OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dotek temna - 2.

04.09.2015 (13:00) • Withoutalight • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 684×

„Takže,“ začal Matt po chvíli, co se ti dva odmlčeli, aby se jim moje slova rozležela v hlavě, „ocenil bych, kdybys nám vysvětlil, co konkrétně tě vede k tomu závěru, že by tohle mohlo mít sebemenší šanci na úspěch, protože mně to zatím, při vší úctě, přijde jako totální kravina. Když už ses o Raulovi předtím po telefonu zmínil, myslel jsem, že máš v plánu zkusit něco dostat z něj. Sice už jsem moc dobře zjistil, že z něj nikdo nedostane nic, ale i to by mi přišlo pochopitelnější než tohle.“

„Nerada se přidávám, ale musím souhlasit,“ přikývla Trisha. „Vyšších démonů, jako je Raul, je přece dost. Neumím si představit, že by Raffael přistoupil na dohodu s námi jen kvůli jednomu z nich.“

„Já vím, že to nejspíš nedává smysl, ale je to jediné, na co jsem zatím přišel, a věřte mi, i když vím, jak šíleně to zní, tohle by mohlo vyjít,“ namítl jsem.

„Proč?“ nechápal Matt. „Co je zrovna na něm tak speciálního?“

Pokrčil jsem rameny. „Vlastně netuším. Je to idiot.“

Odfrkl si. „Který démon není.“ Na to se krátce zašklebil. „Bez urážky.“ Oplatil jsem mu úšklebek a pak jsem zavrtěl hlavou.

„Hele, nevím, jak to vysvětlit, ale jestli ho má něco přimět začít s námi vůbec jednat, tak je to on. Ti dva byli sehraní, Raffael si Raula pustil dost blízko k tělu a soudě podle toho, čím se přede mnou Raul vytahoval, měl volnost, skoro jako by byl na stejné úrovni jako on. A to byl Raffael jeho nadřízený. K tomuhle všemu musel být nějaký důvod. Třeba mu přišlo, že je schopnější než ostatní, co já vím. Každopádně, i když je v Raffaelově skupině rozhodně dost démonů na Raulově úrovni, vlastně je jako druhej nejdůležitější branej prostě on. I když neoficiálně, protože už i takhle to nejspíš dost z nich štve. A tenkrát v té továrně, než…“ Než mi Raffael vzal pozůstatky lidskosti jako trest za neposlušnost. Tu větu jsem nedokončil. Nebylo to třeba a nechtěl jsem na to vzpomínat. Na to, jak jsem už definitivně ztratil sám sebe, vlastní já, jak jsem začal zabíjet o tolik krutěji než dříve. Jak jsem málem zabil i ji. Jessicu.

A přesto to byla právě ona, kdo za mě stále bojoval a nehodlal to se mnou vzdát. Přesto, že mě viděla takhle, ve vší mé zvrácenosti a zlu, které mě obklopovalo, zaprodala to nejcennější, co měla, pro to, aby mě zachránila a přivedla zpět. Do neutěšenosti, která tomu předcházela. Něco takového jsem stále dost dobře nedokázal pochopit. Něco takového se dalo nazvat jen jako neskutečná láska, která zaslepuje všechno ostatní včetně instinktu přežití, zdravého rozumu.

S povzdechem jsem ty myšlenky odehnal pryč.

„Byl rozčilený,“ pokračoval jsem pak. „Sice jsem s ním nestrávil tolik času, ale tohle byl dost děsivý pohled vzhledem k tomu, jak chladně vyrovnaně vystupoval při každém našem setkání. Mám pocit… pochybuju, že by s tím to, že i kvůli mně se Raul dostal k vám, nemělo nic společného.“

„Jo tak pocit,“ zhodnotil Matt ironicky a pokýval hlavou. „A na to máme všechno vsadit? Na tvůj pocit?“

„Matte,“ mírnila ho Trisha.

V tu chvíli se však seshora ozvaly výkřiky. Jessičiny výkřiky. Tak hlasité, že tlumeně pronikly až sem. Skousl jsem zuby a sevřel ruce do pěstí. Oba se na mě podívali.

„Ty tady jako budeš jen tak sedět?!“ nechápal Matt, když se vzpamatoval z toho, že se něco takového děje. A co jsem měl asi dělat, krucinál?!

„Potřebuje se vyspat,“ zhodnotil jsem se sebezapřením. Nejspíš to nepochopil, ale sám sebe jsem za tohle prohlášení a za to, že jsem se nutil nezvednout, abych ji z toho všeho vytrhl, nenáviděl. Při dalším výkřiku jsem jednu ruku uvolnil, opřel ji o hranu stolu a zajel si prsty do vlasů. A držel se, abych nevylítl. Abych ji toho utrpení nezbavil.

„To myslíš vážně?! To to prostě jen tak v klidu přejdeš?!“ V klidu? V klidu?! Zrychlil se mi dech. „Tak dost,“ rozhodl a zvedl se, z čehož jsem pochopil, že ji chce probudit za mě.

Prudce jsem se sám postavil na nohy a chytil ho za ruku, abych ho zastavil. O vteřinu později mě tiskl ke zdi, dlaň přiloženou na mojí hrudi.

„Co to krucinál děláš?!“ zděsila se Trisha a během pár vteřin stála vedle nás. Ale nezasahovala, zatím. Doufala, že přestane sám. Že neudělá nějakou pitomost.

Tohle byl reflex. Nechtěl mě zabít. Hlavně nemohl, kvůli ní. Ale vzhledem k jeho momentálnímu rozčilení prudce oddychoval a nepatrně se třásl, aby v téhle pozici opravdu neudělal ten další krok a zabránil si ve vyslání své energie do mého těla, i kdyby jen krátce, pro vybití emocí. Světle hnědé vlasy mu lehce spadly do očí, a když se ozval další výkřik, skousl zuby.

„Jak kruci můžeš poslouchat a dívat se, jak trpí, a nic neudělat?“ procedil mezi ně následně rozhozenou otázku.

„Myslíš, že bych tu jen tak seděl, kdyby tu byla třeba jen jediná zatracená možnost, co bych udělat mohl?!“ oplatil jsem mu stejným tónem, ve kterém, jako v jeho, zaznívala skrytá bolest a bezmoc. „Jenže o ničem nevím. O žádném způsobu jak to zmírnit, o ničem. Upínám se k tomu, že ji toho nějak zbavíme, ale do té doby jednoduše nevím, co mám dělat. Běž ji probudit, a za chvíli stejně bude muset znovu usnout, protože únava se nedá vydržet napořád. Z tohohle kolotoče prostě není úniku, jestli to nechápeš. Nemáš ponětí, o co tady jde,“ dodal jsem posléze. Semkl jsem rty, zatímco on se zvláštně pokřiveně uchechtl, pustil mě a couvl o pár kroků dál.

„Jasně. Jasně, já tím totiž neprošel. Na rozdíl od tebe, to se v tuhle chvíli vážně hodí,“ poznamenal ironicky.

Jo, věděl jsem, co si myslí. Nevyřčený dodatek jeho slov. Že tohle byla moje vina. Že Jess na tom teď byla jako já, a nestalo by se to, kdyby mě nikdy nepotkala. Že se do tohohle stavu dostala kvůli mně. Nechtěl to říct nahlas. Protože věděl, že ani já si nic takového nikdy nepřál. Že se tak rozhodla sama, že jsem tomu nemohl zabránit a udělal bych to, kdyby to šlo. Ale tahle skutečnost stejně znovu nadělala pořádně velké trhliny ve vztahu mezi námi dvěma, který se předtím přenesl sotva na úroveň vzájemné tolerance.

„Dobře, ujasnili jsme si, že nám na ní všem záleží,“ začala s povzdechem Trisha. „Nemohli bysme se teď na tuhle skutečnost soustředit? Jsme dospělí, ke všemu už pěkně dlouho. Až se mě Anne bude ptát, jak jsme na tom, nerada bych jí sdělila, že její bratr během promýšlení strategie málem zabil přítele její nejlepší kamarádky. Vsadím se, že v tom případě by sem během vteřiny přilítla. A to i přes ten fakt, že se nechce nějakou chvíli přenášet, když je po svém zajetí u démonů ještě pořád dost zesláblá.“

Hlavou mi prolétla myšlenka, že bych býval byl docela rád, kdyby se Anne nerozhodla spolu se svým synem už přesunout do svého nového bytu, sotva se mohla postavit na nohy. Přinejmenším než se dá zase pořádně dokupy, protože si byla vědoma toho, že v současném stavu by tu moc platná nebyla a jen by Jess přinášela další starosti. Uvítal bych její přítomnost. Z nějakého důvodu totiž stála na mojí straně, skrze to všechno. Nejspíš byla stejný blázen jako její kamarádka. Trisha kolísala tak nějak mezi, brala mě asi jen kvůli Jess a Matt… Matt byl kapitola sama o sobě.

Zatímco já se ocitl uprostřed podobných úvah, poslední zmíněný si právě nahlas zanadával do pitomců. Nechápal jsem proč.

„Anne!“ zvolal a rozhodil rukama, zatímco vlepil Trishe pusu na tvář. „Miláčku, jsi génius.“

„Co… já? Proč jako?“ nechápala.

„Než jsme šli tenkrát Anne zachránit, vyslal jsem do Jess trochu vlastní energie, abych ji mohl případně rychle najít a zjistit, jestli je v pořádku,“ začal vysvětlovat. „Nedošlo mi, že už ji necítím, ale teď vím proč. Raffael dal Jess do těla svoji energii, o dost větší dávku, vyrušila moji. Energii, která v ní tohle všechno vyvolává. Démonskou energii. Tu, kterou andělská může zničit.“ Ztěžka jsem vydechl.

„To… myslíš, že…“

„Že bysme to z ní možná mohli vytáhnout. Úpis tím nezrušíme, ale mohli bysme jí ulevit alespoň v tomhle ohledu.“ Zůstal jsem stát naprosto omráčený. Tohle bylo až příliš dobré, aby to byla pravda. A přitom… kruci, jak je možné, že to nikoho z nás nenapadlo dřív?!

Trisha zaváhala, po prvním zásahu ochromení.

„Jenže…“ zavrtěla hlavou a hlasitě povzdechla, „hele, musíme vzít v potaz všechny možnosti a nepropadat přílišnému optimismu. Když anděl tahá energii z démona nebo naopak, tak to přeci bolí. Jenže naše těla toho snesou o dost víc než lidská. Co když to Jess… Co když by to nemusela vydržet?“ Po téhle poznámce se kolem rozhostilo nepříjemné ticho.

„Krucinál,“ zaklel Matt a sevřel ruku v pěst. Záhy na to seshora zazněl další bolestný výkřik. Trhli jsme sebou, jako na povel. A pak se můj a jeho pohled spojil. V nevyřčené otázce, která se ve vzduchu rozhostila. Měli jsme ji nechat dál takhle trpět, když jsme možná konečně nalezli způsob, jak ji toho zbavit? Matt nabral do plic o něco prudší nádech.

„Můžeme přestat… když to bude příliš bolet, tak…“ Zaváhal jsem. Do háje.

Uhnul jsem pohledem a mlčel. Několik vteřin.

„Nejspíš… by o tom měla rozhodnout sama,“ hlesl jsem pak s přemáháním. Rozhodně jsem neměl právo udělat něco takového za ni. Matt by sotva riskoval pokračování v průtoku andělské energie jejím tělem, kdyby bylo jasné, že jí to ubližuje až moc. Ale kdyby ji to mělo bolet z poloviny tolik jako nás… Jedna větší dávka bolesti jako vykoupení za budoucí klid…

Ne. Ne, o tomhle jsem neměl právo rozhodovat. O tomhle neměl právo rozhodovat nikdo jiný, než ona sama.

---

Jessica

Křičel. Tak neskutečně úžasně křičel. Jako bych ho zevnitř rvala na kusy. A i když jeho tělo zůstávalo vcelku, ten pocit se vlastně dal popsat přesně takhle. Křičel, zatímco má dlaň mu do těla vysílala nepředstavitelnou agónii. Dívala jsem se na jeho tvář zkřivenou bolestí, jak moje energie pálila jeho buňky na popel a jeho životní sílu očerňovala a přiváděla do mých vlastních žil. Oboje z toho, jeho utrpení i příval jeho síly do mě, rozechvívalo mé tělo v té nejsladší extázi.

Dívala jsem se. A křičela sama. Právě proto, že jsem cítila tohle. Že jsem se jen dívala, zatímco on se zmítal v křečích, trhal sebou v poutech, co ho držely na místě, marně prosil o slitování, marně se pokoušel dostat pryč z mého smrtícího doteku.

Že jsem se jen dívala. S úsměvem. A poté, co přestal bojovat, co jsem z něj vysála poslední kapku a navždy tak jeho existenci smazala z povrchu zemského, jsem ho tam prostě nechala ležet. Bez zájmu…

---

Prudce jsem vylítla do sedu, zalapala po dechu. Nemohla jsem nabrat do plic ani jediný příděl kyslíku… Několik vteřin.

Zatraceně, věděla jsem, že já ho nezabila. Byla to Raffaelova práce. Jen další odraz toho, co měl na svědomí. Ale jak… Jak jsem mohla nevnímat, co jsem v tu chvíli cítila já?! Já ten pocit milovala. Já nebo on?! Už jsem se v tom ztrácela.

Co když jsem já sama měla v sobě něco špatného? Co když to byl důvod, proč se to ve mně tak uchytilo? Tak snadno. Tak moc.

Větší dávka, dostala jsem větší dávku kvůli tak krátké lhůtě… Ale toužila jsem po tom. Co z toho, co jsem byla, jsem ještě byla opravdu já?!

Myšlenky zmateně bloudily v mé hlavě a překřikovaly se, jedna přes druhou. Zabořila jsem tvář do dlaní. A třásla jsem se. Třásla…

„Jess…“ uslyšela jsem blízko sebe známý hlas. Danielův hlas. A to hebké vyslovení mého jména bylo jako záchranné lano, ke kterému jsem se okamžitě z plných sil přitiskla. Držel mě v náručí, pevně. Visela jsem mu kolem krku a na tom svém jsem cítila jeho zrychlený dech, zatímco jeho dlaň konejšivě přejížděla po mých zádech, mezi pramínky vlasů. Nevím, jak dlouho jsme takhle zůstali. Zdálo se to jako věčnost. Celá věčnost, než se moje srdce alespoň trochu uklidnilo, než jsem dokázala zpoza zavřených víček odehnat obraz toho muže, anděla, jehož zkázy jsem dnes byla v další noční můře svědkem.

„Jess,“ šeptl Daniel a políbil mě do vlasů. „Lásko, já… tedy, my všichni… Chtěli bysme si o něčem promluvit.“

Díky jeho slovům mi došlo, že tu nejspíš není jen on. Nepatrně jsem se od něj odtáhla, uviděla jsem Matta a Trishu stát ve dveřích pokoje. V jejich tvářích se odrážela starost, a… Skousla jsem rty, stočila pohled jinam. Výborně. Už mě v tomhle stavu viděli i oni.

„Možná jsme přišli na způsob, jak…“ začal Matt po několika vteřinách ticha a já ho přerušila, když jsem prudce zavrtěla hlavou.

„Říkala jsem přece, že to máte nechat být. Nechci, aby se někomu kvůli mně něco stalo.“

„Jess, poslouchej mě.“ Ucítila jsem na tvářích Danielův dotek, jak mě jemně přiměl se na něj podívat. A já se dívala. Na pramínky jeho černých vlasů, na ostře řezané rysy jeho tváře tvořící perfektní obraz v kombinaci s jemnými. Na jeho nebesky modré oči, uvězněné na zcela opačné straně v boji dobra a zla, než měl původně stát, jen proto, že vlastní věčnost vyměnil za to, aby dívka, kterou miloval, mohla žít.

Dívala jsem se do těch očí, které dokázaly tolik zraňovat, aniž by to on sám chtěl, když ho jeho démonská část přemohla, které nádherně rozechvívaly mé nitro a dodávaly mi klid kdykoliv jindy, když byl opravdu sám sebou. Opět jsem se v těch hlubinách zcela, naprosto a nenávratně ztratila. A jakmile se lehce pousmál, váhavě, s příchutí trpkosti, věděla jsem, že on ví. Že si je díky mým myšlenkám vědom, že pouhý ten pohled mě přiměl uklidnit dech a naslouchat jeho slovům, ať už chtěl říct cokoliv.

„Nejde o nic, kvůli čemu bysme riskovali životy,“ začal tiše. „Jde jen o tebe. O to, že…“ zaváhal, přemýšlel, jak tu větu dokončit.

„Možná jsme přišli na to, jak tě zbavit toho, co teď prožíváš. Na úpis by to nemělo vliv. Ale to všechno kolem by přestalo,“ dokončila za něj Trisha. Překvapeně jsem vydechla. Šokovaně. Nevěřícně.

„V čem je háček?“ zeptala jsem se po pár vteřinách a stočila pohled zpátky k Danielovi, poté, co jsem ho odlepila od ní. Musel tu nějaký být. Jinak by se netvářil… tak, jak se tvářil.

„Andělská energie může z těla odstranit démonskou, ale… bolí to. Nejspíš by to bolelo i tebe, i když za normálních okolností energie na lidi neúčinkuje tak, jako na nás. A ty jsi jenom člověk, není jisté, že by…“ Ani to nemusel doříct, bylo mi to naprosto jasné. Nemusela bych to přežít…

„Taky je možné, že to bude ničivě účinkovat jen na energii v tobě, nebo přinejmenším z větší části,“ poznamenal Matt váhavě. „Tohle se nestane během vteřiny, můžeme začít zvolna, kdykoliv přestat, aspoň… mohlo by se to zmírnit alespoň trochu, i kdyby bylo jasné, že se nepodaří odstranit všechnu, aniž by tě to poznamenalo.“

Všechnu bychom koneckonců ani odstranit nemohli. To bych jim nedovolila. Nechtěla jsem domýšlet, co by se stalo, kdyby Raffael přišel na to, že se mnou ztratil spojení, že jsme ho takhle obešli. Pokud jsme tedy vzali v potaz tohle…

Skousla jsem rty.

„Nebudu ti lhát,“ vzdychl Matt, „to, že tě to bolet bude, na jakékoliv úrovni, je mnohem více pravděpodobné než opak. Musíš… Musíš se sama rozhodnout, jestli do toho chceš jít.“ Nabrala jsem do plic o něco prudší nádech. Po chvíli jsem zavrtěla hlavou.

„A tohle všechno… by přestalo? Nebo se alespoň zmírnilo?“ ujišťovala jsem. Přikývl.

„Způsobuje ti to ta energie. Takže bez ní…“

Polkla jsem. A pak jsem pevně stiskla víčka k sobě, než jsem třaslavě přikývla.

„Udělejte to.“

„Jsi si jistá?“ Otevřela jsem oči a zachytila tak pohled Trishy, váhavý, soucitný.

„Jo,“ šeptla jsem lehce roztřeseně. „Jo, jsem si jistá.“ Jestli to byla možnost, jak by mě mohli toho všeho ušetřit, tak jsem byla připravená to zkusit. I když představa bolesti, tentokrát dobrovolné, rozhodně nebyla příjemná.

Trisha s Mattem si vyměnili pohledy, nakonec to byl on, kdo s povzdechem přistoupil ke mně. Další zaváhání.

„Tak už to kruci udělej,“ pobídla jsem ho, zatímco mi srdce bušilo jako o závod. Myšlenka na budoucí utrpení mi sevřela nitro, ale skousla jsem zuby, odhodlaná to vydržet. Až do chvíle, než se sehnul, než jeho ruka zamířila k mojí. Až do vteřiny, která předcházela tomu, než by překonal poslední milimetry a dotkl se mé kůže.

V tu chvíli se ve mně náhle něco vzepřelo a já vyjekla a prudce vyzvedla nohy na postel, na které jsem seděla, rychlostí blesku jsem se vzdálila co nejdál od něj.

„Jess?“ zeptal se nechápavě.

„Co se stalo?“ zajímala se Trisha.

„Jestli sis to rozmyslela…“ Umlčela jsem Danielova slova prudkým zavrtěním hlavou.

„Nerozmyslela, já… Já nevím, co…. Nevím, co se stalo.“ Něco tam… něco uvnitř mě naléhalo, že to udělat nesmím, bránilo mi v tom.

„Jess...“

„Zůstaň tam, nepřibližuj se ke mně!“ vyhrkla jsem téměř hystericky, když se mě Matt pokusil přimět přestat se vyděšeně krčit na druhé straně postele a naklonil se o trochu blíž. Já sama jsem sebou trhla a znovu se posunula dál od něj, v záchvatu paniky naprosto ignorujíc fakt, že už i tak sedím na samém okraji. Daniel, který to celé už chvíli ostražitě sledoval a pomalu se posunul blíž ke mně, mě ve vzduchu zachytil dřív, než jsem sebou praštila o zem.

Schoulila jsem se v jeho náručí, zatímco ti dva si zřejmě vyměnili pohledy beze slov.

„Myslíš, že… Že za tohle může Raffael?“ zeptala se Trisha Matta váhavě. Semkl rty do pevné linky, z čehož byla jeho odpověď jasně patrná. Co jiného by to bylo. „Ale jak, zatraceně?!“

Už jsem ji nevnímala. Nikoho z nich. Kromě Daniela. Zabořila jsem tvář do jeho hrudi a lačně nasávala jeho vůni, jako by to bylo to jediné, co mě ještě drželo pohromadě. V jeho náručí jsem se cítila bezpečně. Ještě víc právě v tuhle chvíli. Možná to mělo co dělat i s tím, že byl teď jediná osoba v místnosti, ke které jsem patřila i co se toho uvnitř mě týče. Temnota hledající temnotu, hráz proti andělské přítomnosti. To ale sotva byl ten pravý důvod. On byl můj anděl. Můj anděl, co mě ovinul černými křídly a chránil mě, i když sám neměl jak. Čistá duše ztracená v černi už přes pět století, a přesto mi dal právě on, neprávem ocitnutý mezi démony, pocítit tak silnou lásku, jakou jsem celý život marně hledala. Můj anděl z hlubin pekla...

„Co budeme dělat teď?“ Ta nejistá otázka náhle zazněla místností a já si uvědomila, že jí Trisha protrhla ticho, které se tu rozhostilo snad už o několik minut dříve. Ale nikdo z nás neodpověděl.

Autor: Withoutalight, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dotek temna - 2.: