OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dokud nás smrt znovu nespojí - 20. Jak nenechat mrtvého zemřít

29.09.2009 (13:00) • jenyiiis • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1238×

Tvář mě zamrazila a já nadšeně vyskočil z gauče. Rozlepil jsem oči a prozkoumával místnost. Byla prázdná. Svěsil jsem hlavu a posadil se zpátky. Až teď jsem si uvědomil, že mě bolí celé tělo a jsem neskutečně ztuhlý. Jako už tolik týdnů. Vytáhl jsem ruce co nejblíže stropu to šlo a v kostech mi zapraskalo. Jako důchodce, pomyslel jsem si. Když bolest alespoň trošku ustoupila, zvedl jsem se a přešel pokoj, abych zavřel okno. To právě jím proudil do pokoje chladný podzimní vítr. Hlava mi třeštila, a tak jsem se došoural do kuchyně, kde jsem spolkl poslední dva ibuprofeny. Zalezl jsem si do koupelny, abych ze sebe udělal člověka.

Nechal jsem horké proudy vody omývat své ztuhlé a třesoucí se tělo. Jak osvobozující to bylo. Myšlenky mi vířily v hlavě, ale jedna se drala napovrch častěji než kdekterá jiná. Co asi dělá? Co když se právě vzbudila a já u ní nejsem? Co když tam teď chudinka sama leží na mé posteli a nic nechápe? Rychle jsem zavřel kohoutky a  přehodil přes sebe ručník. Vtrhnul jsem do pokoje a jelikož nenásledoval jekot, byl jsem si jistý, že spí. A spí vlastně? Zřejmě by bylo lepší říci, že se ještě stále neprobudila. Už devět týdnů sem každé ráno spěchám, jakmile se už má touha spatřit ji nedá ovládnout. Dneska mi tu ale něco přijde jiné. Něco se změnilo. Střílím očima po pokoji a hledám. Hledám něco, co by mě přesvědčilo o tom, že byla vzhůru. Nakonec mi došlo, že se pouze překulila na druhý bok a spadla z ní přikrývka.

„Viky! Viky prosím vzbuď se,“ šeptám jí do vlasů a přikrývám její holé nohy dekou.

Ticho.

„Viky! No tak! Prosím tě, otevři oči.“

Natahuji se blíž a na tváři mě už chladí její kůže. Zima z ní přímo sálá a já ji přikrývám až ke krku. Zakrývám poslední kousky mého trička, do kterého jsem ji již před nějakým časem převlékl. Její tílko bylo sice mnohem krásnější, ale kvůli krvi a dírám, které v něm zely, jsem jej raději vyhodil a oblékl ji do nějakého svého vytahaného trika. To jí sice tolik neslušelo, ale přesto vypadala božsky. Nehledě na smrtelnou bledost byla nejúchvatnější dívkou, kterou jsem kdy spatřil.

Jemně jsem přitiskl své rty, které oproti její chladné kůži hořely, na její čelo. Chlad mi ze rtů proudil dál do těla a pomalu se vytrácel, až zmizel docela. Přál jsem si, aby to bylo jako v pohádkách, které mi jako malému klukovi četla mamka. Přál jsem si, abych ji jako princ probudil polibkem. I když o tom jsem si mohl nechat jen zdát. Ona sice byla tisíckrát lepší než všechny princezny, ale já byl princem jedině v koksem prolezlé mysli feťáka. Odtáhnul jsem se a dlouho u ní seděl držíc ji za ruku. Vzpomínal jsem na to, když jsem ji našel. Jako v transu jsem se přenesl zpátky. Znovu jsem ji spatřil ležet klepající se na zemi v tratolišti krve. Znovu jsem vzal její chladné tělo do náručí a ona se na mě znovu usmívala.

Tyhle vzpomínky bolely. Zatraceně bolely. Pokaždé, když jsem si v hlavě přehrál její obraz z toho večera, dělalo se mi opět na zvracení a sžírala mě tíseň někde v místech, kde bylo dříve mé srdce. Teď už jsem své srdce nevlastnil. Celé celičké bylo jen a jen její. Patřilo chladné krásce v bezvědomí, kterou jsem držel za jemnou, na stisk neodpovídající ruku. Nemohl jsem od ní odtrhnout oči. Vydržel jsem denně několik hodin sedět u ní na kraji postele a sledovat její nehybnou nádheru. Doufal jsem, že alespoň v hloubce svého podvědomí tuší, že není sama, opuštěná.

Když mi začala být neskutečná zima, rozhodl jsem se, že bych se konečně mohl obléknout. Otevřel jsem skříň, která byla ze dvou třetin naplněna mými věcmi a z jedné třetiny jejími. Její oblečení vonělo podobně, avšak zcela jistě ne natolik sladce jako ona sama. Vlastně jsem se sám divil, že jsem ji nechal ležet v mém starém triku. Ale zřejmě jsem jen chtěl, aby měla část mě stále u sebe, i když jsem někdy musel odejít. Přesto jsem se pokoušel co nejvíce času trávit s ní. Jen občas jsem si zašel pro nějaké jídlo. Výjimečně si půjčil od nějakého známého, který mě ještě nestihl nenávidět. Nejdelší doba, kdy jsem nebyl s ní byla, když jsem spal bezesným spánkem. A když už jsem měl sny, byly to noční můry z toho dne. Druhá nejdelší doba, co jsem byl pryč byla, když jsem si poprvé dovolil ji opustit a zašel k ní do bytu pro nějaké oblečení. Ale jakmile jsem se poté dostal domů, hned jsem toho litoval.

Před očima se mi prolnul další obraz. Viky ležící v mém pokoji ovázaná mým starým oblečením, přes které prosakovala krev. Když jsem se tenkrát vrátil a uviděl obrovskou novou krvavou skvrnu zářící přes šedou látku a dále rozšířenou až na prostěradlo, zkoprněl jsem. Ještě teď jsem se za to proklínal. Poté, co jsem jí sundal to tričko a všiml si rozevřené rány na jejím břiše jsem zpanikařil. Pamatuju si, jak jsem létal po pokoji a sháněl něco, čím ránu ucpu a zabráním krvácení. Nakonec jsem celou hodinu tlačil osuškou na trhlinu v jejím křehce vypadajícím těle. Následující tři dny jsem nespal a čekal jsem, jestli se znovu otočí a tím si ránu opět otevře. Byl jsem rád, že se tomu tak nestalo.

Teď, když už všechny její rány byly natolik zahojeny, že jsem se nebál další podobné nehody, jsem se alespoň částečně uklidnil, ale přesto jsem od ní na tak dlouho již nikdy neodešel. Čekal jsem, že se vše mnohem zkomplikuje, až se vrátí Steve, ale ten lump si našel někoho, o kom prohlásil, že vždy bude jeho jedinou. Chápal jsem přesně, jak se cítil. Chápal jsem i proč se k ní hned týden poté co přijel odstěhoval. A byl jsem za to hrozně rád. Stačilo mi vidět jeho výraz, když mě uviděl sedět polonahého na kraji postele a zírat na polštář. Zdálo se, že si vůbec nevšiml, že nejsem sám.

Já byl zřejmě jediný, kdo Viky od její smrti mohl vidět. I když při návštěvě jejího bytu jsem na schodech potkal nějakou plačící paní, která vyprávěla o nějaké nehodě. O smrti nějaké ženy, která se starala o byt Rockinstareových. Prý měla tenkrát ve tváři vepsané zděšení. Ovšem jak se někdo mohl tak vyděsit pohledem na Viky jsem nemohl, nebo spíš nechtěl pochopit. Vlastně když jsem o tom začal přemýšlet, nikdo se na Viky nedíval stejně jako já, a tak se popravdě nebylo čemu divit. Pohled na čerstvou... jak já nechtěl o Viky takhle přemýšlet... Pohled na čerstvou nebožku promenádující se v bytě by asi vystrašil i ty nejzběhlejší milovníky strašidelných příběhů. Ale já Viky viděl jinak. Neviděl jsem ji jako mrtvou. Viděl jsem ji jako ženu, se kterou bych chtěl být celý svůj zpackaný život. Jako jedinou možnost, jak přežít.

Má dáma ale teď nehnutě ležela na mé posteli a já nevěděl, jestli ještě někdy uvidím její modré oči a její úsměv. Ač jsem doteď nikdy nepomyslel, že bych to udělal, modlil jsem se. Prosil jsem boha dennodenně o pomoc. O to, aby otevřela oči. O to, aby má mrtvá kráska nezemřela. A jako už mnohokrát jsem doufal, že jednou mrtvá osoba víckrát zemřít nemůže. Ale jakmile jsem si vzpomněl na to, když jsem ji tam našel ležet... Tenkrát jsem vážně věřil tomu, že to nepřežije. Ovšem jak si mám teď být jistý, že se ještě někdy vzbudí. Vždyť přeci nedýchala ani před tím večerem. Neměla tep a mrazilo mě s ní i dříve. Tak jak jsem si mohl být jistý jejím vzbuzením. Musel jsem jen a jen doufat... a modlit se.

Autor: jenyiiis (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dokud nás smrt znovu nespojí - 20. Jak nenechat mrtvého zemřít: