soustředila. Nepomáhalo ani to, že se vedle do kuchyně vkradl Peter, aby si připravil něco k jídlu a dělal u toho příšerný, nejspíš záměrný rámus. Od toho našeho včerejšího rozchodu předstíral, že neexistuju a jako by tenhle dům snad patřil jemu. Velkoryse jsem to tolerovala, protože se s těmi kopačkami potřeboval srovnat po svém, ačkoliv mi to přišlo poněkud dětinské. Ale bylo mu sotva třicet a navíc měl docela nabubřelé ego, takže to zase tolik překvapivé nebylo. Nechala jsem tam Petera svému osudu, i jeho neškodným provokacím, a místo toho jsem si pustila pro uklidnění svou oblíbenou hudbu, kterou jsem si prozíravě dala do sluchátek.

Proto jsem málem vylítla z kůže, když se vedle mě zničehonic objevil Peter. Vyrvala jsem si sluchátka z uší a zlostně jsem se do něj zabodla pohledem. On na mě ale zcela nezištně mrkal a vypadal nevídaně roztomile.

„Jen se ptám, jestli si dáš se mnou ravioli?“ zopakoval svou původní otázku, kterou jsem napoprvé kvůli hudbě neslyšela. Změnila jsem výraz tváře na nevěřícný, když mi po té okázalé ignoraci najednou nabízel jídlo, což se dalo považovat nepochybně za smířlivé gesto.

„Uvařil jsi ravioli?“ vypadlo ze mě nechápavě, načež jsem zkontrolovala hodiny na notebooku, kolik času mu ty přípravy zabraly a jak dlouho jsem zírala do počítače. Nemluvě o tom, že Chris měl dovést Rose. Utekla téměř hodina.

„No… jo. Tak chceš taky?“ vyzval mě, abych se konečně vyjádřila.

„Jestli to nebude znamenat něco víc než jídlo,“ zkusila jsem zažertovat, ale neshledalo se to u něj s kýženým výsledkem, jelikož se mu poněkud nelibě napjala spodní čelist.

„Já jsem to tvoje ne dost jasně pochopil,“ obeznámil mě poměrně důrazně, ale snažil se vypadat nad věcí. Omluvně jsem se na něj podívala, jelikož ta jeho nabídka mi koneckonců připadala milá a asi pro něj nebyla úplně snadná. Zjevně jsem to povznesené vtipkování uspěchala, protože on se s tou novou situací zdaleka ještě zcela nesrovnal, takže jsem váhala, jestli to společné jídlo teda riskovat.

„Nebudeme spolu teď komunikovat tímhle stylem, že ne,“ nadhodila jsem kontrolně a vrhla jsem na něj pohled s pozdviženým obočím, který plnil jednoznačně varovnou funkci.

„Nemusíme komunikovat vůbec,“ vypálil ze sebe pohotově a rádoby lhostejně pokrčil rameny.

„To by ti rozhodně šlo,“ neodpustila jsem si sarkastickou vsuvku na tu jím zavedenou tichou domácnost. To ho solidně pobouřilo, ale veškeré své rozčarování raději s námahou potlačil a zavrtěl nad tím nesouhlasně hlavou.

„Jen jsem ti nabídl jídlo, ježiši,“ ohradil se s bezděčně rozhozenýma rukama do stran na náznak nepochopení, když jsem ho obviňovala z něčeho, v čemž sám sebe zřejmě viděl naprosto nevinně. Smířlivě jsem se na něj pousmála, abych předešla jakékoliv zbytečné výměně názorů, ke které se ostatně schylovalo. Naštěstí jsme oba zavčas zatáhli za ruční brzdu. „To zřejmě jen ty za tím hledáš něco jiného,“ přisadil si vzápětí, aby mi nezůstal nic dlužen, ale nechala jsem to už být.

„Dám si ráda, díky,“ usoudila jsem nakonec, díky čemuž se viditelně celý uvolnil, přestože se na mě po té své trefné poslední glose vítězoslavně culil.

„Tak já jdu prostřít, hned to bude,“ informoval mě stručně, než se odporoučel vedle do kuchyně. Jenom co zmizel ve vedlejší místnosti, tak se během několika dalších okamžiků domem roznesly dva další hlasy, jakmile zaklaply vstupní dveře. Chris přivezl Rose a tentokrát se rozhodl mi ji předat osobně, což se dalo považovat za pokrok. Asi se od mého nedávného telefonátu poučil.

„Ahoj, mami,“ pozdravila mě Rose, aniž by si přiběhla pro objetí nebo něco podobného. Už dlouho to neudělala.

„Ahoj, Rebecco,“ řekl Chris sotva slyšitelně a vypadal nezvykle pobledle, navzdory své opálené pleti, a i v jeho hlase se odrážel jakýsi nepřítomný podtón. To pro mě znamenalo jasné potvrzení toho, že se muselo něco ošklivého přihodit.

„No ahoj. Děkuju, že jsi ji dovedl až sem,“ vyzdvihla jsem ihned jeho snahu, což přešel pouze s vláčným pokynutím hlavy.

„Jasně,“ hlesl automaticky a slabě se na mě pousmál. Jeho čokoládové oči byly tak smutné.

„Nemáš hlad, Rose? Peter uvařil plněné těstoviny, tak se běž klidně najíst,“ nabídla jsem jí, jelikož bylo kolem poledne, takže ideální čas na něco k snědku.

„S tátou jsme se zastavili po cestě v Burger Kingu,“ oznámila mi bez zájmu a já poněkud napruženě zafuněla. Fakt jsem neměla ráda, když ji Chris cpal nekvalitním fast foodem, který jí samozřejmě ohromně chutnal, takže si ho u něj vynucovala častěji, než by měla, a on jí to dovoloval. Chris to zaznamenal, a tak si slabě povzdychl.

„Jdu do pokoje, tak ahoj, tati. Zas ve středu,“ rozloučila se s ním a mávla na něj, když odcházela do svého pokoje, čímž nakrátko oddálila můj vyčítavý monolog a škodlivosti jednak rychlého občerstvení, ale také absolutně nevýchovné metody, kdy Rose povolí to, co já jí ve většině případů zakazuju. Pochopitelně mi to dělá naschvál, ale kazí tím morálku hlavně naší dceři, která si prožívá dost těžké období. Nemluvě o počínajícím nelehkém věku puberty, která dnes u dětí začínala čím dál dřív.

„Zatím, zlatíčko,“ vrátil jí Chris a donutil se k o něco širšímu úsměvu, který byl přesto nevídaně unavený. „Prosím tě, já to vím, že jsem ji do toho fast foodu brát neměl, ale teď ne. Nemám kapacitu na to se hádat, Rebecco,“ přeběhl mě, než jsem na něj stačila spustit a opravdu působil naprosto vyčerpaně. To ve mně probouzelo takovou neblahou předtuchu, která se s každou další vteřinou stávala mnohem nesnesitelnější.

„Mluvili jsme o tom už tolikrát!“ zabrblala jsem nespokojeně, ale ještě jsem se držela hodně zpátky, když jsem viděla, že je pomalu na zhroucení. „Co se děje, Chrisi? Stalo se něco?“ Nedalo mi to a na rovinu jsem se ho zeptala. Zaskočeně se na mě podíval, asi proto, že jsem se vůbec zajímala, anebo možná, že jsem šťourala do věcí, po kterých mi po našem rozchodu už nic nebylo, ale když mu rezignovaně klesla ramena, okamžitě jsem věděla, že mi řekne, o co se jedná.

„Táta dneska ráno dostal mrtvici. Leží v Portlandu v nemocnici v umělém spánku, takže musím co nejdřív letět za mámou do Oregonu,“ objasnil mi důvod svého žalostného stavu, přičemž mi to vyprávěl tak zdrceně, jako by již nebyla žádná šance, že se z toho Benjamin nějak dostane. Nejraději bych ho hned teď chytila a pevně objala, ale tenhle pošetilý nápad jsem bleskově zavrhla, protože jsem na něj beztak neměla dostatek odvahy. Ne po tom všem špatném, co se mezi námi kdy odehrálo.

„Proboha, to je mi moc líto, Chrisi,“ vydechla jsem v šoku, protože takovou zlou zprávu jsem skutečně nečekala.

„Nějakou dobu tam s máti zůstanu, takže si Rose nebudu moct ve středu vzít. Nejspíš ani ne o víkendu. Vysvětlíš jí to nějak? O tátovi ještě nic neví a zatím jí ani nic neříkej, dokud… se nebude vědět trochu víc, prosím tě,“ požádal mě úzkostně a tvářil se tak ztrápeně, že se mi z toho v krku usadil obří knedlík, přes který se dalo sotva polykat. Bylo to pro mě kupodivu hodně těžké ho takhle vidět. Bylo mi ho tak líto... 

„J-jistě, s tím si nedělej starosti, s Rose to nějak vyřídím. Hlavně ať to Ben zvládne. A vyřiď Marilyn, že na ni myslím. Tohle je šílená situace,“ plácala jsem, jenom abych nezůstala mlčet a jen na něj tupě zírat, jelikož jsem k tomu fakticky neměla daleko.

„Máti říkala, že budou tátu ještě dnes nebo nejpozději zítra operovat a pak se uvidí. Ona totiž vůbec neví, jak dlouho mohl ležet v garáži v bezvědomí, protože šla na procházku se psem. Samozřejmě čím dýl, tím hůř pro jeho stav a možnost, že se z toho dostane. A když se mu to podaří, jaké následky bude mít, protože ta mrtvice byla podle všeho docela rozsáhlá,“ rozpovídal se nervózně, ale zjevně to ze sebe potřeboval dostat a ulevit si tím. Nesporně taky potřeboval podržet a podpořit, takže jsem dál nepřemítala nad tím, jestli to bude nebo nebude vhodné, a místo toho jsem vyrazila naproti němu, abych ho konejšivě objala.

Nejprve naprosto ustrnul, když jsem se k němu přitiskla a obmotala mu ruce kolem trupu a cítila jsem, jak je napjatý až k prasknutí. Poté ale dlouze vydechl, napětí z něj rázem vyprchalo, načež si mě k sobě ještě víc svými pažemi přivinul a sklonil ke mně hlavu takovým způsobem, že si bradu opřel o moje rameno. Tak důvěrné gesto pro někoho, kdo je uprostřed rozvodu, ale pocitově bylo naprosto správné.

„Ben bude určitě v pořádku, musí být,“ šeptala jsem nadějeplně, a i kdyby to byla prachsprostá lež, věděla jsem, že to Chris právě teď nutně musí slyšet, než ho to úplně položí. S rodiči měl Chris odjakživa úžasný vztah, stejně jako se sestrou a bratrem. Jako rodina si byli všichni opravdu blízcí a měli mezi sebou nadstandardní vztahy, takže se nedalo divit tomu, že ho tyhle nešťastné novinky tolik vzaly. Hladila jsem ho přitom po zádech dlouhými, konejšivými pohyby, přičemž on mě téměř až křečovitě svíral, jako by mi tím chtěl podvědomě sdělit, že si sám nepřeje nic jiného. Přistihla jsem, že mám od slz zamžené oči, jak moc jsem s ním soucítila. A k mému dalšímu zděšení jsem také zjistila, jak mi jeho blízkost a dotek neuvěřitelně scházely.

„Becco? Jídlo je na stole,“ vyrušil nás Peter, který se vyloženě vřítil do místnosti, až jsme se ho oba s Chrisem lekli. Automaticky jsme od sebe instinktivně odstoupili, jako bychom prováděli kdo ví co nepřístojného. Otočila jsem se k Peterovi a mlčky přikývla, zatímco on zpříma hleděl na Chrise s naprosto nečitelným, podivně tvrdým výrazem.

„Zdravím, Chrisi,“ pozdravil ho Peter takovým zvláštním, přezíravým tónem hlasu, který se nejevil zrovna dvakrát přátelsky. Vykulila jsem na něj konsternovaně oči, jelikož mi mozek ani v nejmenším nepobíral, co to tu předváděl, ale neměla jsem z toho vůbec dobrý pocit.

„Petere, tebe jsem hodně dlouho neviděl. Máš se?“ navázal s ním Chris konverzaci rádoby nenuceně, ale vsadila bych se, že si jeho příliš asertivního přístupu taktéž všiml.

„Jo, mám se skvěle. Díky za optání,“ pochvaloval si, přičemž jistojistě schválně přeháněl.

„To věřím. V tomhle domě se žije dobře, že?“ pronesl Chris, v okázalé narážce na to, že se Peter nastěhoval sem, protože sám by něco takového neschválil a Petera by tu s největší pravděpodobností nestrpěl. A Peter to snadno vypochopil a podle toho, jak se zostra nadechl okamžitě věděl, co důvtipného na to odvětit.

„Vedle Rebeccy rozhodně. Ale to ty přece víš sám nejlíp, jestli si na to tedy ještě pamatuješ,“ nenechal se zahanbit ani Peter, když si do něj takhle kurážně rýpl nazpět. Bleskově jsem zkontrolovala Chrisův obličej, který jaksi brunátněl a nabíral docela chladnokrevný výraz, když Peter skutečně ťal do živého. To mě mimochodem na nějakou chvíli natolik ohromilo, že jsem nebyla schopná odtrhnout oči od Chrise, který si všiml, jak na něj nepokrytě zírám.

„Na to se nedá zapomenout,“ zamumlal o něco pokorněji a říkal to spíš mně než Peterovi, na kterého se přece jen po několika nekonečných, intenzivních vteřinách taktéž podíval. A mně srdce vynechalo úder, možná spíš dva.

„Jak se daří tobě?“ položil mu tuhle základní zdvořilostní otázku, která se ale nesla v pasivně agresivním duchu.

„Bylo i líp,“ zhodnotil Chris nekonkrétně a ve tváři mu tak podivně, výmluvně zacukalo, když se tím zajisté v myšlenkách vrátil ke svému hospitalizovanému tatínkovi.

„A určitě zase bude,“ poznamenal Peter sebejistě, ačkoliv ne nijak přejícně, aniž by nicméně tušil, do jakých souvislostí si to Chris může dát. Na Chrisovi bylo poznat, že přišel o veškerou chuť se s Peterem dál špičkovat, jelikož ho tížily úplně jiné starosti. Navíc si už svoje k tomu řekl.

„Doufejme,“ vyslovil nahlas a pevně semkl rty k sobě.

„To já určitě budu,“ ujala jsem se slova pro změnu já, abych zabránila jakémukoliv dalšímu Peterově pokusu se do Chrise navážet.

„Díky ti, Reb. Musím už jet, ať stihnu ten let,“ oznámil věcně a zkontroloval si přitom čas na hodinkách.

„Tak šťastnou cestu. A…“ odmlčela jsem se, protože jsem si nebyla jistá, jestli mám právo něco takového po něm vůbec žádat. Chris pozvedl obočí, aby mi tím naznačil, že mi naslouchá a trpělivě, vstřícně čeká, až se vyslovím. „Mohl bys mi dát když tak vědět jak a co, prosím?“ dokončila jsem a jeden koutek jeho úst se vyhoupl lehce výš.

„Ozvu se ti,“ slíbil mi zcela upřímně a odevzdaně se mi zadíval do očí, čímž celému našemu rozhovoru dodal naprosto jinou váhu a hloubku. Pochopila jsem, že pro něj to znamenalo mnohem víc, než dával ostentativně najevo. Za ta léta po jeho boku jsem to již bezpečně poznala. A pro mě tohle taky mělo daleko větší význam, protože se ukázalo, že když je to opravdu důležité, dokážeme naše rozepře hodit snadno za hlavu.

„Děkuju. Opatruj se,“ popřála jsem mu předtím, než se otočil na patě a pospíchal pryč. Přesto mi nezapomněl věnovat jeden z těch svých skoupých poloúsměvů, aby nějak reagoval na to mé povzbuzování. Zdlouhavě jsem vydechla, ačkoliv ten tíživý balvan kdesi v mém žaludku mě neopustil, když Chris odešel, protože jsem si teprve naplno uvědomila, co se vlastně děje. Že jeho zbožňovaný tatínek leží v nemocnici a není vůbec jisté, jestli ji nakonec opustí.

„To vůbec nevypadalo na to, že vy dva spolu nevycházíte,“ ozval se Peter poměrně jízlivě, načež jsem na něj vrhla dost zděšený pohled. Hůř si tohle poměřování pindíků fakt nemohl načasovat.

„Co to jako mělo být za ty řeči, Petere?! Něco takového si víckrát laskavě odpusť! Vůbec to není podezřelý, když s Chrisem mluvíš v takových narážkách!“ sjela jsem ho ostře na dvě doby, protože mě nemálo popudilo, že se choval takhle nezodpovědně a celkově dost neuctivě. Notabene obzvlášť když Chris řešil to, co řešil.

„Vždyť to on si začal! Copak jsi ho neslyšela?!“ připomněl mi ukřivděně a vzdorovitě se na mě mračil. V tenhle moment mi zničehonic připomněl Rose, která se taky takhle infantilně vztekala, ale ona na to měla na rozdíl od něj pořád nárok.

„Zapomeň na to, že před ním ještě někdy budeš cokoliv naznačovat, natož že jsi prznil jeho manželku, rozumíš?! Jinak si můžeš jít okamžitě sbalit a je mi fuk, co s tebou bude. Tak jen abys o tom věděl, Petere,“ srozuměla jsem ho zcela rezolutně, s pozorně vztyčeným ukazovákem, aby moje varování vzal dostatečně na vědomí.

„Proč by to nemohl vědět? Nemá snad on taky milenku?“ Zjevně to odmítal pochopit, že jsem ani v nejmenším nestála o to, aby se o té naší aférce Chris dozvěděl. Naopak se mi zdálo, že Peter se s tím stůj co stůj chce Chrisovi pochlubit. Bylo mi jasné, že je to záležitost mužského ega, ale rozhodně jsem do toho měla co mluvit, takže si s tím Peter bude muset poradit nějak jinak. „Chceš to s ním snad dát znovu dohromady?“ dobral se k nějakému pomýlenému závěru, když jsem mu nechala příliš mlčenlivého prostoru, a tak jsem si nad tím pouze frustrovaně povzdechla.

„I kdyby jo, tak tobě do toho stejně nic není, Petere,“ odbyla jsem ho nevybíravým způsobem, jak jsem si ponechávala na paměti, že po tom našem rozchodu s ním nemůžu jednat úplně v rukavičkách, abych v něm neživila jakoukoliv naději, že ten náš románek zase obnovíme.

„Jen jsi mě využila, aby ti někdo zahřál postel, co,“ zamumlal dotčeně, ale já mu tuhle hru na oběť jednoduše nežrala. Ano, na jednu stranu se mi po něm stýskalo, ale s tímhle jeho dětinským přístupem mě to velmi rychle přecházelo. Jestli mě chtěl zpátky, tak na to šel opravdu tím nejhorším možným způsobem, který se dal vymyslet. Ale pravděpodobně bojoval sám se svým egem, které s ním solidně cvičilo. Snad ho to věkem přejde.

„Přece sis fakt nemyslel, že by z toho mohlo být něco víc. Ale no tak. Mezi námi to mělo jasně daná pravidla a především spotřební lhůtu,“ zrekapitulovala jsem mu notně blahosklonně, čímž jsem ho akorát namíchla. Zabodl se do mě rozlíceně svýma očima, vztekem skoro černýma a ani nemrkal.

„Ale nakonec jsi nebyla schopná se těch pravidel držet ty!“ vmetl mi duchapřítomně do tváře, což bylo tak trochu jako facka. Zaskočeně jsem na něj zamrkala, ale poté jsem se na něj ironicky ušklíbla, aby si nemyslel, že se mi tím jakkoliv dostal na kobylku.

„A o co ti teda vlastně jde, Pete? Ze všeho nejvíc?“ vytáhla jsem na něj velmi ošemetný dotaz a vyžadovala jsem od něj ryzí upřímnost, čemuž jsem také přizpůsobila intonaci svého hlasu.

„No o tebe, Becco. Pochopitelně že o tebe,“ vypravil ze sebe jakoby bez dechu, že se ho na něco takového musím ptát. Přitom se na mě doslova pověsil pohledem, jako rozkošné, ale absolutně bezradné štěně, asi aby na mě o to lépe zapůsobil. Jenomže to se spletl.

„Kdyby ti šlo o mně, tak se mě vědomě nesnažíš dostat do problémů! A ten náš rozchod prostě přijmeš, aniž bys kvůli tomu vyváděl, jak to děláš teď! Je to totiž přinejmenším potupné, pro mě a hlavně pro tebe, takže se raději co nejdřív vzpamatuj, Petere, protože tohle je hodně přes čáru,“ přisadila jsem si, kdybych mu doteď snad nenaložila víc než dost, ale ono bylo vyloženě zapotřebí mu alespoň trochu shodit ten přebujelý hřebínek. Jeho sympatie jsem za to pochopitelně nezískala.

„Myslím, že se najím u sebe,“ procedil skrze zaťaté čelisti, kdy už se nevzmohl reagovat na ty mé tvrdé výtky, poté se prudce otočil nazad a zmizel v jídelně, kde popadl talíř a zmizel s ním ve svém přiděleném pokoji. Málem jsem nad tím vším nadělením spráskla ruce, ale poté jsem se vrátila ke své původní práci, která si žádala veškerou mou pozornost. Na tyhle výlevy fakticky nemám čas.

 Příště se dočkáte opět menšího konfliktu mezi Beccou a Peterem, který se docela zvrtne. Ale jak, co myslíte? :)

Mockrát všem ze srdce děkuji, jste úžasní! <3

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dirty 40 - 12. kapitola: