OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dirty 40 - 19. kapitola

24.08.2022 (10:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 401×

„Petere,“ oslovila jsem ho, když jsem si natáhla kalhotky a urovnala si sukni i halenku, kterou mi v návalu vášně pomalu rozerval. Sám si právě přetahoval triko přes lem kalhot, načež ke mně se zájmem vzhlédl. Ve tváři byl pořád docela červený, vlasy měl poťouchle rozcuchané a nemohl se zbavit přihlouplého úsměvu.

„Hm?“ vyzval mě, ať pokračuju, jenže mně se do toho ani v nejmenším nechtělo. Musela jsem ho srozumět s tím, že tohle bylo definitivně naše poslední číslo, abychom se spolu rozloučili tak, jak jsme začali. Čím víc jsem si dávala na čas, tím postupně sám vydedukoval, na co jsem se chystala. Nato hned zvážněl a za okamžik se na mě rozmrzele zamračil. Omluvně jsem se na něj pousmála, nad čímž se hořce ušklíbl.

„Mezi námi šlo jen o sex a myslím, že jsme se podle toho dokonale rozloučili,“ vysmekla jsem poklonu jeho výkonu, jelikož jsem usoudila, že to by mohlo alespoň nepatrně odlehčit to, že jsem ho tak trochu zneužila. S hlavou nakloněnou na stranu a pořád s tím nejapným, uspokojeným úsměvem jsem na něj upřímně hleděla.

„Kdybych věděl, že je to naposledy, tak...“ zasekl se uprostřed souvětí, které špatně formuloval, jelikož by tím sám sebe podkopal a on moc dobře věděl, že to bylo skvělý číslo. Sex s ním byl vždycky skvělý.

„Ne, to ne, bylo to přesně to pravý,“ stála jsem si za svým a natáhla jsem k němu ruku, abych mu trochu urovnala ten bláznivý rozcuch na hlavě. Nejprve instinktivně ucuknul vzad, ale když se k mému záměru zakrátko dovtípil, tak se ode mě nechal upravit a soustředěně mě přitom pozoroval. Již teď jsem v jeho pohledu zaznamenala jistou nostalgii a předčasný stesk z toho, že je mezi námi nadobro po všem. Snad nedoufal, že se ten jasně daný řád věcí nějak změní, nemluvě o tom, že to mezi námi tentokrát utnul on.

„Budeš mi chybět,“ konstatoval prostě a jakmile jsem spustila ruce zpátky k tělu, obě dlaně vzal do těch svých a pevně je stiskl. Sice i mně samotné z toho srdceryvného loučení začínalo být docela úzko, ale snažila jsem se tvářit statečně. Ten úpěnlivý dotek jsem mu vrátila, ale vzápětí jsem se mu vyvlékla. Měla jsem pro něj nebezpečnou slabost a nemohla jsem nic riskovat. Ačkoliv, to už teď stejně bylo tak nějak pozdě. 

„Ty mě vlastně taky, Pete,“ připustila jsem neochotně, ale to jen abych ho popíchla.

„Bereš to s Chrisem fakticky vážně,“ konstatoval nevesele a pokusil se na mě usmát, ale skončilo to u jakéhosi pokrouceného úsměšku.

„Ráda bych zkusila dát naši rodinu zase dohromady… A víš ty co? Nebýt tebe, tak k tomu možná ani nedojde,“ nadhodila jsem tajuplně a několikrát jsem lákavě zahýbala obočím, abych v něm vzbudila patřičnou zvídavost. Jedno obočí mu vyskočilo výš, takže moje taktika odvedení pozornosti zřejmě zabrala.

„Nebýt mně? To jako proč?“ podivil se a tvářil se zmateně, zajisté tím, že netušil, jestli to má nebo nemá brát jako kompliment.

„Nebýt tebe, tak se Chris nejspíš k ničemu neodhodlá… Až díky tobě si uvědomil, na čem mu opravdu záleží. Nejspíš si nechtěl nechat ukrást to, co podle něj patří jemu, ale…“ nechala jsem větu vyznít do ztracena a pokrčila jsem u toho současně rameny, protože jsem stejně nevěděla, co víc bych k tomu řekla. Popravdě jsem to ani nechtěla nijak detailně rozebírat.

„A tak mi on ukradl tebe,“ pronesl hořce, díky čemuž jsem rozpoznala, že můj pokus o to ho mimo jiné také povzbudit selhal na plné čáře. Probouzely se ve mně opět jakési mateřské pudy, kdy se mě ho natolik zželelo, že jsem měla potřebu ho začít chlácholit. To bylo další úskalí mého podivného vztahu k němu, takže jsem to musela co nejrychleji utnout.

„My dva jsme měli vypůjčený čas a ten nám prostě vypršel,“ namítla jsem na to smířlivě a pousmála se.

„Bylo ho zatraceně málo,“ zamumlal nespokojeně a zamračil se na mě.

„Nemusel být taky vůbec žádný,“ upozornila jsem ho s entuziastickým zápalem, který stejně nezabral. A tak jsem se k němu natáhla, popadla ho za zátylek a vtiskla mu vzápětí na tenké rty vroucný polibek, delší než by bylo v téhle ožehavé situaci vhodné, ale naprosto dechberoucí, když mi ho začal se stejnou naléhavou zoufalostí vracet, jakmile si mě k sobě těsně přitáhl za pas. Zničehonic jsem se od něj prudce odtrhla, když jsem ještě byla schopná to celé včas zastavit, přičemž on sám hlasitě lapal po dechu a pořád mě pevně svíral na svém hrudníku.

„Díky ti za něj,“ šeptla jsem udýchaně, vysmekla jsem se jeho neodkladnému sevření a urychleně zmizela v útrobách domu. Fajn, s Peterem je to tedy snad konečně vyřešené, teď to ještě nějak sdělit Rosie. Ach jo, ta to určitě vezme špatně…

* * *

„Ty seš zas úplně mimo, Rebecco!“ okřikl mě můj asistent režie, kterému došla trpělivost, jelikož tu po celou dobu mluvil víceméně na prázdno. Já se myšlenkami toulala zase někde naprosto jinde, než bych měla, protože se nám natáčení blížilo přímo mílovými kroky a Jake mi tlumočil plány na první natáčecí dny. Já ovšem pořád dumala nad tím, jak řeknu Rosie, že se bude Peter brzo stěhovat pryč. Vůbec se mi do toho nechtělo, protože jsem očekávala, že ji tím znovu solidně zklamu, a tak jsem to pořád zbaběle oddalovala.

Taky jsem potřebovala vymyslet, co s ní během té doby, kdy budeme se štábem točit v Kanadě. Jestli ji mám sehnat na těch čtrnáct dní chůvu, anebo oslovit Chrise, který se před pár dny vrhl do psaní scénáře, takže bude v podstatě v místě a dostupný. V neposlední řadě nás s Chrisem čekalo taky další stání u soudu, kde se měl řešit náš společně nabytý majetek, přičemž jsem absolutně netušila, jak to rozseknout. Původně mi právník doporučil požadovat férovou polovinu všeho, ale protože se zajisté do budoucna rýsovalo, že se k sobě sestěhujeme zpátky a budeme fungovat tak, jak předtím vším, přišlo mi zbytečné ten soud ještě nějak hrotit.

A v neposlední řadě jsem se nějak nemohla vzpamatovat z toho, že jsem to ukončila s Peterem. Bylo den ode dne těžší ho v domě jen tak potkávat, aniž by mezi námi probíhala jakákoliv intimnější interakce, na kterou jsem si natolik zvykla, že mi nevídaně scházela. Musela jsem to ale nějak překonat, což by pro mě bylo mnohem snazší, kdybychom se vídali častěji s Chrisem. Všechno mi to přišlo nějak komplikované a frustrovalo mě to.

„No jo, no jo, promiň. Je toho na mě teď nějak moc,“ omluvila jsem se mu a slabě jsem si povzdychla. Poslední dobou to se mnou pracovně nestálo doopravdy za nic, byla jsem téměř nepoužitelná. Pořád jsem byla v myšlenkách někde úplně jinde.

„Tak už to celý prasklo?“ vyhrkl ze sebe dychtivě a rázem zapomněl na to, že jsme se tu doteď bavili o práci. On se úplně třásl na to, co mu odpovím a nějaká starostlivost o moje psychické zdraví se u něj dala stěží zahlédnout, protože byl zvědavý jak nějaká stará drbna.

„O to nejde,“ odbyla jsem jeho nestydatou zvědavost, protože jsem se svým tehdejším milostným trojúhelníkem zabývat vlastně nechtěla. Potřebovala jsem se všemi těmi resty nějak hnout, a poté se mi zaručeně uleví.

„Ale prasklo to!“ nedal se odbýt, což byla jeho občas velmi vítaná vlastnost a leckdy ani v nejmenším.

„Já o tom s Chrisem sama Peterovi řekla a…“

„Seš normální?!“ zaúpěl bezradně a chytil se za hlavu, aby tím názorně demonstroval, jak hloupé bylo moje relativně čestné jednání. Vrhla jsem na něj přísný pohled, jelikož zase zbytečně dramatizoval. Tenhle sklon v sobě mají snad všichni gayové, ne?

„V tomhle bláznivým světě? Těžko říct,“ opáčila jsem důrazně, ale jeho poznámku jsem si nebrala nijak osobně.

„To ho muselo naštvat,“ konstatoval, když se přenesl přes moje nešťastné řešení dané situace a opět bažil po dalších detailech. Neměla jsem problém se mu s tím svěřit, alespoň mě to nebude tolik tížit. 

„Skončili jsme to spolu, ale…“

„A to štve zas tebe,“ skočil mi znovu do řeči, když se evidentně vyžíval v tom, že se pokoušel za mě dokončit větu. Bral to asi jako nějakou hádanku, kterou chtěl za každou cenu uhodnout. Pouze jsem otráveně protočila panenky.

„Nech mě dokončit aspoň jednu větu!“ vyštěkla jsem popuzeně, poněvadž jsem tohle jeho vyrušování nemusela.

„Pardon,“ pípl omluvně a nevinně se na mě usmál. „A co ta sázka? Vyhrál jsem ji, že jo?“ vyhrkl vzápětí nedočkavě, přičemž jsem jen matně tápala v paměti, jakou sázku tím asi myslel. Oči mu přitom živě zářily, jako dvě žárovky a asi se mu podařilo mě jimi osvítit, protože mi bliklo a vybavila jsem si, jak jsme se vsadili o to, že se do Petera zamiluju. V téhle otázce jsem si byla poměrně jistá.

„Ty seš někdy horší, než malý dítě, Jakeu,“ poznamenala jsem vyčerpaně, protože to s ním někdy bylo tak náročné. Ostatně tak jako se všemi muži. „Jestli ti to udělá radost, tak klidně… vezmi si jeden den režie na starost místo mně. Rozhodně lepší, než abys tady běhal v tygrovaných tangáčích,“ srozuměla jsem ho ohledně té naší sázky, protože to vypadalo, že jinak nebude schopný se na nic dalšího soustředit. Jacobův obličej s třídenním tmavým strništěm se celý zkroutil do až dětinsky radostného úsměvu.

„Fakt? Můžu?“ ujišťoval se, jestli si z něj náhodou nestřílím. Přikývla jsem. „Tyjo, tak na to už se těším,“ tetelil se štěstím a já ho nechávala si ten pocit vítězství dostatečně vychutnat a užít.

„Ale nezamilovala jsem se, jen aby bylo jasno,“ uvedla jsem na pravou míru, abych to jeho infantilní veselí trochu škodolibě zchladila. Jacob na mě skepticky pohlédnul a potom se na mě slabě zamračil, protože mi to evidentně nevěřil.

„Nechybí ti?“ vytasil se na mě s velmi záludným dotazem, který mě přiměl se nad tím hluboce zamyslet.

„Ano, chybí… Ale možná mi víc chybí to, jaká jsem byla, když jsem byla s ním a teď mi to každý den chybí víc a víc. Až se odstěhuje, tak to bude jednodušší… S Chrisem je to taky skvělé, cítím se vedle něj vážně dobře, ale není to stejné,“ rozpovídala jsem se, když mi ta slova vstupovala na jazyk úplně sama.

„No jasně, že to není stejný… Peterovi je sotva třicet, za to Chrisovi táhne na padesát, to je dost zásadní rozdíl,“ okomentoval to prostě a tvářil se u toho, že tahle jeho úvaha je přece naprosto logická. „A mimochodem, u Petera si řekla s ním, ale u Chrise vedle něj,“ podělil se se mnou o svůj postřeh, který mě solidně konsternoval.

„Až se Peter odstěhuje, tak to bude jednodušší,“ zopakovala jsem polohlasem, stále ještě dočista paralyzovaná tím, co zrovna Jacob zmínil. Pak cosi nesrozumitelného zamručel a souhlasně mi to několikrát odkýval.

„Je dobře, že jste to s Chrisem zase zkusili,“ zhodnotil Jake, primárně asi proto, aby přerušil to nepříjemné ticho, které se mezi námi natahovalo jako nějaký vazký sliz. Zmateně jsem se na něj podívala, jelikož jsem ho znovu absolutně nevnímala, a tak jsem se jen nejistě pousmála. Na několik předlouhých minut zaměstnal můj mozek natolik, že jsem úplně vypustila ten problém s Rosie, který mě vlastně tlačil ze všeho nejvíc. Proto se ho musím co nejdřív zbavit.

„No jo, to asi jo…. Teď se ale raději vraťme zpátky k práci,“ vyzvala jsem ho, abychom pohnuli také s tímhle.

Vytočila jsem Chrisovo číslo, přičemž jsem zvolila formu videohovoru. Chtěla jsem ho nejenom slyšet, ale taky vidět, a to naléhavě. Fyzicky jsme se naposledy sešli asi před čtyřmi dny, těsně předtím, než odletěl na skok za svou matkou od Oregonu. A spali jsme spolu naposledy asi před týdnem, což mi sotva stačilo, když s Peterem jsme spolu dováděli skoro dennodenně. Potřebovala jsem víc, daleko víc, když jedno obrovské pokušení se kolem mě se vší nenucenou atraktivností a provokativností ochomýtalo den co den.

„Reb! Ahoj, zlato,“ pozdravil mě vřele a každý kousek jeho pohledné tváře mi sděloval, že mě skutečně rád vidí.

„Chrisi, ahoj,“ vydechla jsem toužebně a zeširoka jsem se na něj usmála. Cítila jsem, že jenom spatřit jeho důvěrně známý obličej mi zlepšilo náladu. Přesto jsem si bolestně uvědomila, jak je tohle trestuhodně málo. „Tak jak je v Oregonu? Co tvoje mamka, drží se?“ starala jsem se nelíčeně. Chris tam Marilyn zaletěl jednak zkontrolovat, jak se jí daří, když v tom rozlehlém rodinném domě po smrti svého manžela osaměla, ale dalším důvodem bylo čtení závěti a také se mělo rozhodnout, jestli se náhodou nebude stěhovat někam jinam. Nejen do jiného domu, ale dost možná i státu. Chris ji navrhl, aby se přestěhovala do Los Angeles, proti čemuž jsem osobně nic nenamítala.

„Ta samota ji rozhodně neprospívá a v tomhle domě má tolik vzpomínek na tátu, že vlastně nemůže myslet na nic jinýho,“ shrnul stručně a celé čelo se mu svraštělo pod náporem znepokojených vrásek.

„A odstěhuje se teda?“ přeptala jsem se kontrolně.

„Jen co se vyřídí ta závěť,“ potvrdil mi s úsměvem, který jsem mu ihned vrátila nazpět.

„To jsou dobré zprávy! A tak se bude stěhovat sem do LA?“ konverzovala jsem jsem ryze z toho požitku, že s ním můžu mluvit. Bylo mi jedno o čem, ale hlavně že jsem nepřemítala nad tím, jak moc ho chci mít zase u sebe, Samozřejmě bylo lepší, že jsme probírali něco praktického, než jen tlachat o hloupostech.

„Není proti. Říkala, že na stará kolena si zaslouží trochu toho mořského vánku,“ oznámil mi slyšitelně vesele, že alespoň jednu babičku bude mít Rosie poblíž. Což by nám teoreticky mohlo leckdy vytrhnout trn z paty, když pro ni budeme shánět nějaké hlídání. Bohužel do začátku natáčení to rozhodně nevyjde, takže tahle novinka, ačkoliv nesporně vítaná, mi momentálně nijak nepomůže.

„Jako toho drinku?“ opáčila jsem v žertu, který ho rozesmál.

„Toho nejspíš taky,“ přisvědčil mi s doznívajícím smíchem, který ho najednou přešel jako když utne. Několikrát zatěkal očima všude kolem sebe, když horečně dumal nad tím, jak se vrhnout do toho, co ho právě napadlo. „Víš, říkal jsem si, že… výhledově, když to dobře půjde, že bychom se k sobě mohli zase nastěhovat, ne? A že by se pak matka nastěhovala do mého současného bytu. Alespoň by tu nemusela nic hledat,“

„Noo… jo, jo! Taky jsem nad tím přemýšlela a jen co se odstěhuje Peter, tak...“

„On u tebe pořád ještě bydlí?“ přerušil mě, když ho ta má zmínka zaujala a viditelně také pobouřila. Zdál se mi ještě jednou tolik znepokojený, než když se obával o svou osamělou matku.

„Prozatím… Už brzy bude pryč, jen… čeká, než se bude moct přestěhovat,“ prohlásila jsem věcně a předstírala jsem, že jsem právě Chrisovi nezalhala. Jenže já nehodlala riskovat, že bychom se kvůli Peterovi opět dohadovali, nad tím jsem ten náš vzácný čas odmítala jakkoliv ztrácet.

„Opravdu se mi nelíbí, Becco, že tam s tebou pořád je,“ sdělil mi se slyšitelným napětím, kdy svůj vnitřní nesouhlas násilně potlačil, aby taktéž nevyvolával zbytečné tlaky.

„Nebudeme se pouštět do téhle debaty, že ne?“ zabručela jsem mrzutě, když se schylovalo k otravné, nevítané výměně názorů, co se týče Petera. Chrisovi se na pár vteřin nebezpečně napjala spodní čelist, potom si ale zhluboka oddechl a zase se uvolnil.

„Ne, to raději nebudeme, ale... určitě chápeš, proč s tím mám problém, ne?“ ponoukal mě, abych mu potvrdila a našla v sobě nějak dostatek pochopení pro to, že úplně neopodstatněně žárlí.

„To chápu, ale není třeba si s tím dělat starosti, hm? Kdybych chtěla pokračovat s Peterem, tak spolu my dva určitě nejsme. Nehrála bych to na dvě strany, Chrisi,“ ujasnila jsem mu, přičemž jsem si neodpustila menší, ale za to pořádně pichlavou narážku, nad níž se rozčileně zamračil, ale snad mu to jako dostatečný argument postačilo.

„Dobře, dobře… Na tom asi něco bude,“ ustoupil vzápětí a co nepokorněji se na mě bezelstně podíval.

„Ale kdyby u mě ještě chvíli zůstal… nepřinutilo by tě to náhodou věnovat se mi o něco častěji?“ prohodila jsem hořce, abych ohnisko hovoru stočila někam jinam.

„Až se to mezi námi nějak usadí, budeme mít na sebe určitě víc času. Teď je to všechno nějak hektický...“ posteskl si, aby mi sám ukázal, že stejně jako já trpí tím, jak proklatě málo se vídáme. Přesto na něm bylo poznat, že ta představa toho, že by u mě Peter zůstal delší dobu, než by bylo nezbytně nutné, se mu už z podstaty protivila.

„To mi povídej. Musím vyřešit, co s Rosie, protože brzy odlítáme točit do Kanady… Ty bys ji asi na týden nemohl mít u sebe, že?“ požádala jsem ho zkusmo, ale Chris se ihned zatvářil omluvně, protože věděl, že nebude mít zrovna v ten samý termín čas. On totiž pro změnu letěl zase do Londýna kvůli své vlastní práci.

„Budu zas v Londýně a pracovat na tom scénáři. Tak… zavolej Jane, třeba by si ji k sobě vzala na ten týden,“ napadlo ho oslovit naši chůvu, která nám během nejnáročnějšího období s Rosie vždy spolehlivě pomohla.

„To se mi úplně nechce, aby si Rose nemyslela, že je to to nejjednodušší řešení, jak se jí zbavit,“ zamítla jsem jeho nápad, přestože jsem jeho iniciativu skutečně oceňovala. Přece jen to byl náš společný problém, takže proč bych si s tím měla lámat hlavu jen já. „Ale brát ji s sebou taky nechci, aby zbytečně nemeškala ve škole. Podle mě teď potřebuje co nejvíc nějakou jistotu. Známé prostředí, známé lidi a tak,“

„Zeptám se mamky, jestli by si neudělala výlet do města andělů. No, aby se začala trochu aklimatizovat, a tak,“ dumal nahlas a jeho návrh mě absolutně nadchl. Bylo by to báječné řešení!

„Vážně? To by bylo skvělé!“ vyjekla jsem plná iracionálního entuziasmu, protože se prozatím nic nepotvrdilo.

„Ale nic neslibuju, zatím na tom není psychicky zrovna nejlíp… No a... kdy se teda Peter odstěhuje a konečně nám dvěma už zmizí ze života?“ Vrátil se obloukem zpět k tématu, od kterého jsem se já naopak pokoušela co nejdřív vzdálit. Ironicky jsem se nad tou lichou taktikou ušklíbla.

„V dohledné době,“ zmínila jsem téměř lhostejně.

„To není žádný konkrétní termín,“ postěžoval si nepokrytě a znovu se mu na čele objevila hluboká vráska, která dozajista souvisela s tím, že se mnou bydlel někdo, s kým jsem ještě donedávna udržovala intimní vztah.

„Protože žádný takový vůbec není,“ houkla jsem stále veskrze flegmaticky, aby zaregistroval, že mi na tom stejně nikterak nesejde a je mu by také nemělo. Chris se ale pravděpodobně nemohl zbavit té nesnesitelné vize nás dvou s Peterem.

„Možná bych s ním o tom měl dát řeč sám, co myslíš?“ vyrukoval na mě s nepřeslechnutelným důvtipem, kdy se konečně povznesl nad ten svůj vnitřní blok, přičemž několikrát vtipně zahýbal obočím.

„Jen to ne, Chrisi,“ vymluvila jsem mu, načež jsem se nezřízeně rozesmála na celé kolo. Přitom jsem byla skutečně vděčná, že jsme nezabředli dál do toho schylujícího se konfliktu a že to byl ochotný takhle velkoryse přejít. A ještě to nakonec uzavřít jako žert.

Asi o hodinu později mi od Chrise přišla textovka, že Marilyn nepřijede, což mě sice lehce zklamalo, ale dalo se to očekávat. Po Benově smrti brala jednak prášky na spaní, protože nemohla jinak večer zabrat, ale díky nim byla i přes den velmi unavená. K tomu ji její doktor předepsal nějaké utlumující prášky na úzkost, kvůli nimž byla někdy poměrně zmatená. Ne že by snad Rosie potřebovala stoprocentní pozornost a péči, přece jen to už byla velká, rozumná holka, ale jestliže se na to Marilyn necítila, nemělo smysl ji do čehokoliv tlačit. A tak jsem musela najít nějaký náhradní plán… A ten mi myšlenkami problesknul hned vzápětí.

* * *

„Petere? Seš tam?“ Dobývala jsem se do Peterova pokoje, jelikož jsem věděla, že je uvnitř. Respektovala jsem ovšem pravidla soukromí, a tak jsem vyčkávala, než mi otevře. Zaslechla jsem pouze jakési hektické zvuky, dostatečně slyšitelné šeptání dvou hlasů, přičemž jeden z nich byl prokazatelně Peterův a ten druhý cizí patřil nějaké ženě. Žaludek mi přitom zjištění provedl pořádný kotoul. Ani v nejmenším jsem nestála o to mluvit s Peterem, když měl ve svém pokoji evidentně dámskou návštěvu. Že mě ten fakt nepopiratelně nepříjemně zaskočil a v konečném důsledku také zabolel, protože to bylo příliš brzy, co jsme to mezi s sebou ukončili, nejraději bych se otočila a odešla pryč. Jenže jsem to s ním potřebovala probrat.

Místo toho jsem se zhluboka nadechla, nasadila přiměřený úsměv a rozhodla se předstírat, že o té ženské nevím a že mě to především vůbec nezajímá. Beztak mi do toho v podstatě nic nebylo a abych byla vůči němu fér, tak jsem se k němu ohledně Chrise nezachovala zrovna ohleduplně, takže i kdyby mi to jen vracel, anebo hledal útěchu anebo cokoliv jiného, mohla jsem to jedině respektovat.

„Rebecco? Už jsi doma? Myslel jsem že...“ Spustil na mě Peter horečně jakmile mi zprudka otevřel dveře, sice jen na škvíru, abych neviděla dovnitř místnosti. Sjela jsem ho v krátkosti pohledem, kdy jsem zjistila, že si na sebe provokativně natáhl pouze kalhoty, tak jako těsně nad boky, od kterých jsem bleskově odtrhla oči.

„To je jedno, ať už tu provádíš cokoliv,“ vypadlo ze mě, navzdory mým původním úmyslům jeho současné aktivity velkoryse přehlížet. Nemohla jsem si nějak pomoct. Peter se zatvářil nadmíru rozpačitě a odkašlal si. „Jen se tě chci na něco zeptat, ale zřejmě jdu nevhod, takže… klidně to můžeme probrat později,“ zahlásila jsem obligátně, a aniž bych počkala na jeho reakci, otočila jsem se na patě a pospíchala jsem někam pryč, nejlépe na opačnou stranu domu, abych z jeho pokoje neslyšela vůbec nic. Nejlepší bude asi jít ven…

„Becco, počkej!“ zaslechla jsem najednou za sebou křičet Petera, když už jsem vycházela na zahradu. Stejně jsem se zastavila až venku, pro jistotu, to aby zas odsud neslyšela nic ta druhá ženština. Cítila jsem, že se ve mně pere spousta negativních emocí, které bych měla stoprocentně udržet v sobě, protože jsem neměla nejmenší právo na to cokoliv z toho cítit. Naštěstí si na sebe navlékl alespoň košili, takže mě již nijak nevítaně nerozptyloval.

„Fakt to nespěchá, Petere,“ ujasnila jsem mu, že za mnou rozhodně nemusel utíkat. Něco na tom jeho rozhodnutí, kdy dal mně přednost před ní, mě uklidnilo a potěšilo, protože to také o něčem svědčilo. Víc ho zajímalo, co jsem po něm chtěla, než ženská v jeho posteli.

„Nesnažím se tě nějak naštvat nebo se ti pomstít… jen… mi vážně chybíš, a tohle je nesnazší způsob, jak na to zapomenout, alespoň na chvíli se rozptýlit,“ jal se nervózně vysvětlování, které jsem po něm nepožadovala, ale byla jsem ráda, že se se mnou podělil o svoje vnitřní pohnutky. Nějakým způsobem se mi ulevilo a tak nějak mi ta ženská v mém domě, jeho pokoje, přestala tolik vadit.

„Já ti do toho nemám co mluvit… Rosie doma není, takže se nic neděje, ale…“

„Přijde mi, že se určitě něco děje,“ namítl mi na to nesouhlasně, když mě přerušil.

„Příjemný mi to samozřejmě není,“ potvrdila jsem mu jeho podezření, které se mu zračilo jednak v očích, ale dalo se snadno vyčíst také v každém jednotlivém svalu v jeho mladistvém obličeji. Všimla jsem si, jak mu koutky úst slabounce zacukaly, když si ode mě vyslechl takové přímočaré doznání a v hnědých duhovkách mu vědoucně blýsklo.

„Proč?“ hlesl překvapeně a zmateně se na mě zamračil. „Ukončila si to ty, dala ses mezitím dohromady s Chrisem a mezi námi nešlo...“

„Tak v tom možná bylo něco víc a proto je dobře, že jsme to včas utli!“ skočila jsem mu do řeči netrpělivě a neurvale, jelikož mě nesmírně popudilo, že proti mně použil můj vlastní argument. Ano, sice jsem totéž tvrdila s železnou pravidelností, ale to primárně pro to, abych o tom přesvědčila hlavně samu sebe.

„Brzy odsud zmizím...“

„A než odsud zmizíš, tak… asi víš, že za týden budu natáčet v Kanadě a zatím nevím, co s Rosie… Napadlo mě, jestli by ses jí na ten týden neujal ty… Ona si tě aspoň dostatečně užije, než se odstěhuješ a… já ti na oplátku odpustím ten dluh. Tak… co myslíš?“ nabídla jsem mu štědře, takže jestli náhodou již neměl jiné, důležitější plány, tak jsem nepočítala s tím, že by to snad odmítl.

„Řekl bych, že jo, i bez toho, že mi odpustíš ten dluh,“ popíchl mě okatě, přičemž mu po rtech přelétl škádlivý úsměv, který byl natolik nakažlivý, že přeskočil hned i na mě. „Nejsem zas takový kretén, jak to vypadá,“ dodal vzápětí a sám nad sebou se sarkasticky ušklíbl.

„Moje nabídka přesto platí,“ potvrdila jsem mu, zatímco jsem stěží skrývala další pobavený úsměv.

„Rád Rose pohlídám,“ vyhověl mi ochotně a tak zpříma se na mě zadíval, že jsem před tou intenzitou a zvláštní tíhou uhnula raději stranou.

„Díky, Petere, vážně mi to hodně pomůže,“ ocenila jsem jeho vstřícnost a bezmyšlenkovitě jsem mu sáhla na rameno, kde jsem ho jemně stiskla. Nato mi Peter věnoval potutelný, ale roztomilý úsměv, po kterém se mi do líček ihned drala horkost.

„Víš, co by teď pomohlo mně? Kdybys tam vevnitř Cyntii řekla, že jsem musel nečekaně odjet a něco vyřídit. Mohla bys?“ poprosil na oplátku zase mně, čímž mě docela vyvedl z míry, ale jedině v dobrém.

„Žádný problém,“ slíbila jsem mu možná až příliš ukvapeně, jelikož jsem věděla, že si náramně užiju, až ji odsud s úsměvem vyprovodím. Ne, Peter rozhodně není zas až takový kretén, i když mi to tak občas připadalo…

 Rebecce se nakonec povedlo vyřešit svoje největší dilema a pěkně si ten život uspořádat. Peter to asi taky konečně pochopil, takže to vypadá, že se vše vyvíjí tím správným směrem. No a teď schválně, jak to takhle dlouho vydrží. :D Aneb takové to pověstné ticho před bouří... 3:) 

Vřele děkuji všem svým čtenářům, jste prostě absolutně báječní!

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dirty 40 - 19. kapitola: