OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dohoda - 13. kapitola

03.11.2010 (18:00) • Lussy • Povídky » Na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 937×

Výběr

„Mí muži mi řekli, že jsi těhotná a proto jsem se rozhodl, aby si se zabydlela v horním patře, ale pokud by si nechtěla, stačí jen říci.“

Nebyla jsem schopná mluvit, tak mě ta skutečnost ohromila.

„Beru to jako souhlas,“ řekl a odešel z pokoje. Vrátili se „jeho muži“ a odvedli mě do druhého poschodí. Procházeli jsme chodbou a pak zamířili do jednoho z několika pokojů. Nechali mě samotnou. Mohla jsem si prohlédnout pokoje, ale neudělala jsem to. Byla jsem rozhodnutá, že v tomhle pokoji dlouho nezůstanu, ale když jsem uslyšela zamykání, změnila jsem názor.

Byla jsem jako ptáček ve zlaté kleci. Nechápala jsem důvod toho všeho. Chtěla jsem ho znát, chtěla jsem vědět, proč mě nechal unést, proč takové zacházení... Proč?

Neměla jsem na vybranou, musela jsem zůstat v pokoji. Jednou do pokoje přišla služebná a donesla zavazadlo a tác s jídlem. Kdybych neměla Alici, asi bych jídlo odmítala, ale ona jídlo potřebovala. Rychle jsem se unavila a tak jsem si šla lehnout do postele. Byla měkká a mnohem příjemnější než zem ve sklepení.

Slyšela jsem zavrzání dveří a pak kroky.

„Vidím, že si se už zabydlela,“ slyšela jsem promluvit někoho a brzy mi došlo, kdo to byl. Vstala jsem, jak nejrychleji jsem uměla.

„Jen jsem byla unavená,“ uvedla jsem na pravou míru. Jen roztáhl koutky úst a pomalu přicházel k posteli. Zamračila jsem se, nevěděla jsem, co mě v úmyslu. Došel až ke mně a posadil se. Pomalu mým směrem natahoval ruce, ale já vstala.

„Co po mně chcete?“ zeptala jsem se. Zase jen roztáhl koutky, jako by to čekal a došel až ke mně.

„Víš, můj bratranec měl vždy vše. Měl rodiče, zdědil majetek a pak dostal i tebe. Já neměl nic. Rodiče mi umřeli, když jsem byl ještě malý a tak se mě ujali jeho rodiče. David šel do války a já zůstal s nimi. Já se o ně staral a čím mě odměnili, ničím. Věnoval jsem jim roky a pak jsem se dočkal jen jednoho domu. Myslel jsem, že se už David nevrátí, ale on se vrátil a tak mu padl celý majetek do klína. Největší vrchol byl, když jsem zjistil, že si vzal tebe,“ říkal a cítila jsem jak se mi jeho ruce omotávaly kolem pasu.

„Z části to byla moje chyba, měl jsem tě požádat o ruku dříve, ale teď jsi tady,“ začal se ke mně přibližovat obličejem. Probudila jsem a snažila se mu vyvléknout. Naštěstí se mi to podařilo.

„Já jsem žena Davida a ne vaše!“ křičela jsem na něj.

„Sanchezová, jako Sanchezová, ne?“

„Ne! Já nikdy nebudu vaše!“

„Možná teď ne, ale po porodu svolíš,“ řekl chladně a šel si lehnout do postele. Dostala jsem odpověď, unesl mě z pouhé žárlivosti. Nehodlala jsem tam jen tak sedět a dívat se jak spal. Využila jsem toho, že dveře nebyly zamčené, utekla jsem.

Datum předání se blížilo a já byl jako lev v kleci. Nemohl jsem spát ani jíst, jen jsem chodil sem a tam.

„Musíš vydržet!“ říkal mi pořád Liam. Nedokázal jsem to, nemohl jsem snést pomyšlení na to, že nebyla se mnou, že jsem ji nemohl chránit. Musel jsem něco dělat. Liam mi zakázal jezdit po lese a bezhlavě ji hledat, nechtěl riskovat, že by tentokrát mohli unést i mě – vždy jsem se jeho připomínce v tomhle smyslu zasmál.

„Proboha, sedni si!“ křikl už na mě. Posadil jsem se, ale přesto jsem nebyl klidný, začal jsem si ťukat nohou o podlahu a to Liama dovádělo k šílenství.

„Tak dobrá, klidně si pochoduj, hlavně už neklepej nohou,“ rozhodl se a já se s úsměvem mohl vrátit k přemýšlení v chůzi.

Bloudila jsem chodbami a stále nenacházela východ. Nemohla jsem tomu domu přijít na kloub. Chodby se míchaly s chodbičkami a dveřmi. Čím déle jsem chodila, tím více jsem bloudila a přece jenom byla noc.

Nohy jsem za sebou táhla. Cestování mě tolik vysílilo, potřebovala jsem odpočinek a nebo sklenici vody. Z ničeho nic jsem do něčeho narazila, nebylo to příliš tvrdé a tak jsem usoudila, že to zeď nebyla, ale bylo to teplé, takže to musel být člověk.

„Utíkáš?“ zeptal se.

„Ne, jen jsem náměsíčná,“ pronesla jsem ironicky a ukázala mu záda.

„Počkej!“ křikl za mnou, ale já se nezastavila. Počítala jsem kroky, ťap, ťap... Díky mému „rychlému“ tempu mě dohnal dost brzy. Ztratila jsem půdu pod nohama. Byla tma a tak jsem nevěděla, kam mě nesl.Později jsem to zjistila, odnesl mě do pokoje a položil na postel. Lehl si vedle mě a snažil se mě políbit a taky se mu to podařilo – ovšem proti mé vůli. Dala jsem mu facku.

„Pamatuj si, že když mě nebudeš poslouchat nikdy neuvidíš svého manžela,“ zašeptal mi do ucha.

„A víš co je nejlepší? Neuvidíš ho tak, či tak. Donutím ho, aby se vzdal majetku, tím pádem budu vlastníkem já a nechám si jeho ženu i s dítětem,“ dal mi pusu na spánek a spokojeně se ke mně přitulil. Chtěla jsem se od něj odtáhnout, ale svíral mě pevně a tak jsem s ním musela spát v jedné posteli.

Ráno mě probudila krásná vůně, ale rychle jsem ji zahnala, protože jsem věděla, že z příjemného se vždy stane odporné – jinými slovy, že první jídlo vždy vyzvracím. Začala jsem pomalinku otevírat oči a první co jsem uviděla, byl tác a na něm talíř s něčím, co připomínalo jídlo. Bylo to jídlo, ale já nedokázala určit, co to bylo.

Podívala jsem se výše a uviděla jeho obličej. Posadil jsem se a všimla jsem si, že v ruce držel vidličku. Nabral něco málo na vidličku a směřoval s ní k mým ústům. Neotevřela jsem je.

„Potřebuješ jíst, mysli na to maličké,“ čekal až otevřu pusu.

„Dokáži jíst...“ Nedořekla jsem to, protože mi strčil vidličku do pusy. Musela jsem začít žvýkat, abych se neudusila. Bylo to dobré, ne výborné. V životě jsem to nejedla, ale nemohla jsem se toho nabažit. Vzala jsem mu vidličku z ruky a nabrala si sama. Nechápala jsem, jak si mohl myslet, že bych nejedla.

Díval se na mě, jak jsem jedla, cítila jsem se divně, ale nepřestávala jsem jíst. Když byl talíř prázdný, odložila jsem vidličku a napila jsem se tekutiny, která byla ve sklenici.

Přemýšlej, Davide! Pobízel jsem se. Už několik hodin jsem se snažil přijít, kdo to všechno mohl udělat. Nenapadl mě nikdo, neznal jsem nikoho, kdo by byl schopný unést Elenu.

„Přemýšlej, kdo by dostal tvůj majetek, kdyby si se ho vzdal?“ zeptal se Liam. Ne to nemohla být pravda, napadl mě jen jeden člověk.

„James,“ zašeptal jsem.

„Kdo?“

„James, můj bratranec,“ řekl jsem už nahlas. Najednou vše do sebe zapadalo. Vyběhl jsem z pracovny a rovnou to namířil do stájí. S myšlenkou, že Jamese zabiji jsem se rozjel směrem k jeho domu.

Shrnutí // 14. kapitola

Autor: Lussy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dohoda - 13. kapitola: