Dokud nás smrt znovu nespojí - 14. Operační sál číslo 5 • OurStories.cz ~ naše povídky

Ve 14. kapitolce se dozvíme něco málo o jeho zvyklostech a problémech, které to někdy může přinášet...

08.08.2009 (13:30) • jenyiiis • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 823×

14.6.2009

S myšlenkou na červenou poznámku v mých papírech na pracovním úřadu jsem se nezadržitelně blížil k nemocnici. Představoval jsem si, jak se ten hajzl na pracáku usmívá, když po tak dlouhé době přidává pod „PROBLÉMOVÝ“ další aktualizaci. Včerejší datum. Měl jsem na to chuť, měl jsem chuť někde si na něj počkat. Ukázat mu tu moji problémovost. Ale ne! Řval jsem na sebe v duchu. Chtěl jsem mlátit lidi, aniž by mi něco udělali. Asi jen proto, že mi nebyli sympatičtí. Oklepal jsem se, když mě zamrazilo. Se zimnicí a klepající se, jsem se nechal unášet představami, co by se ze mě stalo, kdybych tomu podlehl. Viděl jsem šílený smích a mnoho krve. Líbilo se mi to.

Brzy se přede mnou vztyčila střecha nemocnice a já zaplašil myšlenky. Ne, dnes sem nejdu povraždit všechny pacienty a personál. Dnes jsem tu kvůli ní. Kvůli Victorii. Tuhle moji touhu, tuhle povinnost. Tohle Paige nemohla nikdy pochopit a nadávala mi za to.

„Už jdeš zase pryč?“

„Já musím!“

„Zase kvůli tý mrtvý holce?“

„Ty to nechápeš!“

„To máš pravdu!“

„Uklidni se Paige!“

„Uklidni se sám! Co já vím, proč tam chodíš. Zrovna k mrtvejm!“

„Nejsem žádnej debilní úchyl a přestaň na mě konečně ječet!“

„Já.... Já vím.“

„Promiň zlatíčko, ale já musím.“

„Vrať se brzy.“

V hlavě se mi promítaly všechny naše hádky. Všechny nesmyslné hádky. Stále ten samý průběh. Nechápal jsem, jak si Paige mohla odvodit to, že jsem nekrofil. Taková hovadina. Mít trochu víc černého humoru, asi bych se tomu smál.

Přistoupil jsem k recepční a usmál se na ni.

„Zase vy? Mohla jsem vás čekat,“ povzdechla si recepční.

„Dobrý den Martho,“ usmál jsem se znovu a trošku více. Tušil jsem, že ji tím uklidním.

„Druhé patro. Operační sál číslo 5.“

„Děkuju moc Martho, jste zlatá.“

Kéž by to bylo tak jednoduché. Věděl jsem, že nemůžu vlézt hlavním vchodem. Proto jsem šel zásobovacím. Jako už tolikrát. Venkovní vchod nebyl zamčený. Zřejmě zase očekávají zásilku léků. Vchod z nemocnice byl zamčený. I na to jsem si už zvykl. Se zbytky světla z pootevřených dveří jsem překračoval krabice s obvazy a mířil do rohu vzadu místnosti. Opatrně jsem nohama nahmatával zpevněné rohy krabic na injekční stříkačky a šplhal nahoru k větrací šachtě. Odklopil jsem krycí víko a opatrně nasoukal své tělo do malého prostoru. Na poslední chvíli jsem poklop zavřel a uslyšel jsem vrznutí vrat, když přijeli s náklaďákem. Potichu jsem si oddechl a začal se plazit sevřeným prostorem. Jako menší jsem míval ze zavřených a úzkých prostor strach. Naprosto panickou hrůzu a teď..... teď jsem se jedním takovým plazil.

První prudký tunel nahoru. Ne. Plazil jsem se dál a rukou nahmatával vrchní kovovou stěnu. Byla mi hrozná zima a měl jsem strach, že přimrznu k tomu kovu, který mě bodal a štípal chladem do kůže. Třesoucími se prsty jsem nahmatal další průduch směřující nahoru. Tento byl pozvolnější a byl to právě ten, kterým jsem se vydal dále. Ruce i nohy mi podklouzávaly, ale já se nevzdával.

Jen jednou jsem o těchto šachtách řekl Paige. To když se mě zeptala, jaktože mě tam pořád pouštějí.

„Ty tam jednou umřeš, já vím, že tam jednou umřeš.“ řekla mi tehdy.

Jak moc jsem nechtěl, toužil po tom, aby to bylo dnes. Nechtěl jsem tu zmrznout a vypustit svou zpropadenou, hříšnou duši. Jak moc jsem po tom na druhou stranu toužil. Prahnul jsem po tom. Zemřít zde. Mezi ledovými průduchy. Jak smutné. Jak dokonalé.

Minul jsem další rozdvojení chodbiček a vydal se doprava. Pokračoval jsem dál vzhůru. Odklopil jsem poklop a mé třesoucí se, chladné tělo se ocitlo na operačním sále číslo 5. Druhé patro. Nikdo zde už nebyl. Stál jsem sám ve sterilním, bílém pokoji. Až příliš bílém. Slunce, které sem dopadalo velkým oknem, bodalo do očí. Pach desinfekce, silnější než v jiných pokojích, mě štípal do nosu, v hrdle a celém těle. Čím blíže jsem byl operačnímu stolu, tím pach sílil. Věděl jsem, proč tomu tak bylo. Nikdo zde nechtěl cítit tu krev, maso spálené díky asfaltu. Nebo asfalt samotný. Zasekaný mezi potrhanou pokožku a svalstvo.

Opřel jsem se zády o operační stůl a spustil jednu svou ruku na čisté prostěradlo. Vnímal jsem jeho texturu. Zavřel jsem oči a nechal svou hlavu zaplnit vzpomínkami na všechny dny v nemocnici. Má ruka obkreslovala záhyby látky a..... dotkla se čehosi vlhkého. Otevřel jsem oči a podíval se na ni. Na malou karmínovou skvrnku prosvítající prostěradlem, která ničila celou bělost tohoto pokoje. Dotýkal jsem se kapky krve a začal se klepat, když mě dál a dál mrazilo v zádech. Už mi nebyla zima. Spíše naopak mi bylo hodně horko, ale přesto kapka její krve v mých rukou vyvolala mráz běhající mi po zádech. Podvolil jsem se nutkání a přivoněl ke krvi. Nahořklá vůně se mísila se sladkou. Vždy se mi z pachu krve dělalo zle, ale pár posledních let byl nedílnou součástí mého života. Dřepěl jsem u stolu, v rukách žmoulal prostěradlo a vdechoval vůni její krve.

Nevím, kolik sekund, minut či hodin jsem tam jen tak klečel. Konečně jsem odtrhl svou pozornost od pomalu hnědající kaňky na bílé látce. Došlo mi, že mě zde mohl kdokoli nachytat. Vstal jsem a rozhodl se odejít z tohoto místa. Prosyceného pachem desinfekce. Prosycené Victoriinou přítomností. Cítil jsem ji zde. V každém záhybu látky, kterou jsem pouštěl ze svých prstů. V každém kousku této místnosti. Uvnitř mě cosi pukalo a zaplavovala mě vlna paniky a pocity dosud nepoznané. Co se to ksakru dělo? Razantně jsem vykročil ke dveřím a..... A další zásah mražení přeběhl po mých zádech až k zátylku. V panice jsem se prudce otočil a zavrávoral. Málem jsem upadl, ale raději spěchal dál ke dveřím. Vzal jsem za kliku a rychle dveře zabouchl. Odměnou mi kromě slabšího pachu desinfekce bylo i nepříjemné šťouchnutí u mého srdce.

Utíkal jsem hlavním vchodem nemocnice pryč a nechal na sebe dopadat první kapky vody, které se vzaly jakoby odnikud. Věděl jsem jen jediné. Díky operačnímu sálu číslo 5 už pro mě nebude nic takové, jako dřív.

Autor: jenyiiis (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování