Dokud nás smrt znovu nespojí - 16. Jak přežít život? • OurStories.cz ~ naše povídky

Po prohýřené noci musí přijít vystřízlivění... aneb 16. kratší kapitolka ;)

10.08.2009 (16:00) • jenyiiis • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 806×

22.6.2009

Znovu jsem se vzbudil s výkřikem. Rozhlížel jsem se kolem sebe, ale nikde jsem ji neviděl. Vlna zklamání mě zasáhla a já se zhroutil zpět na postel. Rukama jsem si zakryl obličej a potupně si otíral slzy, které mi stékaly po tvářích do vlasů. Chtělo se mi schoulit se do klubíčka a potichu slzami vyjádřit, jak se cítím. Chtělo se mi řvát na celé kolo, aby každý v blízkosti věděl, jaký to je. Místo toho jsem si jen levou rukou zacpával ústa a vší silou do ní kousal. Ucítil jsem na víčku dopadnout první kapku krve a zabalil ruku do povlečení. Modlil jsem se, aby ten sen už znovu nepřišel, ale na druhou stranu jsem po něm toužil, jen abych ji znovu viděl. Věděl jsem, že se kvůli němu ze mě stává blázen, ale také jsem věděl, že jestli ji už nikdy neuvidím alespoň ve snu, nepřežiju to.

Přetočil jsem se ze zad na levý bok a podíval se na budík, kolik je hodin. Na budíku výstražně blikalo 11:28. Půl dvanácté. To je zatím nejdéle, co se mi podařilo spát. Na pravé ruce jsem ucítil teplo a někdo mi ji stiskl. Lekl jsem se, až jsem spadl z postele. Hlavou jsem se uhodil o stolek a shodil budík, který mi spadl na krk. Uslyšel jsem neskrývané chichotání a klekl si, abych se podíval na postel. Rukou s rudými nehty si kryla ústa, aby nepropukla v záchvat smíchu a přikrývka odhalovala její perfektně tvarovaná ňadra.

„Nechtěla jsem tě vyděsit,“ řekla omluvně a soucitně se na mě podívala.

„To je v pořádku Mirando, jen se mi něco zdálo,“ řekl jsem jí a vylezl zpět na postel.

„Teď jsi tu se mnou, nekažme si to hloupými sny,“ usmála se a pohladila mě po tváři.

Začalo to ve mně vřít. Vztek zachvacoval každou částečku mého těla a já tomu nebránil. Dokonce se mi roztřásly prsty a já seskočil energicky z postele. Nechtěl jsem ji uhodit a proto jsem se raději vzdálil.

„Hloupými?“ vyštěkl jsem a ona na mě zírala s vytřeštěnýma očima.

„J-já.....“ nedořekla.

„Sama jsi hloupá, ty huso. Neber mi moje sny, já ti je taky neberu. Je to to nejlepší, co mě potkalo, narozdíl od tebe, ty děvko. Seber si svoje věci a vypadni, já už tě nemůžu ani vidět. Hnusíš se mi. Jsi odporná. Co si vůbec myslíš, že když jste mi nedali tu práci, že za mnou můžeš přijít a šoustat se mnou? To se pleteš!“ ječel jsem na ni smyslů zbavený a ona sbírala svoje věci a rychle se oblíkala.

„Sám jsi mi volal kreténe. Tak teď nehraj ublíženého, chlapečku,“ zasyčela na mě.

„Asi jsem musel bejt ožralej, tahat si domů takovou starou děvku,“ vyštěkl jsem na ni a ona už rukou odemykala dveře.

„A jen tak mimochodem, byl to ten nejlepší sex, co jsem kdy zažila,“ zašeptala vztekle a já ji viděl naposledy.

„O tom nepochybuju,“ zasyčel jsem ke zavřeným dveřím a zhroutil se zpátky na postel.

Chvilku jsem jen tak ležel a tisknul si ruce k obličeji. Když mi došlo, co jsem udělal, vší silou jsem se pěstmi mlátil do čela. Nepomáhalo to a já vztekle odhodil knihu ze stolu na zem. Listy se se šustěním rozsypaly všude kolem a já se po nich ohlédl. Mezi záplavou potištěných stránek se na mě dívala z obrázku. Měla ten samý shovívavý výraz a přes našpulené rty mě tišila jejím hubeným prstíkem s nenápadným prstýnkem ve tvaru srdce. Vstal jsem z postele a šel k ní. Vzal jsem do ruky její obrázek, který jsem namaloval před dvěma dny a pohladil její tváře.

„Proč tu nemůžeš být, má krásko? Proč? Jsem snad blázen, když o tobě sním? Jsem snad odsouzen k věčnému bloumání na tomhle světě bez tebe? Mám tě snad jít hledat? Ale kde? Kde na Zemi dýchá ta nejnádhernější bytost, jakou jsem kdy viděl? Kde na Zemi mám hledat bohyni? Bohové mají přeci Nebe, Ráj. A tam já nepatřím. Já patřím do pekla má vysněná krásko. A Země je pro mě tím peklem. Bez tebe. Jak jen mám dýchat, když tu nejsi? Jak mám žít?“ vzdychal jsem přes slzy.

Opřel jsem se zády o postel a schoval hlavu mezi kolena. Mé tělo se třáslo vzlyky a oči mě pálily. Rukama jsem si podpíral stále těžší a těžší čelo a přál si umřít. Uvnitř mě. Tam, kde se nachází mé doteď kamenné srdce, to pukalo a bodalo mě tisíce kopí. Myslel jsem, že to bude můj konec a já tu zemřu. Zemřu ve svém pokoji na zlomení srdce.

„Nedokážu to. Nedokážu to moje princezno. Nedokážu bez tebe žít. To raději sám svůj život ukončím. Bez tebe. Bez tebe už stejně nežiju,“ vzlykal jsem a schoulil se na zemi do klubíčka.

Pažemi objímajíc své třesoucí se tělo, ležel jsem schoulený a nevnímal míjení času. Jediné, co mi zbylo, byla bolest. Nikdy nekončící bolest. Bolest, která zaplavovala a spalovala celé moje tělo. Ležel jsem na chladné zemi a myslel na ni. Nechal jsem se unášet pohledem na ni. A můj život odnášela agónie.

Autor: jenyiiis (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování