OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dirty 40 - 21. kapitola 2/2

16.09.2022 (12:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 395×

„Ty mě máš sice za lháře a manipulátora, ale víš, co důležitého ti moje drahá máti určitě nedopatřením zapomněla říct?! Před necelými třiceti lety až dodnes se o tom před tebou raději nezmínila?“ nakousl nanejvýš výsměšně, jak si mě mínil za každou cenu vychutnat. Jenom z téhle narážky jsem se zhrozila tak moc, že jsem totálně zamrzla a nebyla jsem s to pohnout ani brvou. Nemluvě o tom, že postával pořád příliš blízko a jeho postoj těla vyhlížel skutečně výhrůžně. Nicméně se zdálo, že se z jeho strany k ničemu výhradně fyzickému jinak neschyluje. 

„Na tom už stejně nesejde!“ pokusila jsem se ho odradit od toho, aby mi to se vším svým škodolibým zalíbením vyzvonil. Podvědomě jsem kdesi hluboko v sobě cítila, že to skutečně vědět chci, ačkoliv bych dala ruku do ohně za to, že v tomhle případě bude zaručeně bezpečnější sladká nevědomost.

„Na tomhle teda rozhodně jo,“ namítl hořce a oči se mu zářivě blýskaly zlověstnou pomstychtivostí. Došlo mi, že jsem se jeho křehkého ega dotkla na tolik, že prahnul po tom mi to vrátit nějakou řádnou odvetou. Že už mu bylo naprosto jedno, jestli to mezi námi definitivně zkazí, protože pochopil, že já svůj názor skutečně nezměním. Odmítavě jsem se na něj zamračila, zatímco on se s děsivým potěšením ušklíbl. Až mi z toho přeběhl mráz po zádech, zcela jistě to nevěstilo nic dobrého. 

„Chris je můj biologický otec. Překvapení!“ vyslovil tu nejhrůznější větu, kterou jsem si kdy vyslechla a celý jeho obličej se rozsvítil falešným nadšením. Úlekem jsem zalapala po dechu a moje mysl si to v mžiku přebrala jako ukázkovou lež. Chtěl mi jen nějak ublížit, pomstít se mi, pokořit mě, a to jakkoliv. Přesto jsem zůstala na několik předlouhých chvil totálně ochromená pouze z toho, že jsem si v rámci alternativy připustila, že by to mohla být reálná možnost. Z toho se mi udělalo okamžitě špatně od žaludku. Něco se ve mně v ten moment jako by roztříštilo, rozpadlo na úplně miniaturní kousky, které už asi nikdy nedokážu spojit zase v jeden celek. Měla jsem pocit jako by nějaká má část právě umřela, protože jsem cítila nevysvětlitelné prázdno.  

„Tomu nevěřím, Petere,“ prohlásila jsem kategoricky, příliš důrazně a příliš horlivě. Jemu to pochopitelně neušlo a s neskrývaným potěšením se mi s širokým úsměškem vysmál. Uhnula jsem instinktivně zrakem stranou, protože čím delší dobu jsem na něj nevěřícně zírala, tím silněji se do mě zakusovalo to plíživé podezření, že mi v tomto ohledu nelhal. Jenže moje hlava si to prostě odmítala připustit, protože pak by to znamenalo že… Kurva, to prostě ne.

„Samozřejmě, že tomu nechceš uvěřit, protože by to znamenalo, že si šukala svého nevlastního syna, a to je přinejmenším na pováženou. Já to chápu. Ale víš, že je to pravda. Víš to, že?“ promlouval ke mně ztišeným hlasem, temně a dvojsmyslně, přičemž si mě dost okázale až obscénně měřil očima černýma jako uhel. Přesně takovýma, jaké jsem někdy vídala také u Chrise.

„Ne, to tedy ne… Lžeš tak jako už tolikrát předtím. Zase jenom lžeš!“ odporovala jsem i nadále tvrdohlavě jeho absurdnímu tvrzení, avšak se ze mě postupně kamsi vytrácela ta neústupná zatvrzelost. „Jak bys… mohl, když bys o tom věděl?“ přeptala jsem se ho konsternovaně a pohotově se mi vybavilo, jak se mě téměř na totéž ptala i Samantha. Ucítila jsem jakousi neurčitou slabost, která mi nakrátko vyvolala mžitky před očima, až jsem s sebou lehce zapotácela. 

„Jsem sobec, a tak netrpím takovýma zbytečnýma výčitkama a proviněním jako ty,“ shrnul věcně a lhostejně nad tím svým výrokem pokrčil rameny. „Nesejde mi na tom, jestli to je nebo není korektní a morálně v pořádku. Původně jsem si to sem namířil, abych tu trochu rozvířil vody a něco z toho pro mě třeba káplo, ale když jsem se dozvěděl, že tě Chris opustil a jak se na tobě podepsal…“ rozpovídal se záhy, přičemž jsem mu pozorně naslouchala, abych byla schopná rozklíčovat, jestli je ke mně skutečně upřímný. Vzhledem k tomu, že se mnou udržoval nepřerušovaný oční kontakt a mluvil souvisle, vnitřně smířeně, moje intuice mi napovídala, že skutečně odhodil jakoukoliv dřívější masku a konečně se mnou jednal s brutální nekompromisností.

„Jasně, snadná kořist, chápu...“ ucedila jsem trpce a nechala jsem omylem hlasem proklouznout solidní dávku dotčení, které mne na chvíli přemohlo, a tak jsem se sama nad sebou hořce poušklíbla.

„Pochopil jsem, že jsem se objevil docela vhod. Bylo to ještě lepší, než kdybyste s Chrisem byli pořád spolu... A takový krásný ženský jako si ty, bych stejně neodolal, i kdybych snad chtěl. Vždycky ses mi líbila, jak jsem řekl. Ale nemůžeš popřít, že těch pár měsíců se mnou ti celkem prospělo...“ chvástal se absolutně nepokrytě a zjevně o tom byl nebetyčně přesvědčen, jelikož se na mě tak sebevědomě zaculil. Zabodla jsem se do něj ledově ostrým pohledem a ten úsměšek bych mu nejraději ze tváře smazala přinejmenším skvěle padnoucí fackou.

„Ano, veškeré zásluhy jsou jenom tvoje,“ odsekla jsem sarkasticky, ovšem kdesi v zákoutí mé mysli na mě zakřičely poslední zbytky mého racionálního vědomí s tím, že na tom bohužel skutečně něco bude. Změnila jsem se a líbilo se mi, jaká jsem. Ale to teď bylo jednou provždy pryč. On přitom bedlivě sledoval každý můj zmatený pohyb a chabý pokus o odpor, protože se ve mně odehrávala naprostá bouře. Moje hlava a srdce spolu v podstatě ustavičně posledních několik vyhrocených minut bojovaly v nelítostném souboji, kdy jsem na jednu stranu odmítala uvěřit a na tu druhou jsem o tom jeho přiznání nepochybovala. Podvědomí mi napovídalo, že doopravdy mluví otevřeně a že jsem si sama nejednou všimla určité podobnosti mezi ním a Chrisem. Geny se nezapřou, že. 

„Hele, moje máti sem naběhla hlavně proto, aby nás dva udržela od sebe a pochopitelně ti nemohla říct pravdu, kterou před tebou tolik let tajila. Navíc takovouhle šílenou bombu. Jenom ji někde v tom všem uteklo, že si mě stejně už předtím poslala do háje, abys to znovu zkusila s ním…“ zahlcoval mě svými těžkopádnými argumenty, u kterých jsem měla pocit jako by si mě jimi zaháčkoval, aby si mě pak mohl vodit jako nějakou marionetu. Jenže na té jeho teorii bohužel něco bylo a mně nenapadlo nic, čím bych mu to vyvrátila. V hlavě jsem totiž měla tak nějak vzduchoprázdno.

„J-já prostě… tohle je celý tak absurdní, nepochopitelný, že to prostě… ne, tohle nedávám...“ Uvízla jsem opět v tom svém začarovaném kruhu, zdánlivě neustávající smyčce, kdy jsem se nezvládla rozhodnout k čemu se přikloním. Ale taky jsem si uvědomila, že s Peterem tohle dilema nevyřeším. Naopak se musím obrátit na jeho matku a ujasnit si to s ní.

„Kdybych u sebe měl rodný list, tak ti klidně ukážu černý na bílým, že na řádku se jménem otce jasně a zřetelně stojí Christopherovo jméno. Pro případ, kdyby se s mámou něco stalo… Když ale nevěříš mně, tak se zeptej rovnou jí. Ona ti určitě ráda vysvětlí, proč z tebe celý ty roky dělala úplnou krávu,“ doporučil mi s provokativním tónem a pořád s tím protivným, ironickým úsměškem, kdy si již výsostně užíval důsledky svého stylového rozloučení. Příhodně mě přitom ubezpečil v tom, jak mám s tímhle problémem naložit, kdyby mě to už náhodou samotnou nenapadlo.

„Kurva už mlč, slyšíš?! Já tě dál nechci poslouchat!“ zakřičela jsem na něj téměř nepříčetně, jelikož tou narážkou o Samanthě ve mně vyvolal další hysterický výbuch. On se nad tím ale královsky bavil.

„Protože víš, že ti říkám pravdu! Tak už si to přiznej!“ zvýšil na mě taky hlas, čímž mě trochu zaskočil. „Navíc... copak ta podoba není zjevná?“ dodal záhy se škodolibým sarkasmem a okázale mi nastavil obě své výrazně rýsované tváře, které měl jako vždy hladce oholené. Teprve to mě přimělo se na to cíleně zaměřit. V rychlosti jsem se pustila do porovnání i těch věcí, které bych v žádném případě porovnávat neměla. Téměř ve všem, co jsem u těch dvou postavila proti sobě, jsem našla nějakou shodu. Ať už se jednalo o vizuální podobu či tu charakterovou.

„Ty nemůžeš být jeho syn…“ zašeptala jsem beznadějně a všechny mé vnitřnosti se najednou smrskly do malého klubka. 

„Vždyť ve svý podstatě nejsem. Kromě stejný DNA nemáme skoro nic společnýho,“ zabručel otráveně, když mu nejspíš vadilo to moje nesmyslné jednání, kdy jsem se naprosto ztrácela ve svých pocitech i myšlenkách. Chvílemi jsem vyšilovala, abych o pár sekund později dumala nad tím, co tohle všechno mělo být.

„Skoro,“ zopakovala jsem po něm ten jeden zásadní poznatek značně znechuceně, protože zatímco jeho to nechávalo naprosto chladným, mně se z toho všeho bezmála obracel žaludek. 

„Hlavně z toho nedělej větší drama, než...“

„A jak, do prdele?! Protože jestli je to vážně pravda…“ přerušila jsem ho vztekle, jelikož mě to jeho typické bagatelizování něčeho závažného rozpalovalo až doběla. Především mě iritovalo to, že kdykoliv, když se mu to hodilo, dovedl být naprosto egocentrický a nedovedl pochopit, že někdo jiný taky může reagovat na stejnou věc jinak, mnohem palčivěji jako právě teď já. Možná to byla jeho obrana proti vlastním vnitřním výčitkám a pocitu zahanbení. Nebo to spíš byl prostě nehorázný kretén. 

„Je to pravda!“ skočil mi do řeči na oplátku zase on, avšak ani po tisícerém zopakování bych tomu neuvěřila. Potřebovala jsem si to ověřit u jiného, o něco důvěryhodnějšího zdroje.

„Jak bych se ale po tom mohla podívat Chrisovi do očí?“ zaúpěla jsem veskrze zoufale, jelikož jenom při pouhé představě, že by se Peterovo tvrzení ukázalo jako pravdivé, jsem se naprosto zhrozila. Jak bych mohla s Chrisem ještě někdy spát, když jsem spala s jeho synem?! Proboha, to je odporné… Já jsem odporná, co jsem to, do háje, provedla?! 

„To určitě nějak zvládneš,“ ujistil mě sebejistě, ale zároveň poněkud nezúčastněně, čímž mi dal jednoznačně najevo, že tohle je pouze a jenom můj problém a že jeho to ani v nejmenším netrápí. S nekonečnou hořkostí jsem si vybavila Samanthino nešťastné prohlášení, že po jejím synovi zůstane vždy akorát tak spoušť, což jsem mlčky mohla potvrdit. Stejně tak jeho i tvrzení, že na něj jen tak nezapomenu. A stejně tak na Jacobovu trefnou poznámku, že se to vždycky zákonitě podělá. Ale že až takhle brutálně moc? To by mě nenapadlo ani v těch nejhorších nočních můrách. Za tohle všechno budu šeredně pykat a naprosto si to zasloužím... 

„Další tvůj důkaz toho, jak ti na mě záleží, že.“ Protlačila jsem jednotlivé slabiky mezi zuby, jak sem opětovně uvnitř zlobou jen vřela, jelikož jsem vnímala ten propastný rozdíl mezi tím, co tvrdil a co současně dělal, čímž mě tolik frustroval. Vnímala jsem, že balancuju nad propastí totálního zhroucení, jehož luxus jsem si ale momentálně nemohla dovolit. 

„A myslíš, že mě nemrzí, jak si mě okamžitě odsoudila, aniž by sis aspoň poslechla moji verzi?! Aniž bys znala celou pravdu?!“ opáčil Peter pohotově a bez jakéhokoliv předstírání, že jsem ho tím snad neranila a neukřivdila mu.

„Zas je to akorát o tvém podělaném egu!“ vyštěkla jsem na něj opovržlivě a šklebila jsem se na něj takovým stylem, že jsem se mu tentokrát neskrývaně posmívala já. Věděla jsem, že ty zmínky o svém přebujelém já nesnáší zrovna dvakrát dobře, a jelikož já si právě nutně potřebovala vybít tu šílenou deprimaci, kterou jsem v sobě dusila, byl to pro mě jasně vytyčený směr.

„Nejsem takovej šmejd, kterýho se ze mě matka nebo ty snažíte udělat! Tohle není jenom na mě! Nejsem ten největší padouch tohohle příběhu,“ bránil se zarputile, jenže já vnímala pouze to, že primárně alibisticky odmítal přijmout svůj lví podíl viny.

„Hrál sis takovou dobu na někoho jiného, abys z toho pro sebe něco vytěžil! Ať už ti šlo v tý tvoji pomatený hlavě o cokoliv a já už fakt nemám na to zjišťovat, co to bylo a je mi to vlastně fuk, protože dost možná to ani ty sám nevíš, ale já s tebou definitivně končím! Tohle je za hranicí všeho!“ spustila jsem na něj lavinu souhlásek a samohlásek, kterým viditelně nesouhlasně naslouchal. „Takovýho člověka už pod svojí střechou nechci a rozhodně nechci, abys měl ještě co dočinění s mojí dcerou. Tady si skončil, Petere,“ uzavřela jsem tuto debatu s čerstvě nabytým klidem a smířením, protože mě již natolik unavovala, že jsem ji mínila neprodleně ukončit. Stejně bychom se nikam nepohnuli a akorát bychom si vzájemně uštědřovali další rány. Navíc jsem se chtěla co nejdřív vydat za Samanthou a jednou pro vždy si v tom, co Peter napáchal, udělat jasno.

„Mohl jsem ti o Chrisovi říct, když ses s ním tehdy vyspala, ale já si přál, aby sis vybrala mně prostě kvůli mně samotnýmu! Aspoň jednou v mým zatraceným životě. Pak mi ale došlo, že to s ním bereš fakt vážně, a to i potom, jak se k tobě zachoval. I já si k tobě občas dovolil víc, než bych měl, ale když to prošlo jemu, proč ne mně?! Ale ty chceš dát svou rodinu dohromady, tu, kterou já nikdy jako dítě neměl, a tak jsem toho raději nechal, abych něco nepokazil...“ rozpovídal se zdrceně a pohledem mě žadonivě odprošoval, když nakonec vypochopil, že dorazil na konečnou.

„A tak si to pro jistotu pokazil úplně všechno,“ konstatovala jsem za něj, odevzdaně a bolestně, jelikož jsem si nedovedla představit jedinou variantu, jak se přes tohle nějak přenést. Jak pokračovat v tom, do čeho jsme se s Chrisem nedávno pustili. Teď to pro mě bylo bolestně nemyslitelné. „Prosím tě, běž Petere. A myslím tím hned. Nemůžu se na tebe už ani podívat,“ vybídla jsem ho téměř neslyšně se zrakem uvrtaným k zemi, abych mu upřela pohled na moje uslzené oči, jak na mě čím dál tísnivěji dopadaly veškeré důsledky tohoto bizarního rozhovoru.

Zaslechla jsem, jak se Peter nadechl, že to ještě nějak okomentuje, ale poté vydechl ve výmluvném gestu kapitulace. Nato se otočil na patě a zmizel v útrobách domu, přičemž se mi okamžitě nevídaně ulevilo. Ovšem ne na nijak dlouho, poněvadž jsem ve své honbě za poznáním ani zdaleka neskončila. Popadla jsem klíčky od auta a lehký kardigan, než jsem jako neřízená střela vyrazila do nočního Venice. A modlila jsem se za to, aby mi Samantha potvrdila, že je tohle celé nějaká Peterova pošahaná hra a ne zdrcující a devastující pravda.

Bušila jsem na dveře Samanthina honosného loftu, téměř jako smyslů zbavená. Nezajímalo mě, že je již pokročilá noc, dokonce něco okolo půl třetí, což taktéž objasňovalo, proč mi má nejlepší kamarádka před mou neohlášenou návštěvou nebrala telefon. Ani po dvou minutách neúnavného dobývání se ovšem nedostavil žádný kýžený výsledek, a tak jsem ještě o něco přidala.

„Samantho! Tady Rebecca! Otevři mi! Sa - man - tho!“ křičela jsem na ni a nepřestávala jsem hlučně třískat do těch těžkých vrat, takže mě po chvilce už pekelně bolely ruce, možná jsem si je taky sedřela, protože mě dost pálily a štípaly, ale neustávala jsem. Nemohla jsem teď přestat. „Samantho, no tak! Potřebuju s tebou naléhavě mluvit! Otevři mi ty pitomý dveře! Samantho!“

„Ježiš, no joo! Přestaň s tím příšerným rámusem! Už jdu!“ zaslechla jsem důvěrně známý ženský hlas zpoza dveří, který zněl nevídaně podrážděně a unaveně zároveň, což se dalo snadno pochopit. Zakrátko odtáhla dveře do strany, načež se přede mnou zjevila v krátké saténové košilce, pořádným rozcuchem na hlavě a rozmrzelým výrazem ve svém pohledném obličeji, kterému scházely nepřehlédnutelné nánosy líčení. Ne že by ji to nějak ubralo na půvabu.

„Rebecco, do háje, vždyť je půl třetí ráno!“ zavrčela rozčileně, když mi ustoupila z cesty, aby mě pustila dovnitř jejich luxusního loftového bytu v ryze industriálním stylu.

„Tohle nepočká,“ odsekla jsem netrpělivě, protože ta její zjevná nespokojenost mě solidně namíchla.

„Stalo se něco s Peterem?“ odtušila záhy naprosto logicky, přičemž mě zavedla až do ústřední části bytu, aby mi laxním gestem ruky nabídla místo. Když se naproti mně konečně zastavila, zamyslela se a přihlídla tomu, jak naprosto mimo sebe jsem, přestala se na mě mračit a začala se spíš obávat, protože ji docvaklo, že se skutečně něco přihodilo. Během vteřiny mi myslí prolétlo, jak ji to podat, ale pak jsem usoudila, že na tom beztak vůbec nesejde. O tomhle nelze hovořit v rukavičkách. Metoda strhnuté náplasti bude nejpatřičnější.

„Je jeho biologickým otcem Chris?“ vybafla jsem na ni bez zaváhání, přičemž jsem hned nato doslova přestala dýchat. Nespouštěla jsem z ní oči, aby mi neunikla jediná její reakce, třeba ta úplně nejnepatrnější. Cokoliv, co by mi dalo odpověď dřív, než její samotná slova, protože jsem ji znala tak dobře, že jsem byla schopná ji neomylně zavčasu odhalit. Na druhou stranu jsem bojovala s nutkáním se na ni raději nedívat, jelikož jsem se zatraceně bála toho, co se dozvím. Kvůli tomu všemu jsem balancovala na pokraji nervového zhroucení. Od naší první vyhrocené interakce jsem se, kromě toho neklidného spánku z vyčerpání, zmítala v takovém nesnesitelném vypětí a sžíravém stresu, což ze mě totálně ždímalo poslední zbytky energie. Bylo mi regulérně fyzicky špatně, slabo a mdlo, nohy mě sotva nesly a úzkostí jsem měla stažený snad každý orgán v těle, které dohromady vážily snad jako pytel kamení. Měla jsem pocit, jako by mě kolem dokola svírala železná pěst, která mi bránila se zhluboka nadechnout, díky čemuž mne občas jímaly mírné závratě. Opakovaně se o mně pokoušely mrákoty, ale přemáhala jsem se, jak to šlo. Musela jsem zjistit pravdu.

A já to uviděla. Bylo to tam. Ten sotva patrný mžik, kdy ji veškeré svaly v obličeji zcela zatrnuly a oči se přistiženě rozšířily, než se rádoby nenuceně a lehkomyslně pousmála, aby tu prvotní odezvu ihned zamaskovala a pro jistotu zrakem uhnula stranou. V ten moment se mi zastavilo srdce.

„Takže to je pravda,“ vydechla jsem zdrceně, načež se mi zatmělo před očima a nebezpečně jsem zakolísala. V další vteřině se mi podlomily nohy. Jen jsem nakrátko zavřela víčka a když jsem je opět otevřela, zjistila jsem, že jsem mezitím nějakým způsobem přistála na pohodlné pohovce.

„Seš v pohodě?“ starala se, když ke mně pohotově přiskočila a ustaraně si mě prohlížela.

„Jasně, že nejsem v pohodě, Samantho! Právě jsem se dozvěděla, že jsem spala se synem svého manžela. Jsem všechno, jen ne v pohodě! Kurva, kurva...tohle je průser, takový průser…“ šeptala jsem roztřeseně, jelikož i na mém hlase se podepsala ta slabost, která mě před chviličkou málem udolala.

„Nevypadáš vůbec dobře. Nechceš si lehnout?“ radila mi, přičemž se šikovně vyhnula jakémukoliv komentáři k tomu, co jsem ji právě řekla. Zadívala jsem se na ni očima podlitými slzami, které mi do nich po tom neverbálním odhalení vyhrkly, tudíž jsem si povšimla, že mi položila ruku na rameno. Automaticky jsem škubla rukou, abych tu její ze sebe setřásla, poněvadž jsem její dotek absolutně nesnesla. Rozpačitě na mě zamrkala a trochu se napřímila, aby se případně nachystala na jakoukoli mou ofenzivu.

„Jak si mi mohla tolik let lhát?“ otázala jsem se plačtivě, protože jsem prostě nedovedla pochopit, proč mě takhle nevyslovitelně zradila. Samanthě šokovaně vyletělo obočí vzhůru, ale vzhledem k tomu, že nijak nezamítla ten můj intuitivní úsudek, přebrala jsem si to jako že jsem tomu porozuměla správně.

„Nelhala jsem ti. Akorát jsem ti o tom neřekla.“ Slovíčkařila podobně alibisticky jako její povedený synáček, čímž mě zase silně popíchla a zvedla mi tím tak hladinu adrenalinu, což se mi rozhodně hodilo.

„Fajn, dobře! Tak proč si přede mnou tolik let tajila takovou zásadní věc!?! Že máš díte s Christopherem, do prdele!“ vybuchla jsem znenadání, když se ve mně znovu probudila ta běsnící zhrzená žena, která v sobě musela hutně potlačovat zuřivou chuť ničit a ubližovat. Začínalo toho na mě být každopádně moc. Vlastně mi to přišlo jako poslední kapka. Nejhorší uštědřená rána od někoho, od koho jsem to nečekala. Popravdě jsem to nečekala od nikoho z nich, a proto bylo zatraceně těžký to nějak unést.

„Nepotřebovala si to vědět, ani Chris,“ uzemnila mi s hodně brutálním argumentem, který mě totálně vykolejil.

„Jak to, že ne?! Kdybych o tom věděla, tak bych potom zaručeně neprznila tvoje dítě, kurva! Nevlastního syna mýho manžela?!“ zaječela jsem na ni, až se ode mě reflexivně odtáhla, jelikož jsem svoje hlasivky skutečně nešetřila, jak jsem doslova viděla rudě skrze ten její spasitelský syndrom. Ve spáncích mi tupě bušilo, v uších mu hučelo a doslova jsem vnímala, jak mi krev divoce proudí žílami a přitom vře. „Bože… asi z toho budu zvracet,“ zamumlala jsem si pro sebe, protože mnou zničehonic projela nepříjemná nevolnost, a tak jsem si přikryla ústa dlaní. Znovu jsem se nad tím vším totiž v mysli pozastavila a dovtípila se, jak je to neuvěřitelně podělaná situace.

„Fakt by mě nenapadlo, že si ze všech chlapů v tomhle zasraným městě vybereš zrovna mýho kluka! Vůbec se ti to nepodobá,“ poznamenala v nepatrném rýpnutí, které pro mě ale představovalo vosí bodnutí.

„Alespoň víš, jaký to je, když ti vrazí kudlu do zad někdo, od koho bys to nečekala,“ zvolila jsem tohle poměrně výmluvné slovní spojení, které podle mě skvěle sedělo na obou frontách. Samantha se nad tím pobaveně ušklíbla, ale současně to tiše kvitovala. Já jsem sebemučivě myslela na to, že ve mně právě zely rovnou tři díry rozsáhlých rozměrů, protože pocházely od tří lidí, kterým jsem bezmezně důvěřovala a opravdu jsem je měla ráda. Byla to Sam, Peter a v neposlední řadě také Chris. Přece jenom tenhle malér vzešel z jeho pochybné iniciativy, kdy si vybral místo jednoho upřímného rozhovoru mezi čtyřma očima raději uspokojení z pocitu klamného zadostiučinění, o nějž stejně velmi brzy přijde, a neodkladné potřebě se pomstít, což se mu taktéž velmi brzy vymstí.

„Jak to že o tom ale Peter ví?“ položila si otázku otázku sama pro sebe, protože se dívala kamsi k podlaze a čelo se jí přitom zvlnilo zadumanými vráskami.

„Na tom teď už přece nesejde,“ srozuměla jsem ji trpce, protože tahle dlouho důkladně utajovaná informace stejně velkolepě bouchla a napáchala již slušné škody. Samantha po mně střelila znepokojeným pohledem, ale raději mlčela, než aby mě jakkoliv provokovala. Pořád mi nebylo dobře a asi to na mě bylo poznat, protože mi jinak bylo divné, že se držela Samantha takhle zpátky. Každopádně mi došlo, proč předtím nevyšilovala víc, když se dozvěděla o té mé aférce s Peterem, protože sama měla máslo na hlavě.

„Christopher se o tom nesmí dozvědět,“ prohlásila pevně a v její očích jsem zahlédla nefalšovaný strach z toho, kdyby se tahle jobovka ke Chrisovi dostala.

„Nemůžeš mu přece dál lhát! Navíc, když to Peter stejně ví,“ zastala jsem se Chrise poněkud příkře, až mě to samotnou zaskočilo. Přitom jsem se postupně smiřovala s tím, že mezi mnou a Chrisem se druhá šance konat nebude, protože se přes tuhle neskutečně absurdní situaci zaručeně nepřenesu. Když se podívám na Chrise, tak současně spatřím i Petera, jeho syna se kterým jsem spala. Do kterého jsem se skoro zamilovala. A to prostě nezvládnu.

„To by ale potom mezi váma...“ odvážila se poukázat na můj vztah s Chrisem, který svou letitou lží v podstatě definitivně zničila. Kupodivu jsem ji ale zrovna tohle za zlé neměla.

„Na tom už taky nesejde!“ objasnila jsem ji rezolutně a kysele jsem se nad tím pousmála.

„Chris tě se mnou nepodvedl, jasný? Bylo to ještě před tím, než jste se vy dva seznámili.“ Odpověděla mi na otázku, kterou jsem se ani neodvážila vyslovit, protože další nálož krutého prozření jsem si v tomhle stavu dovolit doopravdy nemohla. Vlastně jsem ani nestála o to to vědět, protože by to stejně nic nezměnilo. Za takových okolností žít s Chrisem znovu nemůžu a podle mě by to nedal ani on, kdyby věděl o tom, že má ještě jedno dítě. A že se to dřív nebo později dozví, protože jestli mu to neřekne Samantha nebo Peter, udělám to stoprocentně já. Zaslouží si vědět, proč to mezi námi budu muset nadobro ukončit.

„Než si nás ty seznámila,“ poupravila jsem její výrok velmi razantně, poněvadž jsem věřila tomu, že to rozhodně nebylo jenom tak. Samanthě přes obličej přelétl provinilý výraz, který jsem u ní zahlédla během této naší konverzace úplně poprvé. Poté si rezignovaně dlouze vydechla a zavrtěla nad tím hlavou.

„Byla jsem mladá a hrozně pitomá. Potkala jsem Chrise na jedné diskotéce a vážně se mi na první pohled líbil. Párkrát jsme se potom sešli a nakonec se spolu vyspali, aby to nebyl úplně ztracený čas, protože to už jsem věděla, že o něj nestojím. Možná jsem se bála toho vztahu, ještě jsem se nechtěla vázat, těžko říct, to je fuk… Ale někdy mezitím, jak jsem ho poznávala, mi došlo, že byste se k sobě docela hodili… Byla to tehdy hodně bláznivá doba a než jsem zjistila, že jsem těhotná, někdy až v druhém měsíci, tak jste vy dva spolu už chodili. Ty si byla tak šťastná a Chris vypadal, že je do tebe zamilovaný až po uši, takže jsem vám to nechtěla nijak pokazit. Vždyť to ani nešlo… jak bych ti jako vysvětlila, že čekám dítě s tvým přítelem? Nechtěla jsem přijít o nejlepší kamarádku,“ vyprávěla mi se značnou nostalgií, přičemž občas zasněně zvedla pravý koutek úst, než se opět vrátila do reality, kdy ji oči vždy zase o něco víc posmutněly. Ani pro ni to dozajista nebyla příjemná záležitost, ale nesla si na na ní také svůj značný podíl. Jako já, jako Chris a i Peter. Kdo z toho vyjde nejméně poznamenaný?

„A já tě přemluvila, abys na ten potrat nešla.“ Rozvzpomněla jsem si nepatrně zahanbeně, poněvadž se mi s tím tenkrát Samantha svěřila jako úplně první, protože byla strachy bez sebe, jak by na její nechtěné těhotenství reagovali rodiče a nevěděla, co si počít. Slíbila jsem jí, že jí se vším vypomůžu a budu stát za každou cenu při ní, ale ať to dítě pryč nedává, protože by toho jednou mohla litovat, nemluvě o tom, že by se mohlo stát, že by se jí do budoucna nemuselo znovu podařit otěhotnět. Svůj slib jsem dodržela, jelikož její rodiče se jí v podstatě zřekli, takže na vše zůstala sama. Plánovala dítě ihned po porodu odložit do patřičné instituce a dát ho k adopci, jenomže když si zažila šílený, komplikovaný téměř osmnáctihodinový porod, prohlásila, že nic horšího už zažít nemůže, takže se malého už nevzdá.

„A za to jsem ti doteď upřímně vděčná, jen… asi jsem nečekala, že to bude tak zatraceně náročný. Jak ta samotná Peterova výchova, ale hlavně přihlížet tomu, že jste vy dva s Chrisem jako dvě hrdličky. Někdy jsem fakt strašně litovala toho, že jsem o tom Chrisovi neřekla a že jsem tím Petera připravila o skvělého tátu. Došlo mi, že Chris je fakt báječný chlap a že jsem se dost spletla, když jsem ho dohodila tobě, ale... nějak jsem se jednou rozhodla a stála jsem si za tím. Nebylo to vždycky jednoduchý, ale bylo to správný,“ vysvětlovala mi dál svoje tehdejší pohnutky, které nás všechny postupem času dovedly až do tohohle kritického bodu.

„Měla si mi o tom všem říct, Samantho,“ vzmohla jsem se pouze na tohle bezradné doporučení, protože během jejího monologu mi to nedalo jinak, než se do ní vcítit, takže jsem se nad ní nakonec zželela. Bylo mi jí líto a všeho toho, čím si prošla jako mladá, svobodná matka. A pravděpodobně jsem beztak veškerou svou zlobu vyčerpala především na jejího syna.

„To vážně nešlo, Reb. Byla jsi jediný důležitý člověk, který mi v životě zůstal. Jediná moje jistota, potřebovala jsem tě. Věděla jsem, že se na tebe můžu spolehnout a že mi pomůžeš, jak jen budeš moct. Nehodlala jsem riskovat, že o cokoliv z toho přijdu. O svou nejlepší kamarádku, která mě brala takovou, jaká jsem,“ ukončila své vyprávění a kajícně na mě upírala své veliké, nebesky modré oči. Naprosto jsem věřila tomu, že ji tohle všechno mrzí, jenomže v konečném důsledku to přece jen dopadne nejvíc na mě, Chrise a Rose. No není to opravdu podivná hra osudu?

„A podívej se, kam nás to až dostalo… Ta tvá sobeckost,“ neodpustila jsem si podlé rýpnutí, které mi ale dle svého odmítavého výrazu a bleskového nádechu hodlala vrátit i s úroky.

„Stejně jako tvoje a Chrisova.“ Nedala si líbit mé přímočaré osočování, které bylo maximálně pokrytecké.

„Ani Peter nijak nezaostává…“ podotkla jsem, že naneštěstí tuhle nepěknou vlastnost podědil po obou rodičích a v celkem bohaté dávce. Samantha po mně mrskla zlověstným pohledem, kdy se jí oči jenom blýskaly.

„Já vím, že jsem to všechno totálně posrala, ale co s tím teď nadělám? Jednou jsem se nějak rozhodla a… je mi to líto, Reb, vážně,“ vypadlo z ní bezradně, když v sobě potlačila to, co se jí odráželo v pomněnkových duhovkách a místo toho bezděčně rozhodila ruce do stran. V jejím zaslepeném postoji jsem opět spatřovala jejího syna, který se ke svým volbám a z toho plynoucích důsledků stavěl téměř shodně.

„Nikdo s tím už nic nenadělá. Teď za to akorát všichni zaplatíme svou daň,“ ohradila jsem se vzápětí, s pokornou nevyhnutelností, protože takhle to prostě fungovalo. Lehce se podmračila, protože se ji má prozřetelnost nelíbila, ale nahlas nic nenamítala, jelikož zajisté tušila, že tímhle vším to určitě neskončí. Mně to nejhorší teprve čeká při konfrontaci s Chrisem a jenom při pomyšlení na to mi bylo opět špatně. Prosím, ať je tohle celý jen nějaká noční můra...

 A Rebecca se zhroutí přesně za 1, 2, 3.... Co k tomu dodat, asi nic není třeba... Někteří lidé jsou v předstírání a lhaní prostě mistři. Zatloukají tak dlouho, až sami sebe přesvědčí, že vlastně nebylo co zatloukat. Peter měl docela dobrý příklad zjevně, ale byl ohledně svých citů vážně upřímný? Toť otázka...

Všem ze srdce děkuji, jste ti nejlepší z nejlepších!

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dirty 40 - 21. kapitola 2/2: