OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dokud nás smrt znovu nespojí - 2. Pohřeb

16.05.2009 (00:00) • jenyiiis • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1601×

Jak se otevírají oči? Nemohla jsem si vzpomenout, ale zanedlouho jsem již rozlepovala víčka a do očí mě praštilo zase to intenzivní světlo. Neumřela jsem. Vlastně to je pravda jen z polovičky, pochopitelně jsem stále věděla, že jsem zemřela, ale nyní jsem spíše přemýšlela, proč jsem tak dlouho nevěděla o světě.

Zamrkala jsem, zamžourala a dopřála si další rozhled po operačním sále. Kupodivu jsem byla ráda, že jej vidím. Líbil se mi pohled na toto chladné, sterilní místo bez známky života. Cokoliv bylo lepší, než temnota, ve které jsem se utápěla ještě před několika okamžiky. Nehmotnou mrtvou rukou jsem přejížděla texturu povlaku na lůžku, které bylo vedle operačního stolu. Hlavou mi proběhla poněkud komická myšlenka..... neměli by to teď převléknout? Vydesinfikovat? Musela jsem se pousmát. Jak může mrtvý člověk bez těla zašpinit povlečení?

Zvedla jsem se na rukou, potom do kleku, až jsem se nakonec pomalu postavila na nohy. Zkusmo jsem se protáhla, ale necítila jsem žádné zatuhnutí, které by se dalo očekávat. Ležet já dříve tak dlouho v jedné poloze na zemi, tak se týden nenarovnám. Možná, že být mrtvá, nebude až tak hrozné. Alespoň teď se mi to tak nejevilo. Zatímco jsem si prohlížela již podruhé detailně místnost a vnímala naprosto vše dokonaleji, než když jsem dříve koukala na jednu věc třeba i dvě minuty, hlavou mi vířilo milion a jedna věc. Koutky úst se mi opět zdvihly, když jsem zaplašila poněkud nevhodnou myšlenku.

Když jsem teď mrtvá, tedy když jsem duch, mohla bych začít strašit lidi..... nebo..... nebo bych mohla nakukovat do oken. Začala jsem se hlasitě smát, když jsem si představila sebe samu v pánských šatnách, jak si prohlížím sportovce, kteří právě vylezli ze sprchy, aniž by si mě všimli. To by bylo vskutku neetické, ale na druhou stranu lákavé. Alespoň tohle mě neopustilo, když už nemám hmotné tělo.

Vždycky jsem se bála, že když člověk zemře, bude z něj jen bloudící duše neschopná myslet a už vůbec bych nečekala, že ta duše bude mít smysl pro humor. Zůstalo mi zřejmě vše, co jsem měla, když jsem ještě žila, když ovšem nepočítám to tělo. Všechny mé veselé myšlenky ale brzy zastřela jedna jediná. Musím za taťkou, co nejdříve.

Doufala jsem, že už neuvidím to, čemu jsem byla svědkem tady. Nadechla jsem se a projel mnou vzduch nasáklý desinfekcí a rozplynul se ve mně jako ve skleněné nádobě. Cítila jsem ho i ve špičkách prstů na nohou. Štípalo to, desinfekce tedy rozhodně nebude mou oblíbenou vůní. Potřebovala jsem pryč. Ucpala jsem si rukou nos, jako jsem to dělala, když mi dříve něco nevonělo dle mých představ, a vyrazila jsem rychle ke dveřím. Mám si otvírat? Když otevřu, hrozí, že se mi uvolní ruka z nosu a já se znovu nadechnu toho štiplavého zápachu. Rozhodla jsem se, že zkusím projít bez otevření. Přeci jen ve filmech duchové chodili i skrz dveře a zdi a já byla duch. Odhodlaně jsem se zaměřila na místo, kudy jsem hodlala projít a vykročila. Jeden krok. Druhý krok. Teď to přijde. Už jen půl kroku mě dělilo od skla. Natáhla jsem nohu a..... bum. Rovnou do čela. Obličej se mi přilepil na sklo, já v úleku pustila nos a znovu vdechla desinfekci. Celé tělo mě začalo pálit, a tak jsem rychle otevřela dveře, prosvištěla ven a dveře zabouchla.

Patro bylo prázdné, takže jsem nikoho nevyděsila. Byla jsem ráda, ale zároveň by mě asi pobavilo sledovat nechápavé obličeje kolemjdoucích sestřiček. Dopřála jsem si hluboký nádech, ale stopa čistidla mi stále kazila požitek. Seběhla jsem dolů po schodech, otevřela si dveře a vyšla na čerstvý vzduch. Bylo zrovna po dešti, tehdy mi vzduch vždy voněl, a tak jsem se na chvíli zastavila a pochutnávala si na té svěží vůni, která mě naplňovala. Slunce se stačilo skrýt za mraky, takže mě alespoň neřezaly oči. Nebylo sice nejtepleji a počasí spíše než červen připomínalo začátek jara, ale mně nebyla zima. Cítila jsem se lépe než skvěle.

Vyrazila jsem směrem k domovu. Cestou jsem si skočila na městskou dopravu a pár zastávek se svezla. Revizor kontroloval jízdenky. Zprvu jsem měla menší záchvat paniky, jelikož já samozřejmě žádnou jízdenku neměla, ale když kolem mě bez zájmu prošel, uklidnila jsem se a pokračovala v pozorování lidí. Nikoho jsem nepoznávala, ač jsem touhle linkou jezdila dennodenně ze školy. Zkontrolovala jsem si čas společně s příští zastávkou na světelné tabuli v přední části trolejbusu. Uplynulo právě čtvrt hodiny od konce vyučování mojí třídy. Měla bych jet přeci minimálně s pěti mými spolužáky, jako tomu bývalo každé odpoledne. Ještě jednou jsem zkontrolovala tváře cestujících. Ne. Mých pět známých tváří mezi nimi scházelo.

Vystoupila jsem na další zastávce a rozhodla se dojít zbývající kilometr po svých. Míjela jsem několik trafik, zahnula doleva a pak zmrzla na místě. V posledním stánku jsem si všimla nového televizního programu. O pár kroků jsem se vrátila, natočila se směrem k trafice a třikrát si pro kontrolu přečetla datum, kdy byl časopis vydán. 22.6. Datum mne bilo do očí a já zírala na titulní stranu s otevřenou pusou dokořán. Jsem mrtvá už osm dní a za tu dobu jsem se z nemocnice stihla dostat teprve sem? Přidala jsem do kroku poháněna nutností být co nejdřív doma. Rychlým pohledem jsem zkontrolovala hodiny na protější budově. Je neskutečné, jak po smrti čas uhání dvakrát takovou rychlostí. Půl třetí. Osm dní po mé smrti a já ještě stále neviděla nikoho známého. Bylo to všechno až příliš podivné. Rozhodla jsem se rychle.

Místo abych přešla silnici, zahnula jsem do úzké uličky, kde vždy visely parte, ale i plánované kulturní akce. Tentokrát jsem ovšem byla zvědavá na tu první část, takže veškeré plakáty chystajících se party, plesů, koncertů a představení jsem minula a nevěnovala jim ani půl vteřiny. Zaměřila jsem se na pro mě nejdůležitější část nástěnky, kde visela nová úmrtní oznámení. Moje bylo třetí svrchu. Vedle větévky cesmíny bylo ozdobným písmem vytisknuto mé jméno. Následoval věk, datum úmrtí a pod ním jsem s očekáváním narazila na datum mého pohřbu. Už mi bylo vše více než jasné. Mé parte hlásalo začátek obřadu na 15:00 tohoto dne. To byl ten důvod, proč jsem nepotkala nikoho známého. Zcela jistě  se už všichni chystali na moje poslední sbohem. Mám ještě necelou půlhodinu na to dostat se do síně a stát se svědkem toho, co se nemělo přihodit tak brzy.

Rozeběhla jsem se jak nejrychleji jsem uměla severním směrem na kraj města. Očekávala jsem křeče do boku, po kterých bych nebyla schopna vstát, ale ty nepřicházely a já tak mohla utíkat stále stejným, pro mě však naprosto nepřirozeným tempem, bez jediné známky zadýchání či blížícího se záchvatu dušení, který byl u mě také více než pravděpodobný.

Po necelých dvaceti minutách už jsem procházela volnějším tempem branou hřbitova a byla si zcela jista tím, že stihnu obřad od první minuty. Míjela jsem náhrobky a přemýšlela o dosaženém věku lidí, kteří zde byli pochováni. 78, 83, 65, 91..... zdá se, že pohřbí-li mě v této části, budu tu nejmladší. Po chvilce jsem již mezi náhrobky a lípami uviděla první osoby oděné do dříve mé oblíbené, teď však smutně vyhlížející, černé barvy. Za sebou jsem uslyšela hlasy a otočila hlavu.

Skupinka čítající dvanáct z mých devětadvaceti spolužáků se ploužila za mnou. Někteří měli hlavy sklopené, někteří si kapesníkem utírali mokré oči a pár lidí se dokonce opíralo o druhé, protože sami nebyli schopni chůze. Povídali si o mně, o našich společných zážitcích. Výjimečně byl pláč přerušen hraným uchichtnutím. Pomalými kroky jsem zkracovala vzdálenost mezi mnou a mými příbuznými. Byli tu všichni. Tety, strejdové, sestřenky i bratránci, ale člověk, kterého jsem mezi nimi hledala, tu nebyl. Otevřely se dveře do sálu a masa lidí pomalu postupovala dovnitř, aby si jejich rozklepané nohy odpočinuly a oni si sedli.

Místnost byla plná černých stužek, tmavých růží a vepředu ležela na podstavci černá rakev s polootevřeným víkem. Napravo od ní jsem uviděla tatínka a rozeběhla se k němu. Jak nezdravě, ztrhaně a smutně vypadal. Bez přemýšlení jsem vrážela do lidí, kteří sebou ani nehnuli. Vyběhla jsem tři schůdky a vší silou ho objala. On však ani nevzhlédl. Necítil mě. Když neumím projít zdí, proč mě necítí lidé? I když..... lidé ať si mě necítí, jde mi jen o jednu osobu.

Tati! Jsem tady! Tatínek vzhlédl. Slyší mě? Cítí, že jsem tu? Ne. Pouze pokynul rukama a lidé se utišili. Já nahlédla na mé mrtvé tělo ležící nehybně v rakvi. Bylo tak bílé, ale můj taťka se zdál ještě bělejší v tomto osvětlení. Kdesi za mnou jsem uslyšela šustění závěsu. Ohlédla jsem se a spatřila dva muže v bílém, sledující pečlivě tatínka a každý jeho pohyb. Už jsem je znala, byli tu před třemi lety, když jsem se psychicky zhroutila kvůli smrti mé matky. Nyní tu byli znovu, ale kvůli mojí smrti.

Obřad začal. V mluvení se vystřídali tři lidé. Jako první to byl taťka, poté přišla na řadu moje nejlepší přítelkyně a třetí jsem byla já. Vzadu na plátno promítali můj tři roky starý projev, který jsem měla na minulém pohřbu. Nakonec se nahoru znovu vrátil tatínek, rozloučil se a nechal zahrát píseň, kterou jsem já vždy milovala a která se až příliš hodila na můj pohřeb. Z reproduktorů se začala linout líbezná hudba. Všichni zcela utichli a naslouchali slovům doprovázeným smutnou melodií.

How I needed you
How I grieve now you're gone
In my dreams I see you
I awake so alone

I know you didn't want to leave
Your heart yearned to stay
But the strength I always loved in you finally gave way...

Až příliš příhodné pro tento okamžik. One Last Goodbye od Anathemy znělo dále, ale tatínek se teď již celý třásl a byl odváděn těmi muži v bílých pláštích pryč. Postupně se všichni začali zvedat ze svých míst a jeden po druhém přistupovali k mé rakvi. Přes slzy shlíželi na mé chladné tělo a celý potok slané vody zmáčel jejich tváře. Někdo jen zběžně pohlédl otevřeným víkem dovnitř, ale jiní se zájmem prohlíželi mé dokonalé nalíčení na bílém obličeji a loučili se se mnou nejen pohledem, ale i slovy. Jako poslední přišla k rakvi Cindy, má milovaná přítelkyně, která o mně věděla naprosto vše, ale přesto mě měla ráda.

Stála nade mnou, plakala a ptala se jen na jedinou věc: „Proč? Proč jsi nám to udělala? Ví, chybíš mi."

Cindy mi často říkala „Ví" a pokaždé jsme se smály, když z jednoduchého v udělala w. Jako mi ona říkala „Ví", já jí říkala „Cí" a když jsme to pak spojily, bylo z toho „VíCí"..... VC, ale ještě častěji WC. Vždy jsme propukaly v hlasitý smích, když jsme o nás mluvily jako o záchodové bandě, a nikdo to nechápal.

Teď Cí stála nad mým mrtvým tělem a vše byly pouhé vzpomínky. Políbila jsem Cí na tvář a objala ji. Trhla sebou. Ona..... ona o mně věděla. Cí se otřásla chladem a rozhlédla se nevěřícně kolem. Zpoza závěsu vyšly čtyři osoby. Muži. Byli to pracovníci v pohřebním ústavu. Zaklopili víko a zdvihli mou rakev z podstavce. Nesli ji ven následováni všemi přítomnými až na mého tatínka.

Ploužila jsem se opět prázdná za nimi a sledovala trasu k místu mého posledního odpočinku. Míjeli jsme anděly, kříže, malé děti i nejednoho Ježíše ukřižovaného na náhrobcích. Lípy měly smutně svěšené větve a za hustými černými mraky nebyla stopa po slunci. Foukal ledový vítr a začínalo pršet. Kapky s klepotem dopadaly na dřevěnou schránku, v níž jsem byla uložena. Muži zpomalili a společně s nimi i všichni, kteří je následovali. Před námi byl čerstvě vykopaný hrob. Mokrá hlína ležela kolem na hromadách a přes vrch byla natažena dvě lana. Muži s jejich pomocí spustili mou rakev do hrobu a poté se vzdálili. Každý mi teď vhodil jednu rudou růži na víko a poté opustil toto neveselé místo. Když odešel i poslední člověk, muži se znovu přiblížili a začali mě zasypávat lopatami hlíny. Po chvíli se za mnou vynořil malý traktůrek s konstrukcí na zdvihání těžkých těles. Na ní již byly uchyceny mramorové desky. Za necelých deset, maximálně patnáct minut již můj hrob vypadal, jako by tu byl odjakživa. Všichni odešli a já zůstala sama. Sledovala jsem své jméno vytesané do kamene a nechala se pohltit smutkem. Vtom se ale nedaleko ode mě ozvaly kroky a já ho uviděla.

Autor: jenyiiis (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dokud nás smrt znovu nespojí - 2. Pohřeb: