OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dohoda - 8. kapitola

19.10.2010 (18:00) • Lussy • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1150×

Jedu taky!

Jen co jsme přišli do pokoje, šla jsem si lehnout a tím jsem docílila toho, že jsem vstala dřív než David. Procupitala jsem pokoj ke skříni a z ní vytáhla jeho – trochu menší – oblečení. Oblékla jsem si to a do menšího pytlíku jsem dala jedny šaty, jeden svetr a ještě jedny kalhoty.

V jídelně ze stolu jsem si vzala dvě housky a už šla do stáje. Ve stáji jsem si trochu zdřímla, ale probudilo mě podupávání koně – David se blížil. Rychle jsem se zvedla a postavila vedle koně.

„To snad nemyslíš vážně!“ zaznělo od dveří.

„Myslím,“ otočila jsem se na něj s vážným výrazem ve tváři.

„Jedu taky!“ stála jsem si za svým.

„Jak chceš, ale vezmi si jiného koně.“

Nevěděla jsem kterého koně si mám vybrat a tak jsem zůstala stát u Derecka a později jsem na něj i nasedla.

„Ale to je můj kůň.“

„Co je tvoje, je i moje,“ usmála jsem se tím nejzářivějším úsměvem, jaký jsem uměla a pomalu ho objela. Dlouho stát nezůstal. Přešel k dalšímu boxu. Počkala jsem na něj před stájí.

„Jak chceš,“ poplácal koně po zadku a on se rozjel. Děkovala jsem za hodiny ježdění s otcem, jinak bych ho asi nezvládla. Po chvíli mě dojel a jeli jsme vedle sebe. Dívala jsem se na okolní krajinu, byla krásná, všude samé lesy a krásný čistý vzduch.

Blížil se večer a mně se začaly zavírat oči.

„Unavená?“ zaznělo vedle mě.

„Ne, jen se mi chce spát,“ odpověděla jsem.

„Jestli chceš, najdeme si místo na přespání,“ navrhoval.

„Ne, já to zvládnu.“ Doufám.

S větší tmou se mi chtělo spát čím dál tím více a utichající krajina mi v tom moc nepomáhala. Z ničeho nic zastavil a Dereck taky. Seskočil z koně a pomohl mi dolů.

„Je čas jít spát,“ zavelel a roztáhl dvě deky. Vůbec mě nepřekvapilo, že byly tak velké, že jsme se pod jednu vlezli oba.

Jednu deku položil na zem, mě na ni položil a potom tou druhou přikryl. Šel ještě uvázat koně a pak si lehl ke mně. Přitulil se, ale bylo mi jedno, protože se mi chtělo strašně moc spát a nakonec jsem i usnula.

Probudilo mě až slunce, příjemně hřálo. Pomalu jsem vylezla z deky a obhlédla se po okolí. Moc blízko městu jsme nebyli a tak bylo na čase vyrazit. David se vzbudil za chvíli, zabalil věci a mohli jsme vyjet.

K večeru jsme přijeli do nejbližšího města. Přenocovali jsme v jednom hostinci na kraji města, samozřejmě jsme měli jeden pokoj a manželskou postel, jenže já byla tak unavená, že jen co jsem si lehla do postele, hned jsem usnula. Ráno jsme zase vyjeli, takhle se to ještě opakovalo ještě třikrát a mi konečně po pěti dnech zahlédli město, do kterého jsme mířili.

Museli jsme celé město přejet, abychom spatřili obrovský dům se stájí a malým domkem na kraji. Dojeli jsme k němu. Služebnictvo nás přivítalo a odvedlo do domu.V sále už na nás čekala nějaká žena, byla starší než já, ale to jí vůbec neubíralo na kráse.

„Věděla jsem, že přijedeš, ale ne tak brzy,“ usmála se, ale viděla jsem, jak moc ji to stálo sil.

„Za to můžeš poděkovat mé ženě,“ usmál se na ni.

„Mimochodem, tohle je Elena Sanchezová, moje žena,“ oznámil a žena se vydala ke mně. Přijala jsem její ruku.

„Já jsem Rachel, moc mě těší,“ snažila se usmát.

„Mě také,“ oplatila jsem jí úsměv.

„Jak je na tom?“ zeptal se David.

„Před chvílí u něj byl doktor a říkal, že je to stále vážné, ale je mladý a má se z toho dostat,“ zesmutněla.

„Jdu se na něj podívat,“ oznámil a rychle vyběhl schody.

„Zůstaly jsme tady samy, nechtěla byste se na něco podívat?“

„Samozřejmě, jsem zvědavá.“

Zavedla mě do obývacího pokoje, bylo v něm hodně pohovek, ale ona se usadilo do křesla a něco pošeptala své služebné, ta jen kývla a odběhla. Za chvíli nesla v ruce zabalené miminko. Předala ho své paní a já se odhodlala přijít až k ní.

„Jmenuje se Daniel,“ oznámila mi pyšně.

„Krásné jméno a především krásný chlapeček,“ usmívala jsem se na toho spícího tvorečka.

Začala mi o něm povídat, jaké má s ním starosti, ale nepřestávala se u toho usmívat. Byla jsem ráda, že se alespoň teď nemusela přetvařovat s úsměvem a ani jsem se jí nedivila, při tom pohledu na toho krásného chlapečka se musel usmívat každý.

Chtěl jsem si s ním popovídat, ale v tomhle stavu to nebylo možné, proto jsem zase odešel. Pomalu jsem procházel chodbou a pak jsem stejným tempem sešel i schody. V sále už nebyly a tak jsem se prošel dál. Našel jsem je v obývacím pokoji, seděly na pohovce a povídaly si. Nic jsem neslyšel, protože mluvily docela potichu. Hledal jsem důvod, ale pak jsem se zaměřil na Elenu, v rukou držela něco zabaleného a podle toho, jak to držela jsem usoudil, že to muselo být dítě Rachel a Liama.

Vypadala s ním tak nádherně, dokázal jsem si představit, že by takhle držela i naše dítě. Pomalým krokem jsem se k nim vydal.

S Davidem nás odvedla do našeho pokoje. Byl krásný, připomínal mi ten doma.

„Jak se ti líbí?“

„Kdo?“ nechápala jsem.

„No, to dítě.“

„Myslíš Daniela, je krásný,“ usmála jsem nad vzpomínkou na něj.

„A jak by se ti líbila představa, že by si držela naše dítě,“ dal důraz na slovo naše.

„Nevím, ale já nechci dítě,“ řekla jsem pravdu.

„Aha,“ řekl a šel do vedlejší místnosti. Vydala jsem se za ním a zjistila, že šel do koupelny. Dominovala jí velká vana, ale nebyla větší než u nás, takže bychom se tam nevlezli. Zakroutila jsem hlavou nad tím, že jsem vůbec myslela na to, že bychom tam byli spolu.

Vrátila jsem se zpátky do pokoje a to málo, co jsem měla v pytlíku jsem naskládala do skříně. Počkala jsem až vyšel a poté jsem se já šla umýt. Oblékla jsem se do košilky a šla si lehnout vedle něj.

Dával jsem si na čas a až po několika desítkách minut jsem vyšel ven. Oblékl jsem si kalhoty a šel do pokoje. Vstala a šla se umýt. Lehl jsem si do postele a koukal do stropu. Když jsem uslyšel kroky, otočil jsem se ke dveřím a uviděl ji v košilce, nebyla její, ale i tak v ní vypadala nádherně.

Pomalu došla až k posteli a vlezla si pod peřinu. Za chvíli usnula a já se mohl nerušeně kochat její krásou.

„Ty budeš matkou mých dětí,“ zašeptal jsem a pohladil ji po tváři.

Shrnutí // 9. kapitola

Autor: Lussy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dohoda - 8. kapitola: