OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dotek temna - 29.

O nějakou dobu později 

 

Jessica

 

Všechno bylo skvělé. Až se tomu ani nechtělo věřit… Konečně jsme měli to, po čem jsme celou dobu toužili. Normální život… spolu. Sice jsme se museli přestěhovat na venkov, na samotu, abychom si byli jistější, že proti nám nikdo nepůjde dřív, než se prokáže, že všechno funguje a Daniel ani naše dcera nejsou nebezpeční, ale zvykla jsem si a líbilo se mi tu. Snad jedinou vadou bylo, že se mi stýskalo po rodině, ale volali jsme si, a já doufala, že je to jen přechodné a jednou se budeme moct vidět zase normálně naživo. Koneckonců, nejspíš bych ani nebyla tak v klidu, kdyby se všechno zdálo ideální až příliš...

Každý den jsem měla chuť děkovat nebesům, že to takhle dopadlo. A každý den jsem tomu při prvních minutách po probuzení nemohla uvěřit. Bála jsem se, že se znovu probudím do noční můry. Ale už několik měsíců jsem namísto toho prožívala ten nejkrásnější sen. Užívala jsem si Danielovu blízkost, a teď, když ji nehalil žádný černý mrak hrozící ničivou bouří, to všechno bylo tak snadné.

Milovat ho. Jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě. Ani jsem nevěděla, kdy se poslední nejistota způsobená předchozím utrpením vytratila. Snad téměř okamžitě. Dokázal mě tak lehce přimět zapomenout na to, co bylo. Znovu jsem byla naprosto beznadějně zamilovaná. Milovala jsem ho. Nezdálo se ani možné, že by to někdy mohlo být jinak. A brzy jsme navíc měli být tři…

Až po tom, co jsme pár měsíců zpátky vyřešili všechny ty věci kolem a nastal klid, jsem to konečně mohla přiznat i mámě. Vlastně jsem zavolala jí i Cleo naráz. A znovu jim lhala… aby si zbytečně nedělaly starosti. Nebo aspoň ne tolik. Zvlášť Cleo sice už jen z tónu mého hlasu poznala, jak mi je, ale štěstí v hlase by jí sotva zabránilo ve vyšilování, kdybych se po tom všem znovu prostě jen tak ztratila s výmluvou typu „hele, teď se minimálně pár měsíců neuvidíme, protože jsme museli narychlo odjet, ale všechno je v pořádku“. A jelikož já jsem už dávno zjistila, že ve vymýšlení důvěryhodných lží stojím za houby ještě víc, než v jejich vykládání, byla jsem vděčná, že mi ostatní pomohli přijít na něco duchaplnějšího. Výsledek totiž konečně opravdu dával smysl.

Přiznala jsem mamce i to, že jsem s těhotenstvím měla problémy, ale ujistila jak ji, tak Cleo, že už je to v podstatě v pořádku. Po vyslechnutí napomenutí, jak to, že jsem jí to neřekla, z mamčiny strany, a napomenutí číslo dvě, jak to, že jsem si tuhle dobrou zprávu nechávala pro sebe, ze strany Cleo, jsem dodala, že jsem to nechtěla zakřiknout, a vysvětlovala dál. Přestěhovali jsme se za odborníkem, který byl vyhlášený, co se zachraňování složitých případů těhotenství, jako byl ten můj, týče. Sice to byl risk, ale ten jsme podstoupili, protože už se to vážně zdálo jako poslední možnost, jak šance zvýšit co nejvíc. Každopádně teď to je na té nejlepší cestě, ale okamžitě jsem dostala zákaz kamkoliv cestovat, čili je nemůžu navštívit. Po tom, co jsme se shodly na tom, že nás mrzí, jak to bylo narychlo a že jsme se nemohly ani rozloučit, padl návrh, že by tedy ony přijely za mnou. To taky nešlo, ale naštěstí jsme to čekali, takže jsem měla pohotovou odpověď i na tohle. Vysvětlila jsem jim, že mám zakázané i návštěvy, ze zdravotních důvodů, které mi Karen dodala. Já jako laik jsem to shrnula, že dle mého by mě to mohlo nějak „zneklidnit“, i když pozitivně, a tím spíš, že jsem neměla ponětí, jestli neblábolím nesmysly a jestli se zrovna tohle z těch lékařských řečí dá vyvodit, to vlastně znělo ještě víc uvěřitelně. Tím to bylo vyřešené. Až na to, že hlavně Cleo pořád přemýšlela, jak to obejít, a slibovala, že mě vyvádět z míry nebude a že pět minut přece tolik způsobit nemůže – a jo, věřila jsem tomu, že ona by byla kvůli pěti minutám schopná tu půlku Států vážně přeletět. Proto byla později za zásluhy povýšená na provozní kavárny, kde pracovala… No co, stejně si to dávno zasloužila. A my to potřebovali, protože takhle se už vůbec nemohla jen tak utrhnout a někam vyrazit. Což vlastně vyřešilo i podobnou snahu u mámy, protože se k tomu, že si nebyla jistá, jestli by návštěva opravdu něco nezpůsobila, když to říká doktor, přidalo to, že si netroufla sama na takové cestování. Tím spíš ne letadlem. Neměla k němu zrovna vřelý vztah.

Takže už opravdu vyřešeno.

I když jsem při tom měla hrozně špatný pocit. Nerada jsem jim lhala a neskutečně jsem toužila mamku i Cleo obejmout a podělit se o své štěstí, které jsem konečně zase cítila. Jenže na druhou stranu, mít možnost to udělat až za dlouho byla po tom všem ta nejmenší oběť. Lepší, než si kvůli nedočkavosti nechat to štěstí zase vzít. I pouhá bezpečnostní opatření „pro jistotu“ jsem už brala naprosto vážně. A vracet se na známá místa, kde by nás mohl najít někdo z andělů, kdo s tímhle nesouhlasil, byl prostě příliš velký risk. Stejně jako riskovat, že by je někdo sledoval sem. Aspoň než snížíme riziko tím, že všem dodáme důkaz, že se nic nestane, když nás nechají být, protože my nejsme riziko pro ně. Pro nikoho… Důkaz, díky kterému by nás přinejmenším většina z nich mohla nějak přijmout, když tohle bylo přece to, o co jim šlo. Možnost, že se Daniel nebo Eileen vymknou kontrole… A dodání toho důkazu už kromě dostatku času, kdy se nic nestane, nic nebránilo. Ne, když to, co nad Danielem přebíralo kontrolu, bylo definitivně uvězněné uvnitř něj a nemohlo už vyrazit napovrch.

A on jako by se ze všech sil snažil mi vynahradit všechny ty dlouhé měsíce utrpení. V podstatě mě nosil na rukou, hýčkal mě až tak, že jsem ho místy musela brzdit. Taky dlouho přemýšlel, jak nás zajistit finančně, protože i když by to mohl prostě vypustit, nechtěl záviset čistě na pomoci ostatních a i jim podle svého už dlužil až moc. Nakonec ho napadlo využít to, že umí snad všechny jazyky na světě, a dal se do překládání různých textů, samozřejmě pod jiným jménem – jedna z věcí, kterou mohl dělat z domova, protože i chodit pravidelně do práce by mohlo způsobit, že si ho někdo všimne. I já uznala, že to byl dobrý nápad, protože tak jsem aspoň chvílemi měla možnost si od jeho opečovávání oddechnout.

Ne že bych se v jeho blízkosti konečně zase necítila jako v ráji…

---

Zalétla jsem pohledem k Danielovi vedle mě. Šli jsme se navečer projít do přírody. Na tom by nebylo nic zvláštního, ale dneska mi přišel nějak vyvedený z míry. Nervózní. Jako by mi chtěl něco říct, ale nevěděl jak. Přemýšlela jsem, jestli se nemám zeptat, co se děje, ale zatím jsem čekala, jestli na to nezavede řeč sám. „Jess?“ ozval se konečně, zastavil na místě a tázavě se na mě zadíval.

„Ano?“ pobídla jsem ho, když jsem taky ustala v cestě a otočila se k němu.

„Jen mě tak napadlo…“ začal, ale pak se zarazil. Krátce zasunul ruce do kapes džínů, hned je zase vytáhl ven. Jako by nevěděl, co s nimi má dělat.

„Děje se něco?“ zaváhala jsem. Vzdychl, pak nabral do plic hluboký nádech a odhodlal se znovu podívat na mě.

„Umíš… tancovat?“ Zacukaly mi koutky, když jsem se vzpamatovala. Tohle celé vyznělo, jako kdyby se chystal zeptat na nějakou životně důležitou otázku, takže něco vlastně tak obyčejného mě opravdu překvapilo. Dost se mi ulevilo. Hádám, že někde uvnitř mě stále zůstávala nějaká část, která čekala, že se zpoza rohu vynoří další katastrofa.

Takhle nepřemýšlej.

„Jaký druh tance máš na mysli?“ otázala jsem se jen.

„Společenské tance…“ zadrmolil a zase se na mě tak plaše podíval. Usmála jsem se.

„Vlastně jo… Jo, umím. Teda, když si na to vzpomenu… Cleo byla pár let zpátky akční a přihlásila se na kurzy, jenže tam nechtěla chodit sama…“ vysvětlila jsem a pokrčila rameny. „Proč se ptáš?“

„Jen mě tak napadlo, jestli… bys mě to nemohla naučit,“ osvětlil. Další překvapení.

„Já myslela, že tancovat umíš…“

Ušklíbl se. „Renesanční Itálie má asi trochu jiné druhy tanců, než se teď tancují. Navíc jsem několik staletí netančil, takže i kdyby, dávno bych vyšel ze cviku.“

„Hmm,“ nepatrně jsem skousla rty, „vlastně, proč ne. To by mohla být zábava,“ svolila jsem pak a lehce na něj mrkla.

„Hned teď?“ pochopil a znělo to tak šokovaně, že jsem se musela zasmát.

„U nás doma na tohle není moc místa,“ připomněla jsem. „Navíc tady v tuhle hodinu, jak jsem si všimla, moc lidí nechodí… A s hudbou to můžeme zkusit později.“ Nepatrně polkl, ale přikývl. „Dobře…“ Povzbudivě jsem se pousmála. „Neboj se. Jsem si jistá, že ti to půjde,“ ujistila jsem ho a pak jsem se zamyslela. „Naučím tě waltz,“ rozhodla jsem. „Aspoň zjednodušenou verzi a to, co si pamatuju. Ten tanec mám docela ráda… A když se pochopí, není ani zase tak složitý, jak si někteří myslí.“ Odložila jsem kabelku na trávník a postavila se před něj. „Podívej,“ pobídla jsem ho a udělala první krok. „Já začínám levou dozadu, tím pádem ty jdeš pravou směrem ke mně. Pak úkrok do strany…“ Během svých slov jsem mu kroky ukazovala. „Druhou nohou to samé, já dozadu, ty za mnou… Pak otočka… Srovnat zase základním krokem dozadu a do strany… a od začátku, abych to nedělala hned příliš složité. Druhá otočka pak na druhou stranu…“ Díval se na mě a evidentně se snažil si to všechno zapamatovat, ale po chvíli začal vypadat spíš zmateně. Přišlo mi to roztomilé. Držela jsem se, abych se nerozesmála, když bezradně nakrčil obočí. „Ukaž, praxe možná bude lepší,“ rozhodla jsem a přišla blíž k němu. „Základní postoj je, že ty mi dáš ruku sem…“ navedla jsem jeho dlaň pod svoji pravou lopatku, „a já tobě na rameno. A těmi druhými se chytíme.“ Udělali jsme to, pokřiveně se pousmál. „Připravený?“ zeptala jsem se.

„Ne?“ odpověděl. Zasmála jsem se.

„Neboj, co se může stát? Kdybys viděl, s kým jsem tancovala na tom kurzu… Kolikrát jsem měla na nohách modřiny, jak mi na ně pořád šlapali.“ Vytřeštil oči. Na chvíli jsem rozpojila naše dlaně, abych ho jemně pohladila po tváři. „To jsem neřekla proto, abych tě vyděsila, že mi na ně šlápneš taky,“ ujistila jsem ho. „Když jsem to zvládla s nimi, půjde to i s tebou. Neboj se, povedu tě, než se to naučíš…“ Jen váhavě přikývl. Věnovala jsem mu povzbudivý pohled, znovu stiskla jeho dlaň. „Můžeme?“ Nabral do plic hluboký nádech.

„Jo…“

„Dobře, tak raz, dva…“ Na tři jsem vykročila dozadu a on skoro zůstal na místě, zřejmě proto, že zapomněl, jakou nohou se začíná, a v ten okamžik zpanikařil, takže jen nějak záhadně přešlápl, aby mě dohnal. Zatvářil se provinile. „Nebuď tolik nervózní,“ napomenula jsem ho jemně. „Pravá, nezapomeň.“ Přikývl. „Tak jo, vezmeme to po krocích, co říkáš?“ navrhla jsem. „Raz…“ Tentokrát se povedlo, ale on při tom očima hypnotizoval cestu, což nebylo úplně ideální. Jemně jsem mu dlaní zatlačila na bradu a přiměla ho tak znovu spojit pohled s mým. „Takhle tě za chvíli bude bolet krk,“ poznamenala jsem.

„Nechci na tebe šlápnout…“ namítl chabě.

„Neboj, já si dám pozor,“ usmála jsem se. „A navíc, když budeme sehraní, tak to nehrozí… Dívej se na mě, dobře? A všechno to bude v pohodě…“ Oplatil mi pousmání, i když stále váhavě. Společně jsme udělali další krok. A další. A pak poslední před otočkou. Ta se napoprvé moc nepovedla. Vlastně se nám naopak povedlo se zamotat tak, že bych málem spadla, kdyby mě nechytil. Ztěžka jsem vydechla a on mě opatrně znovu postavil na nohy.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se starostlivě. Přikývla jsem. A snad jsem ani nečekala opak. Tak nějak jsem věděla, že by mě nenechal spadnout… „Jsem nemehlo,“ zhodnotil.

„Ale ne,“ zavrtěla jsem hlavou. „Náhodou ti to napoprvé dost jde. No tak, pojď, zkusíme to znovu.“

„Vážně?“

„Jo,“ zasmála jsem se. „No tak, nebuď pořád tak nervózní. Zkusil jsi to poprvé. Teď už to bude jen lepší a lepší.“ Nevypadal moc přesvědčeně. Ale vyhověl mi. Nejistými, pomalými krůčky se pohyboval dopředu a dozadu. Zpomalila jsem tempo, aby si mohl zvyknout. Postupně si zapamatovával, co má přijít teď. Sám nepatrně zrychloval rychlost, jak čím dál víc věděl, co dělat. A po tom, co jsme párkrát projeli všechny kroky, mu to vážně začalo jít. Co víc, zřejmě si to začínal i užívat. A byl si už o hodně jistější.

Přitiskl se ke mně blíž, nakolik to moje bříško dovolovalo. Po chvíli jsem ho už ani nemusela vést, převzal to za mě. Z nejistých opatrných krůčků se stal plynulý tanec, uprostřed otáček jsem se cítila, jako bych létala. Nebála jsem se dalšího pádu. Věděla jsem, že s ním jsem v bezpečí. Věřila jsem mu. Naprosto, plně, bezvýhradně. Zlepšovali jsme se s každým dalším krokem, stále více sjednocení. Úsměv se vykouzlil na jeho rtech, já mu ho oplatila. I bez hudby to bylo naprosto dokonalé. Nakonec mě navedl na samostatnou otočku – a já skončila v jeho náručí, když si mě přitáhl zpět. Na chvíli jsem se k němu přitiskla a naplno vdechla do plic jeho vůni, zatímco jsem klidnila vlastní dech. Pak jsem se pomalu odtáhla a spokojeně přikývla.

„Říkala jsem ti, že ti to půjde…“

„To bude tím, že mám tak skvělou učitelku,“ zhodnotil. Zacukaly mi koutky, pak jsem ale nepatrně zvážněla.

„Jak tě vůbec napadlo zrovna něco takového?“ vyzvídala jsem znovu. V tu ránu byla jeho nervozita zpátky. Zaváhal, pak si odkašlal.

„Já… vlastně jsem se chtěl původně zeptat na něco jiného, jenže jsem to ze sebe nějak nevysoukal a… tohle s tím tak trochu souvisí, protože za jistých okolností by to jaksi mohlo být potřeba…“ Zmateně jsem zamrkala. Semkl rty, zavřel oči a zhluboka se nadechl, jak nabíral odvahu. Teprve až když si začal klekat, nejspíš mi to pomalu došlo. I tak to ale bylo tak nečekané, že jsem na něj dokázala jen zírat, jako bych stále úplně nechápala, co se děje. Celou tu dobu, než si přede mnou klekl na jedno koleno a vytáhl z kapsy malou krabičku. Otevřel ji a já spatřila prsten v ní. Váhavě se mi zadíval do očí. „Já… vím, že je to spíš jen formalita,“ šeptl rozechvěle. „Vím, jaký postoj ke svatbám máš, ale když jsem tenkrát před tím vším řekl, že si tě jednou chci vzít, myslel jsem to vážně. A… kruci, mám toho tolik na jazyku a nevím, jak to říct…“ Nervózně se zašklebil. „Já… možná je to moc brzy. Taky jsem si asi nevybral zrovna ten nejromantičtější nebo nejnápaditější způsob, jak to udělat. Tím spíš, když teď ze sebe ke všemu nedokážu nic vysoukat. Nevím, jestli se hodí to, co se v tuhle chvíli běžně říká, protože už nejšťastnějším mužem na světě jsem, neumím si představit, že by to šlo ještě posílit. Ale souhlasím s tou první částí. Bude pro mě čest, jestli řekneš ano a staneš se mojí ženou. Miluju, tě, Jess. Chci s tebou strávit věčnost. Chci být s tebou spojený všemi možnými způsoby… Chci svůj život spojit s tvým i na téhle úrovni…“ Zaskočil mě, naprosto. Snad několik desítek vteřin jsem na něj byla schopná jen překvapeně zírat. Ani nebylo divu, že se začal cítit nepříjemně. „A právě teď už opravdu jsem dost nervózní,“ zhodnotil a ošil se. „Jess, prosím, řekni aspoň něco. Už nemůžu vědět, co si myslíš…“ požádal po několika dalších vteřinách téměř nešťastně. Zamrkala jsem a přiměla se vzpamatovat.

„Takže ten tanec… to kvůli případné svatbě?“ Vlastně to ani nebyla otázka, jen jsem to asi potřebovala říct nahlas, abych to opravdu vstřebala. Alespoň trochu. Přikývl.

„Jestli si mě chceš vzít…“ Hlavou mi projela všechna pro a proti. Stejně jako když poznamenal tu možnost tenkrát. Pro něj to vzhledem ke společnosti, do které se kdysi narodil, bylo stále tak nějak důležité, ale netlačil na mě, nevyžadoval to. Věděl, že naše rodina měla s manželstvím jen samé špatné zkušenosti. Včetně mě… Tenkrát jsem řekla, že někdy v budoucnu snad. Protože převážila ta skutečnost, že jsem ho milovala nade všechno. Že i já toužila po tom, aby se naše životy propletly do sebe na všech úrovních. Abych byla jeho a on můj ve všech ohledech. A když jsem nad tím přemýšlela… Tak to vlastně bylo i teď.

„Ano,“ vydechla jsem tedy konečně a úsměv se rozlil na mých rtech téměř ve stejnou chvíli, jako na jeho. „Ano, vezmu si tě.“ Během vteřiny opět stál. Dlaní mi zajel do vlasů a vtiskl mi na rty polibek, něžný, ale tak procítěný a příjemně dlouhý, že jsem zavřela oči a jen se chvíli utápěla v tom pocitu.

„Děkuju…“ šeptl mi pak do ucha a já se příjemně rozechvěla. Odtáhl se, aby mi mohl na prst natáhnout prstýnek. A já si ho až teď vlastně pořádně prohlédla. Jemný stříbrný kroužek s drobným kamínkem uprostřed. Byl jednoduše nádherný…

---

 

Daniel

 

Dohodli jsme se, že se svatbou počkáme, až bude větší klid. Bylo mi totiž jasné, že jak Jess, tak její rodinu by mrzelo, kdyby se jí neúčastnily. Jenže to za současných okolností stále ještě nešlo. Na první pohled sice uběhlo už dost času, ale kdykoliv se tu někdy kdokoliv z našich známých objevil, bylo mi ze skrývaného napětí jasné, že dusno kolem ještě nepolevilo. Většinou se dřív, než jsem mohl nenápadně mimo doslech Jess vyzvědět podrobnosti, na něco vymluvili a zase zmizeli, takže jsem nebyl v obraze ani já.

Jenže na druhou stranu, obzvlášť Karen přece řídila celou jednu skupinu v boji proti démonům a určitě měla i jiné starosti, než nás... Takže se to nás vůbec nemuselo týkat... že ne? Stále mi to vrtalo hlavou, ale nechtěl jsem předem malovat čerta na zeď, jestli tentokrát vážně není důvod, proč se stresovat. Přitahovat to…

Problém byl v tom, že všechno zlé si nakonec vždycky našlo cestu zpátky do mého života. Jako by jediná možnost klidu bylo dočasné zavření očí a nevnímání toho, co se doopravdy děje… Což, jak jsem měl zjistit, jsem nevědomky dělal celé ty týdny vytouženého štěstí bez kalu.

Snad jsem si vážně nemohl myslet, že právě mně něco projde tak snadno?

Zaslechl jsem útržek Jessičina rozhovoru s mámou. Nějakým způsobem se dostaly k probírání toho, co za hrůzy lidé poslední dobou provádějí. Podobně velké měřítko, jako když atentátník vyhodí do vzduchu náměstí, nebo šílenec vyvraždí celou rodinu. A spíš instinktivně mě začalo zajímat, jestli šlo vážně o lidské vrahy. Spíš pro uklidnění, že nejde o výkyv z normálu, jsem začal tajně, abych Jess nevyplašil, dohledávat staré zprávy, pátrat…

Snad se se mnou všechno kolem zatočilo, když jsem s očima dokořán sledoval obrazovku počítače.

Ano, katastrofy se ve zprávách míhají každou chvíli. A ano, ne vždycky jde o lidské útočníky. Jenže od jisté chvíle… mi přišlo, že se zprávy o vraždách a dalších zvěrstvech objevovaly častěji a pravidelněji, než jsem si kdy pamatoval. Ne tak moc, aby to lidé začali vnímat jako celosvětové veřejné ohrožení, jen aby si o trochu důrazněji nevěřícně mumlali, kam to ten svět spěje. Jenže někdo jako já to v tom viděl. Viděl jsem, že se něco děje. Že se něco dělo celou tu dobu. Poznal jsem démonský podpis… A ne jen tak ledajaký.

Jeden bulvár, který se kvůli prodejnosti dostal i k přesnému popisu smrtelných zranění jedné z obětí a nákresu čepele, která je podle pitvy nejspíš způsobila, mi to jen potvrdil.

Každý zabiják má totiž svůj styl. Jsou to maličkosti - umístění rány, vedení útoku…. A pak to ostří.

Všechno z toho jsem poznal, protože jsem to jako příznačná znamení už viděl. Ve vzpomínkách…

Peteova skupina.

Semkl jsem rty a pevně stiskl víčka k sobě, než jsem sklonil hlavu a frustrovaně si vjel dlaní do vlasů. Dusil jsem v sobě při tom nadávky. A bylo mi špatně. Při tom uvědomění, že tohle všechno se děje kolem… a já o tom neměl ani ponětí.

Vlastně jsem to mohl vyčítat hlavně sám sobě. Kdybych chtěl, zjistil bych to dřív… jenže když je člověk šťastný, že je šťastný… když mu nikdo kolem nedá důvod myslet si, že je opravdu ke znepokojení důvod… Přisuzoval jsem jejich nervozitě menší význam, než jsem měl, ale sakra, to si nikdo neřekl, že bych tohle měl vědět?!

Jen silou vůle jsem si zabránil vyskočit na nohy a vystřelit ze dveří, protože to by bylo moc nápadné a já nechtěl, aby si dělala starosti ještě i Jess. Řekl jsem jí, že se jdu na chvíli projít, a když se mě pátravě zeptala, jestli se něco děje, i když jsem se snažil tvářit naprosto klidně, svedl jsem to na to, že mi ten, pro koho jsem překládal teď, zase něco vyčetl. Jo, i šéf, se kterým se nevidíte, může lézt na nervy, i když šlo o výjimky. Ale dohady třeba o výši honoráře nebo marné vysvětlování nějakému potentátovi z firmy, že fráze, co tam chce nacpat, se v tom jazyku prostě nepoužívá, to se zkrátka někdy stávalo. Srazit se s blbcem může člověk v každém povolání, a i tohle jsem někdy musel rozdýchávat, a s nostalgií jsem vzpomínal na Patricka, který to se mnou vždycky myslel dobře i ve chvíli, kdy jsem to ještě neviděl. Ale nic mě nerozhodilo tak, abych měl jako kdysi chuť tomu někomu zakroutit krkem s doslovným provedením, protože se to té démonské části nedotýkalo. Prošel jsem tímhle způsobem už pár zátěžovými testy.

Jedno vítězství, když se zdálo, že všechno ostatní se zase začíná hroutit.

Jakmile jsem došel dost daleko od domu, aby mě Jess náhodou neslyšela, vytočil jsem Trishino číslo a držel se, abych přitom při netrpělivém přecházení sem a tam nevyšlapal důlek. Volal bych hned Karen, jenže u Trishy bylo přeci jen jistější, že dorazí.

„Hned sem přijď,“ nařídil jsem stroze, ani jsem se neobtěžoval pozdravem. Z mého tónu sice asi pochopila, že jsem hlavně rozčilený, ale i tak se na mě okamžitě po tom, co se přede mě přenesla, zadívala s lehkou obavou, jestli se něco nestalo v tom ohledu, že bychom třeba potřebovali pomoc. Zhluboka jsem se nadechl a uklidil mobil do kapsy. „Chci vědět, co se děje,“ oznámil jsem jí prostě. Nakrčila obočí a otevřela pusu. „Trisho, četl jsem články a noviny a spojil jsem si, že tohle není normální. A vzhledem k tomu, jak je to velký, není možný, abyste o tom vy při tomhle postavení nevěděli, takže se neptej, co tím myslím, a rovnou mi, prosím tě, odpověz,“ utnul jsem její pokus o zatloukání už v zárodku.

Nahlas si povzdechla. „To Pete… a jeho démoni.“ Držel jsem se, abych jí neodsekl něco ve stylu „nepovídej, na to bych nepřišel“. „Snaží se pomstít za to, co se stalo. Hlavně najít viníky. Karen se zase snaží přijít na způsob, jak tohle zarazit. Všichni z nejvyšších… protože tohle se týká všech. Pete se zápalem likviduje jak adepty na anděly, tak ty, co už jimi jsou. Většinou budoucí nováčky někdo napadne proto, aby přivolal anděla, co je chrání, a pak ho zabil… nebo o dost pravděpodobněji vyslechl ve snaze najít nějaké vodítko. I když je ale hned zabije, tak mu to vlastně taky pomáhá, protože tím působí vnitřní rozbroje, čehož si je určitě vědom. Nevybírá si jen ty, co spadají pod Karen, nejen proto, že se to nedá poznat. Takhle se proti ní ostatní i postupně obrací zády, protože ztrácí vlastní lidi… A tohle všechno jí dávají za vinu.“ Nahlas jsem zaklel. Jasně, protože to odstartovala Raffaelovou smrtí, když pomáhala mně. Už předtím byl Pete postrach, ale teď… Nedošlo mi, že on byl tím jediným, co ho trochu drželo zpátky a v mezích, dokud nebylo pozdě. A i pak jsem naivně, bláhově doufal, že buď taky udělá chybu, nebo se vybouří a nechá to být, aby ji právě v té honbě za pomstou neudělal, když věděl, jak to může dopadnout… Sázet na pud sebezáchovy a nic víc? Jenže on rozehrál něco velkého a zdálo se, že předem promýšlí jak zabránění vlastním chybám, tak co nejsilnější zásahy nepříteli. Což se mu zatím dařilo. Už tak to měla Karen u ostatních dost nakloněný, tímhle stylem ji minimálně psychicky vydeptá daleko dřív, než se mu podaří k ní dostat. Jestli tedy už věděl, že tomu celému velela ona. Ale i kdyby ne, s tímhle přístupem to byla nejspíš otázka času. Nebylo divu, že když už sem zaskočila, měla hlavu plnou starostí, spíš jsem se divil, že dokázala nedat najevo ani čtvrtinu z toho všeho, co ji muselo tížit. Jako koneckonců oni všichni.

„Kdy konkrétně jste mi hodlali říct, že se tam venku kvůli nám rozpoutal Armagedon?!“ rozčílil jsem se.

„A co bys s tím dělal?!“ vrátila mi stejným tónem zrozeným z frustrace a neštěstí. „Jestli ti to nedošlo, tak už v podstatě ani nemáš schopnosti, a hlavně jsi jeden z těch, které Pete hledá! Neupoutávat pozornost, skrývat se a doufat, že se to přežene, je jediná věc, co zrovna my dělat můžeme, protože kdybychom se objevili, jen by nás hned zabil a nahráli bychom mu do karet! A sotva můžeš vědět, co už ví! Je úplně jedno, že to, že s tím měl co do činění třeba Matt, nezjistí jen tak, protože ze všeho toho, co už slyšel, něco tenhle závěr vyvodit mohlo! Opovaž se mermomocí hrnout do toho všeho a nechat tu Jess samotnou, a opovaž se mi třeba jen naznačovat, že se o to tam venku dostatečně nestarám, když o tom neuvažuju taky!!“ Vypálila to na mě během několika vteřin, až musela posléze prudce oddychovat a dohánět tak nedostatek vzduchu. Oči jí naplnily slzy. A já měl najednou pocit, že nekřičí tak docela na mě.

„Trisho?“ oslovil jsem ji o poznání opatrněji.

Zavrtěla hlavou. „Promiň, já… to jen, že…“

„Matt?“ Sklesle přikývla.

„Pořád říká, že se nemůže krčit někde v úkrytu, když venku ostatní vedou naši válku a umírají. S Karen se o tom už párkrát zhádal tak, že s ní momentálně nevydrží ani v jedné místnosti. Jen čekám, až vylítne, půjde… a já už ho neuvidím.“ Otřela si hřbetem dlaně slzy, co jí stekly po tvářích. „Nepředhazuje mi, že je mi to jedno. Mně ani Anne. Ale stejně… z něj mám prostě pocit, jako by nechápal, že i nás to bolí. Že i my bychom šly okamžitě pomoct, všem. Že i my kvůli tomu, kolik lidí a andělů umírá, nemůžeme spát. Jako by jen to, že chápeme, že v téhle válce tentokrát nejsme pěšáci a tohle prostě udělat nemůžeme, znamenalo, že je nám to utrpení jedno. Není, zatraceně! Jenže naše smrt by prostě nic nevyřešila, maximálně by z nás mučením mohl dostat, jak se dostat ke Karen. A to si jako představuje, že Anne Lucase prostě někde nechá a… prostě…“ Rozhodila rukama a potlačila další vzlyk. Ještě jsem ji v takovémhle stavu neviděl. A ona navíc patřila k ženám, u kterých byste vodopády slz rozhodně nečekali.

Jasný závěr byl ten, že jsem pitomec, do háje. I mně se z toho dělalo špatně, a ona v tom jako v realitě žila o dost déle.

Kvůli mně.

Bože, musela mě nenávidět. Oni všichni.

„Promiň…“ šeptl jsem a provinile stočil pohled k zemi.

„To je dobrý, stejně to muselo ven…“ zamumlala. Krátce zavřela oči, než se na mě znovu zadívala. „Když je celý svět proti nám, musíme se snažit nehádat se aspoň mezi sebou a držet při sobě.“ Proč mi to znělo stejně padlé na hlavu, jako uzavření míru s někým, kdo vás právě chladnokrevně postřelil?

„Trisho…“ začal jsem, ale ona jen zavrtěla hlavou. Tušil jsem, co nevyslovila nahlas. Nech to být. Nebo vážně začnu uvažovat o tom, jestli bych teď nevzala tu snahu pomoct zpátky, a všechno tak bude vypadat už úplně bezútěšně. Spolkl jsem tedy ta slova omluv, která stejně nedávala smysl, a jen se na ni soucitně zadíval. Soucitně… a s obavou. „A co když skrývání se nebude dost?“ Přišla blíž. Krátce zaváhala, než ke mně váhavě natáhla ruku a jemně mi stiskla rameno.

„Doteď nikoho z nás nenašli…“ Povzbudivá slova. Nakolik však věřit ve stejnou situaci i v budoucnu?

---

Jak předstírat, že je všechno v pořádku, když přitom víte, že není?

V tomhle jsem měl už docela cvik… Jenže Jess stejně poznala, že nejsem ve své kůži. Trisha měla pravdu. Znát, jak se věci mají, ničemu nepomůže, jen by zbytečně své štěstí ztratila i ona. Tak jsem se raději vymluvil na přetrvávající problémy, co se práce týče. Bílá lež… Další z mnoha. I když jsem jí už nikdy lhát nechtěl. A hlavně jsem si myslel, že už nebude důvod…

Jen to, že uplynulo už tolik času, Jess dokonce měla brzy termín porodu, a nezdálo se, že by o místě našeho pobytu přes všechny své kroky Pete věděl, mě trochu uklidňovalo.

Tak nepatrně, že to skoro nestálo za řeč.

---

Asi jsem se měl na tu skutečnost, že Jess bude brzy rodit, lépe připravit. Ale obzvlášť vzhledem k tomu všemu kolem, na co jsem taky musel neustále myslet, mě to spíš zaskočilo. „Jess,“ hlesl jsem, sotva k ní doběhl, když mě zavolala, a starostlivě jsem na ni pohlédl. Jako by mi ani zprvu nedošlo, že na tom, jak se drží za břicho, nemusí být nic špatného.

„Danieli,“ usmála se váhavě. „Myslím, že… je to tady,“ oznámila mi, jakmile jsem jemně stiskl její dlaň. Skoro se rozesmála, když jsem nasadil výraz paniky. „Zavolej ostatním,“ pobídla mě jemně, protože mi to samotnému nedošlo, a přiměla mě tak, abych se vzpamatoval. Jasně… jít do nemocnice by bylo moc nebezpečné a Karen slíbila, že na porod dohlédne… už měsíce zpátky. Co když jí to současná situace nedovolí a my zůstaneme bez lékařského dozoru? Polkl jsem, protože na tuhle možnost jsem ani nechtěl myslet.

Opatrně jsem jí pomohl do sprchy - protože se z důvodů, které znala jen ona, chtěla ještě vyprchovat. Sice jsem to nechápal, ale nebyl jsem ve stavu, kdy bych se s ní chtěl hádat. A ona vypadala značně odhodlaně. Pak jsem skočil po mobilu a vytočil číslo. Jen jsem se modlil, aby měla Karen čas… aby se tímhle vůbec chtěla při všech svých problémech obtěžovat.

Když se spolu s Anne a Trishou objevila, spadl mi kámen ze srdce. Upřímně jsem nevěděl, co bych bez ní právě teď dělal. Ono to celkově vypadalo, že všichni kolem ví, co dělat, o dost víc, než já. „Karen…“ vydechl jsem, jakmile jsem ji dohnal, když šla do jiného pokoje sehnat potřebné věci. Chtěl jsem, aby věděla, jak si vážím toho, že tohle pro nás dělá při tom všem kolem. Od chvíle, kdy jsem to zjistil, jsem si s ní na to téma skoro nepromluvil, protože se tu téměř nestavovala. A tím spíš mi bylo jasné, že nemá čas.

„Teď to nech být,“ zarazila mě však hned, než se sotva na pár vteřin zarazila, jen aby dodala: „I v čase války se rodí děti. Neznamená to, že se při bojích všechno zarazí, a nějak se to zvládat musí. Slíbila jsem, že tu budu… radši běž za ní, teď tě potřebuje u sebe.“ Věnoval jsem jí tedy nejistý vděčný úsměv a vrátil se k ostatním.

Váhavě jsem si stoupl vedle postele, kterou mezitím Anne s Trishou připravily. O ni opřená Jess mi věnovala uklidňující úsměv, který zmizel, když přišla další vlna bolesti. Byl jsem bezmocný. Mohl jsem jen stát při ní a držet ji za ruku, když to chtěla, a nesahat na ní, když mi to značně vztekle dávala najevo. Trvalo celé dvě hodiny, než Karen naznačila, že je čas. Jess si lehla do postele a já si klekl vedle ní. Jemně jsem opět stiskl její ruku.

„Jak se cítíš?“ odvážil jsem se až teď zeptat. Zašklebila se. Jasně, asi blbá otázka.

„Aspoň poprvý nějakou bolest vítám,“ zhodnotila však. „I když bych ji při tom teda nepotřebovala…“ Skousla zuby. Karen na ni přívětivě pousmála, než zaúkolovala Trishu s Anne, aby jí pomohly. „Kde je vlastně Matt?“ zajímala se Jess, když jí došlo, že on jediný tu chybí. Trisha mělce polkla. Jasně, ta záležitost s tím, že se teď nechce vedle Karen zdržovat…

Přiměla se k úsměvu, aby zakryla své opravdové pocity, a prohodila něco ve smyslu: „Má zrovna nějaký úkol… ale mám tě pozdravovat.“

„To je škoda,“ přidal jsem se k předstírání, že je všechno v pořádku, „aspoň bych tu nebyl v menšině. Čtyři ženský na jednoho, to není fér.“

„Brzy pět,“ opravila mě Anne. Brzy nebylo zrovna to správné slovo, protože se mi zdálo, že to trvá věčnost. A Jess mi během toho málem rozdrtila ruku.

„Vidím hlavičku,“ oznámila náhle Karen a pobídla ji, aby znovu zatlačila.

O pár minut později bylo po všem. Ta malá o sobě hned dala hlasitě vědět. Měla tak silné plíce, že její pláč naplnil celou místnost. Raději jsem odmítl přestřihnout pupeční šňůru, protože jsem si nebyl jistý, jestli bych to dokázal udělat správně – a jo, i jestli bych to vůbec zvládl. Sice jsem klečel na zemi vedle Jess, ale i tak jsem byl slabý v kolenou.

Eileen se uklidnila teprve chvíli po tom, co konečně skončila v Jessičině náručí. Ta vyčerpaně oddychovala, vlasy se jí potem lepily k čelu. Ale okamžitě stočila koutky úst do úsměvu a v očích jí zajiskřily slzy neskutečného štěstí. „Ahoj, maličká,“ šeptla, prsty jemně přejela po její tváři. Chvíli se na ni dokázala jen fascinovaně dívat. „Je vůbec možný, že jsme dokázali stvořit něco takhle nádherného?“ vzdychla pak a první slza jí stekla přes řasy. Nádherného bylo slabé slovo. Byla umačkaná, ale tak překrásná, že se tomu nechtělo věřit…

Jen neochotně se s Eileen o pár minut později loučila, když ji šla Karen jemně otřít, přestože se k ní měla hned vrátit. Teprve poté, co už čistá znovu skončila u ní v náruči, povolilo napětí jejího těla způsobené nutkáním mít ji u sebe. I Eileen se opět uklidnila. Jess se na ni stále dívala stejně fascinovaně, jako v první chvíli. Nemohla od ní odtrhnout oči. Až po celé věčnosti přelétla pohledem mým směrem a přistiženě se pousmála. „Máš mě okřiknout, že si ji nechávám pro sebe,“ napomenula mě jemně. „Eileen, teď půjdeš k tatínkovi,“ usmála se. Namítl jsem, že zrovna u ní přestala plakat, takže bych to radši neriskoval. Moc ji to neodradilo.

„Já ale nemám nejmenší ponětí, jak se má držet dítě.“ Měl jsem strach, abych něco nezvoral.

„Nic na tom není,“ ujistila mě a opatrně ji navedla do mého náručí tak, aby měla hlavičku podepřenou mojí rukou. Při tom pohybu jí trošku sklouzla plínka, ve které byla zabalená, tak ji Jess ještě dvěma prsty povytáhla zpátky nahoru. A já snad ani nedýchal. Možná jsem se dokonce neodvažoval. Držel jsem ji v náručí jako něco neobyčejně křehkého, jako bych se bál, že i ve slabém vánku se mi rozpadne pod rukama. Byl to… nepopsatelně krásný pocit. Pocit, ve kterém se aspoň na tu chvíli utopilo všechno ostatní, jako by veškeré starosti prostě přestaly existovat. A když se jemně zavrtěla, nadzvedla víčka a podívala se svýma velkýma očima přímo na mě... Zaplavila mě vlna neskutečného štěstí, snad až v tu chvíli mi to celé začínalo docházet.

„Panebože, já jsem táta…“ vydechl jsem tiše. Úsměvy ostatních jsem nevnímal a sám jí věnoval pousmání. Nemohl jsem z ní spustit oči.

Moje dcera...

Byla tak maličká. Tak náderná. Lehce kopla nožičkama, mávla ručkama a já ji chytil o něco pečlivěji, aby mi náhodou při tom dovádění nemohla spadnout, přestože to by se nejspíš nestalo už i tak. Srdce mi vynechalo úder, když se na mě najednou taky usmála. Tohle většina dětí až tak brzy nejspíš neuměla. Ne normální děti. Ona ale byla výjimečná. Ve všech ohledech.

„Zřejmě jsem se mýlil,“ hlesl jsem po chvíli.

„V čem?“ nechápala Jess.

„Když jsem tenkrát viděl tvoje fotky, měl jsem za to, že krásnější miminko se nikdy nemůže narodit, ale ona to dokázala,“ zašklebil jsem se.

Zacukaly jí koutky. „No, v jejím případě kvůli tomuhle prohlášení ani nežárlím,“ odvětila.

Chvíli jsme si jen tiše hleděli do očí, když se najednou ozvalo naoko dotčené: „Tety by se taky chtěly chvíli rozplývat.“ Oba jsme se zasmáli. Opatrně jsem tedy Eileen předal Trishe, která s tou stížností přišla. Její pohled zněžněl, jakmile si ji k sobě přitiskla. Jess nepatrně skousla rty. Došlo mi, co jí asi prolétlo hlavou. Trisha kdysi potratila, to jsem už díky ní věděl. Jaké to asi muselo být, vidět vyrůstat Lucase a teď být tady? Přesto, zdálo se, že je jen šťastná za nás. Čas možná trochu obrousil rány. Vlastně, dle toho, jak teď tála a jak skvěle se starala o Lucase, bylo jasné, že i když se na první pohled místy tváří drsně, má v tomhle ohledu opravdový cit. Cokoliv, co se týkalo rodiny a dětí, ji vzalo. Asi i proto na začátku dokázala pochopit, že i mně nebylo z toho všeho kolem nejlíp, a zajímala se. Odehnal jsem ty vzpomínky.

Ale opravdu, byla by skvělá máma. A jak jsem ji tak pozoroval, přišlo mi, že uvažuje o tom samém. Koneckonců, znali se s Mattem už dlouho... i když zatím ani nebyli svoji. Jenže kdo by chtěl přivést dítě právě do období, jako bylo tohle, když si mohl vybrat? Ne, problém nebyl v tom, že by to nebylo možné. Andělé a démoni se mezi vlastními druhy mohli rozmnožovat libovolně, stejně tak jako s lidmi. Jediné, co nešlo, bylo spojení démona a anděla, a to jen proto, že ty dvě odlišné energie by se vyrušily. Plnohodnotní andělé, co se tak přímo narodili, byli navíc dle mého odhadu dost častější úkaz, než napůl lidské a napůl andělské děti, protože když někdo chtěl být s člověkem a nelhat mu, neslo to s sebou spoustu vysvětlování. Když se někomu povedlo zamilovat se do dalšího anděla, jako těm dvěma, tenhle problém padal…

Jenže jakékoliv uvažování o vlastním dítěti kalila skutečnost, která ji nakonec přiměla sklopit oči a předat malou Anne, když prorazila přes opomenutí, co přikrylo tuhle chvíli. Když se znovu vynořila ta otázka, jestli to vůbec někdy bude jako dřív, aby bylo možné o tomhle vůbec doopravdy přemýšlet…

Čas běžel… a všichni doufali v to, že když jsme to ustáli doteď, ustojíme to i dál. Dokud se tu hrozbu konečně nepodaří opravdu odvrátit.

Už jsme přece došli tak daleko…

---

O měsíc později

 

Jessica

 

Uprostřed noci mě probudil pláč. Nic zvláštního s miminkem pod střechou. Otevřela jsem oči právě ve chvíli, co se Daniel vedle mě nepatrně zavrtěl a stejně jako já se probudil. „To je dobrý, miláčku,“ zastavila jsem ho dřív, než se stačil zvednout. „Já tam skočím, spi.“

„Jsi si jistá?“ nepatrně nakrčil obočí. Pousmála jsem se. Jo, já vím. Cleo mi neustále říkala, že mě nechápe, a že když už se nějakej chlap náhodou sám od sebe rozhodne vstávat uprostřed noci k dítěti, tak ho nemám kazit a odmítat to. Z toho důvodu jsme se ale taky dohodli na tom, že se budeme střídat.

„Teď je řada na mně,“ připomněla jsem. Oplatil mi pousmání, a když jsem se už chtěla zvednout, jemně si mě za ruku přitáhl zpátky k sobě, vtiskl mi na rty něžný polibek. Krátký, zato intenzivní.

Konečně jsem se vyhrabala z postele a zamířila ke dveřím o kousek dál, kde měla pokojíček naše dcera. „Eileen,“ věnovala jsem jí pousmání ve snaze ji uklidnit, když jsem se naklonila nad postýlku. „Pst, maličká,“ šeptla jsem.

Nakrmila jsem ji a zkontrolovala jsem, jestli má suchou plínku. I potom ale začala znovu brečet, když jsem ji chtěla vrátit do postýlky. Povzdechla jsem si a opatrně jsem si ji přitiskla do náručí, abych se ji pokusila nějak utišit. Jemnými houpavými pohyby jsem ale moc ničeho nedosáhla. Tak jsem k tomu dodala ukolébavku.

Nemyslela jsem si sice, že bych uměla nějak zvlášť dobře zpívat – i přesto, že když mě u toho Daniel jednou slyšel, s úsměvem mi oznámil, že jsem se tím měla živit – ale evidentně to stačilo. Část písně byla sice francouzsky, jenže ten jazyk jsem se na škole učila, takže jsem naštěstí neměla problémy ani s tím. Proč naštěstí? Protože Eileen tuhle ukolébavku měla nejradši a snad jen ona ji dokázala uklidnit. Měla jsem to vyzkoušené. Dobře, možná pomáhalo to, že cítila tep mého srdce, když mi ležela na hrudi, a můj hlas. Stejně, jen to nestačilo. A jelikož mi přišlo, že snad dokáže poznat, co říkám, a mohla bych přísahat, že se nepatrně zamračila, když jsem náhodou spletla slova, ta ukolébavka podle mě byla důležitější. Nebo alespoň hodně důležitá. Zkuste se se mnou hádat ohledně toho, že takhle malé dítě něco takového, jako slova písně, nevnímá. Netušila jsem, jestli to tak je, ale u ní to možné bylo. A já tomu věřila. Protože byla výjimečná.

Samozřejmě, že byla. Byla přece naše…

Asi v půlce konečně přestala brečet. Dokonce mi nepatrně oplatila úsměv, který jsem k ní celou dobu vysílala. Se zpěvem jsem ale nepřestávala. Jednou jsem to zkusila a… no, řekněme, že publikum nebylo spokojené. Takhle chytré dítě neoklamete. Vlastně mi to ani nevadilo. I když možnost vyspat se o trochu víc bych vítala. Nikdy jsem nebyla kdoví jaký spáč…

Často jsem si vzpomněla na slova mojí mámy. Že nemám tak málo spát, protože až budu mít děti, tak se nevyspím už vůbec. Měla pravdu… Usmála jsem se na Eileen ve svém náručí.

Ne, za ni bych ale nevyměnila vůbec nic.

Když ukolébavka skončila, pomalu a opatrně jsem ji uložila zpátky do postýlky. Láskyplně jsem ji pohladila, přikryla jsem ji. Pak jsem se naklonila o trochu blíž a vtiskla jí něžný polibek na čelíčko. Chytila mě za ukazováček, ovinula drobné prstíčky kolem mého, jako by mě nechtěla pustit. Hraně jsem nadzvedla obočí. „Nechceš po mně zpívat ještě jednou, že ne?“ Kopla nožičkama, otevřela pusinku a roztáhla rtíky od ucha k uchu, zatímco se krátce zasmála. Dle mého jí při tom zajiskřilo v očích. Zavrtěla jsem hlavou. Celej táta… „Až zase zítra, hm?“ navrhla jsem. Začínala se lehce mračit, ale znovu se usmála, když jsem ji pohladila po vláscích. „Běž spinkat, Eileenko,“ šeptla jsem. „Maminka tě miluje…“ dodala jsem ještě to, co jsem jí opakovala každou noc. Až pak jsem zamířila zpátky do postele.

Během krátké cesty chodbou jsem si prohrábla vlasy, potlačila zívnutí. A pak jsem uslyšela další pláč. Vzdychla jsem, otočila se zpět. Otevřela jsem dveře, připravená ji znovu nějak uklidnit. Namísto toho jsem ale ztuhla uprostřed kroku.

U její postýlky stáli dva cizí chlapi. Jeden z nich s ní v náručí.

Zalapala jsem po dechu, naprosto neschopná jakéhokoliv pohybu. Mozek mi vypověděl službu, takže až po pár vteřinách mi došlo, co byli zač. Démoni. Nikdo jiný by se sem tak rychle nedostal.

Proč? Co se to, zatraceně, dělo?!

Ne, ne, ne, tohle nemůže být pravda!

Eileen…

Až její pláč mě dokázal probrat. Co s ní chtěli dělat? Nevěděla jsem a bylo mi to jedno, protože jsem ji rozhodně nemínila nechat v jejich spárech už ani vteřinu. Bez ohledu na to, jak sebevražedné něco takového bylo…

Jediný problém byl, že jsem nebyla schopná ničeho, ani ze sebe vydat hlásku.

Blonďák držící Eileen se podíval na o něco vyššího muže vedle sebe. „Nemám jít zlikvidovat svědka?“ navrhl. Jako by naše dcera byla odpad a on se nemohl dočkat, až ji bude moct odložit a věnovat se něčemu jinému. Muž po jeho pravici se jen tiše ušklíbl, jeho temné oči si mě začaly důkladně prohlížet, propalovat se do nitra.

„Ztráta času,“ zkonstatoval pomalu, bezvýrazně. „Ta s tím stejně nic neudělá… Ale jestli se jí chce, postarám se o ni já. Místo dvou utrpení jedno o to větší, to zní taky slušně.“ Ano, bylo mi to jasné. Nemyslete si, že ne. Já proti dvěma démonům? To bych se stejně tak mohla snažit vlastním tělem zastavit lavinu. Nemohla jsem nic získat, nemohla jsem zvítězit, jen prohrát.

Musela jsem se pokusit.

Pro ni…

„Eileen!“ vykřikla jsem, když jsem se konečně zmohla na to, abych se pohnula dřív, než zmizí, donutila tělo vyrazit vpřed.

Vstříc jasné smrti.

Z úst se mi vydral bolestný těžký výdech, když ostří prorazilo kůži. Na místě srdce. Přesná rána. „Já tě varoval…“ šeptl mi jeho hlas do ucha, zatímco jsem se kácela k zemi. Jako bych v něm vycítila dodatek ve smyslu „měla jsi tohle zapotřebí?“. Ruku, kterou mi omotal kolem pasu, když se ke mně bleskově přenesl, aby mi zabránil dostat se blíž, stáhl až chvíli potom. Do očí mi vhrkly slzy, cítila jsem jednu z nich stékat z koutku oka. Ne proto, že bych se bála smrti.

Já… ji nedokázala ochránit…

Eileen…

Tvrdě jsem dopadla jako ve zpomaleném záběru. Všechno se mi před očima rozmazalo, všechno se ztrácelo. Ji jsem ale dál zoufale vnímala. Ji. V náručí toho druhého muže. Její pláč…

---

Daniel

 

Prudce jsem strhl peřinu a vyběhl z pokoje, když jsem zaslechl Jessičin výkřik. Skrývalo se v něm tolik zoufalství, až mě zamrazilo. Špatný pocit mě sevřel do ocelových kleští už při prvních rychlých pohybech. A zanechal mě naprosto bez dechu ve chvíli, kdy jsem spatřil zkázu před sebou. Přišel jsem pozdě. Vstoupil jsem do dveří právě ve chvíli, abych sotva postřehl dvě postavy přenášející se pryč.

A Jessicu ležící na zemi.

Ne… ne, to ne!

„Jess!“ vykřikl jsem a vrhl se k ní. Nadzvedl jsem ji, položil si její hlavu na klín. A až příliš dobře jsem vnímal krvavou skvrnu na místě srdce, i rudou tekutinu, která už stihla vytéct z těla a zbarvila její krémovou noční košili. Sotva popadala dech, její tělo sebou třáslo. Díval jsem se jí do očí a viděl jsem to. Viděl jsem blížící se smrt. Stejně tak dobře jsem věděl, že tomu nedokážu zabránit. Nemělo smysl kamkoliv volat.

Viděl jsem to už tolikrát…

„Jess,“ vzlykl jsem a třesoucími se prsty jsem jí odhrnul pramínek vlasů z tváře. Chvěla se a jako by se v agónii snažila něco říct. V tu chvíli mi došlo… Eileen. Přelétl jsem pohledem k postýlce, odtud jsem tam ale neviděl. I tak jsem moc dobře věděl, že bych ji tam nenašel. Cítil jsem to z děsu, který jí prostupoval. To ne…

Další sípavě těžký výdech. Stočil jsem oči zpět k ní, snažil se nevnímat všechnu tu krev… Přitiskl jsem dlaně na ránu, jako bych si snad bláhově myslel, že tím to všechno nějak zastavím. Chtěl jsem přestat vnímat všechny smysly, které mi ten obraz vypalovaly do nitra. Přitom jsem moc dobře znal pravdu.

Ale tohle přece nemohla být pravda. Řekněte mi, že je to všechno jen lež, že se mi to zdá! Nemohl jsem ji ztrácet. Sluneční svit se nemohl vytratit ze světa. To jednoduše nešlo! Odmítal jsem to!

A přesto se to dělo. Smrt se k ní blížila mílovými kroky, každou vteřinou.

„Ne…“ bezmocně jsem zavrtěl hlavou. Ne, to ne, to, prosím, ne! „Jessico!“ vykřikl jsem zlomeně, když její hruď ustala i s nepatrnými, trhavými nádechy. Když z ní vyprchal život. Když všechno pohltila tma. Její oči na mě zůstaly bez hnutí hledět a jejich mrtvolný odlesk mě trhal na kusy.

Několik nádechů jsem nedokázal reagovat. Jako bych se jediným pohybem měl rozpadnout, protože něco takového přece nebylo možné snést. Nedokázal jsem to přijmout, nedokázal jsem pochopit, co se to děje. Celé moje nitro to jednoduše odmítalo vnímat jako skutečnost. A proudy slz stékající po mé tváři byly tím jediným, co nezamrzlo na místě. Než ta milosrdná nevěřícnost ochabla a ten balvan, co na mě dopadl, mě rozemlel na prach.

„Jess,“ vydechl jsem zmučeně a zajíkl se uprostřed vzlyků. Dlaní jsem přejížděl po její tváři, ale jen jsem jí tím rozmazával krev po kůži. Ne… prosím, ne… Přitiskl jsem k sobě její bezvládné tělo, mé slzy stékaly do jejích vlasů. Tiskl jsem ji tak silně, jako bych snad stále doufal, že se probere a upozorní mě, že ji to bolí, že mám povolit stisk. A přitom jsem věděl, že se to nestane. „Ne, Jess, prosím, tohle nemůžeš… tohle mi nedělej… prosím…“ štkal jsem tiše, ani jsem nevěděl, co to vlastně říkám. Jaký smysl má žádat o něco, co není možné? Snažit se spravit svět, který přestal existovat… „Prosím…“ hlesl jsem přesto znovu jako smyslů zbavený a přerývavě do sebe nasál další dávku nepotřebného, bezvýznamného kyslíku. „… Nemůžu ztratit vás obě…“ Stiskl jsem víčka k sobě, zatímco jsem ji k sobě přitiskl opět o něco silněji. A má vlastní slova se jako tišší svědci katastrofy pomalu rozplynula v tichu…