OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dotek temna - 9.

13.09.2015 (09:00) • Withoutalight • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 556×

Jessica vstala až dlouho po poledni. Otevřela oči, zamrkala do paprsků světla pronikajících oknem do místnosti a pak se se slastným povzdechem protáhla. Když se natočila ke mně, na jejích rtech už pohrával spokojený úsměv, odrážející se i v jejích očích.

„Dobré ráno,“ šeptla a natáhla se blíž. Poté, co jsem splnil její tichou žádost a vtiskl jí na rty polibek, spokojeně zavrněla.

„Jak se cítíš?“ zeptal jsem se, přestože z jejích myšlenek i úsměvu jsem odpověď dávno znal.

„Naprosto báječně,“ odpověděla. „Až mám kvůli tomu trochu výčitky. Nemělo by mi být tak dobře, to všechno, co se děje… přece neodplulo pryč.“

„Jen to nech chvíli spát,“ odvětil jsem. „To ti jenom prospěje. Netrap se tím, co zůstává, když máš chvíli aspoň od něčeho klid.“ Jen beze slova přikývla.

„Možná i doopravdy začínám věřit, že se i ten zbytek vyřeší… Třeba i proto se cítím tak dokonale krásně…“

Snažil jsem se potlačit nepříjemný pocit, který ve mně tahle její poznámka vyvolala.

„Půjdeme na snídani?“ ozvala se po chvíli.

„Myslíš na něco jako pozdní oběd?“ opravil jsem ji pobaveně. Zamrkala, a pak vykulila oči na hodiny naproti.

„Ono… fakt?“ zeptala se zmateně. Zasmál jsem se.

„Jo, už jsou dvě odpoledne. Mary se tu už jednou stavila, jestli jsi vůbec v pořádku.“

„Páni,“ okomentovala to. „To jsem ten den volna teda skvěle využila vzhledem k tomu, že nevím, kdy se to všechno vrátí.“

Jemně jsem ji pohladil po vlasech. „Pořádně se vyspat jsi potřebovala jako sůl, na to nezapomínej,“ hlesl jsem hebce.

„Jo…“ zaváhala, „máš pravdu…“ Krátce skousla rty. „Skočím si do koupelny a pak půjdeme těm dvěma oznámit, že žijem,“ dodala a další můj krátký smích zanikl v doteku jejích rtů.

Když jsme sešli dolů, Mary zaslechla kroky a otočila se na gauči směrem k nám. „No sláva,“ usmála se. „To jsi musela být vážně unavená.“

„Ani netušíš jak moc,“ odpověděla Jess.

„Není divu.“ Jakmile jsem poté, co jsem se čistě ze zvědavosti napojil na myšlenky Cleo, abych zjistil, proč se mračí tentokrát, tuhle zčásti ironickou poznámku zachytil, nepatrně jsem znervózněl. Jo, i úsměv Mary teď skrýval ještě další význam. Jess se na mě nechápavě otočila, když ucítila moje lehké napětí. Naklonil jsem se k ní, abych jí to vysvětlil.

„Zdá se, že už známe odpověď na to, jestli se zvuk tímhle domem šíří, nebo ne,“ šeptl jsem. Teď ztuhla i ona.

„A kruci.“ Odtáhl jsem se a všiml jsem si, že se maličko začervenala. Ty dvě to naštěstí zřejmě nehodlaly řešit nahlas.

„Půjdu ohřát oběd,“ rozhodla Mary po chvíli a odešla z místnosti. Nestihl jsem ani začít uvažovat nad tím jak se vyhnout bleskům, které ke mně vysílala Cleo, protože v tu chvíli mi zazvonil mobil. Vytáhl jsem ho z kapsy, abych zjistil, kdo volá. Zřejmě na mně bylo vidět, jak jsem zvážněl, protože Jess mi věnovala tázavý pohled.

„Hned jsem zpátky,“ řekl jsem jen, protože jsem nechtěl předem plašit, nebo se radovat, než zjistím, o co jde. Nesouhlasně nakrčila obočí a já jí vtiskl lehký polibek na tvář, než jsem vyšel ze dveří na terasu, aby nic nezaslechl nikdo nepovolaný.

„Halo?“ zvedl jsem to.

„Mám jednu celkem dobrou zprávu… ale být tebou bych se předem moc neradoval,“ ozval se Matt.

„Proč?“

„I když ten plán na to, jak dát Raffaelovi vědět, že chceme provést výměnu, se zdál být dost bláznivý, nějak se to mezi démony zřejmě opravdu rozšířilo a dostalo se to až k němu. A jakkoliv se to, že by se s tím vůbec zabýval, zdá naprosto nepochopitelný, stalo se.“

„Proč mám pocit, že je tu nějaký obří ale?“ zamračil jsem se. Zněl, jako by si pomalu stavěl pevnost, abych ho neumlátil, až se dozvím, o co jde. Namísto odpovědi jsem zaslechl jen jeho unavený povzdech.

„Měl bys radši přijít sem.“ Tak jo, tohle se mi ani trochu nelíbilo. Ale taky jsem hodlal zjistit, o co přesně jde. Zavěsil jsem tedy a vrátil se dovnitř. Jess ke mně okamžitě stočila pohled plný otazníků. Kývl jsem, aby šla za mnou na chodbu. Pak jsem se k ní naklonil, aby nás Cleo přeci jen náhodou nezaslechla, protože ta si mě podezřívavě prohlížela celou dobu, než jsme zašli za roh.

„To byl Matt,“ vysvětlil jsem šeptem. „Potřebuje se mnou mluvit… Nebudu tam dlouho, aspoň doufám.“

„Nemám jít s tebou?“ vyhrkla.

Jen jsem zavrtěl hlavou. „Užij si dnešek.“ Postřehl jsem lehkou obavu z toho, že tu s nimi zůstane sama. „Neboj se, neprojeví se to tak rychle, abys nevěděla, že se to vrací a máš se připravit,“ uklidnil jsem ji, věděl jsem, na co myslí. I bez čtení myšlenek. Povzbudivě jsem se pousmál a lehce ji políbil. „Nedělej si starosti…“ Váhavě přikývla.

Oznámil jsem i ostatním, že na chvíli musím odejít a pak, když jsem se otočil od opět velice příjemně tvářící se Cleo, jsem vyšel ze dveří. Přešel jsem o pár ulic dál, abych k domu Mary náhodou nepřitáhl pozornost. Potom jsem se přenesl.

---

Už ve chvíli, kdy mi Trisha otevřela, mi dle jejího výrazu bylo jasné, že je něco sakra špatně. Kdyby mě to náhodou ještě nepraštilo do očí, dohady zaznívající až sem by mě k tomu závěru dovedly tak jako tak.

„Ona je tu i Anne?“ zeptal jsem se, zatímco jsem přecházel přes práh. Když se Mattova sestra k téhle schůzce přidala, bylo to asi vážně zlý. Doopravdy zlý, vzhledem k tomu, že chvíli na to byla i tahle jindy tak klidná a mírumilovná rusovláska dost slyšet. To, že nekřičela, jen zoufale cosi konstatovala, sotva pomáhalo.

„Tohle ale přece sami zvládnout nemůžeme!“ To bylo přesně to, co svému bratrovi opáčila, než si oba všimli, že jsme se k nim v obýváku připojili. Její kočičí oči při pohledu na mě získaly starostlivý odlesk, nejistě si odhrnula pramínek ohnivě rudých vlasů za ucho.

Vypadala už o dost lépe, než když jsem ji viděl naposledy. V démonském doupěti, kde jsem jí sám způsoboval bolest. Odehnal jsem ty myšlenky pryč. Možná jsem měl něco říct. Ale zeptat se, jak se má, nebo říct „promiň, že jsem tě mučil“ by znělo dost zvláštně. Nejspíš pochopila, co mi prolétlo hlavou. Jen s nepatrným pousmáním přikývla, aby naznačila, že je to v pořádku. Zdálo se, že je opět v plné síle.

Tahle chvíle byla jedna z těch, které jsem absolutně nezvládal, takže jsem se cítil dost nepříjemně. Raději jsem si odkašlal a stočil oči k Mattovi. „Co se teda děje?“

Všichni značně znervózněli. Dobře, tohle se mi definitivně nelíbilo. Jejich výrazy mě skoro děsily. Stejně jako nejisté pohledy, co si vyměnili. Stejně jako nějak zvláštně dusivá atmosféra, která se tu rozhostila. „Tak odpoví mi už někdo konečně?!“ rozčílil jsem se. Matt si povzdechl a rozhodl se to vzít na sebe.

„Bojím se, že budeme muset přijít na něco jiného, než na ten tvůj plán vyměnit za Jess Raula,“ začal a já postřehl, že má snad slabé nutkání couvnout, jako by se bál mojí reakce.

„Matte?“ oslovil jsem ho. Zaváhal. „Co, to s tím ostatní tak zásadně nesouhlasí? Jestli to bude nutný, můžete ho odtamtud snad nějak propašovat sami, i bez povolení.“ Trisha sklesle zavrtěla hlavou. Nakonec to tentokrát vzala za něj a sama vyšla s pravdou ven.

„On je… mrtvý, Danieli.“

Vyděšeně jsem zalapal po dechu a střelil pohledem k ní. „Cože?!“

„Raul. Je mrtvý,“ zopakovala, zatímco já se marně snažil vstřebat její slova. „Dozvěděli jsme se to dneska, jen chvíli po tom, co přišla zpráva od Raffaela. Jeden z andělů ho zabil…“

Ne, ne, ne, prosím ne.

„Tohle je vtip, že jo? Řekněte mi, že si ze mě střílíte.“ Smutně se na mě zadívala.

„Je mi to líto…“

„Líto?! To myslíš vážně, Trisho?!“ vyjel jsem na ni. „Uvědomuješ si, že jsme momentálně naprosto v háji? Ne, v něčem horším, protože tam jsme byli už předtím! Uvědomuješ si, sakra, že jsme přišli o to jediné, co by snad mohlo Raffaela přimět s náma jednat?! Tobě je to líto?!“

„Ona za to přece nemůže!“ bránil ji Matt.

„Ne, já vím. A kdo za to tedy může? Ty? Dost možná. Nebo i v tomhle jsem se podle tebe splet? Jak jsi mohl něco takovýho dopustit!“

„Danieli,“ mírnila mě Anne, „to není jeho vina. Někdo se prostě rozhodl, že ho zlikviduje, i když dobře věděl, že ho budeme potřebovat. Sice jsme tomu andělovi logicky nemohli říct všechno, ale o tom, že ho chceme použít pro výměnu za upsanou duši, jsme ho informovali.“

„Tak mu to asi nebylo řečeno dost důrazně.“

„Nebral na to ohledy, prostě to udělal,“ namítl Matt.

„A to sis toho svýho kámoše nemohl trochu ohlídat?! Tady jde o záchranu lidské duše, kruci, jeden by řek, že tohle bude anděly zajímat!“

Pevně semkl rty, než krátce zavřel oči a s povzdechem zavrtěl hlavou. „To je právě ten problém, víš,“ hlesl. „Přesně ten zádrhel, co jsme sami tušili. Jedna duše. Proti tisícům, co by on za svůj věčný život ještě mohl zničit.“

Chvíli jsem se na něj jen díval, beze slova. Pak jsem zkřivil rty v trpkém úšklebku. „Takže jako vyšší dobro? To mi chceš říct?“ utrousil jsem. „Skvělý. Vážně úžasný. Víš co, s takovými řečmi na mě nechoď.“ Rozhodil jsem rukama. „Andělé, a jsou schopní klidně nechat nevinnou duši odkráčet přímou cestou do pekla! Řekni mi, k čemu pak vlastně jste, hm? Z čeho usuzujete, že zrovna vy máte právo brát se za lepší než ostatní?“

„Nikdo netvrdí, že naše strana funguje perfektně a nemá trhliny, ty sám jsi toho důkazem,“ namítl.

„Ne. Nikdo, kromě vás. Máte možná svobodu rozhodování ohledně toho, jak naložíte se svým životem, ale když se lidé modlí, sotva si představují, že právě andělé budou podobně rozhodovat i o životech jiných a klidně odsoudí někoho k záhubě. Co, jak tahle poznámka zní z úst démona, hm?“

„Danieli…“ zkusila mě mírnit Anne.

„To nemluvím o tom, že vztahy mezi vámi asi taky nebudou tak ideálně vřele přátelské, když je někdo schopný tohle tomu druhému provést.“

„Danieli, prosím, tímhle se nic nespraví,“ napomenula mě tentokrát Trisha. Stočil jsem pohled k ní, pár vteřin ještě hlubokými vdechy a výdechy uklidňoval nával bezmocného vzteku, který mě zaplavil.

Pak vztek odplynul. A zbyla jenom ta hořká bezmocnost.

Opřel jsem se zády o stěnu, prudce zavrtěl hlavou, než jsem konečně po pár vteřinách opět promluvil.

„Ne, Trisho,“ hlesl jsem zničeně a promnul si prsty čelo. „To je právě ten problém. Že tohle nejspíš už nespraví vůbec nic…“

Tohle bylo jako studená sprcha. Prudký nádech beznadějné reality, která pálila plíce. Důkaz toho, že mi nic nikdy nemůže vyjít.

„Už jsme přemýšleli, co s touhle situací dělat,“ ozvala se Anne po chvíli ticha. Trpce jsem se ušklíbl. Co by se s tím asi tak dalo dělat. „Nevím, jak to funguje u těch démonů, kteří se upsali, ale andělé, kteří se samozřejmě všichni stali jedněmi z nás sami o sobě, vědí, že naši šéfové nepoznají, jestli někdo z nás zemře. Minimálně pokud se Raul k démonům dostal vlastním přičiněním, mohlo by to fungovat stejně. Raffael nemusí vědět, že je mrtvý…“ Tázavě se na mě zadívala. Přikývl jsem v odpověď. Raula opravdu žádná smlouva nevázala.

„Dobře,“ chytila se toho Trisha, „tak v tom případě není všechno úplně ztracené.“ Jasně. Úplně ne. Jenom ztracené.

„K čemu nám je, že stále máme dohodnutou schůzku, když nemáme nic k výměně,“ sykl jsem.

„K tomu, že se můžeme pokusit mu tu smlouvu prostě vzít.“ Po téhle poznámce jsem k ní okamžitě zvedl pohled. To myslela vážně?

„Ani nevíš, jestli ji bude mít u sebe,“ namítl jsem.

„Ta možnost tu ale je.“ Jasně. Možná ji přinese, možná se k ní budeme moct dostat, možná se stane zázrak a dokážou mu ji sebrat.

„To je jako sázka do loterie, jen s asi tak tisíckrát nepravděpodobnější šancí vyhrát,“ zavrčel jsem. Už mi byla jasná ta poznámka Anne. Tohle nemůžeme sami zvládnout! Byla to naprostá šílenost.

„Raffael sice patří k těm úplně nejvyšším, ale my s Anne jsme na naší straně jen o stupeň níž než on, a Trisha není tak daleko za námi. Tím pádem se mu spolu minimálně vyrovnáme,“ namítl Matt. Až díky téhle poznámce jsem pochopil, že Trisha není na stejné úrovni jako ostatní. Nějak jsem nad tím doteď nepřemýšlel, myslel jsem, že jsou si rovní. Vlastně tím pádem ale dávalo smysl, proč při našem prvním setkání vešla do jejich bytu dveřmi, když by se mohla jinak jednoduše přenést. To ale sotva bylo nějak zvlášť důležité, vážně nebyl důvod, proč by dřív měli uvažovat nad tím, že mi to řeknou. Nezáleželo na tom. Kromě toho, že vzhledem k našim minimálním šancím by se teď sakra hodilo, aby i ona byla stejně silná jako oni dva!

Jen jsem s povzdechem zavrtěl hlavou a nechal to být. „Snad nepočítáš s tím, že by přišel sám, když ho určitě napadlo, že to může být past,“ nadzvedl jsem obočí.

„Nepočítám,“ ujistil mě. „Ale jestli tě nenapadá něco lepšího, nezbývá nám, než to risknout.“

Krucinál! Byl bych daleko jistější, kdyby nás aspoň bylo víc. Kdyby jich bylo víc, protože já vlastně nic udělat nemohl. Opravdu ohrozit mohla démona jen andělská energie. Vzhledem k tomu, že Raffael byl dokonce neskutečně silnější než já, ani v normálním souboji bych nemohl být úspěšný. Já sám mohl v podstatě jen stát opodál, a to mě neskutečně štvalo. Byl jsem absolutně k ničemu, jako vždy. A oni? Dohromady by se mu možná vyrovnali, ale on určitě nebude sám. Tohle prostě nemělo šanci na úspěch. Stáli jsme sami proti všemu. A hledat pomoc u dalších andělů, to nešlo. Reakce toho jednoho, který mohl za to, že jsme se vůbec dostali do téhle situace, to potvrdila. To nemluvím o tom, že kdyby je do toho zatáhli, hrozilo by, že se dozví o tom, že Jess je těhotná. A nehodlal jsem riskovat, co by řekli na tohle. Moje prozrazení mi bylo jedno, i když by se mě místo pomoci mohli rozhodnout zlikvidovat. Ale to malé by nejspíš těžko mohli skousnout. Nesměli se to dozvědět. Nemohli jsme riskovat a žádat je o pomoc. Museli jsme v tom být sami.

Tohle byla naprostá katastrofa.

Unikl mi nešťastný vzdych. Zajel jsem si dlaní do vlasů, pevně semkl rty. „Kdy to má být?“ zeptal jsem se po chvíli prostě.

„Dvacátého sedmého prosince…“ Tak brzy… A my neměli nic, nic, než tenhle šílený plán, který neměl nejmenší šanci. Tohle nemohlo vyjít, zatraceně! Ale žádná jiná možnost nejspíš opravdu nebyla.

Anne po chvíli přišla blíž ke mně, konejšivě mi stiskla rameno. „Vrať se za Jess. Tady už stejně nic nezmůžeš…“ šeptla. Zvedl jsem k ní pohled. Tady už nic nezmůžu… Nemohl jsem dělat nic, nikdy, ohledně čehokoliv.

„A jak mám asi tak teď předstírat, že se všechno nezhroutilo?“ zeptal jsem se tiše. Jak jí mám nepokazit její den. Všechny další, které jediné měla. Jak mám na sobě nedat znát, že jsem v koncích. Opět. Jak mám kruci zabránit tomu, aby znovu ztratila naději, když… Třaslavě jsem vydechl.

Pozná to na mně. I když nic neřeknu, i když se budu snažit to zakrýt, pozná to na mně. Jediné sluneční paprsky, které po takové době dosáhly do jejího světa, se zase rozplynou.

A jejich ztráta byla od začátku jen a jen moje vina.

Neodpověděla. Co by taky asi měla říct. Sama přece přiznala, že je tenhle plán naprosto nemožný, nemohla mi teď tvrdit opak. Její oči jen dokola opakovaly to jediné slovo. Věř. To jediné, co se ještě dalo dělat, co nutilo srdci další údery a plicím nabrat další nádech. Slovo, které se v našem případě možná už dávno stalo ničím víc než jen synonymem pro zkázu a o to prudší dopad na tvrdou zem.

---

Opravdu jsem se snažil nedat na sobě nic znát. Jessičinu otázku, o co šlo, jsem odbyl jen tím, že se já a ostatní s Raffaelem brzy setkáme. Že jsem nervózní kvůli tomu. Díky přítomnosti Mary a Cleo neměla čas o tom tolik přemýšlet, naštěstí. Jinak by si opravdu musela všimnout, že nejde jenom o to. Že jsem ztracený v temných myšlenkách tak, že jsem ani nevnímal, jaký jsem měl hlad, než jsem se k obědu dostal i já a sotva jsem si uvědomoval i jídlo samotné. Tohle bylo zkrátka… naprosté zoufalství. Mohl jsem si namlouvat to, že ten plán má alespoň minimální šanci na úspěch, zkoušel jsem to, ale odporná pravda pokaždé vyplula na povrch a vysmála se mi do tváře.

Nehodlal jsem jí nic říct, dát cokoliv najevo. To jsem zkrátka nemohl. Opět jsem jí lhal. Jenže já musel. Protože když jsem viděl, jak se při rozmluvě s těma dvěma usmívá, jak se do jejího nitra vrací příjemné teplo, které se z ní mou zásluhou pomalu vytrácelo, jednoduše jsem jí nemohl vzít i tohle.

Srdce se mi při pohledu na ni svíralo. Ona mi věřila… Teď, když už souhlasila s naší snahou dostat ji z téhle situace, věřila, že to zvládnu. Že je zachráním. A já se přitom cítil, právě teď, v tuhle chvíli, opět naprosto v koncích. Zaplavený v hořké bezmoci, která mi svázala ruce a držela mě pod hladinou, nedovolovala mi se nadechnout. Měl jsem v dlani jen jedno jediné záchranné stéblo, na které jsem sázel, a to se teď nenávratně rozpadlo v prach. Všechno ostatní, co jsem se mohl odhodlat zkusit, se dalo pokládat už jen za výstřel do tmy. Už předtím to byla sotva patrná šance. I přesto jsem však byl odhodlaný to zkusit, cokoliv, za každou cenu. V místě, ze kterého jsme se nemohli hnout, jsem násilím chtěl udělat další krok, probourat zeď na svobodu, i kdybych měl u toho sám vydechnout naposledy.

Snažil jsem se zachovat zdání toho, že jde všechno podle plánu, že v myšlenkách pomalu nerozmýšlím, jakým způsobem vzít ten neskutečný risk, který ležel před námi, pokud se i přes naprostou absenci jakýchkoliv karet v rukou budeme pouštět do něčeho takového. Jak to udělat, aby to vše mělo sebemenší šanci na úspěch, bez Raula, bez možnosti, jak na to jít čistě. Jediná možnost teď byla ta nemyslitelná, pod záminkou předání se pokusit získat smlouvu jinak. Jako strkat ruku do ohně, skákat šipku do vulkánu sopky. Chystali jsme se k partii nebezpečné hry s někým, kdo měl na své straně všechno, zatímco my neměli nic.

Jessica tyhle podrobnosti nesměla znát...

---

Jessica

„Jess, mohla bych s tebou na chvíli mluvit? O samotě?“ zeptala se Cleo z ničeho nic, když jsme v kuchyni připravovali večeři. Přitom ale zároveň vypadala, že se na tuhle otázku chystá snad od chvíle, co jsme sem přijeli. Zaváhala jsem, jen nepatrně, a bezděčně zalétla pohledem k Danielovi, který právě dle instrukcí mojí mámy cosi krájel na prkýnku. Vzhlédl, ale neřekl nic. Nedokázala jsem vyčíst, co si o tom myslí, ani jestli aspoň on ví, co mi chce. Její tón i výraz každopádně dávaly znát, že nepůjde o jen tak obyčejné popovídání, což byl přesně ten důvod, proč se mi do toho nechtělo.

„No… jasně,“ vykoktala jsem ale a následovala ji. Pobídla mě, abych si vzala bundu, než vyšla ven. Evidentně na to chtěla hodně soukromí. Tak jo, už jsem začínala být nervózní. „Děje se něco?“ zeptala jsem se obezřetně, jakmile za mnou zaklaply dveře.

„To je právě to, co mě trápí, Jess,“ nepatrně rozhodila rukama. „To, že přesně tohle nevím. Nevím, jestli se něco děje, protože se kolem šíří samé tajnosti. A to málo, co vím, mě dost úspěšně děsí.“

„Děsí?“ podivila jsem se. A začínala jsem trochu panikařit ohledně toho, co vlastně ví a tuší, protože takhle vážný výraz neměla právě moje sestra jen tak, a to slovo, které použila, se mi taky vůbec nezamlouvalo. „Prosím tě, neblázni,“ snažila jsem se ji uklidnit, jelikož jsem jí rozhodně nehodlala vykládat, že na zděšení má právo.

„To se ti snadno řekne,“ nechápala, jak po ní můžu chtít, aby nešílela. Pak vzdychla, prsty si promnula čelo. „Jak mám asi být při tom všem v klidu?“ Znovu se na mě zadívala. „Jess, jako vážně, už opravdu dlouho mi děláš starosti. Nevím, co si mám myslet o tom všem, co se kolem děje. Hlavně proto, že mi už v podstatě nic neříkáš. Nepotřebuju, abys mě informovala o každým svým kroku, ale když o tobě dost dlouho neslyším a celkově se zdáš být najednou hrozně uzavřená do sebe - jako myslím víc než předtím - tak mi to logicky dělá starosti! A pak vůbec to všechno, co se stalo… Nejdřív se zamiluješ do chlapa, kterej se zdá jako nedobytná pevnost a na všechny kolem v jednom kuse vrčí… Nepřerušuj mě, jo. Já vím, od tý doby, co jste spolu, se to s ním zdá být lepší, a i když nejsem zastánce naivních představ, že by ženská mohla někoho tolik jen tak lusknutím prstu změnit, tak jsem to přece brala a dala mu šanci, fakt jsem se snažila. Ale potom? Jen tak si zmizel, ty sis kvůli němu málem vyplakala oči. A pak mi jednoho dne zavoláš, že si prostě jen tak z čistýho nebe nakráčel zpátky a všechno je v pohodě? To zní fakt dost podezřele. Kdybych neměla zrovna práce až nad hlavu, tak bych za tebou letěla hned a ne až o pár dnů později, kdy jsi už doma nebyla, opět aniž by ses třeba jen slůvkem zmínila. Jako vážně? Ale jo, pořád ještě jsem se snažila být v klidu, byla jsem v klidu, než jsem to prostě nevydržela a začala se zajímat.

Šla jsem do tý firmy, kde Daniel pracoval. A dozvěděla jsem se, že se šíří fámy týkající se toho, že napadl a málem uškrtil Victora! Nic proti, já sama měla několikrát chuť ho zabít, ale ne doopravdy! Bože, Jess, co si o tom mám asi tak myslet?! Že je labilní? Že mám čekat, kdy začne mlátit tebe? Odmítám se dívat na to, jak si zase necháš ublížit, rozumíš! A když jsem zjistila, s kým dřív pracoval a zašla jsem do té kanceláře, abych se na něj zeptala, bylo to ještě horší. Ten chlap, Patrick… něco…“

„Roberts?“ navrhla jsem, když si konečně dala alespoň minimální pauzu na to, abych mohla vůbec něco říct.

„To je fuk, příjmení si nepamatuju. Co si pamatuju, je to, jak vypadal!“ odbyla mě. „Evidentně ho někdo v nedávné době zmlátil a evidentně hodně, protože ty modřiny ve tváři vypadaly dost špatně i teď, a to už je nějakou chvíli měl. To nemluvím o tom, že vypadal, jako by se snad bál, že ho zmlátím taky, když mi neodpoví, nebo co! A – a pak to, jak úplně nevyspalá jsi sem přijela a celá ta tíživá atmosféra, co z tebe sálá a dneska ten telefonát o kdovíčem, po kterém se Daniel na dost dlouho vypařil a zase se kvůli tomu nálada vrátila na bod mrazu, prostě… Prostě mi koukej sakra říct, co se tady děje, protože já totálně vyšiluju, moje fantazie už pár dní pracuje na plné obrátky a já se z toho asi vážně každou chvíli zblázním!“ Teprve teď se po tom dlouhém monologu doprovázeném zběsilým máváním rukama opravdu zastavila. Vzhledem k tomu, že ho na mě vychrlila takřka na jeden nádech, nabrala následně do plic několik prudkých vdechů a vyčkávavě na mě hleděla.

Krucinál. Asi si vážně budu muset něco vymyslet.

„Dobře,“ připustila jsem neochotně, „máš pravdu, něco vážně není v pořádku.“

„Já to věděla,“ zaúpěla.

„Ale nejde o nic z toho, co tě pravděpodobně napadlo,“ pokračovala jsem dřív, než stačila ještě něco říct. „Jo, Daniel opravdu Victora napadl. Jenže on ho vyprovokoval. Jenom mě bránil, protože se nemohl dál dívat na to, jakej je to parchant.“ Fajn, teď by to vážně chtělo ještě nějakou tu lež, kterou bych vysvětlila to Danielovo zmizení a útok na Patricka. „Mimochodem právě kvůli Victorovi se stalo i to další,“ napadlo mě konečně. „Myslím, že si najal nějaký gorily, který se z Patricka snažili zjistit, kde by se Daniel mohl zdržovat, když zrovna nebyl u mě, aby si to s ním vyřídil. A jemu to pak skrz svoje kontakty pořádně zavařil. Strčil ho na čas do vězení, něco na něj hodil. Ani mi nemohl dát vědět, kde je a co se stalo.“ Musela jsem se pochválit, to vlastně neznělo tak špatně. No co, když už jsme na Victora narazily, proč toho nevyužít a neshodit to na něj. Kdyby ho Daniel tím napadením dost nevyděsil, určitě by něčeho takového schopný byl. Přinejmenším té druhé části. Navíc, co by s tím asi tak ona mohla udělat? Zavolat na něj policii? Pochybovala jsem, že by se z toho nevykroutil a opravdu ho zavřeli, i kdyby proti němu existovaly důkazy, natož když to neudělal. A pokud by se takový zázrak stal, jen by si to zasloužil.

Cleo na mě vytřeštila oči. Potlačila jsem úlevný výdech. Na druhý pohled mi přišlo, že tohle vysvětlení má možná přeci jen nějaké trhliny, ale zřejmě mi to uvěřila.

„To je takovej…“

„Já vím,“ přikývla jsem ještě dřív, než to dokončila. „Naštěstí už od něj mám konečně pokoj.“ Povzdechla si, zavrtěla nad tím hlavou, což zřejmě mělo značit, že ji zas a znovu překvapilo, jak velký idiot a zmetek Victor vlastně je. Pak se ale nepatrně zamračila.

„No moment,“ zamumlala a znovu stočila oči ke mně, „jestli se tohle už vyřešilo, tak co se to děje teď? Proč jsi tak strhaná, co ten telefonát, ty tajnosti?“ Pootevřela jsem rty, nepatrně. Ale kruci, na to jsem nevěděla, co jí odpovědět. „No?“ pobídla mě. Zaváhala jsem. „Jess,“ jemně mě chytila za ruku, přiměla mě se jí zadívat do očí. „O co jde?“ šeptla a starost v jejím pohledu nemohla být čitelnější.

Polkla jsem. Ne, nemohla jsem jí říct pravdu. Jednoduše jsem ji do toho všeho nemohla zaplést. Nakonec jsem poraženě stiskla víčka k sobě a zavrtěla hlavou.

Pravda ale bylo to jediné, co mě napadalo. Poloviční pravda bylo přesně to nejmenší, co si zasloužila.

„Dobře, ale neříkej to mamce, prosím tě,“ vzdychla jsem a znovu otevřela oči. „Nechtěla jsem to říkat ani jedné z vás, dokud… slib mi, že jí to neřekneš.“

„Fajn, slibuju…“ Její oči mě propalovaly pátravým pohledem plným obav, které ji zřejmě tón v mém hlase přiměl pocítit. Zhluboka jsem se nadechla. A pak jsem to konečně řekla.

„Jsem těhotná…“ Počkala jsem, než tu informaci vstřebá. Zamrkala, v její tváři se záhy rychlostí blesku vystřídalo překvapení, záblesk radosti, zmatek a podezření, že musí existovat nějaký sakra dobrý důvod, proč u tohohle oznámení nejásám. „Vyskytly se nějaké komplikace,“ pokračovala jsem tedy, a i když jsem neříkala pravdu, jen jí podobnou verzi, cítila jsem při těch slovech v krku knedlík. „Vážné komplikace. Při jedné z prohlídek se přišlo na to, že něco nefunguje, jak má a… od té doby nám občas zavolá doktor, aby nás informoval o tom, co říkají nové testy. Když za ním zrovna nemusím sama, tak se tam stavuje Daniel, nemocnice mi při té myšlence nedělá moc dobře. Zrovna teď totiž…“ Zadrhl se mi dech, v očích jsem ucítila slzy. Nebylo divu, to, co jsem se chystala říct, totiž čistá pravda byla. I když kvůli poněkud jiným okolnostem… „Není jisté, jestli má to malé vůbec nějakou šanci na přežití,“ vzdychla jsem, hlas se mi na konci zlomil.

Asi vteřinu na mě zaskočeně hleděla. „Jess,“ šeptla soucitně, lítostivě zavrtěla hlavou. A pak se ke mně vrhla a pevně mě objala. Až v tu chvíli jsem si nejspíš uvědomila, že se mi ulevilo, teď, když to věděla aspoň ona. I když tu upravenou verzi. Vděčně jsem jí oplatila stisk. „Do háje, Jess…“ hlesla po chvíli, než se odtáhla, aby se na mě mohla znovu podívat. „Proč jsi nic neřekla?“

„Nechtěla jsem, abyste si kvůli tomu dělaly starosti…“

„Co blázníš, ségra,“ nevěřila. „A to jsi na to všechno jako chtěla být úplně sama?“

Přiměla jsem se k nepatrnému pousmání. „Nejsem sama,“ připomněla jsem jemně. Zaváhala, pak se lehce kousla do rtu a dle jejího výrazu si právě v duchu vynadala za to, co si o Danielovi myslela.

„A já tu splétala takový šílený teorie,“ provinile potřásla hlavou. „Promiň.“

„To nic,“ ujistila jsem ji. „Máš pravdu, že jsem ti nic neřekla. Prostě jsi o mě měla starost, to je pochopitelný.“

„Jo, sakra. A rozhodně s tím nehodlám přestávat, když teď vím, co se děje. Kruci.“ Znovu zavrtěla hlavou, než vzdychla. „Jess… měla bys to mámě říct.“

„Ne,“ protestovala jsem. „Nemůžu. Nechtěla jsem to říkat ani tobě. Stejně s tím nic neuděláte, a předat trápení dál vážně nepotřebuju. Navíc, už ty na mě teď budeš lítostivě koukat. Přijela jsem sem i kvůli tomu, abych na to všechno chvíli nemyslela… Prosím, Cleo. Neříkej jí to, slíbilas to.“

„Dobře, já vím… Neřeknu, když nechceš…“ mírnila mě hned.

„Děkuju…“ šeptla jsem. Jen o chvíli později se otevřely dveře a Daniel váhavě vykoukl ven, nejistý, jestli nás může vyrušit.

„Já jen…“ Odkašlal si. „Večeře je hotová.“

„Jo… díky,“ vysoukala ze sebe Cleo a dodala lehké pousmání. Překvapeně zamrkal. Zřejmě i ona sama byla dost nervózní, protože sice už neměla důvod nechovat se k němu mile, ale bylo dost zvláštní na to jen tak náhle přepnout. Nakonec se rozhodla raději vytratit dovnitř. Daniel se jí uhnul, aby mohla projít, a i přesto, že nám sám oznámil, že večeře je hotová, zavřel za ní dveře a zmateně se na mě zadíval.

„Co jsi jí řekla?“ zeptal se. Vzdychla jsem a přešla na verandě o pár kroků dál, kde byla zavěšená lavička. Na sezení venku sice byla docela zima, ale já vážně potřebovala se někam na chvíli „zhroutit“.

„Ptala se na to, co se děje,“ začala jsem vysvětlovat. „Musela jsem ji uklidnit, tak… jsem si prostě něco vymyslela.“ Přisedl si vedle mě.

„Zřejmě se v lhaní pomalu lepšíš,“ poznamenal.

Smutně jsem se pousmála. „Jo… hádám, že prostě musím…“ Přerývaně jsem se nadechla, než jsem skousla rty a odhrnula si vlasy za ucho. „Ale jednu část pravdy jsem jí řekla,“ pokračovala jsem pak. „Nemohla jsem přijít na nic lepšího. A nejspíš jsem to vlastně i potřebovala ze sebe dostat…“ Nemusela jsem říkat co. Moje myšlenky k tomu opět samovolně zalétly, hádala jsem, že to dávno ví.

Další roztřesený nádech vnikl do mých úst. Jen o vteřinu později jsem na dlani ucítila jeho jemný dotek.

„Jess,“ šeptl a přiměl mě tak, abych se na něj podívala. Zaváhal, se zvláštním odleskem v očích, než krátce polkl. „Bude to v pořádku… slibuju,“ vydechl pak, jako by věděl, že přesně to potřebuju slyšet. Věřit tomu, že je to pravda. Jen se na mě tiše díval, a já nakonec váhavě přikývla. Můj pohled sklouzl k našim spojeným dlaním, jemně jsem prsty přejela po jeho kůži. Byla jsem tak ráda, že je tady. Že je mi při tom všem nablízku…

„Víš,“ šeptla jsem po chvíli, „dřív jsem věřila, že láska je odpověď na všechno. Že za tebe vyřeší všechna úskalí, zajistí šťastný konec. Dokonce i po tom s Victorem mi tahle naivní představa zůstala. To, co se děje, mi ale otevřelo oči… A víš, co si myslím teď?“

Polkl. Odlesk v jeho očích dával znát, že se bojí odpovědi, když se zeptal: „Co?“

„Že život někdy stojí dost za houby tak jako tak… Že láska doopravdy nedokáže všechno zachránit, bez ohledu na to, jak silná je. Neodvrátí katastrofu, nezastaví temnotu… Že zkrátka nedokáže zabránit volnému pádu, tvrdému dopadu na zem…“ Sklopil oči k zemi a já se jemně pousmála a pohladila ho po tváři. Když se na mě znovu podíval, zadívala jsem se mu přímo do očí. „Ale pořád ještě si myslím, že to všechno dělá o dost snesitelnějším,“ šeptla jsem. Oněměle nepatrně pootevřel rty, jenže nejspíš nevěděl, co na to říct.

„Jess,“ vzdychl nakonec jen a něžně mě políbil. Proč jen to nemohlo takhle zůstat napořád. Proč ten normální život, co jsme tady u mojí mámy vedli, byla jenom iluze. Tolik jsem chtěla nechat všechny problémy za námi a jednoduše být spolu, vychovávat naše dítě, sledovat jeho první krůčky…

„Jednou budeme,“ hlesl tiše, s odleskem slz v očích. „Dopadne to dobře a to všechno budeš mít… slibuju.“ Vděčně jsem se pousmála.

„Asi bysme měli jít na tu večeři…“ vzpomněla jsem si pak a vstala. Beze slova mě následoval dovnitř.

---

Daniel

Srdce se mi svíralo, když jsem jí říkal ta uklidňující slova. Byl nepředstavitelně trýznivý pocit je vyslovit, když já sám věděl, že jsou možná jen prázdná a bez významu. Že to, na co jsme spoléhali, se obrátilo v prach. Udržovat její naději při vědomí, jak věci skutečně jsou. Ale musel jsem. A i přes to všechno jsem byl rozhodnutý svůj slib vyplnit. Udělat pro to všechno.

Protože špatný konec, který nám neustále výhružně visel nad hlavami, jednoduše nepřicházel v úvahu.

Autor: Withoutalight, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dotek temna - 9.: