OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dirty 40 - 28. kapitola

17.11.2022 (10:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 701×

„Jsem tady. Dřív to vážně nešlo, první let byl úplně plný,“ spustil na mě Chris mezi futry, když jsem mu vyšla vstříc otevřít. Za ním ležela na zemi cestovní taška, jelikož z letiště jel rovnou za mnou. I to pro mě byl neklamný důkaz toho, že mu na mě stále nefalšovaně záleželo.

„Oh, Chrisi,“ vydechla jsem lehce zajíkavě a nejraději bych se mu ve vší vděčnosti vrhla okamžitě kolem krku.

„Neber to prosím tě nijak špatně, ale fakt nevypadáš vůbec dobře, Reb. Co se ti stalo?“ podotkl s neskrývanými obavami, kdy mu oči těkaly mezi mým strhaným obličejem a loktem v ortéze.

„Pojď dál, hm?“ vyzvala jsem ho, abych se jednak vyhnula vysvětlení, na jehož odhalení jsem prozatím nebyla úplně tak připravená a abychom nekomunikovali mezi dveřmi. Pokusila jsem se u toho o vlídný úsměv, přestože jsem se ze všech sil přemáhala, abych se před ním totálně nezhroutila.

„Docela si mě vyděsila, jak si mi volala… A teď když tě vidím, tak jsem přesvědčený, že jsem se bál naprosto oprávněně. Rebecco, do háje, o co jde? Hlavně to nijak zlehčuj nebo se to nesnaž oddalovat, prostě mi to už konečně řekni…“ naléhal na mě poměrně důrazně, přestože v jeho očích se zrcadlila zoufalá bezradnost, kdy mi bez pochyby chtěl pomoct, ale zatím netušil ani jak, což ho muselo nesnesitelně sžírat.

Zastavili jsme se až v obývacím pokoji, kde jsem raději zůstala stát, ačkoliv bych možná udělala lépe, kdybych se posadila. Neustále jsem se cítila slabá, nohy mě sotva nesly a vnímala jsem svět jako by pod vodou a někdy zase jako zpoza závoje mlhy. Chrisovi jsem výstižným gestem nabídla, aby se posadil, ale vzhledem k tomu, že já jsem stála, tak to bezhlesným gestem zamítl.

„Ani nevím, kde začít,“ zamumlala jsem s kousavou sebeironií a velice skoupě jsem mu opětovala jeho neustávající pohled. Maximálně mrkl, ale jinak ze mě svůj bedlivý zrak nespouštěl.

„Co třeba tím, proč máš ten loket v ortéze?“ napověděl mi, což se mohlo zdánlivě jevit jako prostá otázka, ale s veškerými souvislostmi znamenala hozený kamínek, který spustí hotovou lavinu. Koneckonců jsem mu o tom všem chtěla říct, ačkoliv moje vědomí mi nelogicky podsouvalo, že aktuálně bych od něj ráda nějaký důkaz podpory. Jako by snad nestačilo, že se kvůli mně vykašlal na svoji práci a přiletěl z jiného kontinentu hned, jak mohl. Připadala jsem si příšerně nevděčně.

„Blbě jsem upadla...“ zhodnotila jsem ve vší stručnosti. „Děkuju, že si dorazil tak rychle. Toho si opravdu vážím, Chrisi,“ zamluvila jsem to rychle něčím, co mi v tuto chvíli dávalo mnohem větší smysl. Přesto jsem věděla, že pouze oddaluji nevyhnutelné.

„Znělo to, že potřebuješ, abych dorazil co nejdřív…“ podotkl věcně, přestože někde ve skrytých nuancích hlasu jsem zaslechla čirou lítost. Bohužel ji tím ve mně okamžitě vyvolal, aniž bych tomu mohla zabránit.

„Není to t-teď… jednoduchý,“ přiznala jsem rezignovaně, když už se mi do očí zas tlačily neodbytné slzy. Třásla se mi přitom brada, vlastně se mi třáslo celé tělo, jak jsem v sobě potlačovala ten otravný pláč. Jenže pak ke mně Chris přistoupil a se vší opatrností mě objal, čímž rozhodně napomohl tomu, že jsem se přímo na jeho hrudi nezvladatelně rozvzlykala. Nato Chrisovo sevření ještě o něco zesílilo, mně uteklo zpod víček ještě pár slaných kapek, když se mi poněkud ulevilo. To jím iniciativně nabídnuté rameno mi skutečně přineslo útěchu, což pro mě představovalo přesně ten důkaz, který jsem nepochopitelně hledala. Ale našla jsem, a to hodně znamenalo.

„Brzy bude líp, uvidíš,“ povzbuzoval mě klidným, konejšivým způsobem, čemuž nepochybně sám věřil. Věřil svým letitým zkušenostem, ale já musela chtě nechtě odporovat, protože v téhle situaci jsem se na samotném dně naneštěstí prozatím nenacházela. Nicméně mě dozajista čeká, až před Chrisem vyjevím celou pravdu a pak se uvidí, jak na to zareaguje.

„N-nemyslím si… Všechno jsem kolosálně posrala,“ namítla jsem nešťastně, načež jsem se odvážila zvednout hlavu vzhůru a pohlédnout mu do očí. Stále jsem viděla značně rozmazaně, ale tak nějak jsem vydedukovala, že tohle by mohl být ten správný moment. On se na mě záhy sotva postřehnutelně pousmál, ale pousmál.

„Proč nejseš v Kanadě? Co se stalo s tím tvým natáčením?“ nadhodil první téma, na jehož otázky by rád znal odpovědi. Víceméně jsem to považovala za snadný start, protože na mě mohl vyrukovat s mnohem složitějšími dotazy, jako co se děje ohledně Rosie anebo co je s Peterem. Každopádně se nakonec stejně ke všem těm příšerným detailům propracujeme, tomu není vyhnutí.

„Musela jsem se vrátit zpátky… kvůli Rosie. Obávala jsem se, že se tady něco děje…“ Pustila jsem se do vysvětlování po menších krůčcích, jelikož jsem mu to vše mínila vylíčit co nejcitlivěji, aby to mohl postupně zpracovat. „Ono se vlastně něco stalo… Peter se zničehonic vypařil a nechal ji tady úplně samotnou, prostě jenom tak, ať si poradí sama...“ dodala jsem záhy, abych svůj původní monolog uvedla na pravou míru a on tím získal konkrétnější představu. Aby pochopil souvislosti příčin a následků.

„To si děláš prdel…?“ vylítlo z něj konsternovaně a zatvářil se tak, že mi připomněl rozzuřeného býka připraveného zaútočit na svého protivníka. Pak přesně jako ten býk zafuněl, když ze sebe vyrazil přebytečný vzduch, což se dalo taktéž vysvětlit jako opovržlivé odfrknutí nad Peterovým bezohledným jednáním. „Jak se jako zničehonic vypařil?“ pídil se po Peterových motivech. Slabě jsem si povzdychla, ale mlčky jsem si dodávala odvahy, abych byla schopná se maximálně vyjádřit.

„To jsem zavinila já… a Samanthin manžel,“ kápla jsem božskou, poněvadž v této situaci jsem před ním doopravdy nesměla vůbec nic zastírat. „Jacques se mi snažil pomoct,“ objasnila jsem stručně.

„Jacques? Proč ten?“ přeptal se znepokojeně a nedůvěřivě si mě u toho prohlížel.

„Peter mě… vydíral, že Rosie řekne o tom, že je její bratr, jestli mu ještě nedám nějaký peníze, ale já věděla, jak se tomu bránit. Díky Jacquesovi jsem získala na Petera potřebnou páku, kterou jsem chtěla využít jen jako pohrůžku, aby se ten zmetek stáhnul, ale… nepočítala jsem s tím, že Jacques to vezme do vlastních rukou a způsobí tím to… všechno… Pohádal se se Samanthou, protože ona i před ním celý ty roky tajila, že Peter je tvůj syn, a tak jí nejspíš řekl, že ho udá policii za ten pojistný podvod a… ona Petera samozřejmě hned varovala a odletěla sem, aby mu pomohla se někam co nejdřív vypařit…“

„Počkej, počkej, počkej… Zpomal trochu, Rebecco..“ skočil mi Chris do řeči naprosto zmateně a očividně netušil, která bije. „Jaký pojistný podvod? Jaká policie a vydírání? Co to má, do hajzlu, znamenat, Rebecco?!“ rozkřikl se na mě pobouřeně, protože tímhle mým sáhodlouhým monologem se teprve naplno dovtípil, že neměl nejmenší ponětí kolik jsem toho před ním tajila.

„Je toho tolik, co jsem ti neřekla, Chrisi… O-omlouvám se,“ kála jsem se za svoje nesprávné volby, které zapříčinily, že si musel Chris právě připadat jako v nějaké hodně špatné reality show.

„Tak mi to řekni teď. Já poslouchám,“ pobídl mě vlídně, abych nepřestávala s tou očistnou zpovědí.

„Nikdy jsem si s Peterem neměla nic začít… Byla to ta největší chyba, jakou jsem kdy udělala,“ zašeptala jsem s nekonečným zahanbením a pokořením, protože jsem jaktěživ nebyla nucena za jedno špatné rozhodnutí tolik pykat.

„V tom ti nebudu odporovat,“ odsouhlasil mi s těžko skrývaným potěšením z toho pocitu zadostiučinění a neušetřil mě ani vědoucího tónu hlasu. „Ale kdyby ses s ním nezapletla, tak sice zaručeně nic z tohohle neřešíme, ale… asi bychom se ani znovu nesblížili, takže možná… z toho špatného může vzejít i něco dobrého,“ prohlásil v dobré víře a prozatím sladké a naivní nevědomosti, která ho přiměje velmi rychle vystřízlivět.

„Peter utekl z Francie pro to, že se tam pokusil o pojistný podvod, když nechal lehnout popelem svůj obchod, takže ho stíhá tamní hospodářská policie… To mi sama prozradila Samantha a já to potom použila proti ní, chtěla jsem to použít proti Peterovi… Možná i proto se mi tak pomstila, nevím…“ rozvedla jsem pro jeho lepší představu, i když on se stále tvářil tak, že vůbec ničemu nerozumí.

„Proč tě Peter vydíral?“ pátral pečlivě po všech chybějících kouscích, aby si z nich ve své mysli mohl poskládat kompletní obraz.

„On… se tady neobjevil jenom tak. Chtěl z nás zkusit něco vytřískat, když zjistil, že je tvůj syn. Jacques by ho už znova nepodržel po tom jeho dalším průseru, protože kvůli tomu jeho podniku zřejmě ručil jejich domem a o který nejspíš se Samanthou přišli…Proto Peter utekl sem a protože my dva jsme byli od sebe, tak ty prachy zkusil dostat jinak… Nechala jsem se od něj využít,“ převyprávěla jsem mu a opravdu jsem se snažila nic nevynechat. Bylo toho proklatě moc, ale měl výsadní právo se o všem dozvědět…

„Nemohla si tušit, co je ten zmetek zač, ale… prostě ses do toho neměla vůbec pouštět,“ zlehčoval moje nevyslovitelné pochybení, což od něj bylo neskutečně soucitné, ale líp jsem se kvůli tomu bohužel stejně necítila.

„Roky jsem tě měla po svém boku, po tolika letech si na to člověk zvykne, a... najednou jsem byla sama, docela dlouho. Tys měl mladou, krásnou Lily a já to nesla těžce. Peter byl rozhodně příšerná volba, ale... možná mě k tomu přimělo moje podvědomí, kdy jsem se ti chtěla nějakým způsobem vyrovnat. Něco si dokázat, nevím… Vymstilo se mi to a vlastně si to zasloužím, jen… do toho nikdo další neměl být zapletený,“ doznala jsem mu další svoje dosud důsledně tutlané pohnutky, které odkryly mou vnitřní zranitelnost, které jsem se bránila po svém. Asi podle něj nelogicky, ale mě to tak zcela vyhovovalo.

„A… ta Samantha se ti pomstila jak?“ soustředil se na získaní všech potřebných klíčových bodů, aby si mohl dát dvě a dvě dohromady. Zatímco já, jak jsem odkrývala víc a víc, namísto toho, aby se mi alespoň zlehka ulevilo, mě drtila čím dál větší tíseň. Pomaličku jsem se propracovávala k tomu otřesnému jádru, které jako ta bomba zasáhne stoprocentně také Chrise.

„Víš, jak jsem ji odjakživa pomáhala a stála při ní za každou cenu... Tak ona mi to vlastně měla za zlý, i to, že jsme spolu my dva byli šťastní, záviděla mi a asi ji žralo, že tě poslala tehdy do háje, protože ses ukázal jako skvělý partner a… když teď konečně dostala šanci si na mě tu letitou frustraci vybít, neváhala a vrátila mi to i s úroky… Ta nevděčná mrcha mi vrazila kudlu do zad a ještě ke všemu tím poznamenala Rosie,“ chrlila jsem ze sebe najednou vodopády slov, protože jakmile jsem pustila pomyslná stavidla, nešlo to už nijak zastavit. Chris na mě vyjeveně zíral a asi sotva stíhal pobrat vše, co jsem na něj doposud navalila.

„Jak to souvisí s Rose?“ pobídl mě, abych mu pověděla o dalším zásadním mezníku, díky němuž jsem balancovala nad propastí zhroucení. Ustoupila jsem od něj sotva na tři kroky, a to zejména pro to, abych přerušila fyzický kontakt. Mínila jsem tím předejít tomu, aby on tak neučinil jako první a tím pádem mi nenaznačil, že mě za ty mé naprosto zmýlené volby odsuzuje.

„Ona už… o všem ví,“ řekla jsem lakonicky, jak jsem se zbaběle vyhýbala uvést fakta na pravou míru, ale Chrisův zmatený a současně vyděšený výraz mi dal jasně najevo, že nemám nejmenší šanci. Poté se ale jeho tvář stáhla pod náporem spalujícího hněvu, který mu divoce vyšlehl z očí.

„Kurva, no to snad ne… Kdo ji to řekl? Peter?“ vypadlo z něj ledově chladně, až mi z toho naskočila husina po celém těle. Zavrtěla jsem hlavou, že ne.

„Samantha,“ vyslovila jsem její jméno s notnou dávkou opovržení, zlosti a nenávistí.

„Reb, prosím tě… mluv,“ požádal mě rezolutně a svýma černýma očima mě doslova úzkostlivě hypnotizoval, abych mu vyhověla. Ty dva temné obsidiánové kroužky mnou postupně pronikaly až do nejzazších koutů mé zlomené duše, aby dosáhl svého a já v sobě nenašla ani zbla síly na to mu odolat.

„Samantha řekla Rosie, že je Peter její nevlastní bratr… Ta mě teď nenávidí a chce se odsud odstěhovat… Nedivím se tomu, fakt ne… Byl to pro ni obrovský šok, lhala jsem ji a hodně jsem ji zklamala… N-netuším, jak to s ní mám napravit… Jestli tohle j-jde vůbec na-napravit,“ rozpovídala jsem se na jeho neoblomnou žádost, avšak jsem ke konci svého monologu opět bojovala s návalem vzlyků. Chris mi pozorně naslouchal a postupně se ode mě vzdaloval, sice sotva po centimetrech, ale já to vnímala jako celé kilometry. Oči se mu dočista ztratily pod zachmuřeným obočím a každý sval v jeho těle byl najednou napjatý až k prasknutí.

„Takže Rose ví, že si spala… s mým synem, s jejím bratrem,“ zrekapituloval Chris, kdy slyšitelně absolutně nechápal, že se něco takového skutečně stalo. Podle mě stále ještě ani nepřijal ten fakt, že by Peter byl doopravdy jeho syn a nejspíš tomu neuvěří do té doby, dokud neuvidí nějaký hmatatelný, nezvratitelný důkaz. A možná ani po tom nezačne Petera vnímat jakou svou vlastní krev, protože ti dva spolu nemají v podstatě nic společného. A přitom poměrně spoustu, protože ty geny se jednoduše nezapřou. Každopádně Chris rozhodně není takový bezpáteřní hovado jako jeho mladší verze…

„N-nejhorší je, že Samantha ne-neměla ž-žádný důvod jí to ř-říkat… Jen m-mi chtěla ub-lížit… Nám v-šem,“ mluvila jsem i přes to, že jsem polykala slzy. Najednou jsem se Chrisovi nesvedla podívat do očí, protože jsem se k smrti bála toho, co v nich spatřím. Chris ovšem kupodivu nijak nereagoval, na místo toho se zprudka rozešel směrem k našemu soukromému baru, kde záhy popadl láhev nějaké whiskey, která tu zbyla ještě po něm a ze které jsem se sama čas od času napila. Nalil si vrchovatou sklenici zlatavého moku a na ex ji do sebe obrátil. To hrobové, mučivé ticho, které mezitím panovalo, mi vyloženě drásalo již tak dost zatížené nervy.

„Chrisi, ř-řekni něco… cokoliv, pro-sím,“ vyzvala jsem ho úzkostně, protože se ta absence jakékoliv verbální reakce nedala vydržet. Že to ovšem potřeboval zapít, pro to jsem měla maximální pochopení.

„Co bych k tomu měl ještě říct?“ ohradil se výstižnou řečnickou otázkou. „Že si to fakt královsky dojebala, to víš moc dobře sama… I že se nic z týhle žumpy Rosie nikdy nemělo dotknout. Nic z toho se nikdy neměla dozvědět…“ okomentoval to konečně, přičemž mě se úzkostí naprosto sevřelo hrdlo. Trefil to zcela přesně, čímž mi opět připomněl, jak šíleně jsem se provinila. Jak ohavně jsem se na tom podepsala.

„J-já vím, já to v-ím,“ zaúpěla jsem jako raněný pes a následně jsem docela nechutně popotáhla, protože hrozilo, že mi z nosu vylítne nudle. I když to by byl asi ten úplně poslední problém, který by mě měl trápit.

„Máš ponětí, co to s ní udělá? Jak ji to ovlivní a poznamená?! Jak si mohla něco takovýho dopustit? Co se to s tebou, proboha, stalo, Becco?“ vmetl mi přímo do tváře a nebral žádné ohledy. Samozřejmě ho ty šokující novinky rozčarovaly, spíš vyloženě rozlítily a proto mě právě drtil pohledem překypujícím odsudkem a opovržením.

„Je m-mi to líto,“ vymáčkla jsem opět během vzlyků, jelikož jsem si prostě nemohla pomoct. Chris se na mě podíval s nepřehlédnutelnými pochybnostmi a povzdychl se nad tím. Tím pohledem mi jednoznačně říkal, že na nějakou lítost je proklatě pozdě.

„Možná by bylo vážně lepší, kdyby Rose bydlela u mě, aspoň pro nějaký čas,“ navrhl mi najednou zvláštně odtažitě a především pragmaticky. Vyplašeně jsem na něj pohlédla ze zamženýma očima, do kterých se mi znovu vehnaly nové slzy. Vzmohla jsem se pouze na to, že jsem poněkud strnule zatřepala hlavou ze strany na stranu. Pochopitelně to byl logický návrh, ne že bych na to sama nepomyslela, jenomže v v rámci zachování svého mentálního zdraví jsem o ni prostě nemohla přijít. Bez ní se zaručeně sesypu.

„Nenuť ji tady být, když ví to, co ví,“ varoval mě, což zajisté také myslel jedině v dobrém, ale mě taková vyhlídka vyloženě děsila.

„Chrisi, j-já...“ hodlala jsem něco namítnout, ale on vypadal natolik přesvědčeně, že jsem raději zase umlkla.

„Hrála sis s ohněm, nemůžeš se divit, že ses tak spálila...“ nadhodil příkře, avšak se na mě díval veskrze lítostivě. Vystihl to každopádně naprosto skvěle.

„Co kdybys… M-mluvili jsme o tom, že by ses sem vrátil...“ napadlo mě zničehonic, v jakémsi pomatení smyslů, poněvadž jakmile jsem se vyslovila, došlo mi, jak absurdně a nevhodně to vyznělo. Sice jsme to několikrát probírali, ale po tomhle všem se situace radikálně změnila. Jenže já jsem se nechtěla vzdát…

„Jenže to bylo předtím, než ses rozhodla, že rozehraješ tuhle šíleně hloupou hru, ze který si mě záměrně vyšachovala,“ ohradil se bezmyšlenkovitě, vyloženě z přirozeného vnitřního popudu.

„Byl-a jsem na t-tebe naštvaná,“ vymlouvala jsem se, přestože jsem jeho úsudku zcela porozuměla. Po tvářích se mi skutálelo několik nových slz, jelikož mi postupně docházelo, co to pro mě znamená. Pro nás, pro naši rodinu. Že už vlastně nebude žádné my, nebudeme jedna rodina…

„Nebrala si mě jako partnera a nestála si o to, abychom to znovu zkusili. Říkala si, že se na mě nemůžeš podívat, aniž bys viděla jeho a teď…? Najednou chceš, abych se sem nastěhoval zpátky. Nevyznám se v tobě, fakt ne. Co se změnilo?“ přemítal nahlas a mě přeběhl mráz po zádech, když mi myslí prolétlo, že bych se mu měla svěřit se svými skutečnými podněty, které by dozajista zapříčinily, že by se mnou skoncoval jednou pro vždy. To jsem nesměla riskovat.

„Uvědo-mila jsem s-si… že to přece jen chci zkusit. N-naše rodina… za to s-stojí,“ zalhala jsem, ale jelikož jsem neustále bojovala s tím otravným štkaním, znělo to nanejvýš věrohodně.

„Já se obávám, že právě už ne,“ srozuměl mě docela rozpačitě, jakoby k tomuhle závěru došel teprve teď.

„Chri-si, n-ne, prosím,“ zakňourala jsem a poslední zbytky své důstojnosti jsem tím nadobro zašlapala do země. Jenomže on se počínal tvářit čím dál nepřístupněji, zřejmě se již vnitřně přikláněl ke svému rozhodnutí. Na tvářích se mi zaleskly nové stružky slz, nad nimiž se Chris nesouhlasně zachmuřil. Pak se viditelně zatvrdil.

„A co sis jako kurva myslela, Rebecco?!“ vzkřikl na mě rázně, až jsem s sebou trhla, jak jsem se ho lekla a kupodivu s tím také přestalo to nepřetržité zajíkání se. Otevřela jsem ústa, že bych se nato nějak ozvala, ale na tohle jsem stejně neměla co říct a zcela jistě ne se jakkoliv obhajovat, protože moje provinění bylo neomluvitelné. Proto jsem pouze svěsila ramena a rezignovaně vydechla. On se mezitím také trochu upokojil, přestože na mě pořád docela vyčítavě upíral svoje zlostí zčernalé oči.

„Byl jsem tak posedlý představou, že bychom byli zase rodina, že jsem si vůbec nevšiml toho, jak ses změnila. Jak tě ten zatracený vztah s Peterem změnil! Přestala ses úplně ohlížet na ostatní a šla sis bezohledně za tím, co sis vzala do hlavy, což nakonec nejvíc odnese naše dcera… V tom si fatálně selhala a já netuším, jestli ti vůbec dokážu prominout, že si Rosie takhle zklamala,“ vyjevil se svými dojmy, které nenaznačovaly nic pozitivního.

„Já to n-nějak napravím,“ slíbila jsem již znovu roztřeseně, kdy se do mě zakouslo neblahé tušení.

„Jestli to půjde,“ osvěžil mi paměť mým vlastním výrokem nad nímž jsem se protentokrát dočista zhrozila. Žádný jiný výsledek jsem si už ani nehodlala připouštět.

„Ale sama to nezvládnu,“ žadonila jsem potupně a visela jsem na něm s prosebnýma očima.

„Budeš muset,“ hlesl téměř omluvně, jelikož byl sám z tohohle vývoje událostí přinejmenším smutný. Ty jeho onyxově temné oči pohasly a na jeho tvář padl zvláštní stín. „I když tě pořád miluju a možná bych se s tím nějak smířil, tak… s tebou už nechci být. S takovým člověkem, který se z tebe stal, být ani nemůžu,“ odůvodnil mi svoji zdrcující volbu, která mi stále rezonovala v uších a prostupovala mým tělem v ničivé vlně, která mě zachvacovala nesnesitelnými muky. Zmocnila se mě prudká nevolnost, která mě chtěla srazit k zemi, ale já neústupně odolávala.

„Chrisi, prosím… ne,“ škemrala jsem dál. S třesoucími koleny jsem se k němu pokusila přistoupit, ale on přede mnou s odmítavým vrtěním hlavy couval dozadu. „Chrisphere, prosím,“ oslovila jsem ho naposled, než se mi zlomil hlas a znovu jsem propukla v bezmocný pláč.

„Mrzí mě to,“ omluvil se mi bezelstně, načež odložil prázdnou sklenku od whiskey na stůl, otočil se na patě a vláčným krokem odsud odešel. Jakmile mi zmizel z dohledu, přestala jsem sama s sebou bojovat a padla jsem k zemi, kde jsem se poddala tomu absolutně hysterickému, hlučnému pláči, kdy jsem se sotva stíhala nadechovat a těmi vzlyky jsem se doslova dusila. Všechno, co se ukrývalo uvnitř mě, mě nesnesitelně bolelo. Jako by mě někdo roztrhal na kusy. Potřebovala jsem to v sobě co nejrychleji otupit, takže jakmile jsem byla schopná vstát, sáhla jsem po všech možných utlumujících prostředcích, které jsem měla k dispozici a velmi brzy jsem se tou kombinací propracovala až ke sladkému nevědomí. Bylo to lepší, než si přát umřít…

Ze spánku jsem procitla na studené zemi, kdy se ve mně kroutily úplně všechny vnitřnosti. Třásla jsem se nekontrolovatelně po celém těle a vidění jsem měla silně rozmazané, že jsem sotva rozeznávala obrysy. Zrychleně jsem dýchala a byla mi strašná zima. Chtělo se mi zvracet, ale nebyla jsem schopná se posadit, natož vstát a odběhnout na záchod nebo aspoň k umyvadlu, takže jsem obsah žaludku vyzvrátila rovnou vedle sebe. Poté mnou nárazově zmítaly neovladatelné křeče, srdce mi nepravidelně tlouklo do hrudníku a i když mi mozek sotva fungoval na deset procent, bylo naprosto nepochybné, že je něco kurevsky špatně…

 Rebecca už asi konečně narazila na samotné dno. Ten poslední člověk, který ji toho mohl ušetřit ji potopil, ale ne že by se to snad nedalo pochopit. Reb s tím ovšem naložila po svém a...

Díky všem, moc a moc! Opravdu si té podpory moc vážím! <3

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dirty 40 - 28. kapitola: