OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dokud nás smrt znovu nespojí - 8. Nebezpečná čtvrť

16.06.2009 (18:24) • jenyiiis • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1147×

Vyšla jsem z domu do podmračeného počasí, které se změnilo snad během pár minut. Vzduch byl těžký a byla v něm cítit stopa přicházejícího deště. Jak skvělé, pomyslela jsem si a vykročila do Marlon's Road. Právě tam měl být dětský domov, ve kterém žil pět let Matthew. Po cestě jsem díkybohu našla plánek města, na kterém jsem se chtěla ubezpečit, že jdu správně. V té části města jsem totiž nikdy nebyla. Hledala jsem na mapě a očima se ztrácela mezi uličkami. Nakonec jsem už ani nevěděla, kde přesně jsem já sama, a tak jsem vyšla domnělým směrem a doufala, že ještě nějaký plánek města potkám.

Zdvihal se silný vítr a potemnělými uličkami létaly papíry, sáčky, tašky a listí s děsivým šustěním. Lidé, které jsem potkávala, se zamotávali do oblečení, aby vítr zasáhl co nejméně z jejich těla. Citelně se ochladilo, ale mně to díkybohu nevadilo a mohla jsem bez problémů pokračovat dál. Čím dále jsem byla od domova, tím méně jsem potkávala lidí. Nevěděla jsem, jestli je to tím počasím, nebo tím, že jsem se blížila do nebezpečné části města. Minimálně jednou za týden se ve zprávách mluvilo o dalším řádění gangů, o dalších vraždách v oblasti, kam jsem měla namířeno. Byla jsem opravdu ráda, že mě nikdo, vlastně skoro nikdo nemůže vidět a nemůžou mi ublížit. Když jsem ještě žila, nikdy bych se sem neodvážila ani za bílého dne a s doprovodem. Teď bylo nebe pod mrakem a uličkám to dávalo strašidelnou atmosféru, umocněnou větrem a počínajícím deštěm. Ohlédla jsem se v předtuše něčeho zlého, co mě sleduje. Nikdo za mnou ale nebyl.

Necítila jsem se zde vůbec, ale vůbec dobře. Pořád se mi zdálo, že se na mě někdo kouká a temná ulička ne a ne mít konce. Znovu jsem se ohlédla a spatřila, jak se někdo skrývá za kontejnerem. Místo, kde kdysi bývalo mé srdce se sevřelo a já ztuhla na místě.

„Haloooo?" zavolala jsem k té osobě.

Odpovědí mi byl tichý, šustivý a dosti děsivý smích.

„Můžete se prosím přestat smát a odpovědět mi?" vykašlala jsem ze sebe se strachem.

„Ale to víš, že jo beruško," rozchechtal se znovu ten mužský hlas.

Přimražená na místě jsem sledovala temný stín, který se začal zdvihat. Celý se třásl a já slyšela křupání kloubů. Rukou jsem si ucpala ústa a potlačila výkřik. Asi deset metrů ode mě se tyčila mužská postava. Zírala jsem na jeho nohy, které vypadaly jako okousané od psů. Všude z něj vysely cáry hnijícího zelenavého masa a mně se začalo dělat špatně. Jeho křivé, hnijící nohy znovu zapraskaly, když udělal krátký krok směrem ke mně. Až teď jsem se podívala výš. Půl jeho levé ruky mu chybělo a z okousaného masa mu trčel holý kus kosti. V druhé svíral nůž se zaschlou krví na ostří. Tam, kde dříve měl srdce zely tři díry po kulkách. Na tváři si pohrával s odporným úsměvem, připomínající spíše škleb nějakého skřeta z hororů. Jeho zkažené zuby si přejel jazykem rozřízlým vejpůl, který vypadal jako hadí. Z očí mu čišela touha a nenávist. Nevěděla jsem, co mě čeká, ale věděla jsem, že to nebude nic hezkého. Snažila jsem se nadechnout a pohnout nohama, abych téhle zrůdě utekla, ale nohy mě neposlouchaly. S dalším zapraskáním kostí se duch přiblížil ještě o kousek blíž a nás už dělila vzdálenost, která by se dala překonat jediným skokem. Natáhl ke mně ruku a skoro se mě již dotknul čepelí nože. Jeho odporný úsměv se rozšířil a kosti jeho nohou naposledy zapraskaly, když udělal jediný krok, který nás odděloval. S hrůzou v očích neschopna křičet, neschopna utéct jsem na něj hleděla a přála si sem nikdy nepřijít.

Pohladil mě špinavými prsty po tváři a uchechtl se. Jeho oči si mě prohlížely s očividným zájmem. Rukou s nožem popadl pramen mých vlasů a strčil si jej pod nos. S uspokojením na tváři si k němu znovu a znovu přičichával. Usmíval se a rukou mi zajel hlouběji do vlasů. Na kůži na hlavě jsem ucítila ocel a s vytřeštěnýma očima čekala, co přijde.

„Až příliš dlouho jsem čekal na koťátko, jako jsi ty," řekl syčivým hlasem a mrknul na mě.

Ani nevím, jak se to stalo, ale najednou jsem ucítila hořkou pachuť v ústech a jeho jazyk se tvrdě dobýval na ten můj. Se zavřenýma očima se znovu a znovu přisával k mému obličeji a mně se chtělo zvracet. Chtělo se mi zvracet víc, než kdy předtím. Jeho ruka drtila moji hlavu a tlačila ji na svou. Tahal mě za vlasy, ale já neměla sílu se bránit. Alespoň zatím neměla. Když jsem si uvědomila, že pokud neuteču, znásilní mě a pak zabije, pocítila jsem alespoň část své vracející se síly. Bohužel mi ji zase brzy odebral, když s jazykem skoro v mém krku, přeřízl ramínko mého trika. Chytil mě za rameno a mačkal mě na sebe. Svým odporným rozeklaným jazykem rejdil v mé puse a rukou se mi snažil zajet pod triko. Cítila jsem pleskání jeho otrhaného masa na zádech a snažila se neomdlít. Věděla jsem, že jestli omdlím, už se nikdy neprobudím.

S čistou hlavou a plánem, co udělám, jsem čekala, dokud svou ruku nepřesune na moji sukni. Ještě chvíli hadím jazykem narážel do mé pusy a potom s ním začal obkreslovat hranici, kde mi končilo triko. Konečně přišla chvíle, na kterou jsem čekala, a on se snažil pařátem dobývat do mé riflové sukně. Na nic jsem nečekala, zhluboka se nadechla a vší silou ho kolenem nakopla do slabin.

„Ty malá kurvo," zaječel a zhroutil se k zemi, držíc si rozkrok.

„Nikdy už na mě nešáhneš," zařvala jsem a odplivla si na něj.

Snažil se rukou chytit moji nohu, ale já už jsem plnou rychlostí utíkala dál temnou uličkou. Za sebou jsem slyšela praskání kostí, když se mě snažil dohonit. S funěním dopadal nohama na zem, ale já věděla, že  jeho stavu mě nebude schopný dohonit. Naposledy jsem se za ním ohlédla a on se zastavil daleko za mnou, s očima plnýma nenávisti mě propaloval. Já ovšem nezpomalovala. Nechtěla jsem té nestvůře dát další příležitost, aby se přiblížil blíž. Uháněla jsem uličkou a snažila se zapomenout na tu pachuť v ústech, na jeho rozkládající se ruku na mých zádech a na jeho rozeklaný jazyk putující po mém hrudníku. Jednou rukou jsem si držela ramínko od trička a konečně na konci uličky uviděla světlo. S novou silou jsem se za ním rozeběhla a přála si být pryč, co nejdále od něj. Vyběhla jsem z uličky a asi po padesáti metrech se zastavila u uschlých stromů bývalé aleje. Opřela jsem se o kmen topolu a zhluboka dýchala. Zavázala jsem si ramínko na mašličku a rozhlížela se kolem, ještě stále vyděšená a doufající, že není mnoho takových.

Nalevo jsem si povšimla velké bílé cedule a vyrazila k ní. Po pár metrech jsem rozpoznala plánek a zahleděla se do něj. Od rudého „X" označující místo, kde jsem se právě nacházela jsem prstem mířila na západ. Brzy jsem našla Marlon's Road. Viděla jsem obchod, staré divadlo, ale žádná budova nebyla označená jako Dětský domov Svaté Eleonory. Přesto jsem se tam chtěla jít podívat. Vyrazila jsem na západ a odpočítávala si uličky. Po dvou křižovatkách doleva, na příští doprava. Po necelých čtyřech kilometrech se přede mnou otevírala Marlon's Road a já si oddechla, i když jsem byla napnutá a nervóznější, než jsem očekávala. Pomalu jsem procházela ulicí, sledujíc čísla domů. Vše vypadalo opuštěně, nikde živáčka. „Město mrtvých". Tak jsem nyní o této ulici uvažovala. Po silnici létaly staré a špinavé papíry, po chodníku se kutálela prázdná pet láhev od vína. Vítr foukal víc, i když už nepršelo. Starými domy hučela meluzína. Zašedlé zdi opadávaly. Všude kolem se válely staré omlácené cihly a oprýskaná omítka. Tráva nebyla vidět přes kopce odpadků a jindy vypadala jako spálená. Přede mnou to zašustilo. Lekla jsem se, až jsem nadskočila. Byla to ale jen toulavá zbídačená kočka, která vyskočila z odpadků a přebíhala silnici. Míjela jsem vypálené domy a na levé straně jsem hleděla do vyrabovaného obchodu s rozbitou výlohou a střepy skla všude okolo. Byla jsem už blízko. Ledový vítr mi narážel do zad. Zastavila jsem se a otočila o devadesát stupňů doprava. Stála jsem a hleděla na něj. Starý dům s rozbitými okny, rozpadajícími se zdmi a po přízemní okna posprejovaný graffiti. Z oken vylétávaly cáry zažloutlých záclon a asi tři metry od země zrezlá bortící se písmena hlásala „Dětský domov Svaté Eleonory".

Autor: jenyiiis (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dokud nás smrt znovu nespojí - 8. Nebezpečná čtvrť: