OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dohoda - 3. kapitola

06.10.2010 (15:00) • Lussy • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1208×

Hostina a svatební noc

Díky Noře jsem se převlékla rychle. Jindy bych jí poděkovala, ale dnes jsem nemohla. Co nejvíce jsem se snažila oddálit hostinu, ale nedařilo se, musela jsem jít dolů.

Hostina byl v plném proudu. Služky jen pobíhaly s občerstvením a hosté si povídali na zahradě u jednoho velkého stolu. Měla jsem sedět vedle něj, zhrozila jsem se, ale když jsem uviděla matčin pohled, hned jsem nasadila úsměv. Došla jsem až ke stolu a s jeho pomocí se posadila na své místo.

Položil mi ruku na tu mou. Chtěla jsem ji dát pryč, ale bylo to nevhodné. Přála jsem si, aby se mi začala potit, ale bohužel nic. Začala jsem se vrtět na židli.

„Copak?“ naklonil se ke mně.

„Nemám ráda hostiny,“ odsekla jsem.

„Neboj, za chvíli odjedeme,“ usmál se.

Začala jsem se bát, už za několik hodin, možná minut, jsem měla odjet někam do neznáma s cizím člověkem.

„Tanec pro novomanžele!“ zvolal jeden z hudebníků.

Neochotně jsem se s pomocí svého manžela zvedla. Odvedl mě doprostřed zahrady a až začala hudba začali jsme se pohybovat do rytmu hudby. Hrál valčík, můj oblíbený, ale ani ten mi moc nepomohl.

„Netvař se jako na pohřbu, tohle je svatba,“ zasmál se mému výrazu.

„Raději bych byla na pohřbu,“ podívala jsem se na něj.

Zbytek tance jsme mlčeli a po něm následovala cesta na panství. Věci už jsem měla sbaleny a tak už chybělo jen nastoupit do kočáru a jet. Dlouho jsem se loučila s matkou a pak i s Norou. Obě mi popřály hodně zdarů do manželství a já oběma zdvořile poděkovala, i když bych nejraději s křikem utekla.

Snažila jsem se odjezd co nejvíce oddálit, ale když mě obešli všichni hosté, bylo na čase vstoupit do toho proklatého kočáru. Pomohl mi do kočáru, ale on sám nenastoupil. Uslyšela jsem zapráskání biče a kočár se rozjel.

Oproti mě byl položený košík, ve kterém byla voda a jídlo na celý den. Nevzala jsem si nic a jen jsem se dívala z okna. Z oka mi spadla další slza a pak další. Věděla jsem, že už tuhle krajinu neuvidím a když už tak ve společnosti svého manžela. Věděla jsem, že už nikdy nebudu ta Elena Raynoldsová, kterou jsem vždy byla. Teď jsem byla Elena Sanchezová, jak odporné jméno.

Město přešlo v les a louky, nebylo co na pozorování. Začala jsem se nudit ani přehození nohy přes nohu nepomohlo.

Natáhla jsem se po košíku a prohlédla jsem si jeho obsah. Vybrala jsem si jablka a od nudy jsem si začala s nimi žonglovat. Byla to neuvěřitelná sranda až do té doby, než kočár nadskočil a mě jedno jablko narazilo do hlavy. Naštvaně jsem je vrátila zpátky a na košík už nepohlédla.

K nudě se přidalo horko. Musela jsem to všechno přetrpět, ale díky bohu den uběhl rychle a začalo se stmívat. Byla jsem unavená a tak jsem si lehla na jednu lávku.

Zbytek cesty jsem prospala, ale moc dlouho to nebylo. Ucítila jsem na sobě něčí ruce a když jsem otevřela oči, zjistila jsem, že to byly ruce mého manžela. Pomohl mi vstát a pak vyjít z kočáru.

Přijala jsem jeho rámě, protože bez něj bych se asi plazila. Byla jsem šíleně unavená. Společně jsme došli do obrovského sálu. Poručil, aby donesli večeři a aby naše věci, tedy spíše moje věci odnesli do našeho pokoje. Zhrozila jsem se při slově našeho pokoje, ale brzy to přešlo, protože jsem byla utahaná jako malé kotě. Přála jsem si jen jediné, měkkou postel protože z kočáru jsem byla celá rozlámaná.

K večeři přinesli spoustu jídla, jako bychom byli armáda. Já osobně jsem toho moc nesnědla, ale on měl asi hlad. Nevěděla jsem co dělat a tak jsem si prohlížela sál. Byl velký o tom není pochyb, ale zdál se mi strašidelný a ten dům tak též. Neodhodlala jsem se na prohlídku, protože jsem si byla jistá, že bych někde zabloudila a už by mě nenašli.

„Jdu si lehnout a až budeš chtít, řekni služce, aby ti ukázala cestu k našemu pokoji,“ dal důraz na našemu.

Počkala jsem až odešel po schodech nahoru a pustila jsem se do jídla. Měla jsem větší hlad než obvykle.

S plným bříškem jsem poprosila služebnou, aby mě odvedla do pokoje. Pomohla mi vyjít schody, abych nepadla. Málem jsem usnula u dveří, ale služebná za mě zaklepala a já musela dovnitř. Služebná odešla a já se zhluboka nadechla.

Vzala jsem za kliku a pomalu vešla dovnitř. Pokoj byl obrovský a dominovala mu velká postel. Postel? S pohledem na ni jsem došla těsně před ni.

„Pojď sem,“ zaznělo z ní. Leknutím jsem naskočila. Neměla jsem v úmyslu se k ní ještě více přibližovat.

„No tak,“ znova z ní zaznělo. Moje nohy byly jako přikované k zemi, děkovala jsem bohu, že jsem zůstala stát na místě.

Uslyšela jsem vrznutí postele a poté jsem uviděla svého manžela polonahého. Odvrátila jsem od něj pohled a všimla si okna, které ukazovalo krásnou zahradu. Zahleděla jsem se z něj a vůbec si nevšimla, že můj manžel je už u mě.

Položil mi ruku na tvář a otočil si ji k sobě. Nahnul se ke mně a políbil mě. Snažila jsem se ucuknout, ale držel mě pevně. Když se odpojil, vrazila jsem mu facku.

Chtěl se po mně ohnat, ale uskočila jsem bohužel směrem ke stěně. Zvážila jsem všechny možnosti úniku, ale žádná nebyla dost dobrá. První nápad bylo okno, jenže jsme byli v patře a pak by mě asi seškrábávali ze země. Druhá možnost byly dveře, jenže to by mě vidělo služebnictvo.

Všechny mé návrhy byly zavrženy ve chvíli, kdy byl u mě. Podívala jsem se do jeho očí a viděla plameny. Dostala jsem strach a to obrovský.

Naklonil se ke mně, ale tentokrát stočil hlavu k mému krku. Naplno se mu věnoval a s tím mi strhl jedno ramínko šatů. Snažila jsem se ho odstrčit, ale proti němu jsem neměla šanci. Jediné co mi zbylo, bylo, že jsem se mohla jen modlit, aby přestal.

Přesunul se na druhou stranu a mě konečně došlo, že přestat nemíní. Jednou rukou mi vyhrnoval šaty a tu druhou nechal na mém krku. Postupně se prolíbával až ke rtům a tam i zůstal.

Někdo zaklepal.

„Co je?!“ zahřměl jeho hlas pokojem, ale nepřestával mě tlačit na zeď za mnou.

„Omlouvám se pane, ale přijel Váš přítel. Liam,“ oznámil chlapec asi v mém věku. Prohlédl si scénu, která se odehrávala v pokoji a hned odešel.

Pustil mi nohu a já ucítila, že už není u mě.

„S tebou jsem ještě neskončil,“ oznámil ještě než za sebou zavřel dveře. Bylo mi to úplně jedno, protože už tady nebyl. S hlasitým nádechem jsem se svezla po zdi dolů.

Upravil jsem se a vyrazil jsem přivítat přítele, i když jsem měla chuť ho přerazit. On si vždy na příjezd vybere tu nejnevhodnější chvíli. Už se mi to dařilo a do pokoje vtrhl ten kluk.

Prošel jsem chodbou a sešel jsem schody. Zamířil jsem do sálu a už z dálky jsem ho viděl.

„Davide!“ zvolal, když mě uviděl.

„Liame!“

„Doufám, že jsem nepřijel nevhod.“

„Právě si mi překazil svatební noc,“ přiznal jsem a Liam se tomu jen zasmál.

Shrnutí // 4. kapitola

Autor: Lussy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dohoda - 3. kapitola: