Dotek temna - 8. • OurStories.cz ~ naše povídky

Návštěva u rodiny Jess. Klid zatím pokračuje, ale na jak dlouho?

12.09.2015 (09:00) • Withoutalight • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 539×

„Ahoj, mami,“ usmála jsem se a slavnostně rozpřáhla ruce, abych umocnila efekt překvapení a abych ji záhy nato mohla obejmout.

„Jess,“ vzdychla příjemně zaskočeně a oplatila mi objetí, pevně, ale přitom jemně mě k sobě přitiskla. „Co vy tady? Cleo říkala, že…“

„Že jsou v Benátkách a nejspíš je k tomu, aby přijeli, budeme muset ukecat,“ doplnila za ni moje sestra. Odtáhla jsem se a uviděla, jak se k nám pomalu blíží. „Nakonec tu jsou ještě s několikadenním předstihem, to jsem tak výmluvná?“ usmála se, když se zastavila kousek za mamčinými zády.

„Co tady děláš?“ Oplatila jsem jí úsměv.

„Měla jsem chvíli volna, tak jsem se stavila,“ pokrčila rameny. Pak její oči přelétly k Danielovi vedle mě. „Ahoj... Jsem ráda, že ses našel.“

Daniel

Nejspíš jen já si povšiml podezřívavého pohledu, který ke mně ocelově chladné oči přede mnou vysílaly. Zvláštního tónu v hlase, co skrytě dával najevo cosi jako ironii při její poznámce ke mně. Vlastně jsem věděl proč, dávno předtím, než jsem nahlédl do jejích myšlenek, abych to zjistil.

Musel jsem uznat, že Jessičina sestra je skvělá herečka. Téměř dokonale dokázala skrýt nedůvěru, kterou ke mně ve skutečnosti cítila. Jestli ne už ve chvíli, kdy Jess volala, tak teď byly v její mysli jasně čitelné její dřívější obavy ohledně toho, co si o tom náhlém výletu do ciziny myslet. Hlavou jí nejspíš probíhaly různé scénáře, včetně toho, že jsem ji třeba unesl, protože teď si v duchu opravdu oddechla, když viděla, že je v pořádku.

„Tak pojďte dál,“ pobídla nás Mary. Až teprve když ona promluvila, zamrkal jsem a vzpamatoval se. Vzal jsem tašku a přešel přes práh.

„Napadlo nás, jestli bysme tu nemohli pár dní zůstat,“ řekla Jess.

„Jasně, určitě,“ usmála se Mary, „budu jen ráda. Můžete přespat ve tvém starém pokoji.“ Jess mě tam chtěla navést, ale Cleo ji předběhla.

„Ukážu ti, kde to je,“ nabídla se a vyšla po schodech dřív, než někdo stačil zareagovat. Povzdechl jsem si, protože jsem tak nějak tušil, že to udělala z nějakého důvodu, a vyrazil za ní. „Takže vy jste byli v Benátkách?“ začala po chvíli jako by nic.

„No… jo.“

„Co vás to tak najednou napadlo?“

„Prostě jsme si řekli, že by bylo fajn se na chvíli ztratit z každodenního stresu.“

„Aha,“ udělala a pátravě se zamračila. „Odkdy je tak jednoduché se prostě sbalit a odjet? Po tom, co se stalo, o čemž mimochodem doteď pořádně nic nevím?“ Tohle byla jasná výčitka. A obvinění. Správně tušila, že jí něco neříkáme, i když před Jess předtím dělala, že její vysvětlení bere. Štvalo ji to tak, že sama zapátrala. Zjistila, že jsem tenkrát málem uškrtil Victora, Jessičina exmanžela. Ne, že by mu jednu nevrazila sama, ale tohle se jí nelíbilo. Už jsem se nedivil, že mě tak propaluje pohledem. Ještě, že nic z toho otevřeně neřešila. Nevím, co bych jí jinak řekl.

Odložil jsem tašku v pokoji, který mi ukázala, a pak jsme sešli zpátky dolů. Ano, neřešila to, nahlas. Ale hlavou jí neustále probíhaly různé teorie a celou cestu zpátky si mě měřila nepříjemným pohledem. Raději jsem se od jejích myšlenek odpojil, už tak jsem se v její přítomnosti necítil dvakrát dobře.

Došli jsme do obýváku, kde Jess právě obdivovala vánoční stromek v koutě, a Mary se na nás usmála. „Tak, co si dáte?“ zeptala se pak mě a Jess. „Před chvílí jsem dotvořila domácí vaječný koňak, jestli chcete.“

„Ne, díky,“ odvětila Jess pohotově, „já si nedám.“

„Co se stalo?“ podivila se Cleo. „Jindy se na něj těšíš celý rok.“

Zaváhala. To, že je těhotná, by si raději vzhledem k okolnostem raději nechala pro sebe. „Nějak mi dneska není moc dobře,“ zamluvila to tedy.

„Dneska?“ zopakovala Cleo nedůvěřivě, „máš kruhy pod očima, jako bys už pěkných pár dní pořádně nespala.“ Následné zamračení mým směrem se nedalo přehlédnout.

„To je pravda, přijdeš mi trochu přepadlá,“ zamyslela se Mary. Na rozdíl od její dcery si ale aspoň Jess neprohlížela, jako by hledala odsuzující důkaz toho, že za to můžu já.

„To nic, jen… posledních pár dnů bylo dost hektických,“ osvětlila Jess. „To dohadování rozvodu s Victorem a tak vůbec…“

„Asi i proto jste se rozhodli pro ten odjezd, co?“ usmála se Mary. Jí tohle vysvětlení zřejmě stačilo. „Tak co ti mám teda donést?“

„Nějaký ovocný čaj, prosím.“ Přikývla.

„A tobě?“ otočila se pak na mě.

„Ehm… kafe, děkuju,“ odpověděl jsem. Bylo mi jasné, že říct, že nic nepotřebuju a nemá si se mnou dělat starosti, by mi neprošlo.

Jessica se posadila na gauč, sedl jsem si vedle ní. Naštěstí si zřejmě nevšimla, jak podezřívavě na mě její sestra zírá, ale i tak mi věnovala váhavé pousmání. Tajit před nimi to všechno nebylo ani pro ni dvakrát snadné.

Aspoň, že Mary udržovala běžnou konverzaci, když se vrátila. Ptala se na Benátky, což vystačilo jako téma k hovoru celkem dlouho, a i pak si jeden na rozdíl od Cleo nepřipadal jako u výslechu. Ohledně ničeho neměla žádné podezření. Také ale toho tolik nevěděla. Pochopil jsem, že jí Cleo o tom mém zmizení nic neřekla. Ani naštěstí přímo před ní nic neprobírala. Přemýšlel jsem, jestli bych neměl Jesssicu připravit na to, že se z ní možná později pokusí něco vypáčit. Ale byla konečně aspoň trochu šťastná a uvolněná. Když si ničeho sama nevšimla, rozhodl jsem se ji nechat v tom, že je právě teď všechno v pořádku. Natolik, nakolik mohlo. Aspoň na chvíli.

V podstatě hned po večeři jsme se vymluvili na časový posun a vytratili se do postele. Jess už notně dlouho zakrývala zívání. Potřebovala dohnat spánkový deficit. Dnes konečně v noci bez nočních můr mohla. Mně se tolik spát ještě nechtělo. Ale taky jsem nehodlal riskovat, že s Cleo zůstanu sám. Celý den jsem se tomu vyhýbal, jednoduše proto, že jsem neměl ponětí, jak ji ujistit, že je všechno v pořádku, když jsem sám věděl, že není. Teď bych neměl jak se tomu vyvarovat, když by Mary právě nebyla s námi.

Zavřel jsem dveře Jessičina pokoje a jí ze rtů unikl krátký povzdech. Tentokrát spíše úlevný, než cokoliv jiného. Věnovala mi úsměv, po chvíli skousla rty. „Víš, že jsi první kluk, kterýho jsem si sem do pokoje přivedla?“ poznamenala.

„Vážně?“ podivil jsem se. Ze záblesku myšlenky, co jí proběhla hlavou, jsem pochopil, že s Victorem… trávili jistý čas jinde. Ne, že by nebylo fajn vědět, že tu neotravoval vzduch, ale…

„Přejdem to?“ navrhla, jako by i ona věděla, na co myslím já.

„Rozhodně,“ souhlasil jsem hned a ona se znovu usmála.

„Tak já… se asi půjdu osprchovat,“ ozvala se po chvíli a sklonila se do tašky pro věci. Nejdřív jsem se posadil na postel, ale chvíli po tom, co za ní zaklaply dveře, jsem se vydal na menší průzkum. Ne, nehrabal jsem se jí ve věcech. Těch několika, co si nevzala s sebou do nového bytu. Průzkumem mám na mysli to, že jsem v knihovně proti mně zahlédl knížku, co na sobě měla nápis fotoalbum. Tomu se dost dobře odolat nedá. Navíc fotky jsou snad od toho, aby se prohlížely, ne?

Vzal jsem album do ruky a znovu se posadil. Už první fotka, na kterou jsem narazil, mě přiměla se pousmát. Kouzelnější miminko se snad nikdy nemohlo narodit. Jess byla očividně naprosto úžasná od první chvíle, co na světě otevřela oči. Ne, že bych se tomu divil. Zacukaly mi koutky, když na mě o pár stránek dál vykoukla asi tříletá blond holčička s copánky a dolíčky. Pak o rok starší s postýlkou, do které nakukovala a ve které ležela její malá sestřička. Jo, přesně ta holka od rány, co na mě teď neustále vrhala zamračené pohledy. Ona taky někdy dokázala vypadat nevinně, to je zajímavé.

Jak jsem si ty fotky tak prohlížel, dospěl jsem k závěru, že obě byly Mary už od dětství dost podobné. Jessica zdědila její oči, jen je měla o trochu víc zelenkavé, a Cleo měla stejnou barvu vlasů jako ona. Možná jen o pár odstínů tmavší.

Když jsem uslyšel, že se otevřely dveře, trochu přistiženě jsem vzhlédl. Jessica se zastavila uprostřed kroku a nepatrně naklonila hlavu na stranu. „Copak to děláš?“ zeptala se, ale na rtech jí pohrával úsměv.

„Dívám se na to, jak jsi byla jako malá roztomilá,“ přiznal jsem a oplatil jí ho. Krátce se zasmála.

„Jo, já tušila, že jsem na něco zapomněla. Ty usvědčující fotky jsem schválně nechala tady a ono mě to evidentně nezachránilo.“

„Ty se stydíš?“ nadzvedl jsem obočí, když jsem to z jejích myšlenek vycítil. Nejistě pokrčila rameny. „Jde ti o tu fotku na nočníku?“ Zpozorněla a naklonila se ke mně. Pak zrudla, když si ověřila, že nekecám, a vytrhla mi album z ruky.

„Kruci.“

Zašklebil jsem se. „Jsi roztomilá,“ zopakoval jsem.

„Ne, tohle je trapas,“ odporovala. „A já to neberu. Protože to není fér.“

„Moje mamka fotila snad všechno. Hádám, že i kdyby tvoje chtěla taky zachovat každý tvůj krok, tak by to sotva dokázala. Před pěti staletími jaksi nebyly foťáky. Maximálně tě mohla nechat jako malýho nakreslit, a to trapným momentkám nedává příležitost. Další nespravedlnost. Měla bych je začít počítat.“ Jen jsem zavrtěl hlavou a ona si povzdechla, odložila album na skříňku opodál. Vstal jsem a přešel k ní.

„Nic si z toho nedělej,“ šeptl jsem a jemně ji pohladil po tváři. „Jen mi to dokázalo, jak úžasná jsi už od mala byla.“

„Já bych to ale u tebe ráda viděla taky,“ namítla. „Byli bysme si kvit.“

Krátce jsem se zasmál. „Nemyslím si, že bys o moc přicházela.“

„No, tak v tomhle s tebou nesouhlasím…“ Jemně jsem ji políbil, aby se z její tváře vytratilo to lehké zamračení. Když jsem se začal odtahovat, přitáhla si mě za látku trička zpátky. Moc dobře jsem věděl, co jí problesklo hlavou. Ta myšlenka mě upřímně zaskočila.

„Myslel jsem, že se chceš pořádně vyspat,“ vydechl jsem překvapeně.

„To sice jo,“ krátce skousla rty, „ale i když jsem neskutečně unavená, tohle bych ještě zvládla.“

Nemohl jsem popírat, že s těmi ještě mokrými pramínky vlasů a stále horkou kůží ze sprchy, vůní, co ji obklopovala, mě k sobě lákala, ale… „Já vím, na co myslíš,“ přerušila moje myšlenky. „A taky vím, že v tom všem, co se kolem děje, se to nehodí. Jenomže… Poprvé za dlouhou dobu… a dost možná úplně naposledy mi hlava netřeští z úplně jiných pocitů. Poprvé za dlouhou dobu tohle vůbec dokážu chtít. Nehodí se na to teď myslet, ale jde o to, že zrovna teď na to myslet můžu. Pak už třeba nebude příležitost…“ Zaklesla pohled do mého. „Nenutím tě, je to jen návrh,“ hlesla posléze. „Oba bysme aspoň přišli na jiné myšlenky.“ Sotva patrně přejela dlaní po mojí hrudi.

„Jestli se mě tímhle snažíš svést… Tak to docela zabírá,“ reagoval jsem a ona se krátce zasmála. „Nerozléhají se zvuky v tomhle domě moc?“ zaváhal jsem. „Víš, že Cleo s tvojí mámou ještě nespí.“

„Hm, tím si nejsem jistá. Nikdy jsem to nezkoušela. Ale jak je znám, tak se pravděpodobně budou ještě nějakou chvíli koukat na nějaký film. Tam dolů by to slyšet být nemuselo. A víš co?“ hlesla a naklonila se ke mně, aby mi mohla zašeptat do ucha. „I kdyby jo, momentálně mi to je ale úplně jedno…“ Její rty při těch slovech nepatrně přejely po mé kůži. Její vůně, to, že ke mně byla natisknutá tělo na tělo... Že teď tu opravdu byla ta příležitost… Téměř okamžitě to vyvolalo reakci, po takové době. V tom všem jsem si ani nestačil uvědomit, jak mi chyběla. Spojení s ní. Tohle. Víc než jen obyčejné doteky, ke všemu spojené se snahou ji utišit. Roztřeseně jsem vydechl a zavřel oči.

„A pak kdo používá nefér taktiky,“ dostal jsem ze sebe ztěžka a pokojem zazněl další její lehký smích.

„Přestanu, jestli chceš,“ poznamenala. Usykl jsem a tiše zavzdychal, když prsty zajela za okraj mých džínů. Kruci. Tohle se nedalo vydržet.

„Jo, ale jen jestli mě chceš zlikvidovat,“ odpověděl jsem přiškrceně, protože se mi momentálně moc nedostávalo dechu. Zacukaly jí koutky a já polkl. Nezasloužil jsem si ani její přítomnost, blízkost. Natož tohle. „Jsi si jistá, že…“ Přiložila mi prst na rty.

„Tak už mě prostě polib.“ Nemusela mě pobízet dvakrát. Zajel jsem jí dlaní do vlasů, jemně si ji přitiskl k sobě. Slastně vydechla do mých úst a mně to přišlo jako ten nejúžasnější zvuk na světě. Něžně jsem proplétal jazyk s jejím, a když po chvíli nepatrně zatahala za moje tričko, vyhověl jsem jí a krátce se odtáhl, abych ho ze sebe svlékl. Pomohl jsem zbavit se veškeré látky na hrudi i jí, když už jsem byl v tom. I těch pár vteřin odloučení bylo nekonečných a nesnesitelných, opět jsme oba dychtivě přijímaly polibky a nasávaly esenci toho druhého, jakmile byla možnost. Uprostřed toho, jak její dlaně bloudily po mojí nahé hrudi a mé po její, jsme se pomalu přesunuli k posteli. Opatrně jsem ji na ni položil a ona zajela rukou k mému zátylku a jemně si mě přitáhla blíž k sobě. Její prsty posléze naslepo zamířily k zipu mých džínů a rozepnuly je. Stáhla je tam, kam dosáhla a potěšeně zavrněla, když proti sobě ucítila tlak, už teď probuzený naplno. Přesunul jsem se s horkými polibky na její krk, jen na pár vteřin.

„Jess,“ zasténal jsem překvapeně, když jsem pak tam dole ucítil její hebký dotek.

„Jestli to může být naposledy, tak se nebudu držet zpátky…“ Tahle myšlenka mi do úst přivedla hořkost. Ale nechtěl jsem, aby si dělala starosti s tím, že jsem ji zachytil. Při jejích dotycích umocňujících moji touhu to ani dost dobře nešlo.

Jestli to může být naposledy, bude to tak dokonalé, jak jen dokážu.

Dlaněmi jsem přejel přes její kopečky, olízl vrcholek, než jsem si polibky začal mapovat cestu po její hrudi, přes bříško, až tam dolů. Pár pohyby jsem z ní stáhl džíny i kalhotky a pak jsem na její odhalený klín vtiskl další polibek, jemně ho polaskal jazykem. Zavzdychala a prohnula se v zádech. Reagovala tak vždycky. Měl jsem to štěstí, že jsem to věděl. Z myšlenek, ze zkušeností. Měl jsem víc než velkou šanci jí dát pocítit extázi, přivést ji do ráje, aspoň na tu chvíli. Žádný úkol bych neplnil raději. A teď jsem si dal opravdu záležet. I když jsem měl dávno pocit, že ten tlak už déle nevydržím.

Právě ve chvíli, kdy se to zdálo být opravdu neúnosné, i ona nedokázala dál odolávat. Nepatrně pohnula boky proti mně v tiché žádosti o vysvobození nás obou. A já jí neskutečně rád vyhověl.

Cítil jsem ji. Ten pocit umocněný naší vzájemnou láskou se dal sotva popsat. Bylo to něco neskutečného a já věděl, že to vnímá stejně, i bez toho, když jí posléze unikl slastný výkřik. Přikryla si ústa dlaní, jakmile jí hlavou proběhla myšlenka, že tohle by ale ty dvě dole slyšet mohly. Možná jí to bylo víceméně jedno, ale…

„Měla jsem zamknout.“ Její pohled se zaklesl do mého a za závojem touhy, která stále nebyla uspokojená, se mihlo cosi jako pobavení. „Jestli nás tu načapou, bude to celkem trapas.“ Její vzdechy mě v nitru hladily a nebylo dvakrát příjemné, když je musela zakrývat. Pro ni to také bylo dost těžké.

„Nepře… stávej,“ požádala tiše, když dlaň odtáhla, nepatrně jí selhal hlas. Vtiskl jsem jí něžné políbení na špičku nosu a znovu se pohnul proti ní. O chvíli později se musela natáhnout, aby pro změnu ona zakryla můj sten v polibku. Nepatrně se pode mnou zavrtěla, aby se mi víc otevřela a já v tu chvíli už sotva popadal dech. Bouře, která námi oběma o pár okamžiků později proběhla, byla silnější než jakákoliv předtím.

Rozechvěle jsem se od ní odpojil a zhroutil se vedle ní. I její těžké výdechy se odrážely od stěn, snad několik minut. „Je to jen mnou… nebo máš taky pocit, že se nejmíň hodinu nedokážeš pohnout?“ Krátce jsem se zasmál, načež se moje hruď musela začít zvedat o něco rychlejším tempem, aby tělo dohnalo ztrátu kyslíku, co se na to vynaložil. Možná jsem byl odolnější než člověk, ale tohle tělo až na pár drobností fungovalo stejně.

„Není fér… ptát se, když… víš, že já ti takhle… odpovědět nemůžu,“ dostal jsem ze sebe konečně zadýchaně.

„Hm,“ zavrněla jen. Teprve o něco později se nepatrně přetočila, aby se mohla přitisknout k mému boku. Vtiskla mi jemný polibek na rameno, než si opřela hlavu o moji hruď. „Děkuju,“ vydechla tiše. Něžně jsem ji pohladil po vlasech.

„To já děkuju…“ Za to, že existuješ. Že jsi se mnou. Že mě miluješ.

Za to všechno, na co nemám ani v nejmenším právo...

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------