OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dotek temna - 26.

Jessica

Každá vteřina trvala desetiletí. A každý den ubíhal nesnesitelně pomalu. A příliš rychle zároveň. Už mě netížila ta energie uvnitř mě, takže jsem se v tomhle ohledu cítila podstatně líp. Horší bylo… to všechno kolem. Kdyby, krucinál, na mém přežití alespoň nezávisel život… naší dcery. S povzdechem jsem si přejela dlaní po bříšku. Už jsem cítila její drobné pohyby… Skousla jsem rty. Kdyby šlo jen o mě, do háje.

Pamatovala jsem si na jeden z pocitů po uzavření smlouvy. Než jsem zjistila, že jsem těhotná. Než na mě dolehlo to, jakou bolest svým rozhodnutím způsobím své rodině a všem kolem. A hlavně to, že to, co mě napadlo, nemá šanci na úspěch. Že by to nikdy nemohla být realita…

Ale v těch prvních pár vteřinách, v Danielově náručí, se to nezdálo být zase tak zlé. Nezáleželo mi na tom, že skončím na démonské straně, ne tak moc. Ne, jen pokud by šlo o prosté vybrání budoucnosti. K čemu by mi bylo být anděl, když bych nebyla s ním. Chtěla jsem klidně navěky padat a hořet… jen pokud by to bylo po jeho boku. Jenže tohle mělo hned několik podstatných ale. A mezi nejvýznamnějšími kromě toho, že jsem si tenkrát neuvědomovala, co to vlastně obnáší, bylo to, že Raffael by nám dvěma nedovolil být spolu. I na stejné straně, uvězněni ve stejném prokletí, by zařídil, že mezi námi bude nepřekonatelná vzdálenost. Nejspíš způsobená hlavně tím, že by mi pro nemožnost mě jinak donutit zabíjet i bez nátlaku nitra vzal možnost výběru, stejně jako předtím jemu. Žádná idylická démonská rodinka… Která se vlastně opravdu nezdála být tím nejhorším. Chtěla bych to i teď, jestli se ta poslední zoufalá šance nenaplní? Nevěděla jsem, do háje. Ale moje vědomí zatemňovalo hlavně to, že i kdyby mi nový majitel smlouvy nechal svobodnou vůli, na tom, že by ta malá moji smrt nepřežila, to nic neměnilo. Kdyby šlo jen o mě…

Co jsem vlastně cítila?

Jak oddělit svoje pocity ohledně něj od pocitů týkajících se všeho kolem? S povzdechem jsem zavrtěla hlavou.

Kdy jsem si přestala být jistá?

Bývala jsem si tak jistá…

---

Daniel

Plná pohotovost. Tak asi vypadal den, kdy měla smlouva vypršet. Teď šlo o všechno. Všechno nebo nic. Snad hodinu před termínem jsme se všichni rozestavili v těsném kruhu kolem Jess, abychom se ji v případě, že to nevyšlo, mohli pokusit chránit. Včetně Anne, která se za ty dva dny dala alespoň zčásti do pořádku, nestihl jsem jí vzít energie příliš…

Co největší obrana… I když bylo jasné, že to by právě tohle sotva pomohlo. I kdyby se nám podařilo odrazit první útok, další by na sebe nenechal dlouho čekat. A kulka byla jen jedna z věcí, které bychom zarazit nedokázali.

Srdce mi bušilo jako splašené, každá vteřina se do mě zarývala. Přesný okamžik vypršení nikdo nevěděl. Sotva v tom všem někoho napadlo zkoumat čas. Rozhodně ale bylo něco mezi sedmnáctou a osmnáctou hodinou… Jakmile ručičky hodinek dosáhly na první z těch číslovek, bylo to, jako by celá místnost náhle ještě víc ztichla, a všem se zatajil dech. Napětí, které následovalo, se sotva dalo vydržet. Skoro jsem sebou trhl pokaždé, když jsem měl pocit, že jsem něco zaslechl.

Nic.

Ticho.

Nic…

Váhal jsem. Ale lhůta už vypršela, bylo něco po osmnácté… a nic. Přesto jsme všichni snad ještě další půl hodiny zůstali na místě. Platba smlouvy přicházela přesně na minuty stejně, jako její podpis. A já moc dobře věděl, že v tuhle chvíli už jsem před měsíci byl u ní, dokonce nějakou dobu. Tenkrát už jsem byl schopný uvažovat a hodiny vyhledal. Jenže to, co to znamenalo, jako bych i přes to, že mě to už několikrát při pohledu na ručičky praštilo do očí, nedokázal pochopit, přijmout.

Opravdu bylo možné, aby to vyšlo? Vyšlo to…?

Zdálo se to tak neskutečné, že jsem stále čekal nějaký háček. Nezastavily se ty hodiny na špatném čase? Nešly napřed? Cokoliv? Chtěl jsem tomu věřit, tak hrozně moc. Zároveň to šlo neskutečně těžko, po tom všem. Když to vždy přineslo jen další bolest. Ale… bylo to tak. A to vědomí postupně prostoupilo námi všemi a z drobného, váhavého pramínku se rozlilo do celého těla.

„My to zvládli…“ šeptla konečně Jessica tiše, ještě stále nevěřícně. Její oči se okamžitě napnily šťastnými slzami, jako by teprve tím, že to vyslovila, opravdu uvěřila. Nakonec to převládlo, úsměv se rozšířil a ona celá jako by se rozzářila. „My to zvládli!“ vyhrkla vzápětí a rozesmála se. Přiskočila ke mně, vrhla se mi kolem krku a stiskla mě tak silně, jak jen dokázala. Ztěžka jsem vydechl, když posléze přitiskla rty k těm mým. Neodolal jsem a krátce zavřel oči, abych si to vychutnal. Jako by mi něco říkalo, že je tenhle polibek úplně poslední. A ani ten mi tak úplně nepatřil, stejně jako objetí.

Vlastně to dávalo smysl, jak jsem pochopil. Byl jsem blízko... Nic víc. Jen následek extáze, nepopsatelného štěstí kolem. Které nedokázalo smazat pochyby, co se v ní už dávno usadily. Síla chvíle převládla, to stále nic neměnilo na tom, v jakém stavu jsme se nacházeli. Přesto jsem ji i já pevně přitiskl k sobě, jak také mé srdce naplnilo štěstí. Odhodlaný alespoň pro teď nevnímat hořkost, která ho překrývala.

Odtáhla se ode mě s lehce provinilým odleskem v očích. Nevěděla… nemohla se hned chovat, jako by se nic nestalo „Já… nejspíš jen potřebuju trochu času…“ Trochu času na rozmyšlenou, na uspořádání myšlenek. Čas bylo přesně to, co jsem já na rozdíl od ní stále neměl…

Nepatrně jsem se pousmál na znamení, že je to v pořádku. Skousla rty a šla to oslavovat s ostatními. Nechtěla na to myslet zrovna teď a kazit si tím tu chvíli. Nevinil jsem ji. A nemělo ani smysl probírat cokoliv dalšího. Právě tohle bylo přece to jediné, o co šlo. Čeho jsem potřeboval dosáhnout. Na ničem jiném už nezáleželo. Byl jsem dokonale šťastný.

S tímhle pocitem jsem si dokázal představit umřít…

---

„Ani o tom nepřemýšlej, jasný?“ Když jsem si šel do kuchyně pro něco k pití a zničehonic jsem během nahlížení do ledničky zaslechl hlas Anne, nechápavě jsem se otočil.

„Mám vědět, o čem mluvíš?“ pobídl jsem ji, aby mi to vysvětlila. Stála tam totiž jako ztělesnění odporu, s rukama založenýma na hrudi a významně staženým obočím. Opět víceméně v plné síle, mimo jiné.

„Už je to pár dní od chvíle, co ta smlouva vypršela,“ připomněla. „Zůstáváme tady a dál ji hlídáme, jen abychom měli úplnou jistotu, že to nebyl trik a nikdo se už neobjeví. A celou tu dobu jsi s tím nezačal. Jess ještě neví o tom, že si chceš nechat vzít život. Tak nějak jsem z toho odhadla, že jí to nehodláš předem říct.“ Uhnul jsem pohledem. A namísto odpovědi se otočil zpět k ledničce a vytáhl lahvičku s vodou. Tiše zaklela. „Zatraceně, Danieli, to přece nemůžeš!“ vyčetla mi zrovna ve chvíli, kdy jsem zavřel dvířka a otočil se k ní.

Semkl jsem rty. „Co konkrétně nemůžu? Co konkrétně ti vadí? Když se nenajde způsob, jak vyřešit můj problém, skoncuju to. Tak zněla dohoda.“

Její pohled náhle zjemněl, zjihl. „Já vím,“ vydechla o poznání tišeji. Soucitně. Chápavě… Nadzvedl jsem obočí a ona vzdychla. „Nikomu z nás tady se to nelíbí, ale… jo, sakra. Rozumím tomu. Už jo. My všichni. Když jsi mě napadl, vůbec jsem tě nepoznávala. A to to, hádám, ještě nebylo to nejhorší. Takhle opravdu nemůžeš fungovat. Tak by nemohl fungovat nikdo… Jestli je smrt jediné vysvobození, tak…“ Nedořekla. Zavrtěla hlavou, znovu mi věnovala další rozhodný pohled. „Ale nemůžeš to prostě jen tak udělat a vůbec jí to neříct, copak to nechápeš?!“

Sklopil jsem pohled k vodě v rukou. „A zkazit jí ten jediný záchvěv štěstí, který konečně po takové době cítí?“ namítl jsem věcně.

Nesouhlasně rozhodila rukama. „Tak ji chceš ušetřit o pět minut dýl, než zjistí, co se stalo? Tohle před ní sotva někdo bude tajit dlouho. A když ti nebude moct říct ani sbohem, bude to jen horší,“ upozornila mě.

„Horší než loučení, které přinejmenším já sotva dokážu zvládnout?“ zvedl jsem pohled k ní.

„V dlouhodobém hledisku určitě,“ vydechla. A znělo to dost přesvědčeně. Znovu jsem stočil oči stranou, bezděky jsem přejel prsty po uzávěru bez snahy ho otevřít. „Danieli,“ šeptla jemně a přišla blíž. Soucitně, povzbudivě mi stiskla rameno. Ale zdálo se, že vlastně pořádně neví, jak pokračovat. „Řekni jí to,“ vydechla nakonec jen, než mě tam nechala, abych přemýšlel o jejích slovech.

Semkl jsem rty. Jo, kruci. Nejspíš bych měl… Jenže bylo o tolik jednodušší snažit se od toho utýct. Jako od všeho. To mi vždycky šlo nejlíp. Snaha v tom byla podstatné slovo. Nikdy jsem se tak vlastně nikam nedostal…

Odložil jsem lahev, protože mě nějak přešla žízeň, a rázně vyrazil vpřed. Když už, tak ať už to mám za sebou. Dřív, než si to rozmyslím…

„Jess,“ vydechl jsem překvapeně, jakmile jsem do ní po chvíli při cestě za ní málem vrazil. Nepatrně se pousmála, ale pak si všimla mého výrazu.

„Děje se něco?“ zeptala se s obavami. Pootevřel jsem rty, nakonec se z nich ale vydral jen frustrovaný výdech. Zavrtěl jsem hlavou, marně jsem se pokoušel přijít na to, jak začít. Jak jí mám říct něco takového? Právě jí…

„Já… musím si s tebou o něčem promluvit,“ vzdychl jsem konečně.

„O co jde?“ zeptala se hned. V jejím hlase zaznívala starost.

„O mě,“ přiznal jsem neochotně. „Já…“ polkl jsem. Ale jak něco takového, kruci, říct jinak, než tím jediným způsobem, co mě napadl? „Já… se s Karen dohodl, že… že mě… zabije, až jí dám svolení.“ Vytřeštila oči. A okamžitě zalapala po dechu.

„Cože?!“ vyhrkla. Vlastně to téměř vykřikla. „Proč? Proč bys dělal něco takového?!“

„Protože je tu něco, co nevíš,“ pokračoval jsem tak klidně, jak jsem jen dokázal. „Tajil jsem to před tebou. My všichni… Abys nebyla ještě víc na dně i kvůli tomu… Myslela jsi, že to zvládám, že ty mé příznaky se už neobjevují, že nějakým zázrakem to období mého klidu přetrvalo celé ty měsíce, nebo snad, že jsem to dokonce překonal…“

„A ne?“ vzdychla tiše. V její mysli jsem vycítil to, co jsem dávno věděl. Bylo tak snadné na tuhle skutečnost zapomenout. Zapomenout na to, že se někdo topí jen kousek od vás, když se vaše vlastní plíce plní vodou. A když už si vzpomněla, nepřišlo jí na mně nic zvláštního…

„Myslela jsem, že třeba tentokrát… Kruci, já jsem tak pitomá!“

„Ale… jak jsi… jak jsi to zvládl takovou dobu, jestli… jestli se nic z toho neztratilo?“ nechápala. Po jejím pohledu plném otázek jsem ten svůj provinile stočil k zemi.

„Trisha, Matt, nedávno i Anne… trocha odčerpání jejich energie stačilo na dočasné utlumení…“ Další vlna zděšení. A tichá nadávka.

„Do háje, mělo mi to dojít! Vážně jsem byla tak slepá?!“ Copak se jí v tom stavu, ve kterém byla, mohl někdo divit? Skousla rty, prudce potřásla hlavou. „Ale… ale to… to přece nejde…“ hlesla pak, když si vzpomněla na tu skutečnost, že se hodlám nechat zabít. „Ne, to… to přece nemůžeš. Ne teď. Danieli, sotva jsme překonali něco takhle strašného, nemůžeš přece… nemůžeš nás opustit…“

Smutně jsem se pousmál. „A tohle můžu?“ zeptal jsem se věcně. „Myslíš, že můžu po zbytek věčnosti vybíjet svoji vražednou touhu na nich? Že můžu nechat naše dítě dívat se na to, co za bezcitnou zrůdu v sobě vlastně skrývám?“

Zaváhala. „Ale já…“ Myšlenky jí zmateně vířily hlavou, nebyla schopná přijít na to, co by vlastně měla říct. „Nechci, aby to malé přišlo o tátu…“ špitla nakonec spíš zoufale. Trpce jsem se ušklíbl.

„Jen tohle…“ zhodnotil jsem. A ona ztěžka vydechla.

 

Jessica

Kdyby nereagoval na moji vlastní zbloudilou myšlenku, kterou jsem přitom sama sobě nechtěla připustit, nechápala bych, jak to myslí. Myšlenku s ohledem na naše dítě.

Jen na to. Ne na mě samotnou nebo na nás dva. Protože momentálně jsem si po tom všem nebyla jistá, jaký postoj k nám dvěma zaujmout.

To, co jsme mezi sebou měli, rozhodně byla láska. Tak silná, že jsme se kvůli ní dostali do tohohle všeho. Teď jsem se už nějakou dobu nedokázala zbavit dotěrné otázky, jestli nás právě to všechno nezničilo i v tomhle ohledu. Jestli jsme ji v tom všem neztratili… A pouhá ta myšlenka bolela. I mě.

Co když to tak opravdu bylo?

Chtěla jsem něco říct, ale přerušil mě, když zavrtěl hlavou a sám pokračoval. „V tomhle stavu bych stejně sotva byl dobrý táta. V tomhle stavu jsem sotva dobrý pro cokoliv… Jess…“ Pootevřel rty, ale několik vteřin zůstal jen beze slova stát, jako by nevěděl, co vlastně má dál říct. Pak si povzdechl a přešel o pár kroků blíž ke mně. „Teď už víš, jaké to všechno je,“ hlesl. „Mohla bys pochopit…“ zarazil se, než začal znovu. „Tím spíš, že to řešení, na které přišli Trisha s Mattem, vlastně pořádně nefunguje, tím spíš, že bych tím pádem nakonec byl nucen opravdu zabíjet zas a znovu… Jediný rozdíl mezi tím, když to ukončím hned teď, nebo později, je ten, že takhle nikdo další nepřijde k úhoně… a alespoň teď tě ušetřím dalšímu trápení…“

Odmítavě jsem zavrtěla hlavou. Vnímala jsem jeho slova, ale nechtěla jsem je přijmout. „To nemůžeš, to… To nejde…“ zopakovala jsem.

„Jess,“ šeptl a jemně mě chytil za ruce ve snaze mě uklidnit, zaklesl pohled do mého. „Držel jsem se za těhle nemyslitelných podmínek jen kvůli tobě… Ale ty už jsi z toho venku. Budeš v pořádku…“ Cítila jsem v očích slzy.

„Chci, abychom byli v pořádku oba,“ namítla jsem chabě, nešťastně.

Smutně se pousmál. „Nezdá se, že můj problém by se dal nějak vyřešit,“ připomněl.

„Ale… ale co naše dítě, co…“ namítala jsem znovu zoufale. Jemně zachytil mou tvář dlaněmi a přiměl mě se na něj podívat.

„Jess, kdyby to bylo jen trochu možné, rozhodl bych se jinak,“ ujistil mě šeptem. „Ale když budu každou chvíli mimo sebe, stejně tu nebudu k ničemu dobrý. Já nemůžu… nemůžu dál fungovat zrovna takhle. Existovat za těhle podmínek… Prosím, pochop to…“

Přes řasy mi stekla slza. Jen se na mě tiše díval. Pohledem, který prosil o pochopení. A svolení. A já byla zase tady, minulost se opakovala. Tenkrát jsem Mattovi k jeho likvidaci nakonec dala volnost, ale hned jsem to rozhodnutí vzala zpět. V zoufalé snaze to nedopustit jsem spustila všechno, čím jsme si prošli.

Teď tu byl ten rozdíl, že právě díky tomu jsem už doopravdy věděla, jak se cítí. A i když to bylo na jednu stranu dost děsivé… Právě díky tomu jsem dokázala pochopit, proč to chce. Vážně jsem mohla být tak sobecká a nedovolit mu to? Nutit ho dál přijímat ránu za ránou? Když jsem věděla, jaké to je?

Tentokrát jsem opravdu… chápala. Možná i proti svojí vůli. Když zraněného bolí každý nádech, budete snad bránit ukončení jeho trápení? Jak sobecká bych vlastně musela být, abych mu odepřela tenhle únik, jestli je jediný možný?

Další smutné pousmání na jeho rtech. Prsty mi jemně odhrnul pramínek vlasů za ucho. „Děkuju…“ To už jsem to nevydržela a se vzlyknutím se mu vrhla kolem krku. Tohle bylo… příliš definitivní. Nedokázala jsem to snést. Proč zrovna teď?

Proč?!

„Třeba to nebude potřeba,“ ozvalo se za námi náhle. Jako na povel jsme se otočili tím směrem. Karen stála pár metrů dál a pozorovala nás.

„Co tím myslíš?“ zajímala jsem se hned. Váhavá naděje se proplížila do mého nitra. „Napadlo tě snad něco?“

„Zatím ne tak docela, ale můžu to zkusit,“ odpověděla. „Navíc, posledních pár dnů mojí teorii celkem svědčí.“ Když jsem stočila oči k Danielovi, na kterého se při těch slovech dívala, spatřila jsem jeho nechápavý, zmatený pohled. „Víš, kolikátého je?“ začala jemně. „Už uplynulo osm dní od chvíle, kdy jsi vyčerpal energii z Anne. A jak se cítíš?“

Viditelně zaváhal. „Celkem dobře,“ odtušil pak. „Chci říct…“

„O hodně líp, než poslední dobou po takovém časovém úseku, že?“ doplnila. Přikývl.

„Zatím necítím skoro nic…“

„Což je přesně to, co jsem tušila,“ zhodnotila. Tázavě svraštil obočí. „Slíbila jsem ti, že tvůj život ukončím, když to bude nutné. S touhle jistotou a tím, že po napětí v prvních dnech, než bylo jasné, že smlouva se zrušila, cítíš, že skoro všechno je v pořádku, to na tebe všechno netlačí tolik. Z toho mi vychází jediný závěr… tohle celé je spíš psychologického rázu, než čehokoliv jiného. A s tím by se něco dělat dalo.“

Ušklíbl se. „Jako že když bude všechno kolem v pohodě, tak já taky? Poprvé jsem se začínal takhle ztrácet ještě před tímhle vším, když jsem opustil svůj starý život, myslel jsem, že mi to projde, a byl jsem s Jess…“

„A když tě Victor začal provokovat,“ vydechla jsem tiše. Zamrkal, stočil pohled ke mně. „Ne, zamysli se,“ pobídla jsem ho. „Nic se nedělo, než se přiřítil on a začal nám, mně, otravovat život…“ Spouštěč. Toho všeho. Jestli se chtěl chovat jako člověk a normálně žít, nemohl si to s ním zároveň vyřídit tak snadným řešením, jako ho jednoduše zabít. Nemohl mě tolik chránit při ohlížení se na lidské zákony. Při ohlížení se na vlastní svědomí. Když tohle nemusel řešit, když se jako démon choval, bylo to jednodušší… A jakmile musel potlačovat chuť to hodit za hlavu a zbavit se ho, jakmile si vzpomněl na staletí v existenci tímhle způsobem, mohlo ho to přímo zavést k připomínce všech, které přesně tak zabil.

A teď, když ho neotravoval on? Bylo to jasné. Výčitky kvůli tomu, že jsem se upsala, co způsobil mně… Další člověk, na kterém mu záleželo a jehož zkázu si bral za vinu. Dávalo to smysl… Zatraceně, tohle dávalo smysl! Přesně to vysvětlovalo to, proč se to v nejvíce vypjatých situacích projevovalo intenzivněji, rychleji… Připomínka toho, jak jednodušší to dřív bylo, která příliš lákala k návratu do toho stavu. A zároveň připomínka toho, co právě v něm měl na svědomí, která ho ničila.

„Dobře, nejspíš… nejspíš to všechno spouští, urychluje, ale… co když by se to stejně jednou projevilo tak jako tak?“ namítl. Nedokázal věřit tomu, že by to bylo tak jednoduché. Nedivila jsem se mu. Navíc, v tom případě by stejně hrozilo, že se znovu objeví něco, co ho k tomu dotlačí. Jediná připomínka jeho vin. Jediná myšlenka, že si nezaslouží existovat bez utrpení…

Karen pomalu přišla blíž. „Vím, že nikdo z vás nepřišel na žádný způsob, jak tenhle problém vyřešit, a že jste se snažili,“ řekla pak, pohled zakleslý do jeho, „ale jestli se s tímhle poznatkem nemýlíme, alespoň trochu jsme se posunuli. Ráda bych něco zkusila... K tomu ale potřebuju všechny informace, co mi můžeš dát. Bez ovlivnění z možného vynechání, co by pouhé vyprávění mohlo způsobit.“ Vlastně jsem už tušila, k čemu míří, dřív, než to vyslovila nahlas. „Potřebuju, abys mě k sobě pustil.“ Aby ji pustil do svých myšlenek… Zaváhal. Všimla si toho. „Chápu tvůj postoj,“ přikývla lehce, „a neslibuju, že to vůbec vyjde. Ale chci se pokusit. Tohle je nutné, jestli mám mít šanci. Neměj strach, nebudu tě soudit, slibuju.“

„Anne se mnou už taky jednou byla propojená,“ namítl nejistě. „Ani ona si s tím nevěděla rady… I když…“ odmlčel se a ona se lehce pousmála. „I když… ji jsem nepustil úplně všude…“ dodechl. Mírně přikývla. Ano, tohle dávalo smysl. A tím spíš jsem tušila, že jen představa něčeho takového pro něj nejspíš musela být těžká. Mohla jsem jen odhadovat, ale… pustit někoho dobrovolně do svých myšlenek, když v jejich případě to vlastně znamenalo celkové odhalení nitra, ke všemu v tomhle případě úplně, bez jakýchkoliv zábran, bez zachování sebemenšího tajemství… Pustit tam anděla! Udělat něco takového bylo nejspíš proti všemu, čím byl. A právě proto viditelně váhal.

„Nejsem tvůj nepřítel,“ šeptla, nejspíš i ona chápala. „Vím, že z vlastní podstaty bude těžké mi to dovolit naplno tak intimní nahlédnutí všude. Ale mně můžeš věřit…“ Už několikrát to dokázala...

Zhluboka jsem se nadechla. „Danieli, jestli má někdo šanci na něco přijít, tak ona,“ hlesla jsem pak. Stočil oči ke mně, beze slov. A já mu ten pohled stejně tiše oplácela. Říkal jsi přece, že kdyby to bylo jen trochu možné… Semkl rty. Pak lehce pokýval hlavou.

„Máš pravdu… musím to zkusit. Naposledy…“ V očích měl záblesk myšlenky, že alespoň to mi dluží. Nám.

„Dobře,“ vydechla Karen. „Kdy budeš připravený?“

„Hned,“ prudce, rozhodně se otočil k ní. „Pokud to je možné… dokud jsem co nejvíc sám sebou,“ doplnil pak. Neměla důvod cokoliv namítat.

---

Daniel

To, k čemu se chystáme, se k ostatním doneslo celkem rychle. Koneckonců to taky nikdo netajil. Všichni se sešli v jedné místnosti, snad jako opora. Necítil jsem se pod všemi těmi pohledy dvakrát příjemně. Karen se nepatrně pousmála. „Měl by ses posadit,“ řekla pak, „nemůžu celá staletí zkoumat příliš podrobně, to bychom tu byli věčnost. Ale nemůžu to všechno ani jen tak přelétnout. Chvíli to potrvá. Sám víš, jak dlouho to trvalo u Raffaela, a to jsi důkladněji zkoumal jen pár vzpomínek, a jinak jsi během pár vteřin prolétl i desetiletí naráz…“ Zaváhal jsem. Pohledem jsem přelétl ostatní kolem.

„Chceš, abychom odešli?“ odtušila Anne.

„Asi by to bylo nejlepší,“ mínila Karen. „Už tak to nebude dvakrát příjemné, kdybyste ho ještě všichni sledovali…“ Ne, nemělo to být příjemné. Toho jsem si sám byl vědom. Když jsem projížděl Raffaelovy vzpomínky, pochopil jsem, že vycítil, kde se právě nacházím. Ten „dotek“ na ně upozornil, přivedl je zpět k životu.

Nechtěl jsem nic z toho, co jsem napáchal, mít znovu před očima…

„Dobře,“ přikývla jen.

„Já zůstanu,“ rozhodla se Jessica, když se na rozdíl od nich neměla k pohybu, a oni jí věnovali nechápavý pohled. „Samozřejmě, jestli ti to nevadí,“ vyhrkla hned směrem ke mně.

„Nejde o to, že bych jí nevěřila, jen…“ Nevěděla, jak tu myšlenku dokončit. Proč tu jednoduše chtěla zůstat. Možná mě podržet. Možná se jí přese všechno svíralo nitro při představě, že bych byl sám s někým, co patřil k jedinému možnému způsobu, jak bych mohl zemřít. Tím spíš poté, co se dozvěděla, že už jsem to jednou plánoval. Že jsem to chtěl ještě před chvílí, než jsem se právě kvůli ní rozhodl chytit posledního záblesku šance, kterou mi nabídla. Karen se jen chápavě, shovívavě pousmála. A já nepatrně přikývl.

Když Matt s Trishou opustili místnost, posadil jsem se po Karenině pobídnutí na křeslo. Stoupla si za mě. „Neboj. Jen tě nechci rozptylovat,“ uklidnila mě, když si všimla, jak jsem se nepatrně napjal, instinktivně. Jess pochopila a také přešla k ní.

„Můžeme?“ zeptala se Karen jemně. Zhluboka jsem se nadechl. Pak jsem povolil zábrany ve své mysli, aby mě mohla zachytit, a vyslal směrem k ní váhavou myšlenku. Polkl jsem, když se její mysl otřela o moji.

„To je v pořádku. Jen mě pusť dovnitř…“ Když jsem se jí takhle odhalil, se svojí silou by se tam mohla klidně násilím probourat. Ale ona jen čekala. Semkl jsem rty a přiměl se otevřít pomyslné dveře víc, než na malou škvírku. Cítil jsem její zkoumavý náhled hlouběji. Ten pocit se nedá dost dobře popsat, ale rozhodně nebyl příjemný. „Danieli,“ pobídla mě jemně, „nechci tě nutit, ale když se mi budeš stranit, k ničemu to nebude. Potřebuju, aby ses mi otevřel naplno. Abys mě pustil úplně všude. Vím, že je těžké se k tomu přimět, ale…“

Pokusím se, přerušil jsem ji. Promnul jsem dlaně, stiskl víčka k sobě. Pak jsem se konečně dokázal přinutit povolit i tu nejmenší zábranu.

Rozhlížela se pomalu, opatrně. Zezačátku vzpomínky prolítla tak rychle, že jsem si to ani neuvědomil. Ty, které nebyly důležité. Sotva postřehnutelné záblesky dětství… Zpomalila a ponořila se důkladněji, až když vycítila důležitost jedné chvíle. Napětí, které při té vzpomínce prostoupilo mé tělo. Bylo jasné proč. Lisabeth… Při oživení těch čokoládových očí jsem se kousl do rtu a stáhl se, spíše instinktivně, než že bych chtěl.

„Danieli…“

Ztěžka jsem vydechl. Já vím… Ale od téhle chvíle už to mělo být jen horší. Když se na ty vzpomínky zaměří, i kdyby jen na vteřinu. Dá jim konkrétnější rysy. Bolelo to téměř fyzicky. Už jen představa toho prožít celé následné peklo znovu. Pevně jsem sevřel ruce v pěst. Musel jsem to dokázat…

Donutil jsem se.

Lisabeth. Její nemoc, zoufalství, blížící se smrt. Smlouva s Raffaelem, která mě měla připravit o všechno. Děs z toho, co jsem myslel, že už mám na svědomí, co na mě jen hodil. Bezmocnost. Míhalo se mi to před očima sotva na pár vteřin. To ale bylo naprosto dostačující. Znovu otevřené rány… Mé prudké nádechy a výdechy byly tak hlasité, že se snad musely rozléhat celou místností. A stále jen nabíraly na tempu.

Bolest, zmatek. Zlomené srdce. Rozchod. Alkohol… Cristina.

Zmučeně jsem vzdychl, na chvíli jsem nemohl popadnout dech. Roztřásl jsem se, za zavřenými víčky mě pálily slzy. Pevněji jsem stiskl ruce v pěst, abych si zabránil opět vycouvat. V tu chvíli jsem na hřbetu dlaně ucítil jemný dotek. Pootevřel jsem oči, abych zjistil, že ten konejšivý dotek patří Jess. Nedokázala zůstat stát opodál. Byl jsem jí za to vděčný, protože ten jediný dotek mírnil dopad toho všeho, i když jen nepatrně. I tak jsem se musel soustředit celým svým bytím na to, abych udržel mysl zcela otevřenou. Zatímco vzpomínky plynuly dál, černota se nabalovala na černotu.

Bezvýchodnost, strach… sám ze sebe. První smrt, kterou jsem způsobil. Děs z toho, co jsem při tom cítil. Děs z toho, čím jsem se stával. Chladný úšklebek na tváři toho, co mě po letech tohohle utrpení přišel zabít, abych se stal jedním z nich. Marný pokus o útěk, strach a bolest. Ta neskutečná bolest, když nůž v jeho ruce prořízl kůži. Několikrát za sebou, na různých místech. Pak byl prudkým trhnutím vytažený ven pro další ránu. Než si dostatečně vychutnal křik, krev stékající na zem, marný pokus o odpor. Než konečně zasadil poslední milosrdnou ránu do srdce. Jen aby se ujistil, že svou práci odvedl, i když nechat mě pomalu a bolestivě vykrvácet v křečích by se mu určitě zamlouvalo víc.

Staletí zabíjení, Jess, další neskutečné zoufalství právě ve chvíli, kdy všechno vypadalo nadějně. Vraždy, když jsem nebyl sám sebou, útok na ni samotnou, události několika posledních měsíců. Něco projela jen rychle, u něčeho se zastavila trochu déle. Všechno se do mě zabodávalo s novou silou, zanechávalo mě bez dechu. Smršť následující smršť. I když se snažila všechny mé oběti nepřipomínat. I když se snažila to vše proběhnout co nejcitlivěji, byl to nápor, který se sotva dal snést. Stiskl jsem pěsti tak, až jsem si nehty zaryl do kůže a vykřikl. Ale dokázal jsem udržet volný přístup. Jen tak tak.

Už dost…

„Jsem blízko ke konci,“ namítla. „Mám…?“

Ne, přerušil jsem ji a skousl zuby. Ne, dokonči to…

Krátce zaváhala, ale poslechla. Vydržet… musím ještě vydržet… Hlava mi neskutečně třeštila, tíha na hrudi mi zabraňovala dýchat. Už nemůžu…

„Dost!“ zaznamenal jsem Jessičin výkřik směřující ke Karen. Když se jen vteřinu nato stáhla, svezl jsem se do křesla a lapal po dechu. „Danieli,“ šeptla Jessica starostlivě, jemně mě pohladila po tváři. Setřela tak vlhkou cestičku, zmírnila třes, který mě zachvátil. Obojí jsem si uvědomil až teď.

„Prosím tě, řekni mi, že to celé k něčemu bylo,“ vzdychl jsem a nezabránil těžkému polknutí.

„Možná,“ připustila Karen. Neodvažoval jsem se předem doufat. „Tvůj problém by se dal nazvat začarovaným kruhem,“ pokračovala pak, když přešla přede mě, aby na mě nemluvila zezadu a mohli jsme si hledět do očí. „Zdá se, že důvod, proč máš spalující potřebu zabíjet, spočívá ve snaze utlumit činy, které už máš na svědomí. Smýt krev krví. Toužíš po tom nepustit minulost k sobě, výčitky svědomí, to zlé, co z ní vnímáš. Tím řešením, ke kterému tě nitro nutí, bys ale paradoxně jen přidal další tíhu, kterou by ses stejně tak znovu a znovu snažil potlačit.“

„Tenhle závěr mi už taky tak nějak prolítl hlavou,“ poznamenal jsem poněkud kysele.

„Já vím,“ řekla mírně. „Ale nevšiml sis toho u Raffaela? Když jsi projížděl jeho myšlenky… Tvým prostřednictvím jsem je teď viděla taky. On zabíjet nemusel. Nebýt touhy pomstít se vám a vylít si svůj vztek, nejspíš by to ani nedělal, přinejmenším ne v takové míře. Než mu Raul připomněl, jak… „skvělé“ to je, ani se tím většinu času nezabýval. Na maření lidských životů nezávisela jeho existence. Nebylo to tak, že by bez toho nemohl žít. Stejně tak, jako andělé dokážou vést život bez konání dobra a pomáhání ostatním, i když je to to, pro co jsou stvořeni. Ta touha po něčí bolesti tu samozřejmě byla, pokoušející, silná. Ale sama o sobě se dala ovládat. A někdo jako ty by to zvládl téměř určitě.“

„Tak proč to tak nebylo?“ nechápala Jessica.

„Jsem dost anomálie,“ poznamenal jsem s úšklebkem.

„Nemyslím si, že by to u tebe bylo jinak,“ odporovala Karen. „Je sice pravda, že on neměl s čím bojovat, když to nešlo proti tomu, jaký byl, což je dost zásadní rozdíl, ale… Nemyslím, že by šlo o to, že ty bys bez toho nemohl žít. Problém je spíš v tom, že nemůžeš žít s tím.“ Nechápavě jsem se zamračil. „Musíš se vyrovnat s minulostí. Přestat se před ní snažit utéct, přijmout ji. Všechnu bolest, kterou jsi způsobil, všechno to, co máš na svědomí. A nechat to za sebou.“

„Nechci ti do toho kecat, ale to se snadno řekne a těžko udělá,“ namítl jsem. „Jak to mám jednoduše přijmout? Jediná připomínka toho všeho mě trhá na kusy, v tom spočívá ten problém.“

„Musíš to přijmout,“ zopakovala, „ale ne tak, aby tě to ničilo.“

„To zní, jako bych si snad měl říct, že na těch zástupech lidí, kterým jsem vzal život, vlastně vůbec nesejde. A to mi zase zavání démonskou lhostejností, které se taky snažím vyhýbat.“

„Ne, samozřejmě, že nejde o to říct si, že je to v pořádku. Je normální, že si to vyčítáš, že s nimi soucítíš. Je jen dobře, že to tak je, protože právě to tě odlišuje. Nejde o to si to ospravedlnit a přestat vnímat, jak špatné to je. Jde o to pochopit, že minulost je minulost, že s ní už nic dělat nemůžeš. Ale se svou budoucností a přítomností ano. A nesmíš dovolit, aby to, co bylo, ničilo to, co je teď. Trýzníš se tím stále dokola, trestáš sám sebe. To musí skončit. Na to, co se stalo, nezapomínej. To by nebylo správné. Jen se nenechávej neustále táhnout dolů duchy minulosti…“

„Je to jen mnou, nebo si to všechno dost výrazně protiřečí?“ ozval jsem se.

Povzdechla si. „Není to jednoduché,“ připustila. „Nikdo netvrdil, že bude. Ale stojí to za zkoušku. Mohl by to být první krok k tomu dostat to všechno pod kontrolu. A já snad pak budu schopná ti pomoct, pokud budeš chtít.“

„Jak?“ nechápal jsem. Zaváhala.

„Něco mě napadlo… Něco, co má nejspíš malou šanci na úspěch. Pokud se to má podařit, budeš se s tím muset sám poprat. Jen se obávám, že je nutné přizpůsobit podmínky. Ta démonská část tebe samého by tě jinak mohla příliš snadno strhnout. Budeš zranitelný a hlavně budeš potřebovat veškerou svou sílu na něco jiného, než je boj s touhou, co ti vnutkává. Budeš potřebovat být sám sebou tak moc, jak to jen půjde.“

Pátravě jsem se zamračil. „Co konkrétně jsi myslela tím přizpůsobením podmínek?“

„Nikdy jsi nepřemýšlel nad tím, co zapříčinilo ten skok?“

„Jaký skok?“ nechápala Jessica. Nepatrně se pousmála.

„Jsi sice jenom člověk, ale tenkrát, když jste se potkali, jsi měla andělský potenciál. Dobrota uvnitř tebe v něm dokázala probudit jeho pravé já. Pravé já, které začalo bojovat o slovo jediným způsobem, které vidělo. Připomínat si vzpomínky tak bolestivé, že alespoň v záblescích začalo vystupovat napovrch. Využívalo každičkou příležitost, aby sám sebe ničil, pro připomínku toho, že je stále ještě naživu a ne jen bezduchý stroj. Ale šlo to pomalu. Než ho Matt napadl. Když se probudil, byl to už opravdu on. Celý ten proces to neskutečně urychlilo. Máš ponětí proč?“ otočila se s otázkou na mě. Zamrkal jsem. Jen matně jsem si pamatoval…

„Vzal mi skoro všechnu energii. Vzpomínky na mě celou dobu útočily, ale až v tomhle stavu jsem neměl šanci jim odolat…“ došlo mi to, i když ona to stejně řekla nahlas.

„Démon byl oslabený. Ty jsi tak měl větší šanci probudit své city. Tentokrát skrze jednu ze šťastných vzpomínek… A přesně to potřebujeme udělat i teď, pokud to má mít šanci na úspěch. Aby ti tahle tvá část nemohla podkopávat nohy, využívat zlé vzpomínky proti tobě. Pokud bude slabý, budeš mít šanci odtlačit do rohu pro změnu jeho, a pak s mou pomocí uzamknout tuhle svou část a už se k ní nevrátit. Budeš muset bojovat o to, abys uzamkl minulost, i sám se sebou, ale i když budeš naprosto vysílený, takhle by přinejmenším jedna část mohla být snazší. Ale bude to bolestivé. Víc, než to před chvílí. A taky nebezpečné.“ Jess se na ni vyděšeně podívala a Karen se smutně pousmála. „Když někdo nahlédne tak hluboko do vlastního nitra, nakonec může zjistit, že našel něco, co nikdy najít nechtěl… V jeho případě hrozí, že to špatné vyhraje. Je koneckonců jednodušší konat zlo, než dobro… Zvlášť když se mu snaha o něj vlastně nikdy nevyplatila.“ Jessica vytřeštila oči.

„Chceš tím říct, že možná to nad ním převezme vládu… úplně?“ špitla a zděšeně se na mě zadívala. Jako by se ptala, jestli to vážně chci udělat. Bylo dávno jasné, jaká je jediná možná odpověď na tuhle otázku.

Jo, zatraceně. Buď to nevyjde a pak už opravdu nezbyde jediný důvod, proč mě nezabít, a nebo… Nebo se stane zázrak. Jinak se to vážně nazvat nedalo.