OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dívka z ohně zrozená - 3. kapitola

19.10.2014 (18:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 354×

Probudila jsem se za svítání, přesně jak jsem si to naplánovala. Nemůžu uvěřit, že mi skočili na tu léčku s hodnou holčičkou. Ještě nikdy jsem neviděla tak hloupý upíry. Každopádně o to teď nešlo. Teď je hlavní dostat se z tohohle vězení. Rozevřela jsem závěsy okna. Hmm... jak jsem si myslela, dali sem mříže. Jak ubohé.

Otevřela jsem okno a nechala do sebe proudit sílu. Napřáhla jsem se a co nejsilněji kopla do mříží. Ty silně zasvítily a doslova se vypařily. Primitivové... Bez přemýšlení jsem vyskočila z okna a až teď jsem si uvědomila, že jsem udělala velkou chybu. Byla jsem asi dvě stě metrů nad zemí! Sakra! To jsem nedomyslela! Začala jsem panikařit. Tohle bude bolet.

Najednou mě někdo chytil kolem pasu.

„Drž se mě pevně," řekl přísně Yuri. Jako by mu z tváře zmizel cit. Začala jsem sebou házet a řvát na něj, ať mě pustí. On ale ne poslouchat. Nezbývalo mi nic jiného, než udělat naprostou kravinu, ale za to účinnou. Naklonila jsem se k jeho krku a vší silou ho kousla. Vydral tlumený výkřik a pustil mě.

„Ty blbko! Co jsi to udělala!" křikl na mě. Dívala jsem se na něj se strachem a zároveň s údivem v očích. Jeho krev... je tak sladká!

Nedovolila jsem si na to dál myslet a čekala, až spadnu. Nemusela jsem dlouho čekat, protože v momentě, kdy jsem spadla do trní, jsem začala křičet. Zaťala jsem zuby, které se mi zatím zmenšily na normální velikost, a bojovala s nesnesitelnou bolestí. Ještě víc mě dorazilo, když na mě spadl Yuri. To už jsem to nemohla vydržet a rozbrečela se.

Yuri se zvedl. Já tu možnost neměla, protože jsem se nemohla ani hnout. Sakra! Já jsem tak blbá! Yuri se ke mně naklonil.

„Můžeš vstát?" zeptal se opatrně. Bolestí jsem nemohla ani mluvit a ani přikývnout. Nejspíš to pochopil, protože mě okamžitě zvedl. Zaťala jsem opět zuby.

„To bude v pohodě, klid," šeptal Yuri starostlivě. Došel k hlavním dveřím, kde už stáli další dva upíři, které jsem poznala včera večer. Yuri mě předal tomu černovlasému s červenýma očima. Druhý upír, jejich otec, na mě pohlédl.

„Musíme jí dát naší krev. Jinak bude trpět bolestmi hodně dlouho," řekl.

Vešli jsme dovnitř a mířili k nejbližšímu kanapi. Černovlasý mě opatrně položil na kanape a odstoupil ode mě.

„Yuri, udělej to ty," řekl černovlasý.

Yuri přikývl a přistoupil ke mně. Jejich otec mu podal kapesní nožík, který měl schovaný v kapse.

„Na, použij tohle," řekl a podal Yurimu nůž. Yuri si ho vzal a řízl se do ruky. Potom se napil a přistoupil ke mně ještě blíž. Naklonil se a políbil mě na ústa. Cítila jsem, jak mi do krku vstupuje hřejivá a sladká tekutina. Svaly se mi postupně uvolňovaly a bolest ustupovala. Tělo se mi uzdravovalo.

Yuri se odtáhl a usmál se.

„Vítej zpátky, zombie." Dál se na mě usmíval.

„Bolí mě hlava a mám hlad, ale to je jedno, protože právě odcházím a nehodlám o tom s vámi diskutovat, každopádně je mi jedno, co uděláte, takže se tady dál nebudu zdržovat," odpověděla jsem a s námahou se zvedla.

„Teda... Ty už odcházíš? Škoda, chtěl jsem si s tebou trochu pohrát," řekl smutně Yuri a zkřížil mi cestu. Zamračila jsem se na něj a nechala do sebe proudit sílu.

„Nezastavíš mě, i kdybys chtěl, tak ustup!" řekla jsem výhružně.

„Nebuď tak ošklivá, zvlášť když jsem ti zachránil život," odpověděl Yuri a zaujal bojovou pozici. Výhružně jsem na něj zasyčela. Rozběhla jsem se proti němu a kopla ho do břicha. On ale zachytil mou nohu a já ztratila rovnováhu a spadla na zem. Rychle jsem se vzpamatovala a opět jsem ho napadla. Dala jsem mu pěstí do brady. Teď pro změnu ztratil rovnováhu on. Využila jsem příležitosti a vystartovala ven.

Musím pryč od těch strašných upírů! Rychleji, rychleji, rychleji, rychleji! opakovala jsem si pořád v hlavě. Najednou jsem ucítila přítomnost dalšího upíra. Zaťala jsem zuby. Sebrala jsem všechnu sílu, která mi ještě zbývala, a co nejrychleji se rozeběhla. Po chvíli jsem ale opět zpomalila. Sakra! Pořád jsem se úplně nezotavila.

Najednou jsem ucítila ostrou bolest na boku. Krvácela jsem. Jak to, že jsem si té rány předtím nevšimla! Bylo jasné, že oni to museli tušit, protože jinak by mě nesledovali. Já jim tu radost neudělám! Pokračovala jsem dál rychlým klusem. Bolest zesílila a já jsem ještě více zrychlila.

„Jak dlouho si myslíš, že budeš utíkat," řekl hlas u mého ucha. 

„Tak dlouho dokud neumřu," odpověděla jsem a ještě víc zrychlila. Letmo jsem se po něm podívala. Byl to ten kluk, kterého jsem potkala na louce.

„Pochybuji, že bys byla něčeho takového schopná," řekl kluk.

„Tak sleduj!" křikla jsem z posledních sil a rozeběhla se, co nejvíc to šlo.

Najednou se ten kluk zastavil. Co se děje?

Z ničeho nic mi nohy tak zeslábly, že jsem nemohla ani stát. Zhroutila jsem se na zem. Z rány teklo víc a víc krve a já se pomalu začala smiřovat se smrtí. Kluk ke mně přišel. Zvedla jsem k němu hlavu.

„Ty se nikdy nevzdáš, co?" řekl a popošel blíž.

Zvedla jsem se a koukala na jeho udivený výraz.

„Nik..." Než jsem to dořekla, zakuckala jsem se a z pusy mi vystříkla krev. V tu ránu jsem byla zase na zemi. Snažila jsem se znovu vstát, ale nohy už mi vypověděly službu. Zkoušela jsem obnovit svoji energii, ale marně. Rána mi působila tak nesnesitelnou bolest, že jsem zaječela.

Začala jsem ztrácet zrak. Cítila jsem, jak mi krev prosakuje oblečením. Najednou jsem nad sebou uviděla něčí stín.

„Budeš v pořádku, neboj se," řekl tlumeně hlas.

Přidržela jsem si ránu.

„Já se nebojím!" vykřikla jsem naprosto neznámým hlasem. Cítila jsem, jak se do mě vlévá naprosto neznámá mocná síla. Vůbec jsem nevěděla, co se děje.

Ucítila jsem v mých očích plamen, který ještě nikdy předtím nezářil tak intenzivněji. Cítila jsem, jak mi tělo doslova žhne a najednou jsem začala hořet. Opravdu. Já hořela!

„Ustup!" křikla jsem ještě na kluka, ale než mohl odpovědět, zaplavila mě obrovská ohnivá koule. Začala do mě opět proudit síla a slabost byla náhle pryč. Vše ale skončilo dřív, než začalo. Ohnivá koule začala mizet a s ní i oheň, který mě obklopoval.

Rozhlédla jsem se kolem sebe, jako kdybych hledala odpověď na to, co se právě stalo. Zvedla jsem se na nohy a o pár kroků popošla. Moje energie byla v pořádku, jako kdybych nikdy nebyla zraněná, jako kdybych nikdy neběžela a byla na pokraji smrti.

Vyhrnula jsem si tričko, abych se přesvědčila, jestli jsem opravdu v pořádku.

Jak jsem si myslela, žádná stopa po tom, že bych byla zraněná. Jediné, co se nezměnilo, bylo jen to, že jsem měla stále promočené oblečení od krve.

Rozhlédla jsem se, jestli neuvidím toho kluka, ale ten se zjevně vypařil. Rozhodla jsem se, že to budu ignorovat. Ale to byla chyba.

Narazila jsem do něho hned, jak jsem se otočila.

To je jak naschvál!

Odstoupila jsem o jeden krok dozadu, a když zaměřil celou svoji pozornost na mě, rychle jsem ho obešla a rozeběhla se. 

Za chvíli jsem ale vrazila do Yuriho...

„Ty idiote! Dávej pozor!" křikla jsem na něj. Chtěla jsem ho obalamutit jako předtím tamtoho, ale než jsem stačila něco udělat, silně mě uchopil za ruku. Výhružně jsem na něj zasyčela.

„Nesahej na mě," řekla jsem výhružně.

„To by nešlo. Nenecháme tě utéct teď, když jsi nám předvedla tvoji moc," řekl za mými zády kluk, který k nám právě přicházel.

„A navíc jsem ti zachránil život," řekl Yuri a přitom si významně olízl rty. „Nikdy bych neřekl, že budeš mít tak lahodné rty," pokračoval Yuri.

Začala jsem se okamžitě vzpírat. Co si sakra myslí! Nikdo mi nebude říkat, že mám lahodné rty. A navíc, kde tu blbost vzal! Cituje snad někoho? Vykroutila jsem se mu a chtěla jsem se rychle rozběhnout, ale zezadu na mě skočil ten kluk, kterého jsem potkala na louce, a uzemnil mě, takže jsem se nemohla hýbat.

Přičichl si ke mně. A slastně vzdychl.

„Víš, že sladce voníš," zavrněl mi do ucha. Sakra!  Tak to je dobrý, jsou tu dva upíři, kteří preferují veřejný orgie a já jsem jako chodící svačinka, která přímo vykřikuje: „Haló, já jsem tady, pojďte si do mě kousnout!"

Zkusila jsem se mu vysmeknout, ale vůbec to nešlo. Už jsem nemohla nic dělat!

Jeho tesáky se zabořily do mého hrdla a já vyjekla. Cítila jsem, jak mi z ranky teče malý pramínek krve. Koukla jsem se na Yuriho, jako kdybych prosila o pomoc, ale ten místo toho obsadil mé rameno a olízl ho.

„Říkala si, že si budeme hrát. A my slovo dodržíme," řekl a zabořil se tesáky do mého ramene. 

Autor: , v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dívka z ohně zrozená - 3. kapitola: