OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dokud nás smrt znovu nespojí - 10. Matthew Starling

14.07.2009 (17:55) • jenyiiis • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 986×

Jméno: Matthew Starling

Věk: 13 let

Přijat: 14.11.2003

Tělesný stav: Dobrý

Pokoj: 7

21.11.2003

Matthew se jeví jako poklidný chlapec, který se zdá býti bezproblémovým. Je tichý, s vrstevníky si nerozumí, ale nezlobí. V hodinách je tichý, ale nedává pozor. Zdá se, že žije v jiném světě. Návštěvy u psychologa absolvuje uspokojivě. Zatím s ním můžeme být spokojené.

23.1.2004

Matthewova zranění jsou častější a horší. Lékařská vyšetření potvrdila, že jsou způsobena někým jiným. Odmítá prozradit, kdo mu to provedl. V hodinách už přestal naprosto dávat pozor a odmítá další sezení s psychologem. Stále jen tiše sedívá v pokoji a cosi si píše do deníku, který před námi ukrývá a odmítá ho vydat.

27.1.2004

Matthew dnes utekl z domova a našly jsme ho až za tři hodiny. Seděl před prahem a v rukách držel kočičí hlavu. Musely jsme jej převléknout z krvavého oblečení a zamknout do vyučovací místnosti. Několik hodin bil do stěn. Když přestal a šly jsme ho zkontrolovat, měl rozraženou hlavu a psal krví po zdi „Zabiju je“. Psycholog mu předepsal léky a Matthew konečně usnul.

1.2.2004

Matthew je apatický. Lékař mu odebral prášky, které byly moc silné.

Přečetla jsem si jen ty zdánlivě nejzajímavější zápisy a otočila další stránku. Po dvou zcela prázdných listech následoval zápis, který byl psaný jiným roztřeseným rukopisem. Byl vryt do papíru tak silně, že místy byl papír proděravěný. Přečetla jsem si to poprvé a celá jsem ztuhla. V zádech mě mrazilo a začala jsem se klepat. Jen pár slov, která tam byla vepsána jsem si přečetla znovu.

4.2.2004

Už nebudu hodný a tichý.

Zasloužili si to.

M.

Tím složka skončila a já ji roztřesenýma rukama vrátila zpátky do krabice. Hleděla jsem na mrtvé tělo ženy přede mnou. Vytřeštěnýma očima jsem ji pozorovala. Věděla jsem, kdo to udělal.

Po dlouhých minutách jsem se zvedla ze země a rozhodla se jít se podívat nejen do vyučovací místnosti, ale hlavně do Matthewova pokoje, nesoucího číslo 7. Svazek klíčů jsem vytáhla ze dvířek skříně a překročila jsem ředitelčinu mrtvolu. Zavřela jsem za sebou a vracela se chodbou zpátky. Zůstala jsem stát před dveřmi od vyučovací místnosti a váhavě zkoušela klíče do zámku. Čtvrtý klíč byl správný a v zámku to zachrastilo, když jsem jej odemkla. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla v domnění, že se tím uklidním. Zopakovala jsem to ještě několikrát a pak odhodlaně otevřela dveře, které zapraskaly. Vstoupila jsem do relativně malé místnosti, ve které stály ve dvou řadách stolečky s židlemi. Napravo, kde stála katedra se o zeď opírala stržená tabule a místo ní byla jen holá zeď. Zeď, na které byl nad cákancem krve nápis „Zabiju je“. Opírající se o zadní zeď jsem hleděla na stěnu přede mnou a dělalo se mi špatně. „Zabiju je“. Jak děsivé, smutné a zároveň poutající byly ty krvavé skvrny. Odtrhla jsem od toho nápisu oči a podívala se kolem. Na zemi mezi lavicemi byl zaschlý potůček krve, který vedl kousek ode mě. Odlepila jsem se ode zdi a otočila se. Byla jsem příliš blízko a viděla jsem jen tmavý flek. Ustupovala jsem dozadu a oči nespouštěla ze stěny. Začala se rýsovat první písmena a když jsem konečně byla dostatečně daleko, mohla jsem to přečíst. „Zvítězil jsem“. Mnohem větší krvavý nápis bil do očí. Z každého písmenka vedla zaschlá stroužka krve a já se podívala k zemi. V rohu místnosti, kam jsem se dříve nepodívala ležela dvě těla bez šatů ve vysušené kaluži krve.

S jekotem jsem běžela pryč z místnosti a snažila se se nepozvracet. Práskla jsem dveřmi a zamkla je. Potom jsem se sesunula k zemi. Pryč! Ihned! Padej pryč! Řval mi hlas v hlavě. Chtěla jsem ho poslechnout. Chtěla jsem se jím řídit více, než kdy jindy, ale věděla jsem, že nesmím. Musím zjistit, kdo byl Matthew skutečně zač a proč tohle vše udělal. Nesmím odejít. Ne. Dokud nepoznám pravdu.

Dodala jsem si odvahu a zvedla se na nohy. Chodbou stále foukal ledový vítr a tapety šustily, jak se pohupovaly. Jdi dál! Přikázala jsem si v hlavě a nakonec donutila své nohy fungovat. Kráčela jsem po schodech vzhůru a snažila se nevnímat zhnědlé otisky rukou na tapetách a nehty zaryté ve zdi. Očima jsem se soustředila jen na to, kam stoupnu, až jsem konečně vstoupila do chodby vedoucí k chlapeckým pokojům. Vydala jsem se vlevo a zkoumala čísla. 1, 2, 3, 4, 5, 6. Šestým pokojem chodba končila. Rozhodla jsem se, že prozkoumám i ostatní pokoje chlapců. Vzala jsem za kliku, ale bylo zamčeno. Na pátý pokus jsem se trefila a odemkla šestý pokoj. S dalším nádechem jsem otevřela dveře. Jen jeden pohled mi stačil. Rychle jsem dveře zabouchla a znovu zamkla. Snažila jsem se nekřičet. Snažila jsem se vypudit to z hlavy, ale nešlo to. Těla pěti malých chlapců. Drobná těla na pěti postýlkách. Pět těl bez hlav.

Třesoucí se jsem pokračovala chodbou na druhou stranu a rozklepanou rukou strkala klíč do zámků dveří, nesoucích na své vrchní části číslo sedm. Slíbila jsem si, že nebudu křičet, a tak jsem vstoupila do místnosti se třemi postýlkami s chlapeckými těly, která byla opět bez hlav a kupodivu ne jednou, ale dvěma prázdnými postýlkami s rovně srovnaným zažloutlým povlečením. Mířila jsem k oknu, kde v plastikové folii byl zasunutý papírek se jménem Matthew Starling. Přišla jsem až k ní a rukou se dotkla povlečení. Na nočním stolku stála lampička a pod polštářem jsem našla klíček od zásuvky. Odemkla jsem ji a v ruce sevřela Matthewův deník. Bezmyšlenkovitě jsem si lehla na jeho postel a začala číst, ignorujíc těla v místnosti. S postupem času se zápisky v deníku měnily.

Je to týden, co mě sem dovezli. Holky jsou celkem fajn, ale kluci tady jsou hnusní. Dělají si ze mě srandu a mluví o mém otci.

Jsem tu už měsíc. Dnes mě poprvé zbili a já se nebránil.

Dneska jsem skončil u doktora. Konečně si někdo všiml, co mi je. Chtěli vědět, kdo mi to udělal, ale oni mi řekli, že mě zabijou, když to prozradím. Je mi to fuk.

Dneska se mi povedlo zdrhnout. Chudák kočka, neměla se ke mně lísat, svině jedna chlupatá. Její hlava byla tak dokonalá. Musel jsem si ji nechat, ale ty svině mi ji vzaly. Za to zaplatí. Všichni za to zaplatí.

Super, teď můžu konečně přistoupit ke svému plánu. Ještě nějakej čas jim budu hrát debila neschopnýho pohybu. Dokonce mi už i vzaly ty prášky. Za tři dny.

Dnešní noc jsem nespal. Pořád jsem přemýšlel, jak to udělám. Už tuhle noc.

Povedlo se. Všem těm skunčím tlamám jsem dal trošku jedu do večeře. Do jednoho usnuli. Provazů mám dost a ta mačeta v přízemí se taky hodí. Tohle bude nezapomenutelné. Jared mi řekl, že půjde se mnou a pomůže mi. To on jedinej na mě nebyl hnusnej. Dobře Jarede, ale tohle nemusíš vidět.

Jareda jsem poslal ven a začal probouzet ty skunčí tlamy, aby viděly co je čeká. Ten klučičí jekot byl úžasnej, zvláště když sousedova hlava dopadla na zem. Holek mi bylo skoro i líto, ale bude jim tam líp, než na tomhle posraným světě. Sestry Satanáše jsem si vychutnal nejvíc. Jedna svině se dokonce rozvázala a málem mi zdrhla, ale to starý zábradlí nezklamalo a její let byl dokonalej. Odtáhl jsem ji za recepční pult a ukázal tý svini co proto. Ukázal jsem jí, jak to dělal můj otec. Neměla se mě na něj tak debilně ptát.

Je po všem, beru Jareda pryč. Vypadneme z tohohle prokletýho místa.

S posledním zápiskem jsem věděla, že do ostatních pokojů nebudu chodit. Taky jsem věděla, že je-li jediný člověk, pro kterého bych ráda ještě žila Matthew, pak jsem totálně v háji. S tou myšlenkou jsem odcházela pryč i s jeho deníkem. Pryč z tohoto domu, pryč z této čtvrti. Odcházela jsem plna soucitu, nenávisti a zatraceně..... plna lásky.

Autor: jenyiiis (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dokud nás smrt znovu nespojí - 10. Matthew Starling: