Dívka z ohně zrozená - 1. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Jmenuji se Kasai Hiroki a je mi patnáct let. Momentálně bydlím s mou smečkou, kde jsou kromě mě samí vlkodlaci, hybridi, vícekrevní a našel by se tam i jeden lykan. Jestli si pokládáte otázku, co jsem já, tak patřím mezi čistokrevné upíry. Můj jediný cíl je najít svou rodinu, která mě z nevysvětlitelného důvodu dala k adopci, když jsem byla malá. Ale nikdy bych netušila, že až zjistím pravdu, bude tak hrozivá! Kdo mohl tušit, že budu mít čtyři šílený bratry a jednu uřvanou sestru? Navíc k tomu připadá i milující otec a nenávistná matka? Strhující příběh plný vtipných zápletek, který si rozhodně nemůžete nechat ujít!

28.08.2014 (18:00) • , FantasyNikol • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 519×

Seděla jsem zamyšlená ve svém pokoji a koukala jsem, jak po okenici stékaly kapky deště. Bože, co je to za počasí!? Nejdřív bylo tak krásně a teď se pěkně rozpršelo. Ještě před chvílí jsem totiž byla venku a lovila si „potravu“. Z mého zamyšlení mě vyrušilo zaklepání na dveře.

„Dále,“ řekla jsem.

Dveře se otevřely a dovnitř vstoupila Galine, má nejlepší kamarádka ve smečce. Galine je vícekrevná a je jí osmnáct let. Je to upír, vlkodlak, anděl, lykan a nevím co ještě.

„Jenom jsem ti chtěla říct, že večeře je na stole,“ oznámila mi.

Usmála jsem se na ni. „Ty vždycky víš, jak mi udělat radost,“ řekla jsem a spolu s Gal vystartovala do jídelny.

Dole už byli všichni ze smečky a čekalo se jen na nás. Sedla jsem si na své obvyklé místo vedle Nika a Selen. Nik je hybrid, kterému je patnáct let. Selen je alfa naší smečky, je též hybrid a je jí jako Gal, osmnáct let. Kromě nich bylo ve smečce ještě dalších sedm lidí včetně mě. K večeři jsme měli špagety s pálivou omáčkou. Mňam! Na špagetách jsem si opravdu pochutnala, zvlásť když jsem v lese předtím nic nechytla a ani neměla šanci.

„Kasai... podívej! Venku přestalo pršet,“ upozornila mě Galine. Podívala jsem se ven z okna a opravdu, přestalo pršet.

„Super!“ vykřikla jsem nadšeně a vystartovala pryč z domu.

Běžela jsem do lesa a nezastavila jsem se, dokud jsem nedoběhla na moje oblíbené místo, což je koruna dubu, který se nachází uprostřed louky. Tohle místo jsem našla, když jsem byla malá, a od té doby sem chodím skoro každý den. Ale dneska mi tohle místo někdo zabral.

„Hele, vypadni z mýho stromu!“ křikla jsem na neznámého kluka, kterému mohlo být tak sedmnáct nebo osmnáct let.

„Máš ho snad někde podepsaný, upírko?“ zeptal se mě a seskočil ze stromu. Až teď jsem se na něj pořádně podívala. Měl blond vlasy a oči mu zářily červenou barvou.

„Hmm... takže taky upír, jo? Páni, ohrožený druh teda rozhodně nejsme,“ zamumlala jsem. Podíval se na mě průzračným pohledem.

„Někdo tu má bystrou hlavu, co? Jakpak se jmenuješ, krasotinko?“ zeptal se mě.

Z takových typů se mi obvykle dělalo zle, ale tenhle byl jiný. Byl víc... divný, a navíc jsem měla pocit, jako bych ho už někde viděla.

„Cizím lidem nikdy nesděluji své jméno,“ řekla jsem.

„Jenom jsem si myslel, že by bylo lepší vědět jméno své oběti, ale jak chceš,“ řekl. Hraje si se mnou.

„Promiň, ale já nejsem tvoje oběť,“ pronesla jsem sebejistě, ale v tu ránu mě někdo přetáhl něčím železným.

Probrala jsem se v nějakém velkém sále přivázaná k židli. Zkoušela jsem se pohnout, ale provaz byl moc utáhlý. Ten hajzl! „Tak kde jsi! Vylez ven!“ křikla jsem do prázdna.

„Tady se nám někdo probral,“ ozval se za mnou výsměšný dívčí hlas. Otočila židli směrem k sobě, aby mi viděla do obličeje. Podívala jsem se na ni a ona mi zničehonic dala pěstí.

„Jsi hezčí než já. To se mi ale vůbec nelíbí.“

Vzpamatovala jsem se a koukla na ni. Nebylo třeba přemýšlet o tom, jestli je to upír nebo ne. Odpověď byla jasná.

„Ale sestřičko, nebuď k naší návštěvě tak zlá,“ promluvil mužský hlas za tou holkou. Ze tmy se vynořily další čtyři postavy. Všichni byli kluci a jeden z nich byl ten, kterého jsem potkala na louce. Polkla jsem. Sakra! Kam jsem se to dostala!?

Je to přesila, ale co, nějak se odsud musím dostat. Rozhodla jsem se hrát neviňátko. Až teď jsem si všimla, že ke mně přistoupil jeden z nich a odstrčil svou sestru.

„Ježiš! Ty seš tak roztomilá! Jakpak se jmenuješ?“ promluvil na mě.

„Co je ti po tom!“ křikla jsem na něj a podívala se mu do očí. Jemu svítily žlutě.

„Já jsem Yuri. Moc mě těší,“ řekl a usmál se, přistoupil ke mně a olízl mě.

„Fuj! Co to děláš!“ rozkřikla jsem se. On mě naprosto ignoroval.

„Páni, ty seš sladká!“ křikl slastně.

„Ukaž, taky si líznu,“ prohlásil černovlasý upír, jemuž oči zářily červeně jako tomu na louce. No to teda ne!

„Už toho mám vážně dost! S tou komedií laskavě přestaňte!“ zaječela jsem na ně. Byla jsem tak vytočená! Co je tohle za upíry!? Náhle jsem ucítila probouzející se sílu. Připadala jsem si silná jako nikdy dřív. Cítila jsem, jak mi zaplálo v očích.

„Víte... neměli byste si zahrávat s ohněm,“ řekla jsem a spálila provaz, kterým jsem byla svázaná „Ale pokud chcete, budeme si hrát.“

Autor: , FantasyNikol, v rubrice: Povídky » Na pokračování