OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dirty 40 - 15. kapitola 1/2

09.07.2022 (14:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 405×

Procházela jsem rozlehlým dvoupatrovým domem, který utichl teprve před pár hodinami. Všichni smuteční hosté odešli, najatý personál veškeré prostory důkladně uklidnil, ale stejně mi to nedalo, abych si jednotlivé místnosti sama neprošla. Marilyn již ležela ve své posteli a odpočívala, možná spíš už tvrdě spala. Dnešní den, nebo vlastně spíš celý poslední týden a něco, pro ni musel být nesmírně náročný, což se na ní solidně podepsalo. Dostala na předpis nějaké prášky na uklidnění, které ji ale utlumovaly víc, než by bylo dobré, a navíc si jich dnes asi vzala víc, než by měla. I tak se při rozloučení zhroutila, jelikož ta nečekaná ztráta její celoživotní lásky ji naprosto zdrtila, a to nemohly zahnat ani všechny prášky a léky světa.

Ve velkém obývacím pokoji jsem narazila na Chrise, který seděl před prázdným krbem se skleničkou v ruce a nepřítomně do něj zíral. I když se moje kroky na dřevěné podlaze rozléhaly po celém domě, jelikož jsem si na obřad obula černé lodičky, které jsem si ještě nesundala, on mě nejspíš vůbec nezaregistroval. Nedalo mi to a přišla jsem blíž k němu, abych s ním alespoň prohodila slovo. Kvůli naší nedávné, docela ošklivé hádce jsme se jeden druhého po celou dobu poměrně stranili, ale teď vypadal natolik žalostně, že se mi ho prostě zželelo.

Postavila jsem se do jeho zorného pole, načež ke mně pozvolna zvedl hlavu a tázavě na mě pohlédl. Slabě jsem se na něj pousmála a bez vyzvání jsem se posadila do druhého křesla naproti němu. Konečně jsem si sundala boty dolů, protože teprve až teď jsem naplno pocítila, jak moc mě tlačí do palců. 

„Ten obřad byl opravdu moc dojemný,“ promluvila jsem téměř šeptem, jelikož mluvit nahlas mi přišlo zcela nevhodné a že by to naprosto narušilo tu komorní atmosféru, která tu panovala i s těmi všemi lidmi. Nesešlo se jich tolik, ale zase to znamenalo, že dorazili opravdu jen ti Benovi nejbližší. „A ta tvoje řeč… ta byla skvělá.“

„Protože byl táta skvělej člověk,“ doplnil záhy za mě, když se mi to také právě vedralo na jazyk.

„Bude tady všem chybět,“ konstatovala jsem posmutněle, zatímco on se hodnotně napil. Zmizela v něm během vteřiny půlka sklenice a vedle křesla stála téměř plná lahev nějaké drahé whiskey, kterou si nechal po ruce.

„Netuším, jak nebo jestli to máma bez něj zvládne,“ podělil se se mnou nešťastně a očividně mu nesešlo na tom, jestli by se mi s tím vůbec měl svěřovat. Já nejprve zděšením ustrnula nad jeho temnými myšlenkami, kterým se ale nešlo divit potom, když jsme dnes přihlíželi tomu, jak se Marilyn psychicky absolutně sesypala.

„Ovšemže to zvládne. Marilyn je silná ženská. Jen se s tím musí postupně smířit, zpracovat to,“ povzbuzovala jsem ho, jak jsem si mohla v rámci možností dovolit, protože nějaké přehnaně pozitivní, motivační řeči by nezněly nepatřičně. 

„Nikdy na tom nebyla tak zle jako teď,“ poznamenal zkroušeně a otočil do sebe zbytek obsahu sklenky.

„Chce to nějaký čas,“ namítla jsem na to, přičemž mi paralelně s tím proběhlo, že já se vlastně sama ještě nevzpamatovala z toho, že jsem přišla o něj. Ale možná je takováhle poloviční ztráta nějakým způsobem horší, než když člověk definitivně odejde.

„Kolik času? Protože já sám jsem se zatím nesmířil, že jsem přišel o tebe,“ vypadlo z něj bezmála vyčítavě, ale i bez toho bych na něj konsternovaně zírala, jelikož on téměř do detailu reflektoval moje nevyřčené myšlenky. Dočista mě ohromilo, že jsme spolu pluli evidentně stále na stejné vlně. Když jsem dostatečně pohotově nereagovala, Chris se na mě akorát kriticky zamračil.

„O mě jsi ale přece nepřišel,“ vypadlo ze mě bezmyšlenkovitě, jenom abych alespoň něco odpověděla. To pro změnu vykolejilo jeho, protože mu obočí ihned vyskočilo nahoru. Poté se nad tím ironicky ušklíbl, když mu ta má stupidní poznámka, kterou realita drtivě vyvracela, prošla hlavou a rozhodl se, že si raději naleje další skleničku. „Dáš si se mnou?“ zeptal se mě vzápětí.

„Jo, ráda,“ přijala jsem jeho nabídku, která zčásti vycházela z ryzí zdvořilosti, ale ze všeho nejvíc asi toužil po nějaké společnosti. Nalil mi do skleničky, ze které doteď pil sám, a podal mi ji, přičemž jsem ji bez řečí přijala.

„Tak na Bena,“ pronesla jsem s pozvednutou sklenicí, načež on si se mnou přiťukl rovnou i s tou lahví, kde mu zbývalo tak akorát na panáka.

„Na Bena,“ zopakoval po mně o něco pyšněji a z té lahve se následně několika bohatými loky napil. Už takhle vypadal, že ho ten alkohol docela zmáhá, ale měl absolutní právo dnes upustit páru. Sama jsem do sebe toho dvojitého panáka pár loky obrátila a z té ostré chuti jsem se krátce otřásla. Poté jsem vstala z křesla, abych mu donesla až pod nos další sklenici, protože by se kvůli té rádoby bezedné flašce zřídil mnohem rychleji.

„Kde jsi vůbec nechal Lily?“ neodpustila jsem si zvídavou otázku, když jsem mu podávala sklenici. Proti mé vůli se mi opět do hlasu vkradla jakási pichlavost, jelikož jsem vůči Lily stále zachovávala již spolehlivě vkořeněnou nevraživost. Střelil ke mně znepokojeným pohledem, ale nabízený předmět si převzal a obratem do něj nalil pravou skotskou pálenku.

„No… nechal,“ potvrdil má slova, když je rovnou přejal, přičemž mě znejistěl, jak to tedy konkrétně myslel. Laxně přitom pokrčil rameny, ale svýma tmavýma očima se mi celkem obratně vyhýbal. Naopak já se na něj velice zpříma, udiveně podívala.

„Nechal?“ přeptala jsem se ho značně rozpačitě, jestli jsem ho z těch jeho nejasných náznaků pochopila správně. Že by svou rozkošnou, obdařenou, mladičkou milenku fakticky pustil k vodě? Chris se zatvářil naprosto nečitelně a raději se výmluvně napil, čímž mi stejně pomohl se dovtípit k závěru, že moje podezření bylo trefné.

„Možná jsem si při tom našem posledním rozhovoru pár věcí uvědomil. A taky díky tátovi,“ vysoukal ze sebe slyšitelně neochotně, ale ten alkohol, co mu koloval v krvi, mu dodal odvahy být o něco otevřenější.

„Myslíš tu hádku, při které jsi mě strčil do bazénu?“ zrekapitulovala jsem pohotově, čímž jsem ho při té vzpomínce na to, jak mě v tom doslova vymáchal, regulérně pobavila. Na pár sekund se jeho výraz změnil na provinilý, jak mu pravděpodobně nepřipadalo patřičné, aby se v tento smuteční den snad smál.

„Viděl jsem na tobě, že jsi mě tam chtěla shodit taky,“ přidal si svůj vlastní postřeh, ve kterém se rozhodně nemýlil. Namíchl mě tak moc, že by si to bezesporu zasloužil.

„A co sis uvědomil?“ vrátila jsem se k tomu, co tak lákavě nakousl, jelikož jsem bezodkladně musela vědět, proč by se se svou dlouholetou milenkou takhle zničehonic nadobro rozloučil. Chris se na mě dlouze zadíval, naprosto bezelstně, až mi z toho naskočila husina, jelikož jsem tenhle jeho pohled znala vskutku hodně dobře.

„Že se dát s Lily dohromady byla chyba… A že ještě větší chyba byla kvůli ní od tebe a od Rosie odejít,“ shrnul prostě, bez nějakých hádanek a kliček, na které dost možná ani neměl v tomhle stavu kapacitu. 

„Mluvíš asi trochu z cesty, Chrisi,“ odstřelila jsem tu jeho snahu o to být ke mně maximálně přímočarý, jelikož to moje hlava ani v nejmenším nepobírala. Nechtělo se mi jednoduše věřit tomu, že by díky jedné naší divočejší výměně názorů úplně otočil svůj náhled na věc. Rázně zavrtěl hlavou, že se pletu. Další možností tedy bylo, že po smrti jeho otce začal bilancovat nad svým dosavadním životem a jeho zásadními rozhodnutími.

„Sice už mám celkem pod kůží, ale vím přesně, co říkám.“ Zamítl bez zaváhání můj nervózní pokus o to nějak to jeho přiznání zbagatelizovat, což podpořil neústupným pohledem, který jsem přijala ve vší vážnosti.

„Proč by ses s ní rozcházel?“ vypadlo ze mě nechápavě a podle toho jsem ho také pozorovala.

„No jo, proč vlastně. Lily je mladá, atraktivní, inteligentní, neskutečná v posteli, ale… prostě není ty, Becco,“ pronesl zcela smířeně, jako by o tom byl odjakživa přesvědčený a ne že by se k tomuhle závěru dobral někdy v nedávné době.

„Chrisi,“ oslovila jsem ho s lehkým napomenutím, protože jsem stále odmítala věřit jeho tvrzení.

„Nikdy jsem ji nemiloval a tebe jsem nikdy milovat nepřestal. Věděla to,“ neustával v těch troufalých proklamacích, které mi sice způsobovaly rychlejší tlukot srdce, ale moje umanutá hlava vůči nim pořád protestovala.

„Proč mi to říkáš? Proč teď?“ odvětila jsem s neskrývaným podrážděním, skrze nějž se bránilo mé racionální já, které tomu ani v nejmenším nerozumělo. 

„Kdy jindy než teď?“ opáčil ledabyle a znovu se napil. „Po spoustě let mám ten dojem, že mě už konečně vnímáš,“ přidal záhy na vysvětlení, čímž mě ale tak akorát popudil.

„Nesnaž se mi zase vnutit, že si za tvou nevěru můžu sama,“ vyjela jsem po něm, načež jsem se okamžitě zastyděla, protože jsem rozhodně v tenhle den nechtěla vyvolávat žádné neshody. Proto jsem se pokusila o omluvný výraz, ale nezdálo se, že by si mou výtku vzal jakkoliv osobně. Chris se nad tím trpce ušklíbl a uchechtl se.

„Ztratil jsem tě mnohem dřív, než se objevila ona,“ odporoval mému výroku a v očích se mu objevil úplně jiný druh smutku, než který se v nich zrcadlil doposud.

„Neztratil. Jsem přece tady,“ ohradila jsem se znovu, ale ani tentokrát na tom nebylo zrnko pravdy. Odporovala jsem mu tak trochu jen ze zvyku. 

„Vedle mě, ale ne se mnou,“ srozuměl mě o tom diametrálním rozdílu, nad kterým se nedalo polemizovat. Oba dva jsme o tom věděli, oba dva jsme to cítili. Na to jsem se musela napít zase já, a to tak moc, že do mě spadla první sklenička. Chris neváhal a dolil mi hned novou. Když se ke mně naklonil, zavanul ke mně odér jeho kolínské, kterou ani po těch rocích nevyměnil. Opojná vůně bergamotu s kouřovými akcenty společně s jeho výrazným pižmem podtrhovala tu jeho vyzývavou mužnou stránku. Automaticky jsem ji do sebe vdechla a nechala si jí oblbnout veškeré mozkové buňky. Tu vůni jsem dřív naprosto zbožňovala.

„Ty ses rozhodl odejít,“ šeptla jsem rezignovaně, když mi v jakémsi zatmění mozku připadlo jako dobrý nápad otevírat staré rány a křivdy, protože jeho odchod mě tehdy nesmírně ponížil a ranil.

„A považuju to za svoje největší životní selhání, že jsem se vzdal svojí rodiny,“ doznal se mi odvážně a tvářil se mnohem víc pochmurně, než když ukládali rakev s ostatky jeho otce šest stop pod zem. 

„Měl jsi mi říct, že se něco děje!“ přisadila jsem si ještě, když už si tu takhle sypal popel na hlavu.

„Já se snažil, ale nevnímala jsi mě,“ zopakoval mi asi již posté, ale teprve v tenhle moment jsem byla ochotná to přes všechnu vnitřní nelibost přijmout jako fakt. Uznat jeho vlastní subjektivní názor, který nás i s tím mým dovedl až sem. Cítila jsem, že mu nesporně dlužím, abych si ho jednou vyslechla. A kdy jindy než teď, jak správně podotkl? Když je očividně emočně na dně, nemá víc co ztratit a navíc je poměrně opilý.

„Zato ona ano,“ konstatovala jsem poklidně, ačkoliv se mi to pichlavé uvědomění naprosto příčilo.

„Poznal jsem ji asi v tu nejhorší možnou chvíli. Už jsem v našem manželství prostě netušil kudy kam. Přišlo mi o bezvýchodný, dál neudržitelný. Ty ses stala matkou na plný úvazek, a to vážně úžasnou matkou, ale… měl jsem pocit, že jsi mě kvůli malé odsunula úplně na druhou kolej. Jako bych zůstal sám a nepotřebný... To jsem zvládl snášet jen nějakou dobu, než mi došla trpělivost. Musel jsem si dokázat, že za něco stojím a že o mě ještě někdo stojí,“ rozpovídal se s demonstrativní upřímností, kdy na mě odevzdaně hleděl a já mu soustředěně naslouchala. Sotva jsem tím rozrušením dýchala, protože s tímhle se mi dosud nesvěřil.

„Jenže já jsem tě potřebovala, Chrisi. Nejen jako otce, ale i jako manžela,“ vyvedla jsem ho z jeho tehdejšího omylu, který dost možná zapříčinil ten náš rozchod. Docela jsem se obávala toho, že tohle naše svěřování směřovalo k odhalení jednoho velkého, směšného nedorozumění, které naší neschopností, anebo spíš neochotou komunikovat vyústilo až k definitivnímu konci našeho manželství.

„Jenže mně připadalo, že jsi v té roli matky maximálně šťastná. Že tě to naplňuje a že já tě akorát tak zatěžuju,“ líčil mi svoje tehdejší emoce, které naznačovaly, že moje intuitivní podezření pravděpodobně bohužel nebude liché.

„To jsem byla a pořád jsem, ale občas je to fakt těžká dřina být rodič, vždyť víš. S Rosie to nikdy nebylo úplně jednoduché, občas jsem prostě už neměla energii na nic jiného, než padnou hubou rovnou do peřin,“ nastínila jsem mu taktéž svoje pocity, se kterými jsem se dřív potýkala naopak já, aby si také on udělal konkrétnější představu. Rose se velmi osobitě projevovala již jako malé miminko, nejčastěji křikem. První měsíce jsme noci téměř probděli, a tak jsem Chrise přesvědčila, aby chodil spát do jiné ložnice, aby se alespoň on vyspal, když pracoval za nás za oba. A to byl asi první krok, kterým jsme se od sebe počali vzdalovat.

„Celý tvůj život se točil jenom kolem Rose a na mě už ti nezbyl žádný prostor. Neměl jsem dojem, že by ses o to aspoň snažila,“ předhodil mi o něco nemilosrdněji, asi abych se přestala jakkoliv vymlouvat. To jsem přesně dělala předlouhé měsíce, abych se za každou cenu zbavila sebemenšího náznaku provinění vůči němu. Vždycky jsem vinu za náš rozchod házela výhradně na něj, avšak podvědomě jsem jistojistě věděla, že na něm mám taky obří podíl. Hodit to ale na něj a zlobit se pouze na něj bylo podstatně snazší.

„Mrzí mě to, Chrisi. Opravdu mě to moc mrzí.“ Místo toho jsem se mu nezištně omluvila a v očích mě zaštípaly lítostivé slzy, když jsem díky jeho objasnění konečně pochopila, co se mezi námi tak šeredně pokazilo. Rychle jsem zamrkala, abych je zahnala pryč, ale jemu to beztak neušlo, protože mě velice bedlivě sledoval.

„Neomlouvej se, lítosti bylo dneska víc než dost. Ale děkuju, že jsi to řekla,“ ocenil mou nezvyklou snahu mu porozumět a nejenom ho shazovat. Na to se s pozvednutím lahve v náznaku přípitku a nepatrným vděčným úsměvem zase s několika velkými doušky nalokal whiskey. Záhy jsem ho napodobila a zatímco mi alkohol příjemně zahříval útroby, také na mě začínal kýženě fungovat a utlumovat mě. Koneckonců to dnes nebyla zdaleka jediná sklenička.

„Nikdy jsem nechtěla, abychom se dopracovali až sem. Ale když jsem zjistila, že máš milenku, tak… to jsem prostě nerozdejchala. Zklamal jsi mě, ublížil jsi mi a ponížil mě tím, protože.... zrovna s ní, chápeš... Byla jsem na tebe strašně naštvaná, nemohla jsem tě ani vidět a celkově tě vystát. Dlouho jsem předtím trpěla, že na mě kašleš, ale tohle byla taková rána pod pás….“ odmlčela jsem se, protože jsem to už do dalších detailů nechtěla rozvádět. I tak nebylo jednoduché o tom mluvit, ale na druhou stranu to znamenalo obrovskou úlevu.

„Podělal jsem to, já vím. Měl jsem se víc snažit, víc s tebou mluvit, ale mně to přišlo celý tak hrozně potupný. Škemrat o tvou lásku, to moje nafouknutý ego neskouslo. Byl jsem takový idiot… Odpustíš mi to vůbec někdy?“ vyrukoval na mě s bezelstnou žádostí, čímž mě na několik nekonečných vteřin zcela vyvedl z míry. Téměř prosebně na mě upíral svoje tmavé duhovky barvy hořké čokolády, které se během našeho rozhovoru minutu po minutě rozehřívaly. Pokaždé, když jsem se do nich zahleděla, bylo to, jako bych se ponořila do horké lázně, která mě sladce pohltila. Vymanit se z nich bylo čím dál složitější. 

„J-já… snažím se, chtěla bych, ale… zatím jsme o tom spolu takhle otevřeně nemluvili a já vlastně doteď netušila, co se mezi námi stalo, ale každopádně se to zvrtlo,“ rozvedla jsem svoji původní, stručnou odpověď, která ze mě vyšla až po menším zaváhání. Nejednou jsem nad tím přemýšlela, že bych mu skutečně ráda odpustila, ale do této chvíle v podstatě neučinil žádný vstřícný krok, který by mě přesvědčil, že by si to zasloužil. Ale očividně zasloužil, protože se v našem manželství trápil také on, nejenom já. 

„Trestuhodně snadno jsem vyměnil lásku svýho života za někoho, kdo otrocky plnil každý moje malicherný přání a podřizoval se všemu, co jsem si zamanul. Byl jsem s Lily jen proto, že beze všeho uspokojovala všechny moje přehnaný potřeby, ale… stejně to nikdy nestačilo, protože... já chtěl být vždycky jenom s tebou, Rebecco, ne s někým jiným,“ pokračoval v tom odkrývání svých skutečných vnitřních motivů, které mi pomáhaly si doplnit veškerá slepá místa v té imaginární skládačce, která mi jako jediná zůstala po našem rozchodu. Konečně jsem ji začínala vidět jako celek, konečně jsem to začínala chápat. 

„Jak jsi ale mohl spát v jedný posteli se mnou a přitom jindy být s ní?“ Nedalo mi to a zabrousila jsem také do ještě nepříjemnějších koutů jeho tajemství. Tohle byla pravděpodobně moje jediná šance se dozvědět všechno, co jsem kdy chtěla vědět, takže jsem toho hodlala maximálně využít.

„My dva jsme spolu přestali spát dávno předtím a s ní… Měl jsem dojem, že si to zasloužíš. Částečně jsem se ti chtěl pomstít za to, že už pro tebe nejsem dost dobrý a částečně jsem nutně potřeboval od někoho nějaké uznání,“ sdělil mi další podněty, které ho dohnaly až k tomu mi být nevěrný. Chris před mým šokovaným výrazem uhnul zrakem zahanbeně stranou, ale nemínila jsem ho nijak kárat za něco, co bylo v podstatě dávno pasé. I když to pořád dost bolelo.

„A já si zas myslela, že nejsem dost dobrá pro tebe. Že už tě ani nepřitahuju… Porod se na ženském těle vždycky nějak podepíše a...“

„To je nesmysl…“ přerušil mě rezolutně a zavrtěl nad tím odmítavě hlavou. „Nikdy jsi mi nepřipadala krásnější, než když jsem tě poprvý spatřil s Rose v náručí. Po porodu jsi sice byla dost vyřízená, ta malá potvora ti dala slušně zabrat, ale… naprosto jsi zářila. A zářila jsi ještě dlouho potom, co sis užívala svoje mateřství… A pak to nějak přestalo. Nevím, kdy přesně, protože jsem si toho zase tolik nevšímal, ale vím, že jsem za to mohl já,“ rozvyprávěl se opět v rozsáhlém monologu, což se v jeho případě dalo považovat za hotovou raritu, jelikož těch proslovů bylo v našem rozhovoru již několik. A na mě toho začínalo být tak trochu příliš… Tolik informací, tolik rozjitřených emocí, tolik znovu rozedraných starých jizev... 

„Byl to totiž ten nejkrásnější pocit světě držet malou Rosie v náručí,“ konstatovala jsem unešená tou nostalgií, kterou ve mně díky té vzpomínce vyvolal. Rodila jsem tehdy skoro osmnáct hodin a ještě před počátkem druhé fáze jsem se proklínala, že jsem raději nezvolila císaře. Ale stálo to za to, každá vteřina stála za to... 

„A teď zas celá záříš. Je to... kvůli němu?“ Tentokrát s velmi osobním dotazem zaútočil on a já se z toho nemohla nijak vykroutit, jelikož by to bylo vůči němu značně nespravedlivé.

„Po těch letech jsem potřebovala někoho, vedle koho se budu cítit zase jako… žena. Už jsem fakticky měla dost toho být pořád tak osamělá. Jen mateřská láska mi prostě dál nestačila a… Peter se najednou objevil před mým domem a chtěl mě. Neměla jsem důvod a ani vůli ho odmítat,“ osvětlila jsem mu naopak svoje pohnutky, které mi dovolily se pustit do románku se sotva třicetiletým klukem, synem mé nejlepší kamarádky. „Jo, zní to celkem zoufale, ale… asi jsem fakt tak zoufalá byla,“ připustila jsem trpce a lačně se napila, abych tu hořkou pachuť osobního pocitu selhání spláchla.

„Můžeš mít jakýhokoliv chlapa, na kterýho si ukážeš, Rebecco, ale on doopravdy není dobrá volba,“ upozornil mě dobrosrdečně, přestože mu rysy v obličeji povážlivě zkameněly.

„Čtyřicetiletá svobodná matka, workoholička a zhrzená exmanželka, která se doteď nesmířila s rozvodem, to rozhodně není úplně vysněná partie. Peter to ale chápe a poslouchá. Je to moc fajn  kluk,“ namítla jsem pohotově, jelikož netušil, jaké to je být v mojí kůži. Abych mu nicméně nekřivdila, dokud nepřišel Peter, všechny ostatní chlapy jsem si až úzkostně držela od těla. Jediného Petera jsem pustila blíž, protože na něm prostě něco je. Pořád netuším co to přesně je, ale něco mě k němu táhne... 

„Sama jsi to řekla, je to jen kluk,“ zopakoval po mně, důrazným tónem, abych si to ve své hlavě ještě jednou lépe přebrala. To pochopitelně nebylo třeba, jelikož jsem s Peterem zažila pár momentů, kdy se jako kluk skutečně choval.

„Je to jen krátkodobá aférka. Nic to neznamená,“ zdůraznila jsem zase já, aby to tolik nedramatizoval. A hlavně aby znovu nevytahoval, že by snad o nás dvou poreferoval Samanthě. Jakmile si Peter najde práci, najde si i svůj vlastní byt a odstěhuje se od nás pryč. Na tom jsme jednoznačně domluvení.

„Ani pro něj?“ rýpal se v tom, ale připadalo mi, že jenom ze svého vlastního zájmu a zvědavosti, než že by tím myslel na moje dobro. Nicméně to ve mně vyvolávalo určitý nátlak, který se mi ani trochu nezamlouval.

„Lily tě musela milovat, ale tys jí stejně zlomil srdce,“ vytáhla jsem proti němu těžkopádný argument, který ho evidentně vykolejil, když mu obočí vyskočilo vysoko nahoru, ale hned nato se nesouhlasně stáhlo směrem k sobě a celkově působil nemálo zasmušile.

„Proto neopakuj moje chyby, nestojí to za to,“ zamumlal ponurým způsobem, jelikož tahle jeho rána byla ještě příliš čerstvá. Přece jen s tou holkou strávil spoustu času. Nato opět několika doušky svlažil hrdlo a poté se kamsi vedle mě nepřítomně zadíval, jak se ztratil ve svých pochmurných myšlenkách. Proto jsem to vypochopila jako konec naší konverzace a chystala jsem se k odchodu, když s sebou zvláštně trhnul a pootevřel ústa, protože on asi ještě zdaleka neskončil.

„Dovedla by sis představit, že bychom zase byli rodina? Ty, já a Rosie?“ vyslovil jeden ze svých myšlenkových pochodů a ostražitě mě přitom pozoroval, aby mu neunikla jakákoliv má reakce, i ta nejnepatrnější. Pod tím jeho drobnohledem jsem si připadala doopravdy nepatřičně, silně diskomfortně. 

„Rose by si nepřála nic jiného,“ prohodila jsem v úhybném manévru, jelikož ten čím dál okázalejší nátlak z jeho strany jsem přestávala vstřebávat.

„A ty?“ vyzval mě, abych byla přímočařejší. Dychtivě na mě zíral a očima mě doslova propaloval skrz na skrz. 

„Bylo by hezké mít zase kompletní rodinu,“ poznamenala jsem bezprostředně, jako by omámená tím jeho spalujícím pohledem, z něhož mi hořela pokožka.

„Dokázala bys mě ještě někdy milovat?“ vypadlo z něj slyšitelně váhavě a asi na dvě sekundy k sobě pevně semknul víčka, jako by si snad něco právě přál. Potom se na mě zase bezostyšně zahleděl, čímž mi rozhodně nepomohl k tomu, abych mohla jasně přemýšlet, protože mě tím nevídaně rozhodil. Hlavou mi okamžitě proběhlo, že jsem ho milovat nejspíš ani já nikdy nepřestala, ale vyslovit to před ním nahlas jsem rozhodně nemínila.

„T-to… nevím, ale i kdyby… Nejsem si jistá, jestli by to stačilo,“ vysoukala jsem ze sebe se značnými obtížemi, jelikož jsem si připadala opravdu zahnaná do kouta jako nějaká bezbranná kořist. Musela jsem s tím neprodleně něco udělat. Obrátila jsem do sebe zbytek druhé skleničky a hodlala jsem se bleskově vypařit. Po celou dobu jsem na sobě cítila jeho žhnoucí oči, jejichž intenzitu jsem již dál nemohla snášet, a tak jsem se trochu vratce postavila na nohy.

„Já… půjdu už taky spát. Byl to dlouhý den,“ oznámila jsem mu nekompromisně a neodvážila jsem se od toho Chrisova troufalého dotazu na něj byť jen koutkem oka pohlédnout. Vnímala jsem, že mi do tváří vstupuje nepodložená horkost a také jsem z něj začala být podivně nervózní, a nic z toho se mi pochopitelně vůbec nelíbilo.

„No dobře…“ okomentoval pokorně a zničehonic se taktéž postavil. Vyplašeně jsem po něm střelila očima, čímž jsem zase vyděsila já jeho, načež se zatvářil jaksi přistiženě. „Půjdu ještě na chvíli na čerstvý vzduch,“ řekl laxně a vytáhl z kapsy krabičku cigaret, aby si jednu vyndal a zastrčil si ji v takovém důvěrně známém gestu za ucho. Prohrábl si přitom svoje doposud husté a lesklé, mahagonově hnědé vlasy prokvetlé šedivými prameny, u nichž jsem asi už zapomněla, jak vlastně hebké a pevné jsou. Tu jejich strukturu jsem pod prsty naposled cítila pradávno…

„Zase jsi s tím začal?“ poukázala jsem na jeho vášnivou závislost, které se kdysi dávno, po mém úpěnlivém naléhání a prosení, zbavil.

„Bylo toho na mě teď trochu moc,“ zhodnotil se slabě zaznívající ironií, vůči které se nedalo vůbec nic namítat.

„Hlavně tomu zas nepropadni,“ varovala jsem ho v dobré víře, protože byly časy, kdy byl schopný vykouřit i krabičku cigaret denně, a to zcela jistě není pro lidské zdraví nic přínosného.

„Díky ti za starost,“ opáčil pohotově, ale nikoliv nějak kousavě či vyčítavě, protože se na mě přitom tak mile pousmál. „A za ten náš rozhovor. Pomohl mi spoustu věcí pochopit.“ A za ten přídavek jsem mu ten úsměv vrátila, přičemž jsem odložila sklenici na stolek mezi dvěma křesly, na kterých jsme naproti sobě seděli.

„To mně taky,“ přitakala jsem vstřícně. „Tak dobrou noc, Chrisi,“ rozloučila jsem se s ním, ale on mě opětovně zachytil jedním z těch svých horlivých pohledů, ze kterých jsem se ani po letech neuměla vymanit.

„I tobě, veverko,“ zašeptal na oplátku a k přání na dobrou noc připojil i přezdívku, kterou mi říkával v samotných začátcích našeho vztahu. Tím mě dokonale zmátl, čehož kvapně, mazaně využil, když se ke mně naklonil, aby připojil k rozloučení také letmý polibek na tvář. Přistihla jsem se, jak jsem naprosto ztuhla a zatajila dech, přičemž moje srdce tlouklo tak divoce, div neprorazilo skrz hrudník ven. A že jsem spokojeně zavřela oči, když se mě jeho teplé rty dotkly a něžně se o mě otřely, přestože jeho dech byl cítit po whiskey. Poté se bez dalších slov rozešel směrem ke dveřím, aby vyšel ven, zatímco já tam zůstala stát jako solný sloup a tupě civět na místa, kde ještě před několika vteřinami postával. Když jsem si znovu přehrála ten kratičký, intimní okamžik, přejel mi z toho mráz po zádech a v podbřišku se mi zároveň rozlilo takové mravenčivé horko. A to by se po tom všem, co se mezi námi kdy špatného stalo, rozhodně dít nemělo!

 Mysíte, že tenhle upřímný rozhovor něčemu mezi těmi dvěma pomůže? Možná otevřít něco, co bylo doposud bezpečně uzamčeno? Mnohé přijde už v druhé části této kapitoly, jako bezprostřední důsledek. Těšte se!

Všem stávajícím čtenářům ze srdce děkuji za neustálou přízeň! Jste báječní! <3

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dirty 40 - 15. kapitola 1/2: