OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dohoda - 6. kapitola

09.10.2010 (15:00) • Lussy • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1216×

Koupel

Byla to nejdelší chvíle mého života. Jen jsme leželi a nic jsme neříkali. Udělala jsem první krok, zvedla jsem se, vytáhla ze skříně nějaké šaty, dala si je na sebe a šla jsem na snídani. Měla jsem smíšené pocity, jedna část chtěla zůstat a byla nesmírně ráda, že tam byl. Ta druhá chtěla okamžitě odejít a to ne jen z toho pokoje.

Sedla jsem si na židli a pustila se do jídla, i když jsem moc chuť neměla. Po chvíli přišel Liam. Dali jsme se do řeči. Bylo to tak snadné, vždy našel něco o čem se dalo mluvit hodiny. Během našeho rozhovoru jsem uslyšela kroky a ztuhla jsem. Všiml si toho a tak začal něco vykládat sám od sebe.

„Dlouho tady nezůstanu, mám doma těhotnou manželku,“ oznámil. Poslouchala jsem ho jedním uchem dovnitř a druhým ven. Mou pozornost upoutal můj muž. Šel ke svému místu neobvykle potichu a s hlavou skloněnou. Nad něčím přemýšlel? Litoval toho? Nemohl se mi podívat do očí a nebo něco úplně jiného?

Mohla jsem se jen sama se sebou hádat, co se mu honilo hlavou. Nemohla jsem nad tím přestat myslet. Pořád mi to připomínalo, že toho asi litoval a taky lituje. Přišlo mi to líto a tak jsem zbytek snídaně nepromluvila.

Zvedl se od stolu a já jsem chtěla jít do pokoje. Chtěla jsem využít, že tam ještě nebude a budu mít chvíli na přemýšlení, osamotě.

„Počkej!“ křikl na mě Liam, když jsem byla na schodech.

„Mohla byste se seznámit s Rachel,“ vytrhl mě z myšlenek.

„Omlouvám se, ale nějak mi to uteklo. Kdo je Rachel?“ zeptala jsem se.

„Moje žena. Všiml jsem si, že jsi byla mimo.“

„Omlouvám se, ale musela jsem nad něčím přemýšlet,“ omluvně jsem se usmála.

„Tak já vám to povím znova.“

„Opravdu?“

„Samozřejmě.“

Sešla jsem schody a sedla si na svou židli.

„Kolik vám je? Tedy jestli se můžu zeptat,“ zeptal se.

„Nedávno mi bylo šestnáct,“ řekla jsem pravdu. Nad mým věkem otevřel pusu, asi tomu nemohl uvěřit.

„Páni, myslel jsem, že vám je asi tolik jako Rachel. Dvacet.“

„Mohl byste přestat s tím vykáním? Já jsem Elena,“ usmála jsem se.

„Liam,“ vzal mi mou ruku a políbil ji.

„A kolik je v... Ti?“ zasekla jsem se.

„Vidíš, je to těžké, ale jen pro tebe. Mě je stejně jako Davidovi a Rachel, takže dvacet.“

Četl mi myšlenky? Možná. Chtěla jsem se dobrat k jeho věku, ale už to nebylo nutné, prozradil mi to, aniž bych se o tom zmínila. Možná to řekl naschvál.

Padly další otázky, jako jak se s Rachel seznámili a v kterém je měsíci. Měli zajímavý příběh. I jejich svatba byla dohodnutá, ale oni už se vídali od mala. Nejdříve byli kamarádi, ale pak se do sebe zamilovali. Z jejich příběhu by byla krásná knížka, které jsem tak ráda měla.

S Liamem jsem úplně zapomněla na čas. Povídáním jsme strávili celé dopoledne a na oběd se vrátil i můj muž. Nedokázala jsem mu říkat jménem, nevím proč, ale nešlo to. Střelil po nás pohledem a pustil se do jídla. Celý oběd jsme promlčeli.

Nemohl jsem tam zůstat, nemohl jsem zůstat s ní v jedné místnosti, musel jsem ven. Šel jsem do svojí oblíbené zahrady, kde jsem si jako malé dítě hrával a včera to tam začalo. Ještě než jsem odešel slyšel jsem jejich rozhovor, sice jen tlumeně, ale slyšel. Zaslechl jsem, že jí bylo nedávno šestnáct, na náladě mi to nepřidalo.

Byl jsem sám ze sebe zhnusený, nechápal jsem, jak jsem to mohl udělat. Vždyť to je ještě dítě! Ale dost pěkné, musel jsem si to přiznat. Nechal jsem se ovládnout svou touhou. Co udělám příště? To ji rovnou někde položím na stůl, i když přiznám se, včera jsem byl toho schopný. Dnes ne.

Nedokázal jsem se na ni podívat. Určitě mě musí nenávidět. Co je tohle za manželství? Proč jsem s tím souhlasil? Vůbec jsem ji neznal a přesto jsem si ji vzal. Nemohl jsem tomu uvěřit, tohle se mi stalo úplně poprvé v životě a já nevěděl jak z toho všeho ven. Chtěl jsem se jí omluvit, ale taková to věc se neomlouvá a ani nedá omluvit.

Došel jsem až na to místo. Vždy to bylo moje nejoblíbenější místo, teď to byla noční můra. Svedl bych to na pudy, ale byl jsem to já. Jen jsem se zbláznil. Její blízkost u mě vyvolávala úplně jiné pocity, než všechny ženy, které jsem měl a to už jsem jich za války měl dost.

Všechny mě omrzely. Jednou a dost, ale ona byla něco jiného. Pořád mě k ní něco táhlo, ať už to bylo to, že mě odmítala a nebo to, že jsem ji prostě chtěl.

Udělal jsem jedno zásadní rozhodnutí a to že pokud bude chtít, může odejít domů. Nebudu ji tady držet násilím.

S konečně ujasněnými myšlenkami jsem se vydal na oběd. Z jídelny jsem slyšel tlumený smích a když jsem vešel, viděl jsem, jak se Elena smála s Liamem a to říkal přítel. Jen jsem po nich střelil pohledem a dál vrýval svůj pohled do stolu před sebou.

Beze slova jsem se posadil a pustil se do jídla před sebou. Zmlkli, už nic neříkali, ale když jsem tu nebyl, stihli určitě mluvit i o tom, co ještě neexistovalo. Bodlo mě u srdce, když mi došlo, že se mnou nemá žádný zájem mluvit.

Po obědě jsem si vyjel na Dereckovi. Běželi jsme s větrem o závod, až jsme dorazili k našemu útesu, byl z něj krásný výhled na krajinu pod ní a především na moře. Strávil jsem tam zbytek dne a se setměním jsem se vydal zpátky domů.

Derecka jsem rychle zavedl do stájí a už jsem šel směrem k domu. Proletěl jsem všechny místnosti až ke schodům. Schody jsem bral po třech a na chodbě jsem už skoro běžel. Byl jsem nedočkavý, nevěděl jsem, co na to udělá, jestli si hned sbalí věci a nebo tady zůstane i přesto všechno se mnou.

Rychle jsem vrazil do pokoje a hned jsem na místě zamrzl. Nikde nebyla, dostal jsem strach, ale pak jsem si všiml, že někdo ležel pod peřinou. Vydechl jsem si, jenom už spala. Došel jsem až k ní a u postele jsem si klekl.Úplně jsem zapomněl na to, co jsem chtěl ještě před chvílí. Hodil jsem to za hlavu a kochal se pohledem na ni. Vypadala tak nevinně, když spala. Měl jsem sto chutí ji celou zlíbat, ale nechtěl jsem ji budit, jen jsem ji lehce pohladil po tváři. Zachumlala se více do peřin a já šel se spokojeným úsměvem spát.

Další dny se mi vyhýbala, setkali jsme se jen na snídani, na obědě, na večeři a v posteli, ale to už vždy jeden z nás spal.

„No nic, musím domů. Rachel bude za chvíli rodit, nemůžu ji nechat samotnou,“ prohlásil Liam.

„Máš pravdu, ale zase přijeď a i s Rachel a mimčem.“

„Ne, tentokrát přijedete vy k nám,“ spiklenecky na mě mrkl, ale to už po schodech scházela Elena.

„To nám nemůžeš udělat, takhle brzy odjet,“ smutnila.

„Byl jsem tady dva týdny, to je dost dlouhá doba, je čas se vrátit domů.“ Měl pravdu, Rachel ho potřebovala. Rozloučil se s námi a odjel domů. Zůstali jsme doma sami, až na služebnictvo.

Po dlouhém dni jsem se potřeboval umýt. Nelíbilo se mi, že odjížděl na večer, ale on když se rozhodl, nikdo s ním nehnul ani já ne.

Do koupelny jsem šel přes náš pokoj. Otevřel jsem dveře a ve stejnou chvíli, ale z druhé strany vešla do koupelny i Elena. Nevšimla si mě a tak jsem se osvobodil od svého oblečení, položil ho na zídku vedle vany a s hlasitým šplouchnutím jsem vlezl do vany. Byla dost prostorná, vlezlo se do ní i více lidí, ale nikdo to nezkoušel.

„Umyješ mi záda?“ zkusil jsem to.

„Copak jsem nějaká služebná?“ vyhrkla.

„Vždyť jsem se ptal,“ zamumlal jsem a bez dalších slov jsem se předklonil. Překvapilo mě, že vedle mě jsem uslyšel slabé šplouchnutí, jak namáčela houbu. Začala mi umývat záda, aniž by tušila, co jsem měl doopravdy v plánu. Houba byla sice velká, ale její prsty se občas dotkly mé pokožky. Vždy jsem chvíli na tom místě cítil vypálený otisk.

Bez jakéhokoli varování jsem se opřel, bohužel stihla uskočit. Začala mi umývat mou hruď. Myslel jsem, že odejde, ale ona pokračovala. Nepřestávala mě udivovat. Ruka jí klouzala níže a níže. Popadl jsem ji za ruku a stáhl ji do vody.

Jako střela vylezla z vany. Byla naštvaná, ale krásná. Šaty jí obepínaly její bezchybnou postavu, šílel jsem z toho. Už stačilo jen...

Stáhl mě do vody, nečekala jsem to a pořádně jsem se napila mýdlové vody. Byla jsem na něj nesmírně naštvaná, nejraději bych do té vany skočila a vlastníma rukama ho zabila. Cítila jsem na sobě jeho pohled, ale neměla jsem odvahu se otočit. Uslyšela jsem šplouchnutí a pak šustění látky.

Osušil jsem se a oblékl do šatů. Mířil jsem si to k ní, už jsem po ní natahoval ruku a ona se otočila.

„Asi bych ti měl zajít pro suché šaty,“ poznamenal a vrátil ruku k tělu. Otočil se a vyšel k nám do pokoje, za chvíli byl zpátky.

„Na,“ podal mi šaty a zůstal stát.

„Vy se budete dívat?“ zeptala jsem se.

„Oh, promiň. Už jdu... Promiň.“ Byl roztomilý, když nevěděl, co dělat, ale stále se mu moc nechtělo. Když konečně za sebou zavřel dveře stáhla jsem ze sebe mokré šaty a chtěla je dát na sňůru pověšenou vedle vany.

Vtrhl dovnitř, jako tornádo. Rychle jsem na sebe strhla už pověšené šaty. Bloudil pohledem po místnosti a pohledem se zasekl na mě. Lekla jsem se, byla jsem nahá a nemohla jsem vědět, jaký měl úmysl. Popadl prostěradlo a hodil mi ho. Omotala jsem si ho kolem sebe.

Blížil se ke mně až moc rychle. Přitiskla jsem se na zídku, ale on se pořád přibližoval. Byl už téměř u mě a já zvažovala útěk, ale už bylo pozdě, byl u mě. Beze slova jsme se na sebe dívali. Zrychlil se mi dech a jemu asi taky. Nahnul se na mě a já zavřela oči. Cítila jsem jeho dech na sobě, ale vůbec jsem sebou nepohnula. Byla jsem jako přikovaná k zemi.

Z ničeho nic jsem otevřela oči a on se díval na mě. Bylo to tak zvláštní. Byl tak blízko, mohl si se mnou dělat, co by si jen zachtěl, ale on nic neudělal. Jen tam tak stál a díval se mi do očí.

„Takže vy se budete dívat,“ pronesla jsem tiše.

„Oh, už zase. Moc se ti omlouvám... Nechtěl jsem...“ Koktal a už mizel ze dveří. Oddychla jsem se, ale něco ve mně chtělo, aby znova přišel, ale už nepřišel. Do ruky jsem vzala šaty, které mi donesl, byly zelené a vypadaly moc pěkně.

Oblékla jsem si je a zjistila, že tohle vůbec nejsou moje šaty, byly na mě příliš vyzývavé. Rozparky na bocích vedly až k zadečku a výstřih byl vážně obrovský. S mou postavou jsem si to mohla povolit, ale bála jsem se jeho reakce.

Několikrát jsem se nadechla a vydechla. Velice pomalu jsem otevřela dveře, které vedly do našeho pokoje.

Shrnutí // 7. kapitola

Autor: Lussy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dohoda - 6. kapitola: