OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dotek temna - 24.

Vyšel jsem z místnosti jako v omámení. Anne mi věnovala starostlivý pohled. To ostatně všichni kolem. Kromě Karen, která mezitím někam zmizela.

„Karen se šla poradit s ostatními nejvyššími, jestli je něco nenapadne…“ osvětlil Matt, jako by věděl, o čem přemýšlím. Jako by na tom vůbec záleželo. Dle jejích vlastních slov si nepamatovala na žádný případ, kdy by se někdo snažil o to, co my. Zachránit upsanou duši. Přinejmenším ne žádný, který by vyšel. Pokud by to tak bylo, tak by přece věděla, co dělat! V tom případě by věděla, jak velký háček v tom je!

Opřel jsem se o opěradlo křesla, zprudka dýchal. A snažil se najít alespoň tu nejvíce vratkou půdu pod nohama uprostřed vzduchoprázdna. Něco! Potřeboval jsem něco, cokoliv! Cokoliv, čeho bych se mohl chytit. Cokoliv, co by zachránilo nezachránitelné.

Tu zatracenou smlouvu mohl zrušit jen on… Co tohle, sakra, bylo za blbost?! Zaryl jsem prsty do polstrování, než jsem pevně semkl rty a beze slova znovu zamířil do sklepení. Neměl jsem ponětí, jak dlouho jsem byl odtamtud pryč, nevnímal jsem čas. Zřejmě dost dlouho na to, aby se Raffael znovu probral. Přiřítil jsem se k němu, nevnímal jsem nic kolem. Ani Matta, který mě okamžitě následoval, když jsem vystřelil z místnosti.

„Jak jinak se ta smlouva dá zničit, zatraceně?!“ vyhrkl jsem. Následoval jen další jeho pobavený smích. Krucinál! Odmítal jsem to přijmout, to, že neexistoval jiný způsob, než aby to udělal sám. Ale pokud by věděl o něčem jiném, tak bych to snad v jeho hlavě viděl!

„Právě teď zbývají zhruba… hmm… dva dny. A jestli si myslíš, že teď na poslední chvíli skutečně přistoupíte na tu dohodu a bude zabíjet, aby prodloužila smlouvu, můžeš si ušetřit snahu. To byla jen moje dobrá vůle. Jestli jsi to chtěl přijmout, měl jsi to udělat včas. Teď už je na to pozdě. Za dva dny umře, bezpodmínečně. A to dítě s ní. Asi bys měl jít radši za ní a využít toho,“ řekl. „Tik tak,“ poznamenal.

„Ty šmejde,“ vyjel na něj tentokrát Matt sám, ale já jeho ruku zadržel, dřív, než se ho vůbec stačil dotknout. Stačila dávka a poslal by ho zpátky do bezvědomí. Na tohle jsme, kruci, neměli čas!

„Nech mě tu s ním chvíli o samotě,“ vydechl jsem. Viditelně zaváhal. „Matte,“ významně jsem na něj pohlédl. Po chvíli jen vzdychl.

„Neudělej nějakou pitomost,“ doporučil mi a přeci jen nakonec vyšel z místnosti. Stočil jsem pohled zpět k Raffaelovi. Musel tu zatracenou smlouvu zrušit sám. Jediná možnost, o jaké jsem věděl. Jenže jak? Jak jsem ho k tomu měl dokopat, když na něj nic nezabíralo?! Když snesl cokoliv při myšlence, jak to ničí mě?! Sakra! Do háje!

Semkl jsem rty a přistoupil blíž k němu, jediným trhnutím odstranil pouta z jeho nohou i rukou. Ušklíbl se. „No, to se konečně dostáváme na zajímavější půdu.“ Bylo mi jasné, že vyjednávat s ním sotva bude mít nějaký efekt, když neudělám tohle. A to bylo to jediné, co mi zbývalo. Vyjednávat.

„Tak co, kruci, chceš?“ vydechl jsem, když si s elegancí sobě vlastní promnul zápěstí a pomalu, s klidem, i když třaslavě kvůli slabosti se vyzvedl do sedu a spustil nohy ze stolu. Nepostavil se. A po téhle otázce po mně úkosem šlehl pohledem s dalším mrazivým úsměvem.

„Trpíš, trpí, trpíte,“ shrnul to jako nějakou pitomou dětskou říkanku. „Takhle mi to docela vyhovuje.“

Zavrtěl jsem hlavou. Nikdy bych neřekl, že mi bude Raul tak bytostně chybět. Když jsme přišli o něj, ztratili jsme jedinou páku, do hajzlu.

„Musí být něco, co chceš…“ hlesl jsem. Marně jsem se snažil skrýt zoufalství. Nejenže se do mého hlasu odrazilo, ale prostoupilo ho skrz na skrz, zcela ho zaplavilo.

Jeho pohled ztvrdl, černé oči mě zpoza pramínků vlasů, které mu spadly do čela, probodly a nechaly mě se roztříštit na milion částeček. „Povím ti, co chci. Abys zaplatil za to, co jsi mi způsobil. Abys všechno ztratil, znovu, když ti to jednou nestačilo. Díval se na to, jak ti to, co pro tebe nejvíc znamená, tvým přičiněním proklouzává mezi prsty. Abys zbytek věčnosti žil s tou vinou, aby tě každý den a každou vteřinou stravovala. Zradil jsi mě, Marco, opovážil ses jít proti mně. Útočit na mě samého, zavřít mě tu jako krysu.“ A Raul. Zemřel kvůli mně. Bylo mi jasné, že jeho ztráta byla další podstatná položka na seznamu. Jeden z důvodů, proč se právě on teď znovu otřásal záchvěvem vzteku. A možná nejpodstatnější. „Chci, abys za to zaplatil i s úroky,“ pokračoval a po dalším záblesku chladu v očích mu zacukaly koutky. „Proč bych měl do toho zasahovat, když se právě přesně to děje?“

Ztěžka jsem vydechl. Opravdu byl konec? Nebyla možnost… Nemohl jsem udělat vůbec nic?! Chtěl, abych trpěl…

„Tak si vezmi zpátky mě,“ vyhrkl jsem hned. Pobaveně nadzvedl obočí. „Dělej si se mnou, co chceš, jen… Jen nech Jessicu jít,“ zopakoval jsem. Co záleželo na tom, jestli mě znovu ovládne a donutí dělat… cokoliv si zamane. S největší pravděpodobností by to ostatní alespoň konečně donutilo se mě zbavit. Matt to při tomhle mém stavu už jednou udělat chtěl… A i kdybych přežil? Radši ať strávím věčnost v téhle noční můře jako bezcitný stroj já, než ona.

„Víš, to, že takhle naléháš, abys všechno to věčné utrpení mohl vzít na sebe, jen potvrzuje to, že takhle budeš trpět mnohem víc,“ poznamenal. „Proč bych to měl měnit?“ Zaplavila mě další vlna zoufalství, silnější než předchozí. Každičkou buňku, do poslední. Přemýšlel jsem, marně, co bych měl dělat. Nebylo nic. Něco mohl změnit jen on a… A on na to neměl ani pomyšlení. Nitro se mi stáhlo, několik rozhozených nádechů opustilo mé rty.

A pak jsem klesl na kolena k zemi, přímo před ním. Aniž bych vnímal náraz na tvrdý povrch pode mnou. Sklonil jsem hlavu, krátce stiskl víčka k sobě.

„Prosím,“ šeptl jsem roztřeseně. Ano, po tom všem jsem ho prosil. Zoufale. Klečel jsem před ním, naprosto zlomený, zničený, konečně znovu naprosto závisející na jeho rozhodnutí. Prokazoval jsem nejvyšší pokoru muži, kterého jsem nejvíce nenáviděl, muži, který mi zničil život… Muži, který měl v rukou ten její a byl zřejmě jediný, kdo ji mohl propustit. Pevně jsem sevřel látku riflí mezi prsty, abych zadržel v očích slzy beznaděje. Třaslavě jsem zavrtěl hlavou. „Udělám cokoliv,“ vzdychl jsem. „Prosím, já… poníženě tě žádám.“ Nadzvedl jsem hlavu, když jsem na bradě ucítil jeho dotek, který mě k tomu lehkým tlakem donutil. K mrazení vyslanému do mého těla tou skutečností se přidalo další, doprovázené polknutím, když zaklesl pohled do mého.

Znovu jsem byl tady, nejnižší z nejnižších, co se připlazil zpět tam, kam patřil. Do prachu u jeho nohou. A žadonil jsem o slitování jako mrzký červ. Krčil jsem se před ním, i když byl teď sotva silnější než nejslabší z lidí, i když teď jsem měl já sám víc síly než on. A bylo to dokonale absurdní. Protože zároveň třímal, co nade mnou na světě mělo největší moc. Jízlivý úšklebek roztáhl jeho rty.

„Bylo to tak těžké? Pozdě jsi pochopil, kde je tvoje místo. Kdyby ses tak hloupě a tvrdohlavě nesnažil utéct před vlastním osudem, tohle by se nikdy nestalo. Můžeš si za to sám. A víš, jak to chodí, za chyby se platí.“ Projel mnou třes, zatímco on mě pustil. Znovu jsem sklonil hlavu k zemi, ještě o trochu níž, a nabral do plic o něco prudší nádech.

„Pane, prosím,“ téměř jsem vzlykl. Hlouběji už jsem se snad ani propadnout nemohl. Zbavil jsem se veškeré hrdosti, kterou jsem měl, kterou jsem si zachovával dokonce i v době, kdy jsem skutečně patřil mezi nejposlednější z jeho mužů. Klidně bych ho teď nechal, aby po mně šlapal, sevřel mě do okovů, spráskal jako neposlušného psa. Nechal bych ho udělat cokoliv výměnou za to, aby ona mohla dál žít.

Obě… Jessica i Eileen.

Ale jen jsem ho tím rozesmál. Ten zvuk se do mě zařízl a začal mě trhat zevnitř. „Myslíš, že když mě jednou oslovíš pane, tak tím všechno smažeš? Podívej se na sebe, jsi ubohý. No, alespoň ti to konečně došlo.“ Ruce mi samovolně sklouzly po klínu o něco níž a já pár vteřin nato tiskl čelo k chladné zemi pode mnou s úpěnlivou prosbou na rtech.

„Prosím,“ opakoval jsem už jako mantru, zatímco několik slz si konečně našlo cestu ven. „Pane, udělám, co budete chtít, klidně roztrhnu celý svět vejpůl, já… udělám cokoliv.“ Pár vteřin bylo ticho prostoupené jen mými přerývanými nádechy. Pak do mě kopl a já skousl zuby.

„Vstaň,“ poručil mi přísně. Poslechl jsem ho. Naznačil mi, abych se sklonil blíž k němu, a sotva jsem s tím začal, chytil mě za ruku a hrubě mě přitáhl tak blízko, abych jasně slyšel slova, co mi tiše, ale přesto s neuvěřitelným důrazem, který přímo křičel definitivností, zašeptal přímo do ucha: „Užij si následky svých činů. Doufám, že se v té vině zalkneš. Protože já ji nikdy nenechám jít, slyšíš? Nikdy.“ Zachvěl jsem se. Když mě pustil, couvl jsem o pár kroků dozadu a zakolísal, tak tak jsem nabral zpět rovnováhu. Propaloval mě nenávistným pohledem, zároveň se ale nejspíš právě krutě bavil nad zoufalstvím, které mě naplnilo. A já jednoduše nedokázal dál zůstat tady.

Vylítl jsem z místnosti tak rychle, jak jsem dokázal. Všechno jsem měl jako v mlze. Jen odkudsi z dálky jsem si matně uvědomoval, že na mě Matt zmateně zavolal a nejspíš se pak ztratil uvnitř, aby ho znovu spoutal a zabránil mu tak v útěku. Nevnímal jsem. V hlavě mi s důrazností hlasitých bubnů pulzovala jen touha zmizet. Pryč, pryč. Když už ne z existence, tak alespoň z blízkosti všech kolem. Všech hlasů, co by se snažily mě uklidnit, povzbudit, cokoliv. Chtěl jsem být sám. A chtěl jsem… Práskl jsem za sebou dveřmi na půdu, zrychleně jsem dýchal. Odsud. Pryč. Aspoň na chvíli. Copak jsem mohl?! Mé možnosti byly dost omezené, když jsem se dle dohody nedokázal přenést někam daleko. Stejně tak by mi sotva dovolili v tomhle stavu vyjít ven hlavními dveřmi. Lidi na ulici… právě teď o to lákavější příležitost to všechno, co mě rvalo na kusy, potlačit. Půda byla jediné útočiště, které mi zbývalo.

Sevřel jsem dlaně do pěstí, skousl zuby a zády se přitiskl k dřevu za sebou. Bylo to na dosah… a tak nemožně daleko zároveň. Měli jsme smlouvu, toho, kdo ji vlastnil, a nestačilo to. Chtělo se mi brečet, řvát, něco rozmlátit, cokoliv, tlak emocí uvnitř se zkrátka nedal déle snést.

Udělal jsem to.

První to schytala nějaká stará skříňka v rohu. Ozvala se rána, když jsem s ní třískl na zem tak silně, že se neudržela pohromadě. Věšák letěl do protějšího rohu hned vzápětí. Nějaké krabice se starým harampádím jsem nakopl tak silně, že se jejich obsah ve zvláštní směsici zvuků rozsypal na podlahu. Bylo tam i pár sklenic a dalších skleněných věcí. Jen vteřinu nato jsem popadl první, která mi přišla pod ruku, a mrštil s ní o stěnu, kde se roztříštila na kusy. Ztěžka jsem oddechoval, náhle jsem si uvědomil vlhko ve své dlani. Stočil jsem oči tím směrem a zjistil tak, že se z rány na ní řine krev. Buď jsem sklenici stiskl moc silně, nebo jsem ji předtím stačil poškodit a ostré sklo se mi zařízlo do kůže. Bylo to jedno. Trocha krve by mi rozhodně nemohla zabránit v tom, abych to tady celé srovnal se zemí. Jen pro tu chvíli, záblesk surové devastace, ve které se budu moct vybít, přestože jsem potřeboval a bytostně nenáviděl jiný její druh. Při pohledu na krev v dlani se mi však vybavilo něco jiného. Tenkrát jsem taky stiskl sklenku příliš silně… A alkohol na jejím dně nijak nepomáhal ve snaze zapomenout na vzpomínky, které se mi vracely. Ve snaze zapomenout na Cristinu…

Ta myšlenka mě přiměla zastavit. Navrátila mě do reality. Kruté, temné, ledové reality. Polkl jsem, zatajil dech. Dlaň se mi roztřásla a já ten třes zkrátka nemohl zastavit. Vzpomínka na moji malou sestřičku mi vzala vítr z plachet právě ve chvíli, kdy jsem se zoufale potřeboval vybít, abych se nerozpadl. Přitom i ona byla součástí toho, co mě uvnitř sžíralo. Moje vina, kterou jsem toužil spontánně vymlátit. Naprosto nelogicky mě její připomínka odzbrojila a nedovolila mi to. Kdyby mě teď viděla…

Kdyby mě viděla v tom všem předtím.

Třes mezitím postoupil do celého těla a já semkl rty. „Kurva,“ sykl jsem na účet celé situace, zatímco jsem zacouval zády ke stěně. Spíš jsem do ní narazil, jak jsem si náhle nebyl jistý na nohách. Svezl jsem se podél ní k zemi, zaklonil hlavu a ztěžka vydechl. Co jsem měl dělat?

Proč bych měl vůbec ještě něco dělat?! Proč, když už jsem v ničem neviděl smysl?! Nic už nemělo smysl. Vše jen odteklo pryč v jednom obřím děsivém víru, který vzal pryč všechno, doslova všechno, moji naději, moji sílu, víru v cokoliv, která přes to, kolikrát jsem myslel, že jsem ji dávno ztratil, stále zůstávala v mělkém, sotva patrném nánosu uvězněná za nehty, aby se v nestřežený okamžik znovu probudila a rozšířila, aby mě zaplavila záchvěvem klamného tepla uprostřed toho, jak na mé tělo ve skutečnosti donekonečna útočila chladná, nemilosrdná zima, která mě pomalu, ale jistě zabíjela. Záchvěv iluze tepla, který mě zas a znovu přiměl si myslet, že ještě existuje šance, že se všechno napraví, že dávno není po všem, jen abych se nebránil, abych se nechal ničit, bez protestů, bez boje, bez snahy o odpor. Teď, teprve teď mi bylo konečně jasné, že jsem nejen dávno dosáhl na dno, ale že jsem se celý ten čas dusil kdesi hluboko pod ním, co víc, že právě tam jsem stáhl i ji, Jessicu. A ona neměla šanci zůstat naživu, v jakémkoliv slova smyslu, od první chvíle, co se mi odevzdala, co ignorovala volání zdravého rozumu a rozhodla se přitisknout do mé náruče, smrtícího sevření. Moje vina. Všechno to byla moje vina. Za to všechno jsem zatraceně mohl já! Já, já, já! Monstrum, které od začátku ničilo všechno kolem sebe! Už nebyl důvod bojovat! Už nebyl důvod k ničemu! Mohl jsem jen zůstat zhroucený na zemi a sledovat, jak se poslední trosky řítí k zemi...

Uslyšel jsem blízko sebe kroky, ale nereagoval jsem. Bylo mi jedno dokonce i to, že mi z očí znovu začaly téct slzy, bylo mi jedno, kdo mě uvidí. Svět přestal existovat…

„Danieli?“ oslovil mě kdosi váhavě. Matt. Možná mě sem přišel zkontrolovat, to, že něco neprovedu, že to nade mnou nepřevzalo kontrolu v tomhle ohledu.

„Je po všem…“ Vzmohl jsem se nakonec na jediný výdech. „On tu smlouvu nezruší… Prohráli jsme… Prohráli jsme už dávno…“ Vlastně nevím, proč jsem to říkal. Proč jsem dával najevo, že nejsem úplně mimo. Že jsem při smyslech, že vnímám. Což to všechno vlastně dělalo o tolik horší. Kdyby si myslel, že mě to přemohlo i v tomhle ohledu, že se na ně každou chvíli vrhnu, možná by se konečně rozhodl mě zlikvidovat – a tentokrát to dokončit. Ta myšlenka byla nadmíru uspokojující a zcela upoutala moje rozdrásané, zničené nitro. Chtěl jsem pryč… „Zabij mě…“ vydechl jsem náhle tichou prosbu. Vlastní hlas jsem nepoznával, přišel mi cizí, vzdálený. Ale tak jsem si koneckonců dávno připadal i já sám.

„Cože?“ ozvalo se nevěřícně.

„Slyšel jsi,“ stočil jsem pohled k němu, „už není důvod, proč bych měl dál dýchat. Udělal bych to sám, kdybych mohl… Jenže ani tohle, zatraceně, nezávisí na mém rozhodnutí. Já sám to nezvládnu… Prosím, zabij mě…“ požádal jsem znovu. Rozhodně zavrtěl hlavou.

„Ani náhodou,“ sdělil mi. Trpce jsem se ušklíbl.

„Stejně jsi to chtěl celou dobu udělat,“ poznamenal jsem. „A několikrát jsi k tomu byl i blízko. Nemusíš dál potlačovat svoji přirozenost, to, co držíš na uzdě. Jestli se bojíš, co ti na to řeknou ostatní, klidně to můžeš hodit na to, že jsem se sesypal, že šlo o sebeobranu… Konečně můžeš vybít nenávist a vztek a napravit tu chybu, že jsi mě tenkrát vůbec nechal naživu.“

Semkl rty. „A co Jess, hm?“ vpálil mi pak do tváře. „To vážně hodláš být takový zbabělec a klidně ji v tom všem nechat?!“

„V čem konkrétně?“ ušklíbl jsem se. „Pár dnech bezmoci, ze které se už nedá dostat? Ve staletích bezcitného vraždění, na které se stejně budu moct jen stejně bezmocně dívat?!“ Při té představě jsem se zachvěl. To bych nezvádl. Tohle už opradu ne. Snad jsem byl vážně zbabělec. Nedokázal jsem se postavit před všechno, co jsem způsobil, a následky, které to neslo. Nedokázal jsem si ani představit strávit zbytek věčnosti tím, že si nechám nořit ty pomyslné čepele do masa a neviditelným rukám dovolím trhat mé nitro na cáry, zas a znovu. Hádal jsem, že takhle si lidé představovali peklo. A já bych si nezasloužil nic menšího. Jo, nejspíš jsem opravdu byl zbabělec. Znovu jsem chtěl udělat to, co mi šlo nejlíp – utéct. To, co mi zároveň vždycky katastrofálně nevyšlo. Protože čím usilovněji jsem běžel, tím hloubeji jsem se propadal. A teď? Teď bylo pozdě změnit to, co se stalo. Nic nemělo pomoct. Zůstal mi jen život bez života. Ale jaký mělo význam nechat se ničit, když to stejně nemělo nic změnit?

Cítil jsem, jak mi po tváři stekla další slza, a sklonil hlavu k zemi. „Beze mě jí bude líp…“ vzdychl jsem. „Kdyby mě nikdy nepotkala, měla by teď možná už šťastný život s někým normálním. Nedokážu nic, než ničit všechno, na čem mi nejvíc záleží. Můžu jí ze života konečně vypadnout alespoň na těch pár dní, co zbývají. Už stejně nemůžu udělat vůbec nic... Beze mě jí bude líp…“ zopakoval jsem.

Pár vteřin po tom, co jsem to dořekl, bylo ticho. Pak mě pevně chytil za ruku a prudce, tvrdě a nekompromisně mě vytáhl na nohy. „Zatraceně, chlape, vzpamatuj se,“ sykl mi do tváře, když mě přitiskl ke zdi. „Jess kvůli tobě upsala duši, do háje. Mám se koukat na to, jak její oběť vyjde nadarmo?“

„Jess to udělala, aniž by chápala, co vlastně dělá,“ namítl jsem. „Teď toho určitě lituje. Neřekla to, ale jak by nemohla?! Už mě od sebe i odehnala. A jako démonka, navíc zbavená všeho, čím je, mojí vinou, se stejně nebude o nic zajímat.“ Neměl ponětí, jaké to je. Když někdo jiný uzavře všechno dobré, co v tobě zbývá, tak, že se k tomu nikdo nedokáže dostat. Já si to pamatoval až příliš dobře.

Nebylo to, jako bych přišel o vlastní vůli. To chladně vraždící monstrum jsem byl já. A chtěl jsem to, všechno. Krev, násilí, smrt. Pamatoval jsem si to všechno, co jsem cítil k Jess, vinu, všechno, ale nemělo to význam. A bylo to úžasně osvobozující se nestarat. Nic necítit. Až mě to i v tuhle chvíli děsilo. Intenzivní konejšivé nic.

„Máme Raffaela,“ připomněl. „To on ti to způsobil, jestli nikdo jiný nemůže, alespoň když jsi pod něčím vedením, tak ona vnímat bude. Zůstane sama sebou, jako ty.“ Proč mi prolétlo hlavou, že vlastně nevím, jestli to není o to horší? Horší, než kdyby ničila jen všechno kolem sebe, ale jí samotné se nemohlo nic dotknout. Semkl jsem rty a odstrčil ho od sebe.

„A co to asi tak vyřeší?“ vykřikl jsem rozlíceně. „On je jedním z nejvyšších démonů, myslíš, že bude dlouho trvat, než ho někdo najde a osvobodí?! Minimálně až někdo přijde zabít ji, což je nevyhnutelné, dokud ta smlouva existuje? A i kdyby se to nestalo, kdyby ho tu nenašli, kdyby ho nenašli vůbec, ty nevíš, co to tvoje „jako ty“ znamená. Naprostá devastace duše. Každá připomínka vin, temných vzpomínek, tne do živého, až máš v sobě tolik děr, že je s podivem, když stále držíš pohromadě. Sílí a přidávají se další, v tomhle životě se jim nevyhneš. Přijde ti to jako idylka? Ta zkurvená představa společného utrpení bok po boku na zbytek věčnosti? Když ji to taky dožene, když bude k uzoufání chtít cítit krev na svých prstech a zároveň se za to proklínat? Myslíš, že ji to nezničí? To ani nemluvím o tom, jak se bude cítit už v prvních vteřinách, když ta malá…“ zadrhl se mi dech, hlas mi selhal. Nedořekl jsem. Nedokázal jsem to. Jen na to pomyslet, jen to říct. Když naše dcera umře… Jak drtivá bude skutečnost, jestli i pouhá letmá myšlenka na to nesnesitelně táhla k zemi?!

Ztěžka jsem vydechl, zavrtěl hlavou. Dlaní jsem si zajel do vlasů, v očích mě stále pálily slzy. Jasně, že bych zůstal s ní a vypil ten trpký pohár až do dna, kdyby… Ne, sama mě nejspíš už nebude chtít vidět. Tohle všechno bylo zkrátka poslední kapka. Zůstala z nás jen hořkost. Neviděl jsem smysl v tom, abych jí svojí blízkostí jen věčně připomínal, co jsem jí vzal. A navíc… Byla tu ještě další podstatná věc. Nový úšklebek se mi rozlil na rtech.

„Ona na tom možná, jen možná, bude jinak. Možná bude mít štěstí alespoň v tom, že nebude muset zabíjet, když vzala život jen jednou. Že ten tlak nenaroste natolik, aby ji to nutilo až k překročení té hranice. To ale stále nijak nemění tu situaci se mnou. Co konkrétně chceš dělat s tím? I kdybys plánoval pokračovat spolu s Trishou v tom dobrovolném mučení, stejně by to nic nevyřešilo. Ani teď už to nic neřeší…“

„Jak to myslíš?“ zpozorněl.

„Uběhl sotva týden a je to zpátky. Jsem zase jen krok od toho pomyslnýho okraje srázu. A jen se to zhoršuje. Ta doba se bude dál zkracovat. Čtyři, tři dny… nakonec nejspíš budu úplně v pohodě jen prvních pár vteřin po tom, co vás napadnu. Jestli vůbec. Nestačí to…“ Chvíli na mě jen beze slova zíral, než si nahlas ulevil ostrou nadávkou. Jo, možná to konečně došlo i jemu. To, že stejně není, kam jinam odsud jít. „Tak na co čekáš?“ pobídl jsem ho. „Už mě konečně zlikviduj. Udělej správnou věc a odstraň ze světa další zlo. Dovol udělat jedinou zbývající správnou věc mně…“ Mlčel. Prostě jen mlčel, pár vteřin. A pak naprosto nelogicky zavrtěl hlavou.

„Ne,“ oznámil a mně to znělo jako ten nejkrutější rozsudek. „Ne, nezabiju tě, sakra.“

„Proč, zatraceně?“ rozhodil jsem rukama. Neviděl jsem jediný důvod. Ani ten nejmenší.

Vzdychl a unaveně si promnul čelo. „Nevím, kdy se to stalo. Ale upřímně, neumím si představit, že bych vůbec mohl. Možná kvůli Jess… možná prostě proto.“

Semkl jsem rty. „Právě i kvůli Jess to chci udělat,“ připomněl jsem rázně. Věnoval mi pevný pohled, který dával jasně najevo jeho postoj. Neudělá to. Nezabije mě, neosvobodí z té noční můry. Bez debaty. Konec diskuze.

„I tak myslím, že by s tím nesouhlasila,“ poznamenal důrazně. To jako hodlal čekat na její svolení? Tady už jsme jednou byli. Ale ovšem, ani on vlastně tentokrát nechtěl. Krucinál! Musel mě začít snášet zrovna teď?! Osud se mi vysmíval. Krutě se vyžíval v mém utrpení, se zvrhlým potěšením mi křičel do tváře. Podívej, co jsi udělal, co máš na svědomí. A zřejmě měl chuť mě v tom vymáchat víc, než doteď. Tohle byl jediný můj možný únik, a ani to mi on nechtěl dovolit! Stiskl jsem rty do pevné linky, ruce v pěst. Vymlouvejte asistovanou sebevraždu někomu, kdo dávno ztratil vůli žít. On nebyl jediný anděl na světě. A první, koho na sebe přivolám, když se proderu ven a někoho napadnu, sotva bude váhat.

S tím vědomím a jediným jasným cílem jsem se otočil ke dveřím. Ale nikam jsem nedošel. Přenesl se jen pár centimetrů přede mě, zastoupil mi cestu.

„Proč se mi nějak nechce věřit tomu, že zrovna teď hodláš jen naštvaně odkráčet z téhle místnosti a nic víc?“ Pátravě, přísně si mě prohlédl. Uniklo mi temné zavrčení. Zkusil jsem ho obejít, ale v tu ránu mi zkroutil ruce za zády a přitiskl mě čelem ke zdi. Do háje, nechat se takhle pitomě chytit!

„Co to, kruci, děláš?!“ usykl jsem.

„Promiň, ale ten záblesk v očích se mi ani trochu nelíbí,“ oznámil mi prostě. Zrovna teď musel začít přemýšlet a přijít na to, co asi plánuju. Úžasný.

„Cvoku,“ zafuněl jsem a pokusil se zapřít, podkopnout mu nohy, zkrátka něco, abych se dostal z jeho sevření. Nejspíš mi u toho taky uniklo několik nadávek. „Pusť mě, sakra!“ procedil jsem mezi zuby během marné snahy. Bylo jasné, že v tomhle postavení nemám proti někomu o tolik silnějšímu šanci. Snad jen ho k tomu donutit jinak. Tonoucí se stébla chytá. A jo, tohle byl můj poslední zoufalý pokus na něj dosáhnout. Nebo spíše poslední zoufalý pokus stočit loď na peřeje a útesy, na kterých bych se mohl roztříštit, abych nebyl nucen dál pokračovat po bezpečné, mučivě klidné hladině. Dokonale absurdní. A nejspíš asi taky dost nebezpečné, když už tak jsem nebyl zrovna dvakrát vyrovnaný. Bylo mi to jedno. Pryč, to byla jediná myšlenka, která převzala vládu úplně nad vším.

Vykřikl, když jsem mu do těla vyslal energii, abych ho ze sebe, sakra, setřásl, donutil ho mě pustit. Jen o vteřinu později jsem ucítil nezaměnitelný pocit, který doprovázel přenos. Pustil mě. Ale až když mě dostal do druhé zadržovací místnosti.

Nahlas jsem zaklel a vyběhl směrem ke dveřím s vědomím, že jestli mě tu zavře, budu v háji. Díky přenosu mi celkem bez námahy podkopl nohy. Natáhl jsem se na zemi jak široký, tak dlouhý, sotva jsem stačil dát ruce před sebe, abych trochu zmírnil pád. To už byl u dveří. Pokusil jsem se k nim dostat a zabránit mu mě tu zavřít, ale nebyl jsem dost rychlý. Než jsem se stačil zvednout a doběhnout zbytek vzdálenosti, zabouchl je. Mně před nosem. Zabral jsem za kliku, ale dle mého předpokladu už bylo zamčeno. Rozzuřil jsem se a vší silou do nich kopl, praštil pěstí. Téměř bez účinku. Proč ty dveře tady musely být odolnější? A co to bylo za pitomej nápad souhlasit s nemožností přenosu?! Znovu jsem kopl. Třeba když to budu dělat dost dlouho, nakonec je přeci jen vyrazím.

„Nech toho,“ ozvalo se za mnou mírně, klidným tónem.

„Bojíš se, že si ublížím?“ odsekl jsem s úšklebkem a probodl ho pohledem. I kdyby chtěl něco říct, nestihl by to, protože v tu chvíli se vedle něj objevila Anne.

„Co se to tady děje?“ zeptala se zmateně a zděšeně zároveň. „Trisha mi řekla, že Daniel někam vylítl, šla jsem vás hledat a všimla si zavřených dveří tady… O co jde?!“

„Ale nic, jen menší sebevražedné sklony,“ okomentoval to Matt. Němě pootevřela pusu, já k němu dál pohledem vysílal neviditelné nože. „Chceš to snad popřít?“ nadzvedl obočí. Jo, to jsem přesně chtěl. Protože jen tak jsem se odsud mohl dostat a opravdu to udělat.

„Tvůj bratr je jako obvykle horkokrevný a zapomíná přemýšlet,“ sykl jsem. I když má slova směrovala k Anne, nespustil jsem oči z něj.

„Takže to, že jsi mě žádal, abych tě zabil, a po mém odmítnutí ses otočil a rázně vyrazil ke dveřím, jako bys chtěl na sebe přitáhnout prvního anděla, co potkáš, byla asi náhoda, co?“

„Nebylo by to prvně, co jsi dospěl ke špatnému závěru,“ prskl jsem. Jen zavrtěl hlavou.

„Jdeme,“ otočil se pak k Anne, která to celé zatím dokázala jen sledovat s pusou dokořán.

„To nemůžeš myslet vážně!“ zděsil jsem se a konečně jsem přesunul svoji pozornost k ní. Jestli tu měl mít někdo rozum, tak ona. „Anne, no tak, domluv mu. Přece mě tu nemůže držet pod zámkem jen proto, že má nějaký pocit. Nedovolí mi umřít jeho rukou, jasně, že mě to naštvalo. To ještě neznamená, že bych se rozhodl k tomu dospět jinak. Stejně bych se přes vás sotva dostal ven.“

Spojila pohled s mým. Omluvný. „Ale takhle to nemůžeš ani zkusit…“ zhodnotila svoje stanovisko. Jako další hřeb zarytý přímo do srdce. Skousl jsem zuby, marně potlačoval bezmocný vztek. Zavrtěla hlavou. „Vím, že je to zlé, vnímám to, ale… Na něco snad přijdeme…“ Největší lež na světě. Už jsem ji slyšel tolikrát, že se mi dělalo špatně, jen co ji někdo vyslovil. A měl jsem chuť proklínat její naivitu v tomhle ohledu, to, že stále myslela, že je snad jiná možnost. Oni všichni. „Danieli… tvoje smrt přece nic nevyřeší.“

„Co ty o tom víš?!“ vyjel jsem na ni, až překvapeně zamrkala. To mi tedy v té snaze ji přesvědčit moc nepomohlo. Nabral jsem do plic o něco hlubší nádech ve snaze se uklidnit. „Prosím,“ zkusil jsem to znovu, „tohle mu přece nemůžeš dovolit. Zrovna ty.“ Věděl jsem, co odpoví, ještě dřív než promluvila.

„Radši ať jsi na mě naštvaný, než když budeš mrtvý.“ Nedokázal jsem nic, jen na ni pár úderů srdce beze slova zírat. Pak jsem stiskl ruce v pěst. Nemohl jsem ji přesvědčit o tom, že se nechci nechat zabít? To už bylo jasné. Vlastně jsem se ani nedivil. Nedávalo smysl to nechtít! „Fajn,“ ucedil jsem a cítil jsem, jak se chvěju. „Fajn, tak chci umřít, ale zbývá mi snad něco jinýho?!“ zvedl jsem hlas, střelil po ní pohledem. „Nezbývá mi absolutně nic. Nic, nula, sžíravé prázdno! Nechápeš to?! Všechno se rozpadá a já mám už jen dvě možnosti, sledovat to do samého konce, nebo to ukončit a aspoň ji v posledních chvílích ušetřit pohledu na mě! Na toho, kdo jí zničil celý život! Tak proč mi to, kruci, nechcete dovolit?! Jedinou správnou věc, kterou ještě můžu!“ Anne zavrtěla hlavou nad takovou vlnou upřímnosti. Pravdy, kterou odmítala slyšet.

„Nemůžeš…“ začala, ale já ji přerušil.

„Anne, prosím!“ vydechl jsem. Prosba o smrt. Poslední záchranné lano zoufalce. Zbývalo jen omotat jeho smyčku kolem krku. „Prosím, jestli ti na mně někdy aspoň trochu záleželo, tak to se mnou skoncuj…“

Znovu zavrtěla hlavou. „Mluvíš z cesty,“ mínila. „Mluví z tebe to, co teď prožíváš, sám bys přece…“

„Tohle je první logická věc, a právě teď jsem naopak ještě dostatečně při smyslech, abych to chápal!“ odporoval jsem. „Jestli mě takhle necháš, přijdeš na to sama, ale to už bude pozdě! Budete mě muset zabít tak jako tak, jestli mě tu nechcete držet navždycky, teď se ještě aspoň dokážu ovládnout a nejít při tom proti vám. Tak, sakra, konečně udělej to jediný, co dává smysl, co dávalo smysl celou tu dobu, a zabij mě!“

Jen na mě šokovaně zírala. A její pohled mluvil jasně, dřív než promluvila sama. „Ne…“ zaznívala v tom lítost. Ale ta mi byla houby platná. Semkl jsem rty. Chápala vůbec, co její rozhodnutí mělo způsobit? Do čeho mě tím jediným slovem uvrhla?!

„Nenávidím vás,“ procedil jsem mezi zuby temně. „Jděte oba k čertu!“ zařval jsem pak a znovu kopl do dveří, prostě jen abych vybil vztek, který opět narůstal. Matt, na rozdíl od Anne, to vzal celkem v klidu.

„Asi bychom ho tu měli chvíli nechat vyvztekat,“ zhodnotil jen.

Prudce jsem se otočil zpět k nim. „Ty parchante!“ procedil jsem skrze zaťaté zuby. „Na tohle přece, zatraceně, nemáš právo! Nemůžeš mě nutit tu trčet proti mojí vůli! Nemáš právo rozhodovat za mě! To nemůžeš!“

„Ale můžu, když to zřejmě jinak nejde,“ opáčil. „Zvládl jsi to až doteď, takže prostě nedovolím, abys to teď vzdal. Proti tomu tvému problému jsme ještě skoro nic nezkusili, když nám všechen čas zabralo řešení Jess. Je to podobné, ale ne stejné. Třeba na něco přijdeme. Možná mi ještě poděkuješ.“ Neměl ponětí, jak nesmyslně jeho slova zněla. Vážně mě chtěl nechat dál ničit, dál táhnout po zemi plné střepů a žhavého uhlí, aniž bych měl šanci změnit směr? A proč?! Protože by tak Jessičina oběť vyšla naprázdno? Copak jsem se o ni, sakra, prosil?! Nechtěl jsem žít, už dávno mi došlo, že za těchhle okolností to zkrátka nejde. Proč jsem byl jediný, kdo se s tím smířil? Kdo chápal, že jiná cesta není? Že jediný zásadní problém je to, že mě Matt dávno nezabil, jak plánoval? Protože v tom případě by nebyla smlouva, ona by neměla umřít, naše dítě by přežilo. A já bych měl konečně klid. Prázdná nicota, která se sotva dala představit. Lákavá stejně, jako kdysi byla děsivá. I kdyby přišli na to, co s tím, nezmění to prokletí, které jsem na ni přenesl, když smlouvu tím nezruší. Strávit věčnost s vědomím, co jsem jí provedl? Jak si představoval, že bych to měl dokázat?! Nebo ho snad fascinovalo i to, že budu dál trpět za to všechno, čím si kvůli mně prošli už i oni? To, že na nic nikdy nepřijdou, se mi zdálo s mojí smůlou daleko pravděpodobnější. A vyděsilo mě to. Už teď, natož potom. Jestli mě hodlají prostě nechat tady, neměl jsem šanci se nezbláznit, ať už s kontrolovanými útoky, nebo bez. A co on o tom věděl?! Nechápal… doopravdy nechápal, nikdo z nich.

Bylo to, jako bych byl spoutaný na židli a každou vteřinou se do mě zarývala další kulka z hlavně přede mnou. Měl jsem být vděčný, že zažívám jen stále dokola nesnesitelnou bolest, ale neumřu? Jen pro tu nemožnou možnost, že mě někdo třeba někdy rozváže a to, co ze mě zbylo, zachrání? Když jsem čekal na poslední ránu jako na spásu, protože už jsem jednoduše nemohl? A on si mi ještě dovolil s klidnou tváří říct, že to mám vydržet?! Ať si zkusí být chvíli v mojí kůži!

„Matte, zatraceně…“ začal jsem znovu, tentokrát zoufale. Stejně bezmocný, prosebný pohled jsem vyslal i k Anne. Bláhovost. Jako by vůbec existovala možnost, že mi nakonec dovolí to konečně jednou provždy ukončit. Přesto jsem němě prosil. Opět. Stejně bezvýsledně. Snad celý můj život byl jen jedno velké zoufalé přání, které nikdo nehodlal vyslyšet. Ani tu poslední možnost, která zbývala.

Když se začal přenášet, vyběhl jsem směrem k němu. Plán? Žádný. Možná by se mi povedlo se s ním svézt, ale sotva bych se dostal někam dál. Jenže to bylo přesně to, co jsem potřeboval. Pryč. Pryč… Pryč odsud, pryč z téhle zoufalé bezmoci, které se sotva dalo říkat život. S čím jsem nepočítal, byly jeho reflexy. Zase jednou mě přesvědčil, že za normálních okolností, když se nenechá ovládat emocemi, proti němu nemám šanci. Jakmile jsem se ho dotkl, přesměroval sotva započatý přenos zpátky sem. Odhodil mě od sebe, zavrávoral jsem a spadl na zem. Zaváhal, jen krátce.

„Věř mi, takhle to bude lepší,“ vydechl pak. Soucitné, bolestné pohledy od nich obou. Snaha chránit mě před sebou samým. Přesně to, co mě mělo zničit.

Bude to lepší? Pro koho? Oni snad budou mít čisté svědomí. Ano, to byl jediný pochopitelný důvod. Ale lepší pro mě? Ta slova si odporovala na nejvyšší míru. Jak mohli něco soudit, když neměli ani ponětí?!

Už dávno jsem zašel za hranici toho, co se dalo snést…

Nadzvedl jsem se na rukou, znovu se pokusil o to, co už mi jednou nevyšlo. Prostě proto, že jsem tu nemohl zůstat. Jako muška, která slepě jde za světlem. S tím rozdílem, že já věděl o jeho ničivé síle a chtěl jsem na ni dosáhnout. Pryč… Ale tentokrát jsem se nedostal ani k němu, byl rychlejší. Už se přenesli. Oba…

Zaklel jsem. A ztýraně zařval. Zatraceně, pusťte mě. Pusťte mě, ať se můžu nechat rozedrat ve dví, vytrhnout srdce z těla, zničit všechno, co mě drží pohromadě a jen automaticky plní základní životní funkce. Proč to, do háje, nemůžu udělat sám?! Všechno se mi vysmívalo do tváře.

K čemu existovat, když není pro co? K čemu mi bylo, že jsem byl v místnosti plné mučících nástrojů, když i kdybych si do těla tisíckrát zarazil nůž, přímo do srdce, přineslo by to jen bolest – bez vykoupení? K čemu byly ty zbytečné nádechy, údery srdečního svalu? Zůstávalo jen zatuchlé bahno, do kterého jsem se s každým krokem nořil o něco hlouběji.

Byl jsem odsouzený k životu. Život… jak jsem měl něco takového přežít? Život s příchutí jedu. Který nezabíjel, jen rozežíral zevnitř. A teď, když jsem se nemohl nikam hnout dokonce i fyzicky, když jsem byl jako zvíře v kleci, když jsem zůstal sám s vlastními myšlenkami a vším, co táhlo k zemi, na mě to všechno znovu dolehlo o něco intenzivněji. Vše, co se dnes stalo, se vracelo v živých barvách a bralo mi dech. Zatraceně! Proč zrovna já?

„To myslíš vážně?“ Jako by se mi něco uvnitř s úšklebkem vysmálo.

Vždyť jsem si nezasloužil nic míň. Za všechny své viny, každou kapku krve na rukou. Počínaje Cristinou…

Skousl jsem zuby a zhroutil se k zemi, když se mi znovu připomněla ta vzpomínka, pohled na její nehybné tělo. Hřích možná nezpůsobený mou rukou, ale přesto jen moje vina. Zbídačeně jsem zaúpěl, roztřásl se. Zatímco jsem se náhle zesláblýma rukama opíral o zem a sotva se držel nad ní, znovu jsem v očích ucítil slzy. Minulost opět působila. A spojená se současnými vinami byla stejně ničivá, jako přílivová vlna. Během pár vteřin jsem díky všemu kolem přeskočil všechny zbývající hodiny či snad dokonce dny, kdy alespoň tohle nemělo být tak zlé. Vlastně jsem si za to mohl sám, nechal jsem myšlenky zamířit právě tímhle směrem. Teď už ale bylo pozdě a nešlo na to nemyslet. Na všechno. Na Cristinu a Jessicu, které jsem obě miloval. A obě zničil. Na všechny další životy, co jsem měl na svědomí. Tváře, které mě pronásledovaly.

Nemohl jsem dýchat. A ani jsem nechtěl, krucinál! Zatímco jsem sám sebe pranýřoval a mučil, jediné zoufalé přání se mi zarývalo do mysli. Ať to skončí. Ať mi už, do háje, dovolí to skončit! Když není žádné jiné řešení. Když jsem byl odsouzený přesně k tomuhle. Chtěl jsem umřít.

Alespoň uvnitř, když mi nic jiného nebylo dovoleno…

„Ne,“ zajíkl jsem se. Ne, tohle bylo přesně to, kam jsem nechtěl spadnout. Znovu se stát tím, čím jsem nikdy nechtěl být.

Jako by v tom byl nějaký rozdíl.

Nic necítit… Stav, ve kterém se mě nic nedotýkalo, kdy na ničem nesešlo, kdy se cokoliv dalo snést. Tak pokoušející. Jablko ze zakázaného stromu, kterému se nedá odolat, po kterém jsem se toužil natáhnout.

Ne…

Proč?

Když jsem se po období bezcitnosti vrátil k sobě, pamatoval jsem si všechno, co jsem prováděl. Trvalo, než jsem se vůbec dokázal dát natolik do pořádku, abych se nesesypal, a vyrazil za Jess. Ale kdybych se teď nevrátil, tenhle problém by nehrozil. Jenže na tuhle úroveň se stejně nejspíš nedalo dostat, tak, aby mě první zabití nevrátilo do normálu bez Raffaelovi „pomoci“.

Možná bych to mohl zkusit. Když nebudu chtít zpátky, třeba…

Ne!

A proč, zatraceně, ne?! Sobeckost jsem přece důvěrně znal celý život. Proč nebýt sobecký v jednom dalším ohledu?

Proč ne?!

Tím spíš, že mě měli pod zámkem. Buď se budu snažit dostat ven – ne pro nutnost, ale pro prostou, krutou touhu zabít – tak vehementně, že je konečně přiměju zlikvidovat i to, co ze mě zbyde, nebo tu zůstanu proti vlastní vůli uvězněný klidně napořád, ale ten tlak už nebudu cítit. Bude mi „jedno“, jak dlouho tu budu. To znělo jako vítězství v jakémkoliv případě. Úleva. Tak proklínaně nádherná připomínka prostého stavu, ve kterém slovo bolest označovalo jen stav druhých a znělo pouze nádherně. Žádná hořkost. Žádný žal. Žádná vina. Tak neskutečně lákavé.

Proč ne? Vlastně jsem na tuhle otázku neznal odpověď. A naopak jsem viděl celý zástup důvodů, proč ano.

Jo, už jsem v podstatě byl sobecká, zatracená bytost. Proč to nedotáhnout k dokonalosti? Proč se bránit dané věci, když bylo o tolik jednodušší se poddat, protože druhá možnost neskrývala nic jiného, než utrpení?

Ano. Ano. Ano… to slovo se mi opakovalo v mysli a nabývalo na intenzitě s každou drtivou vzpomínkou. Konečně mě to všechno mělo navždycky rozebrat na nicotné součástky. Teď konečně už jsem nemohl dýchat ani se pohnout, jako by ze mě vůle žít definitivně vyprchala. Teď konečně jsem se rozpadl v prach… A nedokázal jsem cítit. Nic než zoufalství, bezmoc, a.. prázdnotu. Prázdnotu, která jediná skrývala alespoň nějakou úlevu. Kterou jsem vítal.

Nicota, co jsem dobrovolně vpouštěl k sobě, už stačila jemně přelétnout po mém nitru jako samet. Ten pocit vzdálenosti sám od sebe, který jsem začínal cítit, byl děsivý a uklidňující zároveň. Prostě vypnout. Nevnímat, necítit…

Přijít i o to poslední, co ze mě zbývalo.