Dívka z ulice - 6. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Hádka s mámou a hrozná dřina.

03.08.2014 (20:00) • liiii5 • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1137×

Čekala jsem, co z ní vypadne. Hleděla na mě zlostným pohledem. Chtěla jsem, aby to ze sebe vysypala co nejrychleji, abych měla už pokoj.

„Tak co je?“ optala jsem se. Nebyla jsem si jistá, jestli jsem to se svým tónem hlasu nepřehnala. Možná jsem na ni nemusela hned vyjet. Stačilo by jí to říct jen tak v klidu, aby viděla, že na mě nijak nemůže.

„Jak ses opovážila svoji matku opustit?“ vyjela na mě. Vykulila jsem na ni oči, div mi nevypadly z důlků. Absolutně jsem neměla tušení, o čem to zase mele. Vždyť jsme spolu skoro nemluvily, nevídaly se, jenom jsme o sobě věděly, a to nám stačilo, alespoň tedy mně.

„Já jsem tě neopustila. Pouze jsem se rozhodla, že začnu žít svůj vlastní život, do kterého už nebude patřit bydlení s matkou, která je věčně na mol a má na mě řeči.“ Vstřícně jsem se na ni usmála a natočila do půlitru pivo, pro ženu na baru. Vypadala vcelku utrápeně, když přišla, ale najednou se její nálada zlepšila, když „nenápadně“ poslouchala náš rozhovot.

„Jak se opovažuješ mě takhle urážet? Co si to dovoluješ ke svojí matce, která se o tebe celé roky starala, šatila tě a dávala ti najíst? Z čeho mám navíc žít, když mi nebudeš dávat peníze na nájem?“ Povzdechla jsem si. Nemusela jsem se ani rozhlížet kolem, abych věděla, že se na nás upínají pohledy všech přítomných. Bill stál opodál a probodával mě pohledem. Chladně jsem mu pohled oplácela. Rozhodla jsem se přestat hrát divadlo všem okolo. Posunkem jsem matce naznačila, aby mě následovala. Vyšly jsme ven, kde byl klid a kde nikdo nebyl.

„Možná bys měla méně utrácet za chlast a cigarety a víc se soustředit na práci.“ Neměla jsem nejmenší tušení, co jiného bych jí mohla říct. Nevěděla jsem, jak jí poradit, nebo jak s ní normálně mluvit. S ní to snad normálně ani nejde.

O krok ke mně přistoupila. Byly jsme od sebe méně než třicet centimetrů. Z očí jí šlehaly blesky. „Okamžitě mě přestaneš urážet a natěhuješ se zpět ke mně. Měla bys mi být za všechno vděčná. Já jsem tvoje matka a ty bys mě měla poslouchat a chovat se ke mně s úctou.“

„Nevrátím se,“ odpověděla jsem. Nehodlala jsem odstoupit od své myšlenky na nový život, ve kterém bych byla šťastná a nemusela se bát chodit domů.

„Vrátíš, jinak toho budeš velmi litovat. Mám spoustu kontaktů, které by tě k tomu mohly donutit. Navíc, jestli ti to ještě nedošlo, Bill tě hodlá vyhodit, až ti vyprší smlouva, a do té doby ti bude dávat co nejméně směn.“

Usmála jsem se na ni nejlepším úsměvem, jaký jsem dokázala vykouzlit. „To máš možná pravdu. K tvojí, a Billově, smůle mám ve smlouvě napsáno přesný počet hodin, který musím v práci vykonat. Tudíž moje výplata se nebude lišit od těch minulých a tudíž nebudu mít důvod vrátit se k sobě.“

„Až tě vyhodí, nebudeš mít žádnou práci. Všechny tvoje peníze zmizí a připlazíš se zpět ke svojí mámě, aby tě vzala zpátky domů. Ale neboj, já tě vždycky přijmu, protože jsi moje malá holčičika.“ Položila mi ruku na tvář.

„Já se NIKDY nevrátím. Najdu si jinou práci, navíc mám spoustu peněz našetřeno, tudíž vyjdu i pár měsíců potom.“

Vrazila mi facku. Nevěděla jsem, jak bych měla reagovat, a tak jsem na ni jenom zírala s otevřenou pusou.

„Musím se vrátit do práce. Já na rozdíl od tebe pořádně pracuju.“ Na odpověď jsem nečekala a vyrazila zpět do baru. V hlavě jako bych měla prázdno. Nestalo se poprvé, že mě matka uhodila, tak jsem to ani moc neřešila a znovu začala obsluhovat. Nejvíc mě zarazilo to její vyhrožování, že má známé. Vůbec jsem nechápala, co to mělo znamenat.

Tohle jsem si v hlavě připsala do svého seznamu, co nikdy nebudu dělat svým dětem, pokud jednou nějaké budu mít. Na první příčce bylo, že je nikdy nebudu ponižovat. Dále také mlácení, vyhrožování, nezajímání se o ně a plno dalších. Tyhle informace jsem u sebe v mozku střádala už dlouhou dobu.

„Makej trochu, kůže líná.“ Bill do mě hučel pokaždé, když jsem se na chvíli zastavila. Matka už dávno odešla, ale on tu parazitoval pořád. Inu, byl to přece jeho bar, ale být tu teda nemusel, jen co je pravda.

„Vlez mi na hrb,“ odpověděla jsem mu pro sebe. Neměla jsem chuť vyvolávat nějaké nepokoje, a tak jsem ho vždy ignorovala nebo dělala, že ho neslyším. Což je skoro to samé.

Nemohla jsem se dočkat, až dnešní směna skončí. Rozhodla jsem se, že jakmile zaplatím první částku na byt, tak si koupím i mobil, pokud mi na něj zbydou peníze. Stačil by mi nějaký úplně obyčejný. Možná bych si dokonce později mohla koupit i notebook a internet, abych taky trochu se začala zajímat o svět. Snila jsem s otevřenýma očima.

Zlobila jsem se sama na sebe, že přemýšlím nad koupí věcí, které jsem doteď nepotřebovala, a dokonce ani v tuhle chvíli je nutně nepotřebuji. Najednou jsem ale chtěla dělat a kupovat takových věcí. Měla jsem potřebu zajít ke kadeřnici, aby moje vlasy oživila nějakým novým sestřihem, a také si koupit ještě nějakou kosmetiku a lak na nehty. Asi to byly hlouposti, ale já najednou měla hroznou potřebu utrácet. Ne! Takhle nesmím přemýšlet. Každý měsíc si koupím něco, z čeho budu mít radost, rozhodla jsem se. Jelikož jsem si už tenhle měsíc něco koupila, tak jsem měla smůlu. No, alespoň našetřím víc peněz.

Směna se mi konečně chýlila ke konci. Už jsem se chystala odejít pryč, ale Bill mě zastavil.

„Kam se ženeš. Vůbec si to tu neuklidila. Neodejdeš odtud, dokud nevyneseš odpad do popelnice a neumyješ nádobí, co tady od tvé služby zůstalo.“ Hleděla jsem na něj a měla chuť ho zaškrtit. Tohle se normálně nedělo. Nádobí bylo každému úplně fuk a odpad vynášel ten, co měl směnu poslední, a po mně sem ještě šla servírka Peggy. Věděla jsem, že mi to dělá naschvál, ale sladce jsem se na něj usmála a udělala, co mi poručil.

Zabralo mi to další polovinu, protože jsem musela ještě narychlo domývat nádobí, co odnášela Peggy během svojí služby. Měla jsem toho plné zuby. Chtěla jsem ho pořádně seřvat, ale tím bych jenom ukázala, jak moc se mi to nelíbí a on by vyhrál, a to jsem nemohla dopustit.

Konečně jsem byla volná! Venku bylo chladno a vzduch čerstvý. Dělalo mi moc dobře procházet se poloprázdnými ulicemi a na nic nemyslet. Koneckonců, všechno, čeho jsem se dneska bála, dopadlo vcelku dobře a mě už nemuselo vůbec nic trápit.

Na výhružky od mámy jsem si už ani nevzpomněla a stejně mi to bylo trochu jedno. Co by mi mohla udělat? Navíc nevěděla, kde bydlím a stejně tak to nevěděl nikdo další. Byla tady ale jistá pravděpodobnost, že Bill po mně bude chtít moji novou adresu, a to mi dělalo menší starost. Nechtěla jsem mu ji říkat, neměla jsem zájem o to, aby věděl, kde jsem se zabydlela. No, vždycky mu můžu lhát, řekla jsem si v duchu a s úsměvem na tváři vykračovala domů.

Cestou jsem se ještě stavila v obchodě a koupila si něco chutného k večeři, plus nějakou dobrůtku jako cenu útěchy za ten hrozný úklid. Jestli to takhle bude i v dalších směnách, tak se mám na co těšit.

Zítra jsem měla sloužit stejně jako dneska. Každopádně ve mně byla naděje, že tam Bill nebude a že tam nebude ani moje matka, nebo George.

Bytu jsem začínala říkat domov. Vlastně jsem se sem moc těšila. Nebyl tu nikdo, kdo by mě mohl vítat, ale to jsem nepotřebovala. Nikdy jsem na to nebyla zvyklá, možná s tátou, ale těmhle časům už nadobro odzvonilo.

Doma jsem si lehla na gauč a během pár chvilek usnula. Byla jsem vyčerpaná, a to dokonce i po stránce psychické, i když jsem to sama sobě vůbec nechtěla přiznat. Upadla jsem do bezesného spánku, do černé temnoty, ze které jsem se probudila až za prvních paprsků slunce.

Do nového dne se mi moc nechtělo, ale třeba bude mnohem lepší než ten včerejší. Kdo ví, co se může dnes stát?

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: liiii5 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování