OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dohoda - 23. kapitola + Epilog

19.12.2010 (13:00) • Lussy • Povídky » Na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 1821×

Vysvětlení

Nemohla jsem uvěřit svým očím, byl to on, seděl v mém novém domově na pohovce a díval se na mě. Rozklepala se mi kolena. Nejraději bych zmizela. Zavřela jsem oči v domnění, že se po znovu otevření probudím, ale nestalo se tak. Byla jsem pořád v té stejné místnosti a on tu byl se mnou. Za tu dobu, co jsem měla zavřené oči, zvedl se z pohovky a bezeslovně mířil ke mně.

Cítila jsem, jak se mi potily ruce, jak mi bušilo srdce. Nevěděla jsem co od něj mám čekat, výbuch vzteku? Možná. Opovrhnutí? Odchod? Počítala jsem s těmi nejhoršími možnostmi.

Došel až ke mně a stále se mi díval do očí. Zůstala mezi námi malá mezera, avšak i ta brzy zmizela. Čekala jsem cokoli, ale to co udělal mě překvapilo. Zvedl svou ruku a položil mi ji na tvář.

„Eleno,“ zašeptal a opřel si čelo o to mé. Vzdychla jsem, nevěděla jsem, co mám dělat. Vše udělal za mně. Přitáhl si mně k sobě a po tak šíleně dlouhé době konečně spojil naše rty. Dávali jsme do toho oba všechno, od začátku do konce.

Odpojil se a přivinul si mě do objetí.

„Tak moc si mi chyběla. Jak si mohla odejít?“ šeptal. Bylo to zvláštní, oba jsme se báli zvýšit hlas, já jsem se spíše bála promluvit.

„Ty mě taky,“ schovala jsem si hlavu do jeho košile, protože se mi po tváři začaly kutálet slzy, ale nebyly to slzy smutku, nýbrž štěstím. Bylo neuvěřitelně příjemné cítit jeho vůni, jeho blízkost, mít ho u sebe a už ho nepustit. Ale co když to udělá on?

Babička mě pořád držela, abych maminku nerušila, ale já jsem byla zvědavá a chtěla vědět, co se tam děje. Bylo tam ticho a z nudy jsem se začala s babičkou přít, že tam ještě maminka není.

„Není tam,“ zopakovala jsem tu větu už snad po sté.

„Ale je,“ usmála se babička.

„Tak já se jdu podívat,“ zamávala se na babičku a vydala se do salónu. Lehce jsem otevřela dveře, tak aby nezavrzaly a podívala se malinkou škvírou, co se děje. Ten pán, který k nám přišel, držel maminku tak, že jsem jí neviděla do tváře. Zavřela jsem a běžela za babičkou.

„Babi, oni se tam tulí,“ našpulila jsem pusu. Babička se zasmála, ale odpovědi jsem se nedočkala. S našpulenou pusou jsem se vrátila ke dveřím a otevřela je dokořán. Slyšela jsem za sebou jen babiččino „Alice!“.

Nikdo mi nevěnoval pozornost, bylo na čase si ji získat.

„Já chcu taky,“ div jsem si u toho nedupla nožkou. Maminka vykoukla z poza toho pána a usmála se na mě. Měla červené oči. Ona plakala? Otočila jsem se na toho pána a zamračila se, určitě jí něco udělal.

Měl jsem ji znova u sebe a nehodlal jsem ji pustit, i kdyby byl konec světa. Uslyšel jsem její tiché vzlyky. Zvedl jsem jí hlavu tak, abych jí viděl do očí. Po tvářích se jí kutálely slzy.

„Proč pláčeš?“ pohladil jsem ji a tím jí setřel pár slz.

„Já jen...“ Nedopověděla a vtiskla mi jeden z nejkrásnějších polibků, jaký jsem kdy dostal. Když jsme se odpojili, znova jsme se objímali, takhle jsme stáli dlouho, hodně dlouho.

„Já chcu taky!“ ozval se dětský, ale rázný hlásek. Elena se vyklonila, pozoroval jsem její tvář, na tváři se jí začal rýsovat široký úsměv. Otočil jsem se a střetl se se zamračenýma očima, myslím, že už jsem je někdy viděl. O, samozřejmě, zrcadlo!

Rozběhla jsem se k mamince, ale pořád jsem nespouštěla oči z toho pána. Divně se na mě koukal a dokonce se i usmíval. Vběhla jsem mamince do náručí a nechala se jí houpat ve vzduchu. Po chvíli mě pustila na zem.

„Tohle je tvůj tatínek,“ usmála se na mě a ukázala na něj. Otočila jsem se.

Jen co jsem to řekla zablesklo se jí v očích. A pak mi to došlo, vždyť on o ní nevěděl. Podívala jsem se na něj, usmíval se na Alice.

„Já to věděla,“ řekla si nejspíše pro sebe a pomalými kroky mířila k Davidovi. Nechal ji, aby sama přišla. Když došla až k němu, popadl ji do náruče a zvedl ji. Uniklo jí malé vypísknutí z toho, jak se lekla.

Všechno se zdálo být dokonalé, ale chyběla mi ještě jedna osoba, moje matka. Jako na zavolanou se otevřely dveře a ona vešla do místnosti. Spokojeně se usmívala, když se na ně dívala. Střetla jsem s jejím pohledem, usmála se a zase odešla. Alice si vynutila, že chce i maminku a tak jsem se musela zapojit. Držela nás pohromadě a nechtěla nás pustit, ale po Davidovém slibu, že bude spát s námi, mile ráda nás pustila a odběhla si někam hrát.

„Teď jsme tu sami.“

„Co budeme dělat?“ zeptala jsem se.

„Budeme se tulit,“ rozesmál se. Zasmála jsem se s ním.

„Jak jsi věděl, kde bydlím?“ zeptala jsem se na to, co mě nejvíc zajímalo.

„Nevěděl,“ jen tak prohodil.

„Náhodou si procházel kolem domu a řekl sis, že přijdeš na návštěvu?“

„Řekněme, že za to mohou Liam a Rachel,“ usmál se.

Rachel...

Dohoda

Zahrada rozkvétala, bylo jaro. Elena s Davidem a jejich malou dcerkou Alice byli spolu celou zimu a kupodivu nic vážného se nestalo.

Dnes s nimi byli i Rachel a Liam s Danielem, který se mile rád ujal starosti o Alice. Všichni se společně smáli a působili dojmem , že je všechno v pořádku a taky bylo, jen Elena měla menší novinu. Hold i tulení má své následky.

Elenina matka to vše sledovala z okna. Nechtěla jim tu radost kazit nepříjemnou novinou, kterou skrývala před všemi. Její čas se krátil, věděla to, ale ještě měla spoustu povinností, které musela splnit.

Alice a Daniel si hráli, Daniel dával až moc najevo svou náklonnost vůči Alice. Všichni si toho všimli. I když byli ještě děti, už se měli rádi. Alice dostávala od Daniela pusinky a nestačila se červenat.

„Děti, večeře!“ zakřičeli rodiče a „Dandy“ a „Alík“ se rozběhli k dece. Čekala na ně výtečná večeře, kterou připravila sama Elena a Rachel jí u toho samozřejmě musela asistovat. Po výtečné večeři se rozpustili domů, každý do toho svého, ale Eleně se nechtělo. Chtěla zůstat s matkou a tak ji napadla jedna věc.

…

Smála se nad vzpomínkou, když David přišel na to, že je Elena znovu těhotná. Měli zrovna výročí a ona nechtěla pít alkohol. Samozřejmě si to vysvětlil úplně jinak a tak se Elena musela projevit a to dost rázně. Do konce života si bude pamatovat tu větu, kterou řekla a jeho tvář taky.

„Já bych se velice ráda napila, ale nemůžu!“ pěnila.

„A proč by si nemohla?“ zeptal se už tak dost vykolejený David.

„Protože bude další Sanchézáček!“ křikla na něj, až to bylo slyšet v jídelně, kde se slavilo. Dům utichl a David v obličeji vystřídal snad všechny barvy duhy. Nakonec přišla jeho původní barva obličeje a radostný úsměv, popadl Elenu do náručí a divoce s ní zatočil.

Nyní byla v pátém měsíci, bříško mělo už svou velikost a tak už nikdo nemohl pochybovat. Leželi společně na posteli, výskala jej ve vlasech a on ji hladil na bříšku. Alice měla na něm přitisknuté ucho a poslouchala.

„Bude to holka,“ porušil to ticho David.

„Ne, bude to chlapeček,“ zasnila se Elena.

„Bude to štěňátko!“ vykřikla Alice. Oba se polekali a když vyběhla z pokoje, oba se rozesmáli.

„Uzavřeme dohodu, pokud to bude holčička, odjedeme, ale pokud to bude chlapeček, zůstáváme do té doby, dokud neřeknu, souhlasíš?“ navrhla Elena.

„Samozřejmě, že souhlasím, miláčku. Ale ještě si musím vyjednat pár podmínek,“ ďábelsky se usmál a už se k ní přibližoval svým obličejem.

Jen co se narodil malý Benjamin, chtěli se zvěčnit. Pozvali i Rachel a Liama. Zavolali fotografa a ten zvěčnil jejich úsměvy. Všichni byli šťastní,byli pospolu...

A žili šťastně dokud Alice nevyrostla ...

Gratuluji všem, kteří došli až sem. Děkuji všem za podporu a šťávu, kterou mi dodávali jen tím, že napsali jednoho jediného smajlíka. :)

Možná Vás bude zajímat, jak asi David a Elena vypadají. Takže jsem hledala zhruba někoho, kdo by byl na ně podobný. :)

David

Elena

Autor: Lussy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dohoda - 23. kapitola + Epilog: