OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dotek temna - 5.

09.09.2015 (09:00) • Withoutalight • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 591×

„Jess,“ šeptl jsem a něžně jí přejel bříšky prstů po tváři. Stále jsme byli v koupelně na zemi, ani jsme se nehnuli. Neměl jsem ponětí, jak dlouho. Jak dlouho tu bylo jen zaskočené ticho, které nás naplno zasáhlo po zprávě, která ho způsobila. Že nejspíš… Že byla těhotná. „Jsi si jistá?“ vzdychl jsem.

„Já nevím,“ zaštkala. „Ale dávno… dávno jsem to měla dostat a… a proč by mi bylo špatně, kdyby…“ Další slzy obnovily téměř vyschlé vlhké cestičky na jejích tvářích.

„Třeba to je jen náhoda,“ hlesl jsem. Ale sám jsem tomu nevěřil. „Třeba… třeba…“ Ani jsem nevěděl, co to vlastně říkám. Tohle bylo zkrátka jednoduše šílené.

Tahle zpráva by měla být jednou z nejkrásnějších v životě a přitom… Přitom si teď musela zoufale přát, aby se mýlila. Tohle na ni už bylo moc při tom všem. Na nás oba. Ale na mně nezáleželo, musel jsem nějak podržet ji.

Jemně jsem ji nadzvedl a přivinul si ji do náruče, abych ji přenesl. Položil jsem ji na postel, stále plakala, stále se třásla, stále nevnímala nic, než tu jedinou tíživou myšlenku, která ji naplnila.

Opřela se zády o stěnu, rukama si objala kolena a přitiskla si je k tělu. Lehce. Než přiložila dlaň k bříšku a se zajíknutím sevření znovu povolila v úzkostlivém strachu, že by tomu malému mohla něco udělat. A proč? Stejně bylo odsouzené k zániku, stejně jako ona. Jakmile jí tahle myšlenka proběhla hlavou, znovu se rozplakala naplno.

„Jess,“ šeptl jsem, sevřel její tvář v dlaních, něžně ji přiměl, aby se na mě zadívala. Zničený odlesk v jejích očích mě zcela smetl, ale snažil jsem se to nedat znát. „Tohle se dá nějak zjistit, ne?“ vydechl jsem. Roztřeseně polkla.

„Těhotenský test… Ani on není nejspíš stoprocentní, ale…“

„Seženu ho,“ řekl jsem hned, „a možná zjistíme, že to tak není. Možná zjistíme, že ses spletla…“ Vzlykla, váhavě přikývla. Doufala v to. Po tom všem, přestože dítě chtěla, přesto jak úžasná by ta zpráva normálně byla, zoufale doufala, že se zmýlila. Pro to, co by to v tomhle případě znamenalo.

Přešel jsem o pár kroků dál, ale nemohl jsem ji tu jen tak nechat samotnou. Ne v tuhle chvíli. Semkl jsem rty a s povzdechem vytáhl mobil, abych zavolal Matta. Stejně bych jim to musel říct. Tak proč ne teď? Zvedl mi to sotva o pár vteřin později.

„Děje se něco?“ zeptal se. Zaváhal jsem. Jenže jak jsem mu asi tak měl říct zrovna něco takového? „Sakra, Danieli, tak co je?!“

Zhluboka jsem se nadechl a rozhodl se prostě nějak začít.

„Nemohl… nemohl bys mi sem donést těhotenský test?“ Jo, tak tohle se mi asi moc nepovedlo, takhle to na něj prostě vybalit. Soudě podle několika vteřin ticha jsem ho taky pořádně zaskočil.

„Cože?“ vyhrkl pak. „Moment, chceš říct… Chceš mi snad říct, že Jess je těhotná?!“ nevěřil.

„Vypadá to tak…“

„Jak se to, sakra, stalo?“

Zamrkal jsem. „No, víš, když muž a žena spolu…“

„Kruci, to si musíš dělat legraci i teď?“ rozčiloval se. „Ty víš, jak jsem to myslel.“

Frustrovaně jsem vzdychl. „Já nevím, dobře? Nevím, jak se to stalo. Dlouho jsme spolu nebyli… na takové úrovni. Nejspíš byla těhotná už při uzavření té smlouvy…“

Zaklel, než mu unikl hlasitý povzdech. „Dobře, já… řeknu to Trishe, vyzná se v tomhle asi přeci jen trochu víc.“ Nevím, proč mě nenapadlo rovnou zavolat jí. Asi jsem byl z toho všeho prostě dost mimo. „Řekni mi, kde jste, pak za vámi dorazíme.“ Nadiktoval jsem mu adresu hotelu i číslo pokoje. Hned nato jsem uslyšel, jak se Jessica zajíkla. Okamžitě jsem zavěsil a otočil se zpět k ní.

„Jess, co je?“ Během pár vteřin jsem byl u ní. Další slzy skrápěly její tváře, se ztýraným výrazem odhodila svůj mobil na postel, jako by byl jedovatý. Nechápavě jsem přelétl pohledem k němu, jen na vteřinu, než jsem se jí zadíval do očí a znovu dlaní jemně přejel po její kůži. Snažil jsem se zjistit, co se stalo, z jejích myšlenek, ale nešlo to, vnímal jsem jen zoufalé výkřiky, které její mysl naplnily.

„Jess… Jess, co je?“ naléhal jsem. Vzlykla, skousla rty, prudce zavrtěla hlavou.

„Danieli… podle tohohle… Podle toho, co jsem našla…“ začala nakonec a já v duchu proklínal moderní techniku, když mi došlo, že právě něco zjistila na internetu v mobilu. Proklínal jsem sám sebe, že jsem nedával pozor a nechal ji. Zalapala po dechu uprostřed slz. „Podle těch stránek má dítě šanci na přežití asi od dvacátého čtvrtého týdne, a to je to ještě na hraně. Já budu maximálně v šestnáctým týdnu, až umřu!“ vyhrkla a vrhla se mi kolem krku. Těžký výdech unikl z mých rtů, než jsem ji přitiskl k sobě a jemně ji začal hladit po zádech, po vlasech. Doufala v to, že by mohla zachránit aspoň to malé… Ale i pokud by k početí došlo úplně poprvé, bylo to stále příliš málo času. Stiskl jsem víčka k sobě.

Co jsem jí měl říct? Co jsem měl dělat? Jak jsem na tohle všechno měl, krucinál, reagovat já?! Šeptal jsem uklidňující slova, že na internetu se může najít spousta nepravdivých věcí, že stále nemáme jistotu… cokoliv, co mě právě napadlo. A přitom jsem ani nevěděl, co vlastně říkám. Tohle bylo čiré zoufalství. Zoufalství, které nás oba opět zaplavilo naplno.

---

„Ahoj,“ pozdravil jsem Trishu s Mattem nevesele poté, co jsem jim po jejich zaklepání přišel otevřít.

„Tenhle by měl být podle prodavačky nejspolehlivější,“ prohodila Trisha, když mi po oplacení pozdravu předala jakousi krabičku. „No, i když to prodavači tvrdí skoro o všem svém zboží,“ dodala, zatímco já očima přelétl balení testu. Těhotenského testu. Ale hádal jsem, že dokonce i Jess si s ním bude víc vědět rady než já. „Jak jí je?“ zeptala se po chvíli tiše. Když jsem zvedl oči zpět k nim, zachytil jsem dva úzkostlivě starostlivé pohledy.

„Moc dobře ne,“ vzdychl jsem.

„A tobě?“ Zamrkal jsem, protože tuhle otázku jsem upřímně nečekal. „No tak, je jasné, že tebe to zasáhlo taky. Myslel jsi, že to budu ignorovat?“ nadzvedla obočí. „Jak ti je?“ zopakovala.

„Na tom nesejde,“ zamluvil jsem to, nejistě sevřel krabičku mezi prsty. Povzdechla si a stáhla ruku z mojí, kam ji při své předchozí poznámce v soucitném gestu položila.

„Šli bychom dovnitř, ale…“ začal Matt po pár vteřinách ticha a já jen přikývl.

„Já vím. Budu ji pozdravovat.“

„Danieli,“ zastavil mě, když jsem se chystal znovu otevřít dveře, které jsem za sebou na těch pár minut zavřel, a vejít zpět do pokoje. Nechtěl jsem Jess nechávat samotnou ani vteřinu, ale takhle to bylo na druhou stranu lepší proto, jak na ni jejich blízkost působila. Dělila je hradba stěn a dřeva. „Musíme si promluvit,“ řekl jen. Váhavě jsem přikývl.

„Za chvíli, jen… jen jí to předám,“ rozhodl jsem. Proti tomu nic nenamítal.

Když si Jessica ode mě tu věc převzala, polkla a nabrala do plic hluboký nádech.

„Tak, a je to tady. Brzy budu vědět, jestli to je pravda…“ Třaslavě skousla rty a já ji něžně pohladil po hřbetu ruky, povzbudivě. Vděčně se pousmála, jen lehce.

Když zamířila do koupelny, znovu jsem vyšel na chodbu za těmi dvěma.

„Jak… jak jste na to vlastně přišli, tak najednou?“ zeptala se Trisha.

„Bylo jí špatně,“ osvětlil jsem. „Jinak než normálně. Na zvracení… Pak jí došlo, že už dávno měla…“ Nějak jsem nevěděl, jak to dokončit, tak jsem to přešel. I tak pochopila. „Nejspíš stále tajně doufá, že je to jen její pocit, ale…“

„Ale dává to smysl,“ přerušila mě. „To, jak dneska ráno vyváděla… Možná to podvědomě věděla, možná to nemělo nic společného s Raffaelem. To dítě bude mít napůl démonskou podstatu po tobě. Zvlášť v takhle raném stádiu… by ho andělská energie nejspíš zabila, v takové míře rozhodně. Jestli byla vážně těhotná, už když jsi byl tenkrát mimo, ta částečka, co do ní Matt vyslal kvůli tomu, aby ji hlídal, naštěstí nebyla dost silná, i když ji samo zlikvidovat nedokázalo. Ale tím spíš ji něco varovalo, že znovu to nesmí dovolit…“ Další těžký povzdech se prodral mými rty.

„Co budeš dělat, jestli se to potvrdí?“ otázal se Matt. Věnoval jsem mu delší pohled několik vteřin. Pak jsem se trpce zašklebil.

„Máme snad v plánu zabránit tomu, aby sama zemřela při naplnění smlouvy,“ připomněl jsem. „V tom případě tohle řešit nemusíme.“

„Danieli,“ začal váhavě. „Ty… víš, že nejde jenom o tohle.“

Ano, došlo mi to. Problém, který andělé nejspíš okamžitě uvidí. I když to malé nebude zdaleka tak nebezpečné, jako ti nejnižší z nejnižších démonů, stále tu část v sobě bude mít. Těžko se dalo předpokládat, co to bude znamenat. Jestli nebude mít stejný problém jako já... Krucinál.

„Jestli teď chceš začínat s tím, že vašemu druhu se nebude napůl démonské dítě zamlouvat, tak běž někam, na tohle momentálně vážně nemám náladu,“ zavrčel jsem. Nemohl za to, jen poznamenal to, co se zdálo jasné. Ale právě v tuhle chvíli jsem opravdu nedokázal řešit ještě tohle, k tomu všemu. Bylo mi fuk, jak by ostatní reagovali na mě, kdyby jim o mně řekli, čemuž se raději z jasného důvodu zatím vyhýbali. Za svoje dítě jsem však hodlal bojovat.

Moje dítě… Stále mi to plně nedocházelo. Moje a Jessičino dítě… Pokud se to potvrdí. Pokud se vůbec bude moct narodit. Ať jdou andělé se svými názory do háje, na nich vůbec nesešlo, ne při tom všem ostatním!

Už jsem otevíral dveře, připravený tuhle debatu ukončit. „Já vím, ale…“

„Ale co?“ přerušil jsem ho rázně. „Tohle teď odmítám řešit. A jestli ti jde o to, o co by ti mělo jít především, tak tu je jasná odpověď. Naplnění té smlouvy zabráníme. Jess neumře, tím pádem se to dítě po devíti měsících normálně narodí. A aspoň jednou jedinkrát v mém životě se všechno nepokazí hned na začátku, aspoň něco dopadne, jak má!“ To už jsem na něj skoro vyjel. I když jsem věděl, že to myslel dobře. Protože… protože toho na mě zkrátka bylo moc. Při tom všem, co se dělo. Jak se mi všechno neustále sypalo pod rukama. A zasahovalo to ji, ji tisíckrát víc než mě. Do háje!

„Danieli?!“ ozval se v tu chvíli za mnou Jessičin hlas. Ztěžka jsem vydechl, stiskl víčka k sobě. Jen pomalu, váhavě jsem se otočil k ní. Roztřeseně na mě hleděla. „Něco jsi mi slíbil…“ připomněla šeptem.

„Jess,“ vzdychl jsem, ale ona zavrtěla hlavou a odvrátila se ode mě. Bylo mi naprosto ukradené, jestli je to neslušné, zabouchnul jsem těm dvěma dveře před nosem a přešel blíž k ní. Nepatrně sebou cukla, když jsem ji zezadu jemně chytil za ramena.

„Slíbil jsi to,“ šeptla vyčítavě, „slíbil jsi, že nic zkoušet nebudeš.“ Něžně, lehce jsem ji přiměl otočit se ke mně.

„Jess,“ hlesl jsem, zadíval se jí do očí, na pár vteřin jsem se pak zarazil a přemýšlel, jak začít, zatímco jsem se v těch hlubinách utápěl. „Ty jsi to se mnou taky nevzdala, ať se dělo cokoliv, ať to mělo znamenat cokoliv pro tebe. Vážně to chceš po mně? Vážně si myslíš, že já bych to dokázal?“ Krátce polkla.

„Je to nebezpečné,“ namítla tiše.

„To je mi jedno,“ odvětil jsem na stejné úrovni. „Jess, klidně půjdu do samotného středu Země a zpátky, abych tě z toho dostal. A teď… Teď k tomu mám nejspíš ještě o jeden důvod navíc,“ dodal jsem a na vteřinu očima přelétl k jejímu bříšku. Nepatrně skousla rty. „Jess, dovol mi se aspoň pokusit,“ naléhal jsem. Nepotřeboval jsem povolení, abych to udělal. Ale potřeboval jsem, aby to chápala, aby na mě kvůli tomu nebyla rozčilená, i kdyby jen nepatrně. Kvůli tomu, že jsem jí lhal a jednal za jejími zády.

Neodpověděla, ne hned. Nenutil jsem ji.

Bylo až s podivem, jak jsme oba byli schopní obětovat pro toho druhého všechno, ale když to ten druhý chtěl udělat pro nás, odmítali jsme to. Nejspíš bych na jejím místě reagoval stejně. No, vlastně bych nejspíš protestoval trochu hlasitěji.

„Půjdu… se podívat, jak to dopadlo,“ rozhodla po chvíli a pomalu, téměř bezvýrazně, ale s celým nitrem sevřeným, vešla zpátky do koupelny.

Čekal jsem chvíli. A právě když jsem se po pár desítkách vteřin ticha rozhodl jít za ní a zjistit, jestli je v pořádku, vyšla ven. Beze slova.

„Jess?“

„Dvě čárky,“ šeptla tak, že jsem to sotva zaslechl. To… mi ale nic neříkalo. Co znamenaly dvě čárky?! Až díky jejím myšlenkám, které se po chvíli konečně trochu ustálily, jsem si ověřil, co jsem už tušil. Stejně jako ona si právě ověřila to, co sama vlastně věděla.

Přiložila si dlaň na bříško, kde se ten drobeček právě pomalu chystal na den, kdy dá o sobě světu vědět.

„Pokud vůbec bude mít možnost…“ Skousla rty, třaslavě nadzvedla hlavu a spojila pohled s mým.

Několik nádechů naplnilo její plíce, než konečně promluvila, s náhlým odhodláním bojovat. Protože už nešlo jenom o ni.

„Danieli,“ hlesla tiše, ale její oči už planuly jasným rozhodnutím, přestože její dech se krátce zadrhl. „Dostaňte toho parchanta.“

---

Jessica

Daniel byl rád, že už nic nemuseli dělat za mými zády. Že jsem souhlasila s tím, že se mě z toho pokusí dostat. To jsem jasně postřehla. A on sám byl naprosto úžasný. Tak neskutečně starostlivý… ostatně jako vždy.

Stále se ptal, jestli něco nepotřebuju. Jak mi je. Až mi tím vykouzlil úsměv na tváři, sem tam. Byl nesvůj, nikdy se o těhotnou nestaral, a bylo naprosto jasné, že se bojí, aby něco nepokazil, a zároveň se snaží všechno udělat co nejlépe. Snad by mi okamžitě sehnal jakékoliv jídlo na světě, kdybych se zmínila, že jsem na něj dostala chuť. Nebo by mi zkusil snést i modré z nebe, kdyby mi to udělalo radost. Ani jeden z nás nemohl zapomenout na to, že i vzdálená idylka je jen přeludem stvořeným z přání, tím spíš, když nám to můj stav každou chvíli připomínal. Ale s ním jsem se cítila líp. Kdyby mě nečekalo to, co mě čekalo… byla bych právě v tuhle chvíli doopravdy šťastná.

Takhle v mém nitru zůstávala neodbytná hořkost, na kterou jsem se jen marně snažila nemyslet. Kterou jsem se pokoušela odehnat myšlenkou, že se jim to třeba opravdu podaří, nějak… Zachránit mé sny a proměnit je ve skutečnost. Já, on a naše malé… Na první pohled obyčejné přání, které teď bylo tak moc vzdálené…

S povzdechem jsem přejela dlaní po bříšku. Snažila jsem se na to nemyslet, na to, že se něčeho takového nejspíš nedočkám. Ale ta myšlenka se vracela, zas a znovu. To, že kvůli příliš krátkému času nedokážu já sama udělat nic, díky čemu by alespoň naše dítě přežilo, mě tížilo, neskutečně. Vlastně jsem ani doopravdy nevěřila, že by se to mohlo podařit jim. A zároveň jsem doufala… v nic menšího, než zázrak.

Když mi zazvonil mobil, setřela jsem hřbetem dlaně slzy a podívala se, kdo mi to volá. Cleo… Zaváhala jsem. Nevěděla jsem, co po mně chce, a zároveň jsem to tak trochu tušila. Naposledy jsem s ní mluvila pár dnů nazpátek. Předtím mě viděla v tom nejhorším stavu, proto mi tehdy zavolala, aby zjistila, jestli jsem v pořádku. Potěšilo ji, když jsem jí sdělila, že se Daniel vrátil. A mně dalo práci zakrýt v hlase osten smutku, který tohle štěstí doprovázel.

Nevěděla o ničem. O tom, co je zač, co se stalo, o celém tomhle světě. Nechtěla jsem, aby si dělala starosti ještě ona. Nebo máma… Právě proto jsem teď zaváhala. Mám to vzít? Dokážu opět nic nedat najevo? Nakonec jsem se zhluboka nadechla a rozhodla se.

„No to je dost, ségra,“ ozvala se Cleo hned.

„Ahoj, Cleo,“ odpověděla jsem a snažila se neznít moc sklesle.

„Kde jsi, prosím tě?“ zajímala se. „Jdu k tobě na návštěvu a nikdo neotvírá…“

„Jo… to bude asi tím, že nejsem doma,“ začala jsem nejistě.

„Nepovídej,“ utrousila. „Kde, prosím tě, jsi?“

„No… v Benátkách.“

„Nekecej!“ vypískla okamžitě. To jsem čekala, takže jsem naštěstí včas oddálila sluchátko od ucha. „Ty si děláš srandu?!“ pokračovala. „Ty jsi v Itálii? V Benátkách?! Jako vážně?“

„Jestli to budeš ještě dlouho opakovat, tak se ten hovor prodraží,“ poznamenala jsem. „Jo, jsem. Daniel mě sem vzal.“

„On tě vzal do Benátek?!“ Zacukaly mi koutky. „Já vím, já vím,“ mírnila mě dřív, než jsem na to stačila reagovat. „Ale stejně – přišel o práci a teď tě vzal do ciziny? Zrovna tam?“

„No… jo. Měl něco našetřeno,“ zalhala jsem.

„Páni, já ti tak závidím,“ reagovala okamžitě. Trpce jsem se zašklebila. Kdyby věděla… „Hele, ale vrátíte se na Vánoce, že jo?“ pokračovala nato, když se trochu vzpamatovala z přílivu nadšení. Povzdechla jsem si.

„Cleo…“

„Na svátky jsme přece vždycky u mamky, je to tradice. Víš, že se těší, až nás zase uvidí.“

„Já vím, ale-“

„Sice jsme u ní byly na Den díkuvzdání a vím, že to není tak dlouho, ale budou přece Vánoce, Jess.“ Unikl mi další povzdech. Dost možná i proto, že můj pohled zabloudil k Danielovi, který mě od okna nenápadně sledoval a samozřejmě věděl, o čem se bavíme. Můžeme tam jít. To mi říkal několikrát. Jenže…

„Já… ještě uvidím,“ řekla jsem nakonec, jen abych ji uklidnila. Daniel to věděl. Proto když jsem se s ní rozloučila, aby neprovolala, zachytila jsem záblesk skleslosti v jeho očích. Zřejmě přemýšlel, jestli má něco říct, nebo to nechat být. Nakonec pootevřel pusu, ale nestihl nijak začít, protože v tu chvíli mi mobil zazvonil znovu.

Tentokrát volala Anne. Nebo–li Cathleen, tak jsem ji znala já. Moje nejlepší kamarádka. A Mattova sestra. Z toho jsem usoudila, že už nejspíš všechno ví. Tedy i ty nejčerstvější novinky. O tom, že jsem zaprodala duši, věděla už dávno.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ji s lehkým pousmáním, ke kterému jsem se přiměla, i když mě nemohla vidět.

„Ahoj, Jess,“ oplatila mi pozdrav, z jejího hlasu jsem vycítila starost. „Jak… jak se cítíš?“ Měla jsem pravdu, už všechno věděla. „Já vím, dost hloupá otázka, co?“ poznamenala po chvíli.

„Ani ne, jen… No, co ti mám říct. Není to nejlepší, vzhledem k okolnostem.“

„To chápu…“ Krátce se odmlčela. „Jess,“ začala pak, „vím, že to jde těžko, ale pokus se na to dívat alespoň trochu optimisticky, nadějně. Máme čas. A už od začátku jsme všichni odhodlaní ti pomoci, takže se nám to jednoduše musí podařit.“ Od začátku…

„Takže jsem byla jediná, kdo o tom, že něco plánujete, nevěděl,“ shrnula jsem to. Zdálo se mi, že se snad lehce pousmála.

„Jess, je snad jasné, že tě v tom nenecháme. Vážně sis někdy myslela opak?“ Já vlastně ani nevěděla… „Hele, jsme s tebou, dobře? Každý z nás je připravený a odhodlaný udělat cokoliv. A i když uznávám, že sami za sebe nejsme silnější než Raffael, spolu se mu rozhodně nejmíň vyrovnáme. Takže toho zmetka donutíme tě nechat jít, i kdyby trakaře padaly, jasný?“ Úsměv, i když s nádechem smutku, se mi rozprostřel na rtech. Slyšet ji mluvit takhle, to se nestávalo často. Právě proto mi teď údernost jejích slov lehce zvedla náladu. Znala mě. Dokázala mě rozesmát. V tuhle chvíli jsem jí byla vděčná. „Bude to dobrý, uvidíš,“ poznamenala šeptem. „Šla bych za tebou a aspoň tě zatím objala, ale při tom, jak prý teď na anděly ve své blízkosti reaguješ…“

„Já vím,“ nepatrně jsem přikývla. A další sotva patrný úsměv mi přejel po rtech, když jsem dodala: „Děkuju…“

„Není zač,“ ujistila mě. „Teď už musím jít, půjdu Lucasovi udělat něco k jídlu. Tak se zatím drž. Ještě se ozvu.“

„Jo… zatím.“ Zavěsila jsem a položila mobil na noční stolek opodál. Hned nato jsem zívla. Do háje.

Jak jsem nad tím tak uvažovala, došel mi dost závažný problém. Že v těhotenství, rozhodně minimálně v těch pozdějších stádiích, se asi musí hodně odpočívat. Což byl vzhledem k těm mým probdělým nocím a nočním můrám, když už jsem usnula, dost neuskutečnitelný požadavek. Stejně tak jsem z jasných důvodů nemohla prostě jen tak nakráčet k doktorovi na kontrolu. A vyhýbat se stresu… Skousla jsem rty. Jo, ve stavu, ve kterém jsem byla, jsem se rozhodně dala brát za zářný příklad toho, jak těhotenství probíhat nemá.

„Jess,“ zaslechla jsem, jak na mě Daniel tiše promluvil, a pozdě mi došlo, že jsem zase nechala myšlenky příliš volně plynout. Zůstala jsem sedět na posteli, jen jsem se natočila k němu. Přešel blíž, posadil se vedle mě a starostlivě se na mě zadíval. „Jess, prosím, nebreč…“ šeptl a bříškem palce mi setřel z tváře slzu, o které jsem do té doby vlastně ani nevěděla. Jeho pohled dával jasně najevo, že ho trápí vidět mě takhle, i přesto, že dříve ho naopak trýznila moje netečnost.

Pokusila jsem se o úsměv… Jenže i kdybych dokázala předstírat úsměv před kýmkoliv jiným, on vždycky přesně odhadl, jak mi doopravdy je. Nejen z mých myšlenek.

Jemně stiskl moji dlaň, než mě hlubiny jeho očí objaly jako klidné mořské vlny nadnášející těsně nad hladinou, pod kterou jsem se měla potopit.

„Bude to v pořádku, Jess. Slibuju… Víš přece, že udělám všechno, co bude v mých silách… my všichni,“ vydechl jen. Otázka ovšem byla, na co konkrétně jejich síly byly už krátké… A na co ještě stačily.

On sám byl nesvůj. Jako by se mi teď snažil vemluvit naději, která pro něj samotného vyhasla, a on se to jen pokoušel skrývat přede mnou. Přimět se v to sám doufat. Neměla jsem ponětí, co vlastně plánují, ale zdálo se mi, že se zoufale snaží věřit, že to vyjde, a přitom o tom dokáže jen pochybovat. I já dost často jednoduše věděla, jak mu doopravdy je…

„Jess…“ začal, ale já ho přerušila, když jsem zavrtěla hlavou.

„Já vím.“ Naklonila jsem se k němu a lehce, nepatrně váhavě mu vtiskla něžný polibek na rty, abych přerušila další příval slov. Nedokázala vyléčit, jen připomenout tíhu. Právě v tuhle chvíli byla dokonale na obtíž…

Autor: Withoutalight, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dotek temna - 5.: