OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dotek temna - 15.

13.10.2015 (14:00) • Withoutalight • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 556×

Seděla jsem na posteli s hlavou skloněnou. U Matta a Trishy doma… To by mě vážně ještě nedávno nenapadlo.

Když mě Matt našel, okamžitě se se mnou přenesl zpět do bytu, který jsme měli pronajatý. Nemohl riskovat, že mě někdo uvidí. Zavolal ostatní, aby jim oznámil, že můžou ukončit pátrání. A já si tak dokonale vychutnala další zlomené pohledy, od Trishy i Cathleen.

Mnohem horší ale byl ten, který mi věnoval Daniel, když se konečně taky objevil. Nic mi nevyčítal. Nebyl dokonce ani rozčilený. Jen se tvářil, jako bych mu právě vyrvala srdce z těla, když jediným pohledem na mě pochopil. Co hůř, vyčítal to sám sobě. Místo toho, aby na mě křičel nebo aby mi dal najevo, jak zklamaný ze mě je, z toho, jak jsem mu dokázala lhát do očí, si to celé vyčítal. Že mě měl víc hlídat. Že to neměl nechat dojít tak daleko. Že mě měl najít dřív a zabránit mi v tom…

Soucitné, lítostivé pohledy se prolínaly s bolestí, kterou jsem jim způsobila. Jim všem. Jak geniálně absurdní, přimět anděly, aby se starali o někoho, kdo právě zabil člověka, když to šlo proti všemu, čím byli. Ničila jsem je, všechny. Bylo mi to jasné. A nechápala jsem, proč mě jednoduše nezavrhnou, když jsem dávno zavrženíhodná bytost byla. Na světě žilo přece tolik lidí, kteří by si jejich pomoc zasloužili mnohem víc než já, a kvůli kterým by se nemuseli mučit otázkou, jestli se to, co jsem udělala, dá vůbec nějak ospravedlnit. Faktem ale bylo, že zatímco jsem si v koupelně smývala krev z prstů, vlasů, z tváře, proběhla tam vedle nejspíš nějaká debata – a díky tomu jsme skončili zase tady. U Matta a Trishy.

Ta příhoda přece ukázala, že už na andělskou přítomnost nereaguju tak hrozně jako dřív. Možná šlo o to, že mé tělo vědělo, že já vím, jak by andělská energie působila. Nehodlala jsem to znovu zkoušet… To malé bylo tedy v tomhle ohledu v bezpečí.

Jenže na jak dlouho?

Celý ten den, na který spadal původní termín naplnění smlouvy, jsem byla jako na trní, jestli to vůbec alespoň vyjde. Stalo se. Raffael samozřejmě věděl, co mám na svědomí, a nejspíš se někde výborně bavil. Ale dodržel slovo. Lhůta se opravdu prodloužila…

A teď? Teď bylo už osmnáctého března - a stejně bylo všude stejně tíživé ticho, jako na samotném začátku. Stále to tu vypadalo jako někde, kde se den předtím přehnalo tornádo. I když se všichni snažili dělat jakoby nic. I když se snažili, abych se necítila hůř, než je nutné. Stejně mi bylo jasné, že bude nějakou chvíli trvat, než to dokážou trochu vstřebat. Jestli to vůbec dokážou. A s Mattem, možná právě proto, že to on mě našel, to bylo nejhorší. Snažil se to nedat najevo, ale já to cítila. Cítila jsem, že se mi vyhýbá a uhýbá pohledem, když už se dostane do mojí blízkosti. Jako by se bál na mě podívat. Jako by se bál toho, v jakém světle mě teď uvidí...

---

„Danieli?“ ozvala se Trisha, když zaklepala a váhavě nakoukla do našeho pokoje. Tázavě se na ni zadíval. „Nemohl bys nás s Jess chvíli nechat o samotě?“ zeptala se tiše. Až díky jejím slovům jsem si uvědomila Cathleen stojící za ní.

„No… jo, jasně, určitě,“ vykoktal po pár vteřinách ticha. Nevěděl, co mi chtějí. Ale jim přece mohl věřit…

Vstoupily dovnitř a počkaly, než on vyšel ven. Jakmile se za ním zaklaply dveře, obě se otočily směrem ke mně – a opět se rozhostilo tíživé ticho. Něco mi chtěly. Ale nevěděly, jak začít. Vlastně nevěděly, jak se v mojí přítomnosti chovat. Ani ony ještě stále ne.

„Jess, my… bychom ti chtěly něco říct,“ začala konečně Cathleen, když do plic nabrala o něco hlubší nádech. Seděla jsem na posteli, nevím, jak dlouho. Prostě jen tak, tiše, bez pohybu. Udělala několik kroků napříč místností a posadila se na jejím okraji, Trisha ji následovala. „Vím, že se cítíš hrozně,“ začala a já se trpce ušklíbla. „My taky… mrzí nás, že to došlo tak daleko, že jsme s tím nic nedokázali udělat,“ pokračovala a já okamžitě zavrtěla hlavou.

„Nevyčítejte si to. Nechci, abyste si to ke všemu ještě vyčítali, vy všichni… Tahle vina patří jen a jen mně…“ Sklopila jsem hlavu. A pak jsem proti vší pravděpodobnosti ucítila její dotek. Jemně stiskla moji ruku, jako by mi chtěla vyjádřit podporu. Když jsem se na ni překvapeně podívala, smutně se pousmála.

„I když to v zásadě nic nemění na tom, co se stalo… Přemýšlely jsme,“ oznámila mi. Trisha přikývla.

„Jess… to, co jsi udělala, je možná příšerné, to nikdo nemůže popřít. Ale došly jsme k závěru, že na tvém místě, v podobně bezvýchodnou situaci… bychom nejspíš nakonec udělaly to samé…“ V tuhle chvíli jsem už opravdu zůstala naprosto šokovaně zírat.

„Cože?“ šeptla jsem. Další smutné pousmání, od nich obou.

„Člověk nikdy nemůže vědět, jak by se zachoval v takhle extrémní situaci. Co ale víme, je to, že pro svoje dítě bychom byly schopné zajít za jakékoliv hranice a limity. Jednoduše udělat cokoliv,“ pokračovala Cathleen. „Když mě tenkrát napadl Daniel, taky jsem jednoduše nebyla schopná přemýšlet o ničem jiném, než o Lucasovi. Mohla jsem se pokusit proti němu bojovat. Se silou, jakou mám, bych měla slušnou šanci. Ale nemohla jsem vědět, jak silný je on, a v tom případě by se uprostřed boje mohlo něco stát i jemu… To, že se mu vzdám a nechám se zabít, což jsem myslela, že plánuje udělat, jsem navrhla v podstatě hned, bez přemýšlení. A vím, že obětovat vlastní život je přeci jen něco jiného, než život někoho jiného, ale… Vážně si dokážu představit, jak ses musela cítit. My obě… Tu neskutečnou beznaděj, to, že jsi zkrátka byla schopná udělat všechno za ten jediný záblesk možnosti, že tvoje dítě přežije…“ Nepatrně jsem svraštila obočí. My obě… Zkrátka jen tak, nebo…? Pátravě jsem se na Trishu zadívala. Sklopila oči a krátce polkla. Propletla prsty, povzdechla si, než znovu pohledem zalétla ke mně.

„Tohle nevykládám jen tak každému na potkání, ale… kdysi… jsem taky byla těhotná.“ Překvapeně jsem zamrkala. Lehce se pousmála, smutně.

„Co se stalo?“ vzdychla jsem váhavě. Chtěla o tom vůbec mluvit?

„Je to už dávno,“ ujistila mě, že zvládne se o tom se mnou podělit. I přesto ale bylo z jejího hlasu jasné, že se jí to stále dotýká. „Bylo to asi tak třicet let zpátky, když jsem ještě byla známá jako Alyssa, za mého lidského života,“ začala vysvětlovat. „Vyskytly se nějaké problémy a… já potratila.“ Rozechvěle semkla rty. Ztěžka jsem vydechla.

„To mě mrzí…“ Mně právě teď hrozilo něco podobného, taky jsem měla o dítě přijít. Ta myšlenka mě ve dne v noci děsila. I tak jsem si ale nejspíš nedokázala plně představit, jak příšerné něco takového doopravdy musí být. A ta rána se zřejmě ani po všech těch letech plně nezahojila… Lehce přikývla.

„Právě proto, že vím, jaké to je, myslím, že bych reagovala stejně,“ vydechla. „Že bych udělala doslova cokoliv, kdybych tím to malé mohla zachránit. Když jde o její dítě, je matka schopná úplně všeho. Nemyslím, že by kdokoliv, co si tím neprošel, měl právo tě soudit…“

Jenže to nic neměnilo na tom, jak příšernou věc jsem udělala. Zabila jsem. A ta dívka… také milovala a byla milována, ona také jednoho dne měla mít svoje děti… A já jí to vzala…

Zaváhala. Nejspíš si nevěděla rady. Co mi na to říct? Nemohla tvrdit, že jsem na něco takového měla právo, nebo že to všechno nějak mírní, co jsem udělala. „To taky nehodlám,“ ujistila mě. „Je správné, že cítíš výčitky, že si přesně to opravdu uvědomuješ. Ale měla by sis uvědomit i to, že to není tak jednoduché. Že každý z nás by zřejmě na tvém místě nakonec udělal to samé. Bez ohledu na to, jak moc zlé to je. Udělala jsi tu nejhorší věc, protože to byla jediná možnost, jak zachránit svoje dítě. To z tebe ještě nedělá špatného člověka…“ Hádala jsem, že nejen černota, která se mi určitě usadila na duši, s tímhle názorem nesouhlasila. S povzdechem zavrtěla hlavou. „Tahle debata patří k těm, které zřejmě nemají žádnou správnou odpověď, konečné a jediné správné stanovisko. Ovládlo tě zoufalství, to se dá pochopit. Něco takového lidi klidně přiměje jít dokonce i proti sám sobě… Pamatuju si, jak jsem se po tom všem cítila. Zlomilo mě to. Byla jsem tenkrát vdaná, a i když se mě manžel snažil podpořit… dovolili jsme, aby nás to smetlo víc, než by se dalo zvládnout. Přestože jsem se nakonec nějak dala jakž takž dohromady, zjistili jsme, že se něco zlomilo i mezi námi. Po nějaké době jsme se rozhodli, že bude lepší, když se naše cesty rozejdou… Něco tak hrozného zkrátka dokáže se světem zatočit tak, že se ti roztříští pod rukama. Někdy jsem si ale říkala… dopadlo by to stejně, kdybych proti tomu odcizení bojovala? Kdybych se aspoň pokusila slepit ty rozbité střípky k sobě? Jess,“ šeptla a významně se na mě zadívala, aby zdůraznila svá další slova. „Stále jsi tady. I po té největší tragédii jde život dál. Je jen na tobě, jestli se od něj odkloníš a budeš se utápět v beznaději z minulosti, dovolíš, aby tě pohltila, nebo se znovu zvedneš a nedopustíš, aby zničila i všechno ostatní. A věř mi, první možnost není opravdové řešení. Sama to vím až moc dobře, strávila jsem tak dost dlouho. Doopravdy jsem se vzchopila a začala zase žít až asi rok předtím, než jsem umřela… Pád ze schodů, věřila bys tomu? Vážně jsem si myslela, že jsem předurčená mít smůlu až do konce věčnosti… Až když jsem potkala Matta, změnila jsem názor,“ dodala s lehkým pousmáním.

Tahle poznámka mě zaujala. Došlo mi totiž, že vlastně vůbec nemám ponětí, jak se ti dva dali dohromady. Tedy, nějakou historku jsem od nich už kdysi slyšela, ale to bylo v době, kdy jsem o ničem ohledně andělů a démonů neměla ani ponětí, takže se sotva dalo počítat s tím, že je to pravda. Byl to naprosto obyčejný příběh, způsob, jakým se seznamují tisíce lidí. Popadla mě zvědavost. Zároveň jsem ale zaváhala, nevěděla jsem, jestli se na to mám ptát. Tím spíš právě teď. Věnovala mi další úsměv, už postrádající jakékoliv stopy smutku.

„Mně to nevadí,“ ujistila mě. „A máš pravdu, ta verze, kterou jsi slyšela, není podle skutečnosti. Skutečnost byla o hodně dramatičtější. Vlastně svým způsobem i romantičtější,“ zašklebila se.

„Opravdu?“ Přikývla. „Tak už mě nenapínej, jak jste se tedy potkali?“ Další úsměv.

„Zachránil mě,“ prozradila pak. Jelikož jí bylo jasné, že budu potřebovat detailnější vysvětlení, hned nato pokračovala. „Byla jsem andělem už pár let, takže jsem uměla docela slušně bojovat. Jenže démon, co mě napadl, v tomhle ohledu naneštěstí moje schopnosti přesahoval. Navíc se objevil tak nečekaně, že jsem ani nestačila zareagovat, a už mi vehnal energii do těla. To mu od začátku dalo výhodu. Za chvíli jsem už ležela na zemi, lapala po dechu a byla si naprosto jistá, že umřu. V ten okamžik se tam ale naštěstí objevil on jako rytíř na bílém koni,“ pokračovala se zasněným výrazem. „Slyšel výkřik a okamžitě přispěchal na pomoc… Nebýt něj, dávno bych tu nebyla. A jelikož to, že šel zrovna kolem, byla neskutečná náhoda, nezbývalo mi, než ten svůj závěr ohledně své smůly přehodnotit,“ zacukaly jí koutky. „Nebyla jsem ještě tak slabá, dokonce jsem se i zvládla postavit, i když dost neohrabaně a kolena se mi podlamovala. Ale on trval na tom, že by se cítil špatně, kdyby mě teď spustil z očí, a že se o mě postará, než zase naberu sílu. Byl ohromně milý, nechtělo se mi se s ním pak rozloučit napořád. Tak jsme zůstali v kontaktu. A nakonec jsme spolu začali chodit. Dokonce jsem se rozhodla přidat ke stejné skupině, ve které je on…“

„Ty jsi u ní nebyla od začátku?“ podivila jsem se. Jen zavrtěla hlavou.

„Ne, nebyla. Ale i když by to, kdybych zůstala u svého starého šéfa, ničemu nevadilo, rozhodla jsem se přejít. To andělé můžou. A já mu chtěla být nablízku ve všech ohledech…“ Nepatrně jsem se pousmála. Ano, tenhle pocit jsem znala…

S povzdechem jsem si odhrnula vlasy za ucho. „Nenávidí mě,“ polkla jsem při vzpomínce na Matta ztěžka.

„Ale ne, to ne,“ ujistila mě Trisha.

„Jak si můžeš být tak jistá?“ Kruci, i ony by měly.

„Chceš, abych se mu podívala do hlavy, abych si ten názor potvrdila?“ nadzvedla obočí. „Nebo ti bude stačit úsudek nás obou?“ přelétla pohledem ke Cathleen vedle sebe. Ta přikývla.

„Věř nám, Jess. Znám svého bratra. Nemohl by tě jen tak začít nenávidět, rozhodně ne kvůli tomuhle. Jo, je rozčilený, nešťastný… ale určitě tě napořád neodvrhl. Jen potřebuje čas…“

Chtěla jsem tomu věřit. Alespoň něčemu. Navíc, chápala jsem ho. Dotklo se ho to tím spíš, že on byl ten, kdo mě viděl těsně po tom činu. Potřeboval čas…

Problém byl v tom, že právě toho se mi už strašně dlouho zoufale nedostávalo.

---

Daniel

„Matte?“ oslovil jsem anděla před sebou, když se kolem deseti večer bleskově přehnal kolem našeho pokoje. Dveře zůstaly otevřené, takže jsem moc dobře viděl, že kolem v podstatě jen proběhl. Aby neriskoval, že se dostane do Jessičiny blízkosti častěji, než bylo nutné.

Ne, nebyla jediná, kdo si toho všiml. A to jen vypovídalo o tom, nakolik bijící do očí to je. Sice se nechoval, jako by byla jedovatá, ale když už s ní byl v jedné místnosti, vyhýbal se očnímu kontaktu a nakonec si po chvíli našel nějakou výmluvu pro svůj odchod. Přestože věděl stejně dobře jako já, jak to na ni působí. Pochyboval jsem, že by si to neuvědomoval. I tak svým chováním dál rozdíral rány, a protože mu na to snad ještě nikdo nic neřekl, rozhodl jsem se, že to udělám já.

Matt se po zaslechnutí svého jména zarazil těsně u dveří jejich ložnice s rukou na klice. Otočil se ke mně, tázavě se na mě zadíval. Přišel jsem o trochu blíž, abych nemusel mluvit tak nahlas. Jessica sice momentálně spala, ale i tak jsem nehodlal křičet na celou chodbu. Při rozmluvě o tomhle rozhodně ne.

„Nemohl by ses aspoň pokusit chovat, jako bys Jess neustále neodsuzoval? Jako by ti nebylo tak neuvěřitelně proti srsti to, že je tady?“ začal jsem a on už sotva po prvních slovech nasadil výraz dávající najevo, že mu nejsou příjemná, že by se nejradši otočil a téhle debatě se vyhnul. Dal by se nazvat otráveným, kdyby tady nešlo zrovna o tohle. Takhle z něj vyzařovala spíše nedobrovolná kapitulace, přiznání a bezvýchodnost. „To vy jste se rozhodli, že ji vezmete sem,“ dodal jsem ještě, kdyby na to náhodou zapomněl.

„Já vím,“ přikývl. „Ze stejného důvodu, jako proč jsme ji sem vzali na začátku. Víc očí ji může víc ohlídat. A kdybychom měli tušení, že už je to možné, udělali bychom to dávno. Tu situaci jsme dost podcenili. Nebýt toho, nic takového se nemuselo stát.“

„Chceš říct, že já jsem ji podcenil,“ zhodnotil jsem. A ta slova se mi na jazyku rozplynula jako hořká pilulka. „To já ji měl hlídat. Jen mě prostě nenapadlo…“ Nedořekl jsem, s povzdechem zavrtěl hlavou.

„Jo,“ trpce se ušklíbl. „To nejsi sám.“ S unaveným výdechem se opřel o stěnu za sebou. „Kdo to, sakra, taky mohl tušit?“ pokračoval se sklopenou hlavou. „Kdo mohl tušit, že udělá zrovna něco takového? Že je něčeho takového schopná?“ Nevinil mě. Vinil ji. Jako by ona, sakra, mohla za tuhle situaci, za to všechno, do čeho jsem ji zatáhl. Semkl jsem rty a provrtal ho pohledem.

„Takže to bereš čistě prakticky,“ odtušil jsem. „Není tady, abyste se postarali o ni. Je tu jen proto, abyste zabránili dalším úmrtím. Kdyby se vůbec dokázala dát natolik do kupy, aby se nesesypala při pouhé té připomínce! Kterou jí ty mimochodem neustále předhazuješ jako na stříbrném podnose. Ale proč vlastně ne, že. Jen si kopni do někoho na zemi.“

Prudce trhl hlavou a podíval se na mě. „Tohle myslíš, že dělám?“ vyhrkl nevěřícně. „Myslíš si, sakra, že ji v tom schválně nechávám vymáchat?! Podle tebe jsem takovej parchant? Myslíš, kruci, že je nějak jednoduchý to hodit za hlavu? Jak si, zatraceně, představuješ, že se cítím?“

„Rozhodně líp než ona.“ Švihl po mně pohledem, než se odlepil od zdi. Zastavil se těsně přede mnou, díval se mi přímo do očí a zřejmě se držel, aby zůstal v klidu.

„Musím ti připomínat, že umřel člověk?“ sykl. „Lieke Aafjesová. Bylo jí sotva dvacet, měla přítele, plány, budoucnost. Na tom místě ani původně neměla být. Právě on ji přemluvil, aby s ním šla do toho klubu, i když podobná místa dvakrát nemusela. Zdržel se, tak jí zavolal, že se potkají tam. Čekala na něj. Dorazil jen pár minut po tom, co ji Jessica odvedla. Pár pitomých minut a už by spolu s ním byla dávno uvnitř!“ Jo tak. Promnul jsem si čelo.

„Ty asi vážně nevíš, že první pravidlo je přesně po těhle podrobnostech nepátrat,“ trpce jsem se pousmál. „Když to někomu není jedno, jen se to tím zhorší.“ To jsem sám věděl příliš dobře. Nakonec bylo vždycky snazší vstřebat tvář beze jména. Podobně snadné, jako zabít chovné zvíře, které vám na rozdíl od domácího mazlíčka nepřirostlo k srdci. Kruté, ale pravda. Anonymita chránila. Jediný obranný prvek, štít, který to všechno trochu mírnil. Jediná možnost, jak ten nápor přežít. „S takovou se vůbec nedivím, že tě to tak sebralo,“ podotkl jsem.

„A co asi jiného?!“ reagoval. „Podle tebe bych to měl jen tak přejít? Jak asi?! Jessičinou rukou zemřel úplně nevinný člověk. Ona zemřela, Danieli. Jednoduše, zkrátka, úplně. Neprobudí se znovu jako my. Nebyla dostatečně nakloněná ani k dobru, ani ke zlu, aby se to stalo. Nebo jsi snad zapomněl na to, že andělé nebo démoni se nestanou úplně ze všech? Že to má svoje pravidla? Třeba mohla svými skutky k té hranici během života dojít, kdo ví? To už se jednoduše nikdo nikdy nedozví. Pro ni to byl prostě úplný konec.“

Nezabránil jsem si v úšklebku. „Andělé snad nevěří v nebe?“ rýpl jsem si. Chvíli na mě zůstal beze slova hledět, než se to všechno na něj zřejmě znovu nahrnulo.

„Jdi do háje,“ odsekl jen. A opět se o pár kroků vzdálil. Vycítil jsem, co ta reakce doopravdy skrývala. Rozčilení a bezmoc, které ve skutečnosti obracel i vůči sám sobě. Proto tak vyjížděl. Jo, tohle se prostě nedalo vydržet napořád. A to na rozdíl ode mě nebyl už několik měsíců v srdci toho všeho.

Cítil jsem to samé. Intenzivněji. Déle. A navíc několik podob spalujících vin. Trhalo mě to zevnitř v podstatě dvacet čtyři hodin denně. Otázkou nebylo jestli, ale jaký důraz ty výpady budou mít. A to všechno, co rozdíralo nitro na krvavé cáry, jsem na sebe vlastně nechal celkem dobrovolně dopadat a působit. Proč? Protože jsem jednoduše neměl možnost, jak se tomu vyhnout, když se mi to připomínalo z každého rohu ztemnělého naší bezvýchodnou situací. Protože jsem si to zatraceně zasloužil…

Sám sebe jsem pro nic za nic zabíjel, a ta bolest stejně nemizela pryč. I při vší té ničivé smršti, která mi neustále podkopávala nohy, jsem navíc navzdory vší logice ještě stále existoval. Po tom všem jsem byl stále naživu, samozřejmě. Proč ne. Proč si všeho toho svinstva neužít co nejvíc.

Matt si dlaní promnul tvář, krátce zavřel oči. „O to tady nejde,“ pokračoval po chvíli smířlivě. „Jenom… To asi nemůžeš pochopit…“

„Nehodláš zase začínat s tím, že protože jsem démon, beru to v klidu, že ne?“ zeptal jsem se. „To je už dost ohraná písnička.“

Jen zavrtěl hlavou, než se na mě znovu zadíval. „Ne… a přitom vlastně jo.“ Zamyslel se, přemýšlel, jak to objasnit. „Koukni, já neříkám, že ti to je jedno,“ začal pak, „koneckonců, dost úspěšně boříš všechny zažité názory týkající se démonů. Jenže vzhledem k tomu, co jsi zač a že je tohle prostě tak nějak součástí tvýho života… asi… to není tak zlý. Možná.“ Zaváhal a přelétl mě pátravým pohledem. Zřejmě nedokázal vyčíst nic, co by mu napovědělo, a tak mu z úst unikl jen další povzdech. „Jsem anděl, kruci. A nevím, jak ostatní, ale tohle všechno zkrátka dost dobře nezvládám. Je to prostě… děsný morální dilema. Od chvíle, kdy jste vy dva spolu, mimochodem, ne první…“ Znovu se odmlčel, krátce, než nepatrně potřásl hlavou. „Stále si to vyčítám, víš? Jedna moje část mi pořád ještě připomíná, že kdybych tě býval zabil, nemohl bys ty zabít kdoví kolik lidí, když jsi byl mimo. A vzhledem k tomu, co všechno máš na svědomí a že jsi proti vlastní vůli bez umrtvení vlastně hrozba i teď…“ Pochopil jsem, jasně. Nemusel říkat nic víc.

„No, dík za upřímnost,“ okomentoval jsem to a on se krátce ušklíbl.

„Jenže ty jsi démon,“ připomněl pak trpce. „A já tě jinak než jako démona neznám. Ona je jiný případ. Šok, který se sotva dá jen tak jednoduše strávit. Dovedeš si představit, jak se cítím ohledně ní? Připravit člověka o život jde proti všemu, čím jsem, doslova. Strpět něco takového? Jenže na druhou stranu je to moje kamarádka a…“ tiše zaklel. „Zabila nevinného.“

„Myslíš, že to sama moc dobře neví?“ reagoval jsem. „Nemusíš jí to neustále připomínat. I tak je z toho na dně.“ Zatvářil se sklesle. A dokonale bezradně. Co je správné a co špatné, co se dá odpustit a co ne, to vše se tu míchalo v jakémsi podivném víru.

„Chci být na její straně,“ vzdychl po chvíli, „vážně chci. Ale… jde to proti tomu, co jsem. Jak to mám ospravedlnit? Jak ji mám bránit, hájit, když vím, jak špatné to, co udělala, je? Jak to mám nevidět?!“ Nevidět těžko. Ale jestli nakonec dokázal projít natolik proti proudu, aby alespoň v jisté míře přijal mě, mě s tolika většími hříchy, než měla ona, mohl i přesto, že tohle vědomí zůstane, dokázat to samé u ní. Jediný problém byl v tom, že pokud to půjde stejně pomalu, bude se tím Jess trápit ještě hodně dlouho.

„Co kdybys ten svůj morální kompas zkusil nasměrovat na tu skutečnost, že i ona sama je v podstatě nevinná?“ navrhl jsem. „K tomuhle ji dotlačily okolnosti. A ty okolnosti, co jí odřízly jinou cestu, se objevily jen kvůli mně…“ Další křišťálově jasná pravda, jejíž ostrý hrot se do mě zařízl. Další těžký povzdech splynulý z mých rtů, který sotva dokázal z těla odebrat i tu nejmenší část opravdové tíhy uvnitř. „Chceš někoho vinit? Tak ten někdo stojí přímo před tebou. Je to přesně tak jednoduché. A jen to dává smysl,“ pokračoval jsem a spojil pohled s jeho, abych zdůraznil svá slova. „Ona tě potřebuje, Matte. Tím víc, čím palčivěji si uvědomuje, co má na svědomí. Potřebuje, abys stál při ní. Vědět, že jsi ji ještě úplně neodepsal… Jestli je to jen trochu možné, nedávej jí dál ještě další důvod, proč se cítit mizerně…“

Zaváhal, semkl rty. Zřejmě jsem se trefil na správnou strunu. Jenže stejně tak jsem si nebyl jistý, jestli to nějak pomůže. Tohle přece snad věděl už dávno...

Po chvíli stočil oči k zemi a nejistě přešlápl. Neohrabaně si prohrábl vlasy, prostě jen tak, aby něco dělal s rukama. Pochopil jsem, že si to potřebuje srovnat. Nechal jsem ho tedy o samotě a zamířil zpátky do pokoje.

Jessica klidně oddechovala, její spánek zatím neskrýval žádnou z hrozeb. Opět na krátký, omezený čas. Záblesky chvílí, ve kterých se to všechno dalo alespoň trochu vydržet. To bylo to jediné, co nám zbývalo.

A cena se pokaždé zdála o něco vyšší.

Autor: Withoutalight, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dotek temna - 15.: