OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dirty 40 - 24. kapitola

09.10.2022 (10:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 571×

Seděli jsme v podvečer s Jacobem v karavanu, kde jsme si povídali, protože se mě můj asistent snažil rozptýlit. Potřebovala jsem svoje myšlenky zaměstnávat něčím jiným než tím, jak se mi osobní život dokonale rozsypal. No, vyloženě se mi kompletně rozesral. Jacob byl výborný společník, protože měl neustále co říct, nekončící zásobu témat a dost neotřelý smysl pro humor, takže mi opravdu velmi pomáhal. Zničehonic nás vyrušil telefon, načež jsem zjistila, že mi volá Rosie. Telefonovaly jsme si spolu každý den, abych dopodrobna věděla, jak se má a jak se jí pod Peterovým dohledem daří. Celý ten týden mi hlásila jen samé pozitivní reporty, takže v tomhle ohledu jsem se cítila o něco pokojněji. Peter svou část dohody plnil zodpovědně, protože Rosie vozil do i ze školy, na kroužky a po kamarádkách. Staral se o jídlo a celkově o chod domácnosti, čímž mě docela překvapil. Každopádně on sám se o sebe začal starat a spoléhat sám na sebe poměrně v útlém věku, protože Samantha nefungovala zrovna jako matka roku, takže těch zkušeností nasbíral víc než dost.

„Ahoj zlatíčko! Tak jak ses dneska měla dneska?“ zajímala jsem se ihned a vidět ji byl další z těch momentů, které mě neuvěřitelně psychicky pozvedávaly. Vypadlo ze mě vše s takovou nedočkavou horlivostí, že jsem si vůbec nevšimla toho, že se tváří přinejmenším rozrušeně. „Rosie, stalo se něco?“ Vzápětí mi opravdu silně zatrnulo.

„Peter tady není, mami,“ sdělila mi klidně, ačkoliv jsem na ni poznala, že se evidentně bojí toho, že se něco děje.

„Jak jako není? A kde je? On někam odjel? Jak dlouho seš sama doma?“ vychrlila jsem na ni vystrašeně a s očima až na vrch hlavy jsem pohlédla na Jacoba, který ihned zpozorněl.

„J-já nevím… Nic mi neříkal, ale prostě je pryč a v jeho pokoji nejsou ani jeho věci. Snažila jsem se mu dovolat, ale je nedostupný,“ shrnula stručně a vypadala z toho hodně nervózně. V ten moment se mi zatmělo před očima, protože to vědomí, že je moje dcera sama doma v té obří vile a zjevně tam nemá žádného dospělého, mě vyděsilo k smrti. Hned záhy mi došlo, že se muselo něco hodně zvrtnout, protože Peter s největší pravděpodobností někam nadobro zmizel a že už se nevrátí.

„Do háje, no to snad ne,“ vydechla jsem nevěřícně a byla jsem ráda, že sedím, protože se mi opět udělalo neskutečně slabo, kdy mě nohy nenesly a žaludek se mi nepříjemně zhoupl. S Jacobem to viditelně trhlo, když tu mou slabost zaznamenal, ale zůstal na místě a jako na trní mě sledoval a naslouchal mi.

„Já to tady zvládnu. Neměj starosti, mami,“ prohlásila Rosie statečně a pousmála se, čímž mě asi chtěla nějak uchlácholit, jenže já uvnitř své hlavy stejně už totálně vyšilovala.

„Bože, zlato, já vím, že seš neuvěřitelně šikovná, ale nemůžeš být doma sama!“ zareagovala jsem ještě docela příčetně, ale hlas se mi slyšitelně třásl. Nejenom strachem o svoje jediné dítě, ale hlavně i hněvem na toho odporného zbabělce, který mě pohlcoval snad ještě o něco intenzivněji. Nedokázala jsem pochopit, jak se mohl vykašlat na malou holku a nechat ji svému osudu. Tohle jsem vnímala jako tu vůbec nejhorší možnou zradu, které se mohl dopustit, protože to bylo natolik morálně zvrácené, že by mě to nikdy v životě nenapadlo. Ten kluk byl mnohem větší žumpa, než se zdálo.

„Jenže táta je v Anglii,“ připomněla mi, což jsem kdesi v podvědomí samozřejmě věděla, přestože jsem na něj ani jednou nepomyslela. Bohužel jsem se ve své hlavě naprosto zasekla v bludném kruhu, když jsem hrůzou nad tím zjištěním byla dočista paralyzovaná. Nedařilo se mi soustředit na nic jiného jen to, že je Rose v hypotetickém nebezpečí, což mě zevnitř totálně drásalo. Nikdy se nám s Chrisem nestalo, ani přes naše pracovní vytížení, že by byla Rosie takhle trestuhodně bezprizorní.

„Já vím, já vím, kruci… Ale nemůžeš být doma sama, to nejde,“ zopakovala jsem zcela zoufale, a když jsem si to znovu přebrala, udělalo se mi nakrátko černo před očima.

„Vy jste se s Peterem pohádali? Něco jsi mu provedla, že odešel?“ zeptala se mě bezostyšně, přičemž se mě nefalšovaně dotklo, že mě takhle obvinila a navíc automaticky předpokládala, že jsem něco zvorala já. Hlavně se pořád mylně domnívala, že jsme doposud s Peterem tvořili pár, což byla ohavná lež, ve které jsem ji plánovala udržet do té chvíle, než se s ním po návratu z Kanady rozloučím. On to ale dost radikálně vyřešil za mě. Matka roku ze mě teda asi taky nebude, protože to, co jsem za ty měsíce natropila, to bylo nemálo na pováženou.

„Ne, ale za tohle mu rozhodně něco provedu,“ zavrčela jsem skrze zaťaté pěsti, když jsem si představila, že by se mi ten parchant dostal pod ruce. „Do prdele, musím něco vymyslet, a co nejdřív. Hned teď, sakra,“ blábolila jsem, čímž jsem rozhodně nijak nepřispívala jak sobě, tak zcela jistě ani jí. Nemluvě o mém nevybíravém slovníčku, který sám o sobě značil, že jsem absolutně v koncích. Jacob to samozřejmě postřehl, takže se hlasitě nadechl, že se do toho vloží, načež mi vytrhl telefon z ruky a převzal konverzaci za mě.

„Ahoj, Rose! Tak ty seš teďka prej paní domu,“ upoutal její pozornost, čímž nejspíš dobromyslně mínil, že mi poskytne dostatečný prostor na to si promyslet, co dál. Komunikovat s Rose a přemýšlet, jak tuhle krizi vyřešit mi evidentně žalostně nešlo.

„Ahoj, Jakeu. No jo, už to tak asi bude,“ odvětila mu důvtipně a na jejím hlase se dalo snadno poznat, že při pohledu na Jacoba o něco pookřála. Mého asistenta měla vždycky hrozně moc ráda.

„V lednici určitě něco k jídlu máš, že jo?“ staral se o praktické záležitosti, což byl perfektní důkaz o jeho racionálně uvažujícím mozku, zatímco ten můj se proměnil v totální kaši. Pořád jsem jen myslela na to, že je moje bezbranná holčička v tom obřím městě překypujícím zločinci úplně sama, anebo že bych Peterovi nejraději zakroutila tím jeho žirafím krkem, ale jak bych si s těmi problémy měla poradit, to bohužel odnikud nepřicházelo.

„Nebo si můžu něco objednat, mám našetřený nějaký peníze,“ opáčila Rosie ledabyle, ale naopak my s Jacobem jsme oba zpozorněli, protože to ani jednomu z nás nepřišlo jako dobrý nápad.

„Tak si je nech, protože by bylo zbytečný, abys je utrácela, když máš co jíst,“ houkla jsem důrazně, když se ve mně opět najednou probudily směšné výchovné tendence, které po několik posledních měsíců tvrdě spaly, protože ustupovaly mým sobeckým tužbám, které se mi brutálně vymstily.

„Máma má pravdu, Rose. Kup si za to pak něco jen tak, pro radost,“ přitakal mi Jacob věcně a do telefonu na ni rozverně mrkl. A v tom mě konečně něco napadlo. Východisko z téhle šlamastyky ovšem krátkodobé, ale uhasí ten největší požár a potom, až se trochu uklidním, vymyslím něco lepšího.

„Zlato, vydrž. Zavolám tetě Julii, jestli by si tě na noc nevzala k sobě, ano?“ svěřila jsem se jí se svým spásným plánem, jelikož Rose mohla vědět, jestli mi vyjde nebo ne, protože rodina Cooperových byli něco jako její pěstouni. Trávila u nich skutečně mnoho času, což jsem vřele vítala, když jsem byla časově vytížená a nesnažila jsem se to nijak omezovat, když jsem měla naopak času víc. Rosie mi připadala vždycky spokojenější, když od nich přijela, a poté, co jsme se s Chrisem začali hádat, to pro ni představovalo vyloženě útěk od nepěkné reality, v čemž jsem jí nijak nebránila.

„Dneska jsou ještě doma, ale zítra odjíždí na deset dní do Evropy,“ poreferovala mi, jak jsem doufala, a naštěstí nic nebránilo tomu, abych zas a znovu zneužila dobrotivosti matky její nejlepší kamarádky, která mě zastupovala v mé roli častěji, než by mi bylo milé, ale snažila jsem se jí v tom vždy nějak revanšovat.

„D-dobře, ale tak aspoň pro dnešek,“ uzavřela jsem a trochu zmateně jsem kolem sebe těkala pohledem, protože jsem hledala svůj telefon. V tom šoku a stresu mi to prostě nepřemýšlelo. Stejně jako když někdo hledá brýle, které má na hlavě.

Jacob si toho všiml a pochopil moje chaotické počínání, a tak mi naservíroval svůj telefon po desce stolu rovnou pod nos. Slova díků jsem jen němě artikulovala a s úlevou jsem popadla jeho smartphone do ruky, abych vytočila Juliino číslo, které měl mimo jiné ve svém seznamu kontaktů taktéž uložené. Asi bych mu měla začít vyplácet zlatem, jelikož jsem ho až neslýchaně nedoceňovala. Bez něj bych se tady během těch pár dnů nepochybně úplně sesypala.

Na druhý den jsem pochopitelně téměř nezamhouřila oka, i když mi to nedalo a zobla jsem si zas nějaký ten kouzelný prášek. Připadala jsem si jimi ale jakoby natolik přehlcená, že na mě snad už ani neúčinkovaly. A po té probdělé noci jsem byla naprosto na pokraji svých sil, v zajetí nepřekonatelné apatie. Julie mi naštěstí úslužně vyhověla a přes noc si vzala Rosie k sobě a po zbytek natáčení jsem si sjednala přes agenturu zkušenou paní na hlídání, ale přesto jsem z toho měla hrozně špatný pocit. Moje podvědomí i svědomí mi vyčítalo a obviňovalo mě z toho, že jsem tam Rosie nechala samotnou poté, co si zažila takový šok kvůli tomu, že se na ni Peter regulérně vykašlal.

Včera to možná nesla poměrně statečně, ale dnes mohlo být všechno zase jinak. Svěřila jsem ji navíc do péče jiné, úplně cizí osoby, která se sice podle recenzí pyšnila samými pozitivními ohlasy od dosavadních klientů, tudíž jsem nenašla jediný důvod proč se toho obávat, ale přesto jsem si nemohla pomoct. Čím delší dobu jsem nad tím dumala, tím víc frustrovaně jsem se cítila. A když jsem svoji fantazii nechala volně rozběhnout dál a pomyslela na to, co dalšího mohl Peter mojí malé holčičce provést, tak jsem upadla do bezbřehé, vyčerpávající deprese. Nicméně jsem věděla, že v rámci možností to dopadlo ještě dobře, protože na místo toho, aby ji tam nechal, tak se mohl vypařit s ní. Kdyby se rozhodl takhle... Proboha, ne, na to nemůžu ani pomyslet...

Pochopitelně jsem se mu zkoušela dovolat, ale stejně jako u Rosie se to neshledalo s úspěchem. Každé volání skončilo hlášením, že je jeho telefonní číslo nedostupné. Pravděpodobně se zbavil své sim karty nebo rovnou celého telefonu, protože po velmi krátké úvaze mi bylo jasné, že se muselo někde něco pokazit nezávisle na mně, s největší pravděpodobností tedy na francouzské straně. Potom, co jsme se Jaquesem rozjeli tu nebezpečnou partii, to znělo logicky. Ale jestliže jsem tedy znala celou pravdu ohledně Petera, poněvadž to byl vypočítavý manipulátor, takže kdo ví, kolik jsem toho věděla, ale pokud ano, tak ho k útěku bezesporu dohnalo jediné – výhrůžka udání. Přesně to, co jsme spolu s jeho otčímem zosnovali, ale co představovalo moji vyjednávací výhodu, kdyby bylo nutné ji použít. Jenže mě dost možná Jacques předběhl, ale proč? Nejspíš nemám energii pídit se po onom katalyzátoru, ale tahle nevědomost je snad ještě víc trýznivá, než se vrhnout do hledání odpovědí.

„Rebecco, ahoj…“ ozval se Jacques do telefonu obezřetně, přičemž jsem tentokrát nezvolila videohovor. Nestála jsem o to, aby někdo viděl můj nezdravě bledý, znavený obličej s obřími kruhy pod očima. Ale především jsem se chtěla vyhnout tomu, jestliže se potvrdí moje podezření, tak abych mu přímo do obličeje nevychrlila lavinu nadávek.

„Jacquesi, zdravím! Poslyš,... fakt nemám na to chodit kolem horké kaše, takže se tě zeptám na rovinu...“

„Jo, byl jsem to já,“ oznámil mi stručně, když duchapřítomně využil té mé krátké pauzy, kterou jsem si nechala pro to, abych se zhluboka nadechla a vyslovila se. Znovu jsem zalapala po dechu, protože mě to jeho suverénní přiznání poměrně vykolejilo.

„Co se stalo?“ zaúpěla jsem bezradně a ztěžka jsem dosedla na postel.

„Samantha mi konečně řekla, jak to je,“ řekl úsečně. „To, co tys mi říct nechtěla,“ sykl skoro vyčítavě, protože se to v sobě snažil za každou cenu potlačit. Zaslechla jsem asi i stopu opovržení a odsouzení, stoprocentně za to, že jsem udržovala poměr s jeho nevlastním synem. Určitě se to provalilo se vším všudy, jinak to ani nešlo... 

„Bože, do hajzlu… Takže ses rozhodl to vzít do svých rukou,“ konstatovala jsem za něj, přičemž jsem si pro sebe nechala kousavou průpovídku, že ho popíchlo jeho uražené ego. U mužů se snad všechno motalo kolem jejich útlocitného ega. Samantha mu také spoustu let pracně tajila, že Peterovým otcem je můj manžel, se kterým si mimochodem docela rozuměl, což ho pochopitelně muselo namíchnout. A když to teď konečně prasklo, mohla to být pro něj doopravdy ta pověstná poslední kapka, díky níž jeho pohár trpělivosti definitivně přetekl. Proto tu moji páku využil sám, ale ve své nejjednodušší a nejobyčejnější podstatě se chtěl Samanthě spíš především pomstít, a to jen z trucu a uražené ješitnosti.

„Jeho chování už překročilo všechny meze,“ shrnul bleskově, ale nedalo se nepostřehnout, že tím ve vší nenápadnosti narážel také na moje pochybení. Nehodlala jsem to nijak popírat, prostě jsem to nehorázně podělala a den po dni jsem za to čím dál víc pykala.

„Včera se vypařil z našeho domu a nechal tam Rosie úplně samotnou. Prostě si sbalil všechny svoje věci a utekl, aniž by ho zajímalo, co s tím dítětem bude,“ přisadila jsem si, čímž jsem asi nevědomky chtěla odvést pozornost od sebe, načež jsem zaslechla jen jeho znechucené mlasknutí.

„Tys ji s ním jen tak nechala?“ podivil se opravdu okázale, což byl jen další důkaz toho, že i na mě pohlížel skrz prsty. Ano, kála jsem se, ale nechat se ponižovat jsem určitě nemínila.

„Vydíral mě, proto jsem tě prosila o pomoc,“ obeznámila jsem ho důrazně a až poté mi docvaklo, že jsem nedopatřením odhalila podnět, který mě dovedl k tomu kroku, který se mi nakonec opět ošklivě vymstil. Ostatně jako všechny moje větší, riskantní rozhodnutí, která jsem za poslední měsíce učinila. Vše se nakonec dost drsně obrátilo proti mně. Bože, co mě ještě všechno čeká?

„Jak tě vydíral?!“ zaburácel, očividně silně pobouřen tím, co jsem právě prozradila. Rezignovaně jsem si povzdechla, jelikož teď již cokoliv zastírat by bylo zcela bezpředmětné. Má únava, stres a melancholie se na mě opět velmi zrádně podepsaly.

„Že Rose prozradí to, že je její nevlastní bratr a ona… o nás dvou bohužel věděla. To už ti Samantha určitě řekla. Chápeš, že něco takového se má dcera dozvědět v nesmí. To nemůžu v žádném případě dopustit,“ přiznala jsem jednu z nejostudnějších a nejnezodpovědnějších věcí, která se mi kdy přihodila. Vůbec jsem se do toho románku neměla pouštět, i když mi svým způsobem ve své době opravdu hodně pomohl, platila jsem za to teď až příliš vysokou cenu.

„Et merde… Ty ses stejně musela úplně zbláznit, Rebecco,“ ulevil si Jacques značně rozčileně a vskutku jsem byla ráda, že nevidím jeho naštvaný, odsuzovačný výraz.

„Já to, kruci, vím, že si za to můžu sama!“ vyštěkla jsem popuzeně, jak mě neskutečně iritovalo, že mě nejprve nepřímo a poté taky přímo osočoval z toho, co jsem si velmi dobře uvědomovala. Jacques jen na potvrzení důrazně cosi zabručel, ale nic dalšího k tomu nedodal.

„Samantha nám všem o Peterovi měla hlavně říct, protože kdyby to udělala, tak by se nic z tohohle nestalo,“ podotkl slyšitelně chladně, čímž potvrdil moje podezření, že je na svou ženu skutečně velmi rozzlobený. Zcela oprávněně. 

„To ano,“ přitakala jsem, jelikož jsem s tímhle názorem plně souhlasila. Vyjasnit si to hned zpočátku a k ničemu z tohohle průseru by nedošlo. Ale na druhou stranu kdo ví, jak by poté vypadal náš vztah s Chrisem. Jestli bychom spolu po tom odhalení byli dál a kdyby ne, tak by se potom Rosie vlastně vůbec nenarodila. To bych pochopitelně nechtěla, protože Rosie bylo to absolutně nejlepší, co ze mě kdy vzešlo. Ale pak by nemusela zažívat nic z toho, co řešila od našeho rozchodu s Chrisem, protože takhle malé dítě by si mělo užívat bezstarostné dětství, hry a radost. Neměla jsem být tak sobecká a tu aférku s Peterem připustit, protože tohle všechno ji musí také nějak poznamenat. Strašně jsem se bála toho, jak ji tyhle šeredné zkušenosti ovlivní. Měla jsem se víc snažit, aby to bylo co nejméně, ale obávám se, že jsem i v tomhle totálně selhala.

„Takže Samantha Petera varovala, že jsi ho udal a...“

„Odletěla zpátky do LA,“ dodal za mě, když mi skočil do řeči, ale byla to podnětná informace. A taky poněkud znepokojivá.

„Chce mu pomoct, to je pochopitelné,“ vydedukovala jsem, ale tak nějak mi ucházelo, kde se to v ní najednou vzalo. Nikdy bych ji neoznačila jako příkladnou matku a ona sebe asi taky ne, jenže navzdory Peterově neetickému chování se za něj prala jako lvice. Na jednu stranu to bylo z toho mateřského hlediska naprosto přirozené, ale vzhledem k tomu, že k němu snad celé jeho dětství neměla až tolik vřelé pouto, prostě mi to přišlo přinejmenším zvláštní. Možná se teď snažila dohnat všechny ty roky, když šlo doopravdy do tuhého, a ten nedostatek lásky a péče mu nějak vykompenzovat tím, že se za něj postaví a podpoří ho. Jenže v téhle kritické situaci to působilo až jaksi nepatřičně. Přesně jako to, když dělala všechny ty věci v roli matky, protože věděla, že by je jako matka dělat měla, ale něco tomu prostě chybělo.

„Pomůže mu jedině tím, když ho nechá padnout na hubu. Po tom všem, co kdy provedl, to nutně potřebuje… Jenže to Samantha dobrovolně nedopustí, takže já se klidně obětuju. Tohle ten spratek fakt posral,“ zamručel zlověstně a já mu to jen svorně kvitovala.

„Jak to Samantha vzala?“ zajímala jsem se, i když odpověď byla nasnadě.

„Zuřila… Počítej s tím, že ani tobě se její hněv nevyhne,“ varoval mě, což jsem pouze smířeně přijala. Taky bych zuřila, kdyby moje dítě někdo takhle předhodil spravedlnosti, aniž bych do toho mohla sama nějak zasáhnout. Možná na tom všem Samanthu nejvíc naštvalo, že jsme ji s jejím manželem obešli a spolčili se proti jejímu synovi za jejími zády, jelikož podle jejích výroků jsem nabyla dojmu, že si přeje, aby Peter pocítil důsledky svých tristních voleb.

„To zvládnu. Anebo začnu zuřit taky, důvod bych měla,“ prohodila jsem kousavě, jelikož když mi se vší parádou odtajnila, že mi všechny ty roky vědomě lhala, vzala jsem to poměrně s klidnou hlavou. Žádných scén se ode mě nedočkala, ačkoliv bych na ně měla maximální nárok. 

„Může za to i ona. Na tomhle všem neseme každý svůj podíl viny,“ přisadil si také on, kdy mi v podstatě přitakal, abych jeho ženu případně nešetřila. Hořce jsem se nad tím ušklíbla, protože to přesně trefil.

„Jacquesi, díky, že jsi ke mně byl upřímný… Dáme si ještě vědět,“ přešla jsem k oficiálnímu loučení, poněvadž jsem cítila, že je tenhle rozhovor již u konce a navíc jsem se jím absolutně vyčerpala. Potřebovala jsem oddech, než se znovu vrhnu na natáčení, které se neúprosně blížilo.

„Prends soin de toi… Drž se, Rebecco,“ rozloučil se se mnou s lehkým náznakem povzbuzení.

„Ty taky, au revoir,“ řekla jsem a ukončila jsem rozhovor. Poté jsem pevně sevřela víčka a zhluboka si vydechla, protože mi to dalo neuvěřitelně zabrat. Byla jsem k smrti unavená, ale přitom zaručeně večer nezaberu. Nemluvě o tom, že jsem čím dál častěji přemítala nad tím, že bych se nejraději vrátila domů, za Rosie, jenomže jsem neměla jediný racionální argument k tomu, abych přerušila natáčení. Čímž bych celý štáb nepochybně pořádně namíchla.

* * *

„Můžeš na slovíčko, Becco?“ oslovila mě Sandra docela mile a nenuceně. Přesto jsem na ni udiveně pohlédla, protože to podle mě nevěstilo nic dobrého. Bleskově jsem střelila očima ke svému asistentovi, který se k mému zděšení tvářil docela nejistě. Sebrala jsem se, abych nahodila vstřícný výraz a pokusila se i o nepatrný úsměv. Nakonec jsem ale pouze přikývla a následovala ji poněkud bokem, kam popošla od většího chumlu lidí.

„O co jde?“ vyzvala jsem ji, aby rovnou přešla k jádru věci. Neměla jsem náladu, ani energii to jakkoliv protahovat.

„No to mi řekni spíš ty. Nedá se přehlídnout, že seš poslední dny úplně mimo,“ obrátila vůči mně pohotově a obezřetně mě pozorovala, přičemž asi hledala nějaké stopy, které by mě usvědčily z jejího obvinění. Tomu se ovšem nedalo nijak vyhnout, protože celý můj strhaný obličej byl důkaz toho, že jsem mimo.

„Soukromé záležitosti… Vím, horší načasování už to mít nemohlo,“ pronesla jsem ponuře, jelikož mi ani v tomhle nešťastném stavu neušlo, že těmi svými osobními problémy si dost komplikuju svou pracovní kariéru.

„Ptala jsem se na to tvého asistenta, zastával se tě a omlouval, jak jen mohl a věř mi, že to chápu… Tohle nemá nikdy správné načasování, ale do háje… Já fakt nutně potřebuju, abys fungovala! Abys ze všech dostala naprostý maximum, protože zatím to tady vypadá jako při besídce na střední škole! Investovala jsem do toho nemalý peníze a nebudu jen tak přihlížet tomu, že se z toho našeho nadějnýho snímku stává nějaká ubohá fraška!“ sjela mě Sandra na dvě doby a nebrala si přitom vůbec žádné servítky. Neslyšela jsem nic, co bych si sama neuvědomovala, anebo k čemu by mě nepopíchl můj báječný asistent, ale v tomhle případě bylo proklatě těžké jemu či naší producentce vyhovět.

„Co ti Jacob řekl?“ zaměřila jsem se asi na tu nejnedůležitější část jejího monologu, ale pro mě to představovalo jediné schůdné východisko. Hodlala jsem se v rámci dobrých pracovních vztahů vyhnout jakémukoliv planému slibování a ubezpečování, že se jako na povel dám dohromady a začnu makat alespoň na dvě stě dvacet procent, abych jí vynahradila ty neproduktivní dny.

„Důvody, kvůli kterým by byl vyřízený každý, ale i tak musíš při tom natáčení jet naplno! Tvůj osobní život nemůže ovlivňovat ten pracovní, musíš se naučit to striktně oddělovat nebo se může stát, že přijdeš o jedno nebo o druhé,“ radila mi ve vší své ohleduplnosti a chápavosti, ale přesto v tom zaznívalo cosi varovného. Pouze jsem si trpce pomyslela, že už jsem na tuto neschopnost jednou doplatila a že se historie neustále opakuje. Vlastně tak dlouho, dokud si z ní člověk neodnese nějaké ponaučení.

„Já vím, já vím,“ odsouhlasila jsem pokorně a znovu jsem v sobě našla tu potřebnou motivaci, abych se skutečně vzchopila a ujala se své práce na plný plyn.

„Sice mám pochopení pro to, čím si procházíš, ale ani na vteřinu nepochybuj o tom, že pokud bude potřeba, tak na tomhle projektu skončíš… A spolehni se na to, že se v týhle branži velmi rychle rozkřikne proč, jelikož já se o to s ostatními mile ráda podělím. O tom v žádném případě nepochybuj, Rebecco,“ srozuměla mě nekompromisně a s děsivě ledovým klidem, který se mi ihned zakousl až do morku kostí. Její slova jsem vzala s naprostou vážností.

„Rozumím,“ odvětila jsem pevně, ale nanejvýš stroze, protože mnou ta její brutálně přímočará výhrůžka slušně otřásla. Jenomže něco takového jsem potřebovala nutně slyšet, abych se dostatečně vyhecovala a ona to zřejmě věděla, dost možná jí to poradil i Jacob, jehož vliv naneštěstí nebyl tolik markantní.

„Fajn. Dneska si dej ještě oraz, ale zítra ráno sem naběhneš a všem ukážeš, jak se to dělá, jasné?!“ přikázala mi rezolutně a jejímu břitkému tónu se nedalo nijak než ochotně přikývnout.

„Díky, Sandro,“ hlesla jsem vděčně, načež jen uvědoměle přikývla, otočila se na patě a vrátila se ke své práci. Já jsem se pokradmu odebrala do svého karavanu, abych si tam znovu přebrala vše, co se tady za tu dobu našeho natáčení odehrálo. A konečně se s tím vším nějak vypořádala, abych si ukázkově nedojebala i to poslední, co mi ještě zbývalo.

 Becce se nedaří vůbec nic... Přesto se pořád ze všech sil drží a bojuje, i když jak to takhle může dlouho vydržet? Psychicky či fyzicky.. A v další kapitole? Ne, ještě pořád líp nebude...

Děkuji, děkuji ze srdce všem! Jste naprosto nejlepší! <3

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dirty 40 - 24. kapitola: