OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dokud nás smrt znovu nespojí - 15. Sen a pohovor

09.08.2009 (09:00) • jenyiiis • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 693×

20.6.2009

Utíkal jsem prázdnými uličkami. Běžel za mnou. Věděl jsem, že nemám nejmenší šanci mu utéct. Zkracoval vzdálenost mezi námi. Už nemělo cenu mu utíkat. Musel jsem se mu postavit čelem. Zastavil jsem se jen desetinu vteřiny poté, co zůstal na místě stát i on. Popadal jsem dech. V bocích mě bodalo a přiškrceně jsem chrčel. Nikdy jsem nevěřil v boha, ale teď jsem se takřka automaticky pokřižoval. Dívajíc se na své nohy jsem se pomaličku otáčel. Jako bych tím mohl oddálit okamžik své smrti. Bál jsem se na něj podívat. Věděl jsem, že mě čeká něco hrozného. Naposledy jsem se zhluboka nadechl a pomalu zvedal zrak, abych se podíval do tváře svého pronásledovatele. Byla níže než jsem čekal. Zpod zakrvácených jemných vlasů na mě hleděly dvě dětská očka. Na zmláceném obličeji si pohrával s mladickým úšklebkem a natahoval ke mně své kostnaté ruce. Udělal jsem krok vzad a on nesouhlasně pokývl hlavou.

„Odcházíš? Tak brzy?“

„Já jen myslel,“ začal jsem přiškrceným hlasem a jeho oči se stáhly a nenávistně mě propalovaly .

„Víš, že tu máme pár nedořešených věcí,“usmál se a  v jeho pravé ruce jsem si všiml nože potřísněného krví. Jeho krví.

„Je..... je mi to tak líto,“ tlačil jsem víčka k sobě a mezi nimi se vytvořila první slaná kapka.

„Na to už je pozdě,“ řekl měkkým hlasem a udělal krok ke mně.

„Ni..... nikdy není pozdě,“ snažil jsem se ho přesvědčit a po tvářích se mi kutálela jedna slza za druhou.

„Je pozdě!“ rozkřičel se a rozeběhl se mě.

Hleděl jsem do jeho mladické tváře a v břiše ucítil bolestivé bodnutí. Podíval jsem se dolů. Na nohy mi dopadaly první kapky krve a z břicha mi trčel nůž. S pálivým pocitem jsem spadl do kolen a nakonec se zhroutil na zem. Sklonil se nade mnou a pohladil mě po tváři.

„Neměl jsi mě zabíjet, ale teď jsme si kvit,“ pousmál se a zarazil nůž hlouběji do mých útrob.

Třásl jsem se na chladné zemi v křečích a krvavé ruce si tiskl na ránu. Pravou rukou jsem uchopil nůž a vytáhl ho ven a zahodil daleko, daleko od sebe. Cinkání se ozvalo několik metrů ode mě. To čepel narazila na obrubník. Z břicha mi vytryskla krev a s dalším, silnějším pálením se ozvalo bublání. Tisknul jsem ruce k ráně a víčka co nejvíce tlačil k sobě. Doufal jsem, že tím zmírním krvácení a bolest, která prostupovala celým mým tělem a jako láva ze sopky se rozlévala z díry v mém břiše.

Uslyšel jsem lehké kroky. Věděl jsem, že to není on. Tohle byly kroky dívky. Otevřel jsem oči a pohlédl do andělské tváře. Mezi hnědými vlasy, které jí spadaly do obličeje, na mě koukala dvě velká modrá očka. Její sametová pleť se třpytila a její narůžovělé rty se na mě usmívaly. Drobnou postavu měla zahalenou do krátké riflové sukně a bílého tílka, které krásně zdůrazňovalo její dekolt. Sklonila se ke mně a vzala do ruky mou dlaň. Její ledová kůže mě pálila. Druhou rukou mě pohladila po čele a políbila mě na něj. Její ledové rty mě štípaly na kůži, ale přesto to byl ten nejkrásnější pocit. Její obličej byl jen kousek od mého a já se topil v jejích modrých očích, které na mě starostlivě shlížely.

„Vydrž už jen chviličku. Potom ti už bude lépe,“ řekla zvonivým hlasem.

„K-k-kdo jsi?“ zašeptal jsem a z úst chrlil krev.

„Na tom teď nezáleží, máme věky věků na to být spolu,“ pousmála se a políbila mé krvavé rty. Když se odtáhla, na jejích růžových ústech nebyla ani kapka mé krve.

„Teď se jen kousek vzdálím. Neboj se, za chvilku už budeš jako a odejdeme spolu,“ zašeptala a její chladný dech mě pohladil po tváři.

„Nechoď,“ zaprosil jsem, ale ona už byla pryč.

Pokusil jsem se vzepřít na ruce, ale nedokázal jsem to, bolest mě srazila zpět na silnici. Pálilo to a já se svíjel v křečích. Proč odešla? Proč mě opustila? S ní mi bylo tak krásně. Ronil jsem horké slzy a mé tělo se vzpínalo a znovu kroutilo bolestí.

„Matthew,“ zašeptala.

„Jarede?!“

„Matthew.“

„Jarede!“

„Pojď za mnou Matthew,“ zašeptala a já věděl, že ji miluju.

„Jarede! Sakra vzbuď se!“

Otevřel jsem oči a byl ve své posteli. Hlava mě bolela a cítil jsem každou modřinu, když jsem se před pár dny popral se Stevem.

„Sakra chlape, tys mě vyděsil,“ nadával Steve, ale bylo slyšet, jak si oddechl.

„K-k-kde je?“ zeptal jsem se zklamaně a rukou otřel vlhké oči.

„Kdo?“ díval se na mě překvapeně Steve.

„Ta dívka,“ šeptal jsem.

„Jaká? Žádná tu není,“ řekl a díval se na mě jak na blázna.

„Není tu,“ povzdychl jsem si a zkroutil se na posteli. Nikoli břicho, to mé srdce nyní bolelo jako nikdy dříve a já nemohl dýchat.

„Už se ti o ní zase zdálo?“ zeptal se s obavami Steve a já jen přikývl.

„To je mi líto, brácho,“ řekl soucitně Steve a já slyšel zaklapnutí dveří.

Posadil jsem se na postel a shodil ze sebe peřinu. Rozhlédl se kolem a zhodnotil spoušť, kterou jsem zase natropil při mé noční můře. Ale byla to vůbec noční můra? Díky ní mi to tak nepřipadalo. Pokaždé, když jsem si vzpomněl na krásku z mých snů, bodlo mě u srdce. Ač jsem ji nikdy dříve neviděl, věděl jsem, že ji znám. Jediné, co mě znepokojovalo bylo to, že mi v mých snech říkala Matthew. Nevěděl jsem, proč tomu tak bylo. Jak je to možné? Nechtěl jsem na to myslet.

Zvedl jsem se z postele a dal se do uklízení. Zvedl jsem lampičku z koberce u skříně a vrátil ji zpět na noční stolek. Posbíral potrhanou knížku a začal zařazovat listy zpět podle čísla. Sebral jsem pár dalších věcí ze země a vrátil je na jejich původní místo. Protáhl jsem se a zamířil do koupelny. Opláchl jsem si obličej a sledoval v zrcadle svůj obličej dobitý nejen od Steva, ale i od snů, které mě pronásledovaly od mé návštěvy operačního sálu číslo pět. Našel jsem ve skříni nějaké z nepotrhaných triček a plátěné kalhoty. Vzal jsem si z ledničky zbytek opečeného kuřete ze včerejška a posnídal.

Sebral jsem mp3ku a vyrazil do města. Měl jsem dnes už druhý pohovor od té doby, co mě vykopli z práce. Věděl jsem, že je s tímhle zjevem moc neokouzlím, ale bylo mi to tak trošku jedno, jediné co teď potřebuju je odpočinek. Nasedl jsem do trolejbusu, protože už po několik dní pršelo. Odjel jsem daleko od bytu a vlezl do starého trochu rozbitého domu, kde se měl pohovor konat. Vevnitř to zase tak zle nevypadalo, a tak jsem se usadil a lavici před přijímací místností. Prohrábl si rukou vlasy, na kterých ulpělo několik kapek a čekal, až pro mě někdo přijde. Asi po deseti minutách vyšel z místnosti nějaký bouchač a samolibě se na mě usmál. Tak proti tomu nemám šanci, pomyslel jsem si, ale nechtěl jsem hned panikařit a odcházet.

Za chvilku mi přišla otevřít menší černovlasá žena a pozvala mě dovnitř. Pozdravil jsem a rozhlédl se po kanceláři. Zdi byly bíle vymalovány a podél nich stálo několik obrovských skříní nacpaných stohy papírů. Za mohutným stolem seděly v křeslech dvě osoby. Pokývnul jsem směrem k muži robustní postavy s plnovousem a zpoceným čelem a věnoval úsměv dámě sedící vedle něj. Také se na mě usmála a v jejích očích byl vidět zájem.

„Dobrý den. Saldone. Jared Saldone,“ představil jsem se a přišel až ke stolu.

„Lewry. Těší mě pane Saldone,“ odpověděl mi muž a stiskl mi silně ruku.

Byl to vlastně sympaťák, zhodnotil jsem si ho pro sebe. Jeho ubývající vlasy mu vůbec nekazily dojem. Tmavě hnědé oči měly hloubku a mezi buclatými tváři, porostlými prošedlými vousy se skrýval jemný, ale upřímný úsměv. Mohutnou, takřka medvědí postavu kryl v bílé košili a černém obleku s tmavě modrou kravatou.

„Dicksová..... Miranda,“ představila se žena a podala mi její jemnou ruku s delšími rudými nehty.

Miranda byla žena vamp. Dlouhé zvlněné kaštanové vlasy jí spadaly na ramena. Z perfektní pleti na mě hleděly černé oči a očividně si mě také hodnotila. Pod úzkým nosem zářily bílé zuby mezi krvavě rudými rty. Blýskavé náušnice se jí bimbaly z uší. Náhrdelník s velkým černým kamenem se zvedal a klesal mezi jejím bujným poprsím. Přes těsné rudé kratší šaty s velkým výstřihem měla černé sáčko, které jen podtrhovalo její perfektní postavu. Ruku, kterou jsem tiskl mezi svými prsty, měla ozdobenou nenápadným stříbrným náramkem se srdíčky z rudého skla.

„Rád vás poznávám,“ usmál jsem se a políbil její ruku. Věnovala mi za t další kouzelný úsměv.

„Takže, pane Saldone. Pročítal jsem si vaši složku,“ začal muž a trochu se zamračil.

„Přiznávám, nebyl jsem vždy svatý, ale práce se chopím, jak jen to půjde,“ snažil jsem se odlehčit.

„Pane Saldone. Upřímně jste nás zaujal a uvažujeme o přidělení místa právě vám, ale musíme se domluvit s ostatními,“ pokračovala Miranda.

„Ještě se vám ozveme. Mirando, dej pánovi vizitku,“ kývnul k Mirandě muž.

„Tady máte a ozvěte se,“ pousmála se Miranda a podala mi vizitku.

Takže tuhle práci nedostanu, pomyslel jsem si, když jsem se rozloučil a odcházel pryč. V ruce jsem držel vizitku a prsty přejížděl vytlačené číslo. Zvedl jsem vizitku k obličeji a všiml si čísla na mobil napsaného na druhé straně krásným rukopisem. Pod ním bylo propiskou napsáno jediné slovo Miranda.

Musel jsem se pousmát a rozhodl se, že jí dnes večer zavolám. Mohl jsem se sejít s tou starší ženou. S tou ďáblicí. Vystoupil jsem o pár zastávek dříve a šel si koupit noviny. Cestou jsem minul tabuli, kde se vyvěšovaly pozvánky na akce a parte. Očima jsem ji přejel a zarazil se u jednoho jediného. Rukou jsem se ho dotkl a obkreslil to jméno.

Victorie Rockinstare. Datum obřadu – 22.6.2009

Na 22.6. už tedy plán mám. pomyslel jsem si a odjížděl do bytu.

Autor: jenyiiis (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dokud nás smrt znovu nespojí - 15. Sen a pohovor: