OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dragonheart - 2. kapitola

29.07.2011 (11:00) • Scarlette • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 863×

Tichou alejí jsme dojeli někde, kde stály nově postavené rodinné domy. Nebyly vůbec přemodernizované, tak, je teď někdo staví. Většina z nich byly dvoupatrové a vlezla by se do nich čtyřčlenná nebo pětičlenná rodina. Měly krásné barevné přírodní barvy, připomínalo mi to podzim, bylo to všechno klidné a při tom krásně barevné. Domy byly postaveny jen na pravé straně, jelikož na levé byl malý potůček, ale když zabočil, byly domy i na levé straně. Jeli jsme pořád dál a dál, až jsem myslela že tudy jen projíždíme. Mýlila jsem se, na konci téhle vesničky stal velký, nádherný cihlový dům, u kterého jsme se zastavili.

„Tak, tenhle je náš,“ prohlásil pyšně otec a ukázal na dům, z kterého jsem nemohla spustit oči. Vypadal jako klasický dům, dlážděný tmavými lesklými cihlami, na Anglickém venkově,  ale byl poněkud větší než bylo v Anglii obvyklé. Za velkými okny v přízemí a podkroví tančily v letním vánku červené muškáty, v prvním patře byly okna s hnědým rámem velké od podlahy ke stropu, ale nebylo vidět dovnitř, jelikož tam byly dlouhé závěsy. K domu byla přistavěná garáž, vedle které byla zasazena stará mohutná lípa. Zahrada byla uklizená a posekaná, všimla jsem si, že na druhém konci zahrady, za živým plotem, jde vidět kousek bazénu. Mamka odemkla branku, abychom mohli jít dovnitř. Šla jsem po kamenném chodníčku ke vchodu domu. K hlavním dveřím nevedly žádné schody, byla tam jen terasa z přírodního kamene, na které byla dřevěná lavička. Otočila jsem se zády ke vchodu a uviděla jsem těstě za plotem malý potůček, kolem kterého jsme jeli a les. Hluboký, temný les. Měli jsme velký pozemek, hádám, že na něm bude hrát Hugo s kamarády fotbal.

„Mag, na prohlídnutí okolí budeš mít roky, teď mi pojď pomoct s kufry!“ křikla na mě mamka a já jsem se vrátila do reality a zase jsem zatoužila být v Irsku s rodinou a přáteli.

„Jasně, už jdu,“ odpověděla jsem se svým obvyklým neochotným výrazem. Vzala jsem své dva kufry a směřovala s nimi ke vchodu, který taťka otevřel. Vešla jsem do vstupní haly s mramorovou podlahou a dvěma vytesanými oblouky, které směřovaly do kuchyně a obývacího pokoje. Taky tam byla malá starožitná skříňka, která sloužila asi jako botník.

„Kde jsou schody nahoru? Nebo mám pokoj dole?“ zeptala jsem se taťky

„Pokoje jsou nahoře, otoč se doprava a uvidíš schody,“ odpověděl mi, zatímco zkoušel jestli teče voda. Otočila jsem se doprava a uviděla jsem schody, pod kterýma byl malý přístřešek, a dveře s tmavého dřeva které nejspíš vedly do koupelny.

„Bezva! Máme podschodní přístřešek!“ vyjekl Hugo s nadšením. Když jsem si ho všimla, hned jsem šla nahoru, abych si vybrala lepší pokoj. V prvním poschodí byla naproti sobě tři a tři dveře. Šla jsem tem úplně v zadu na levé straně a otevřela. Viděla jsem že jsou orientovány na východ, takže jsem je hned zavřela, protože by mě budilo slunce. Otevřela jsem tedy protější dveře, byl tam stín a příjemný chládek. Bylo poledne, takže přes okno naproti dveří tady moc slunce nesvítilo, zatímco přes balkon na levé straně dopadaly do pokoje jemné paprsky letního slunce. Vypadá to, že jsem si pokoj vybrala. Uprostřed rozlehlého pokoje byla velká nemanželská kovová postel s fialovým povlečením. Naproti ní, vedle dveří, stála velká černá šatní skříň, v níž bylo místo na malou televizi, která tam taky byla. Černý stůl byl pod oknem vedle balkónových dveří. Všimla jsem si že všechen nábytek, kromě tmavě fialové židle u stolu, byl černý. To mi ale vůbec nevadilo, fantasticky to ladilo se světle fialovou barvou zdí a působilo to velmi moderně. Položila jsem kufry na zem a šla jsem se podívat na ostatní pokoje. Do pokoje naproti se nastěhoval Hugo.

„Hej Mag, nezávidíš, že mám nejlepší pokoj?“ zeptal se mě s přidrzlým úsměvem Hugo.

„Ani nevíš jak moc mě mrzí, že nemůžu spát tam, kde ty,“ odpověděla jsem mu ironicky. Ani mě nenapadne mu pomáhat, aby měl lepší pokoj než já. Však on si sám časem uvědomí, že bude muset vstávat zároveň se sluncem. V pokoji vedle mého byla moderně vybavená světle zelená manželská ložnice. Naproti ní, byla starodávna ložnice se světle hnědým nábytkem a lososovými stěnami, ta mi připomněla vkus babičky Anežky. Vedle byla moderní koupelna s velkou vanou i sprchovým koutem. Dveřmi naproti koupelny se šlo na půdu s vyvýšeným stropem, tam bude nejspíš pracovna. Sešla jsem po schodech dolů a prohlédla jsem si náš nový obývák. Byl moderně zařízený. Nízká bílá kožená sedačka byla na světle mramorové podlaze za červeným kobercem z dlouhých vláken. Naproti sedačce byla bílá obývací stěna, na níž byla velká plazmová televize a kovové sošky. Obývák byl laděný do červeno bílých barev a když byly dveře s východe na terasu, byl v něm závan čerstvého větříku.

„Už sis vybalila?“ zeptala se mě máma s nezvyklým milým úsměvem, takhle se na mě smála málokdy.

„Ještě ne,“ vzdychla jsem. „Mami, to ti nikdy není smutno po domově? Já jen že jsem si všimla, že ses tady těšila víc, než z Irska do Rakouska,“

„Zlato,“ otočila se na mě s milým výrazem „tohle, je náš domov. Zvykej si,“ odpověděla mi se smutným úsměvem.

„Nic jiného mi nezbývá. Ale i tak, bych dala vše, abych mohla domů do Irska,“ odpověděla jsem. Věděla jsem, že jí už začíná otravovat s tím, že pořád mluvím o domovu v Irsku.

Šla jsem se napít do nové kuchyně a sedla jsem si doprostřed hnědé místnosti ke kulatému stolu. Dívala jsem se oknem na lesík hned za zděným plotem, budu tam muset někdy zajít, abych omrkla okolí.

Šla jsem si do svého pokoje vybalit zbytek svých věcí. Bylo nezvyklé vidět svou skříň tak málo naplněnou, ale bude úžasné ji naplnit novými věcmi. Na poličku jsem si uložila fotky s přáteli a rodinou. Nejvíce se mi líbila fotka mě, Huga, mamky a taťky, když jsme byli před třemi měsíci v Benátkách, byli jsem vyfoceni na gondole.

Ještě jednou jsem se rozhlédla po pokoji. Tak tady budu strávit čtyři roky, pak, až skončím střední půjdu na vysokou do Irska. Už aby to bylo.

Vyšla jsem na balkon a rozhlédla se. Byl tady hluboký les a louka, na kterou svítilo slunce. Nebyla daleko a tady nebylo co dělat, tak jsem na ní zašla. Lehla jsem si doprostřed a začala přemýšlet. Až se vrátím do Irska, první co udělám bude, že si koupím krásný rodinný domek s velkou zahradou, na které budou běhat mí dva psi. Časem si najdu hodného manžela se kterým budu mít dvě děti, Victorii a Saraela. Budeme je vychovávat s láskou a porozuměním a co bude nejdůležitější, nikdy se nepřestěhujeme! Necháme své děti, aby si našli přátele a budou s nimi šťastní a veselí, ne jako já, která si našla jen par přátel.

Já budu psát do novin, takže budu moct strávit hodně času, ale ne příliš, abychom jsme si nelezli na nervy. Krásné plány, zbývá, aby vše vyšlo tak, jak chci.

Zašustilo listí a něco se pohnulo za mou hlavou. Když jsem se zvedla a otočila, už tam nic nebylo. Vystrašilo mě to a tak jsem šla domů.

V kuchyni na stole byl lístek na kterém se psalo: Jeli jsme navštívit babičku a nakoupit něco k jídlu. Nezašli jsme pro tebe, protože jsi na té louce vypadala spokojeně, nejspíš se ti tady začalo líbit. V lednici jsou toasty, tak si vezmi. Pá, máma

To určitě, spokojená jsem byla jen, protože jsem myslela na Irsko. Vzala jsem si toast a šla ke svému notebooku. Mamka s taťkou a Hugem se vrátili kolem šesté. Hugo zašel ke mně do pokoje a vykládal mi, jak to vypadá v centru a jak se má babička. Byla jsem unavená a tak jsem šla spát poněkud brzy.

Další dny si byly velmi podobné. Chodila jsem s mamkou na nákupy a postupně plnila svou skříň, i svůj pokoj. Už jsem si začínala zvykat, že bydlím v malé myší díře a budu to tady muset vydržet. Hugo to snášel lépe než já, zapsal se do fotbalového týmu a byl vybraný. Jednou u nás byl dokonce jeden jeho kamarád, vypadalo to, že si spolu rozumí, ale nejspíš se chtěl pochlubit, že je něčím „zvláštní“ a tak se mnou před ním mluvil německy a pak mu překládal, co mi říkal. Taky nás tu navštívili sousedi, byli to celkem milí lidé, ale moc jsem nepochopila, o čem se bavili. Mluvili totiž jakýmsi těšínským nářečím, dost mě překvapilo, že ním mluvila i mamka.

Dny ubíhaly pomalu, ale i tak ubíhaly a blížil se můj první den školy.

Ráno mě vzbudil otravný tón mého budíku, bylo první září. První den v mé nové škole. Vůbec jsem se netěšila. Budu se muset řádně připravit abych udělala dobrý první dojem.

Oblékla jsem si své oblíbené červené tílko s černou krátkou sukni a k tomu červené kotníkové Conversky. Když jsem se podívala do zrcadla, projela mnou nervozita z nové školy. Jedinou mou útěchou bylo, že nastupuji do prváku a tak se tam bude navzájem znát jen hrstka lidí, ale musím něco vymyslet, abych jim nemusela vysvětlovat mé nečeské příjmení.

„Maggi, pospěš si! Za chvíli vyjíždíme,“ zavolal z kuchyně taťka. Takhle nervózní jsem nebyla ani při nástupu na škole ve Vídni, ale tam mi bylo jedenáct let. Teď jsem starší a zjistila jsem, že někteří lidi, nejsou zrovna spravedliví.

„Už jdu, tati,“ křikla jsem a naposledy se na sebe podívala v zrcadle. Hodila jsem tašku přes rameno a šla čekat před dům.

Do školy jsme jeli taťkovým novým Mercedesem. Taťka nejdříve odvezl Huga na jeho základku, byla to strašně barevná velká škola. Mě chtěl vysadit hned před školou, ale já ho poprosila, aby mi zastavil o ulici blíž. Přece jen jsem chtěla zakrýt, že mám bohatší rodiče než je normální.

Velká školní budova byla natřena na šedou a vypadala tak padesát let stará. Nad předním vchodem byl nápis Těšínské gymnázium. Dveře byly ještě zavřené a tak všichni studenti stáli před školou. Někteří, nejspíš z vyšších ročníku, stáli ve skupinkách a smáli se. Někteří zase jen tak postávali před školou a rozhlíželi se kolem sebe, tak jako já, aspoň vidím, že nejsem jediná, kdo se cítí nervózně.

Viděla jsem, jak po mě pokukuje jeden kluk, který stál u protějšího květináče. Byl strašně hezký, měl černé vlasy, které se mu lesky ve slunečním svitu a pronikavé hnědé oči do kterých jsem se zahleděla. Když se na mě znovu podíval, odvrátila jsem pohled. Konečně se otevřely dveře a já byla štěstím bez sebe, že tady nemusím dál postávat. Všichni se tlačili dovnitř, tak jsem počkala až se tam nikdo nebude mačkat. V rukou jsem měla ještě nějaké papíry, ve kterých bylo napsáno, kde je má třída.

„Ahoj,“ pousmál se na mě černovlasý kluk „Já jsem Michal, ale všichni mi říkají Mike,“ usmál se na mě.

„Jo. Ehm, ahoj Miku. Já jsem Maggi,“ odpověděla jsem a usmála se jak nejkrásněji jsem uměla.

„Tak tedy, Maggi, jdeš taky do prváku?“ zeptal se mě zatímco jsem šla do prvního poschodí.

„Jo, jdeš do áčka nebo béčka?“ zeptala jsem se aby nenastala chvíle trapného ticha.

„Naštěstí do áčka,“ pousmál se. „Ty?“ zeptal se.

„Taky,“ pousmála jsem se

„Tak to vypadá, že spolu budeme chodit,“ usmál se „do třídy,“ dodal nervózně.

„Jo,“ rozesmála jsem se. „Ještě tak zjistit kde máme třídu…“ poznamenala jsem.

„Támhle je!“ ukázal na třetí místnost v prvním poschodí. Vstoupili jsme dovnitř, kdy už bylo několik mých spolužáku. Bylo poznat, že tady panovala nervozita. Jen pár lidí se spolu bavilo.

„Čau Miku! Brácho, neviděl jsem tě celé prázdniny!“ slyšela jsem hrubý hlas. Když jsem se otočila, viděla jsem vysokého blond kluka.

„Čau Patriku! No však víš, prázdniny. Byl jsem skoro pořád někde pryč,“ odpověděl Mike.

Patrik si mě se zájmem prohlédl a pak se kouknul na Mika.

„Jo, málem bych zapomněl. Maggi, tohle je Patrik, Patriku, tohle je Maggi. S Maggi jsme se potkali před školou,“ řekl nervózně Mike.

„Čau Maggi. Ty jsi Američanka?“  zeptal se Patrik.

„Ne, to fakt nejsem. Jen se nejmenuji česky,“ odpověděla jsem stručně. Nechtěla jsem rozebírat odkud jsem.

„Aha. A bydlíš v Těšíně? Nikdy jsem tě tady nepotkal.“ Do háje! Vůbec jsem si nepromyslela, co odpovím, když se mě na to někdo zeptá. Fajn… Ale co odpovím?

„No, jo bydlím tady dlouho, ale dojížděla jsem do školy do Třince. Rodiče tam pracovali, tak to měli po cestě,“ odpověděla jsem i na zatím nevyřčenou otázku.

„Aha. No, jestli chceš, tak si někdy můžeme někde vyjít,“ zeptal se mě Patrik. Všimla jsem si, že Mike se tvářil trochu zklamaně.

„Jo, třeba, někdy můžeme. A můžeme jít i s Mikem.“ Koukla jsem se na Mika. Hned se tvářil veseleji.

„Jo,  to můžeme,“ odpověděl  zaraženě.

„Tak, já si půjdu sednout,“ oznámila jsem, protože jsem věděla, že každou chvíli přijde ona trapná chvíle ticha. Sedla jsem si do předposlední lavice. Seděla jsem tam sama, ale pak si ke mně přisedla sympatická blondýnka.

„Ahoj, já jsem Roxy,“ řekla příjemným hlasem. Měla krátké vlnité blond vlasy, šedou tašku přes rameno, na které měla butony a nápisky. Károvaná košile a ustřižené kalhoty na kraťasy, se na její postavě hezky vyjímaly. Zdála si mi trochu roztržitá, ale necítila jsem z ní ani trochu nervozity.

„Ahoj, já jsem Maggi. Jmenuješ se Roxy, nebo je to jen přezdívka?“ doufala jsem, že je to jméno, abych nebyla jediná, kdo má jiné příjmení, než ostatní.

„Ne, já se opravdu jmenuji Roxy Salinste. Ty je oficiálně jmenuješ Magdaléna? Nebo Markéta?“ zeptala se mě zmateně.

„Ne, já jsem Maggi O´Connel,“ usmála jsem se mým nejmilejším smíchem.

„Aha. Tak jo,“ usmála se na mě. Vtom zazvonilo a do třídy vešla postarší dáma.

„Dobrý den, já se jmenuji Jiřina Kašňová a jsem vaše třídní profesorka. Doufám, že si spolu budeme rozumět,“ řekla. Připadala mi jako inteligentní a spravedlivý člověk, myslím že nebude problém s ní vycházet v dobrém. Celé dvě hodiny jsme se seznamovali. Většina holek tady vypadaly jako rozmazlené, namyšlené princezny. Pořád se chichotaly a ukazovaly prstem na mě a Roxy. Ta vypadala, že je na to zvyklá a ignorovala je. Po škole pro mě přijel táta, naštěstí měl dnes volno.

„Ještě se stavíme pro Huga. A jaký byl první den ve škole?“ zeptal se.

„Normální,“ odpověděla jsem s nezájmem.

„Maggi, jak může být první den na střední normální? Jací byli spolužáci?“ otázal se taťka.

„Upřímně? Všechny holky, až na jednu, vypadaly jako rozmazlené, blbé princezničky. V Irsku-“ nenechal mě domluvit

„Maggi! Pochop, že nejsme a ani nebudeme v Irsku! Vím, že to bude proti tvé vůli, ale budeš si muset zvyknout! Prostě… Pochop to! Už se tam nemůže vrátit!“ zvýšil na mě hlas. Už se tam nemůžeme vrátit! Ta slova se mi honily v hlavě, i když jsem už byla doma a ležela ve své posteli. Jak je možné, že tam nemůžeme vrátil, proč? Nic mi nedává smysl.

Další dny jsem chodila do školy a sbližovala se s ostatníma, hlavně s Roxy a Mikem. Patrik začal flirtovat s nějakou rozmazlenou blondýnkou Erikou. S Roxy a Mikem jsme zašli i do kina na nějaký americký film.

Zjistila jsem, že dědeček Roxy se narodil v Kanadě a že jí trápí to co mě, že pokaždé když někdo uslyší její jméno, je středem pozornosti. Byla to vážně dobrá kamarádka, i když trošku podivínka. Její otec nežije s ní a její matkou, odstěhoval se, když byli Roxy dva.

A pak tady byl Mike. Byl to skvělý kluk. Jednou jsem s ním šla do kavárny v centru, abych mu vysvětlila němčinu, i když, podle toho co jsem viděla ve škole, mu němčina šla opravdu dobře. Myslím, že by se mnou chtěl být víc, než kamarád. A já možná taky.

„Maggi?“ zavolala na mě mamka, když mě vezla autem ze školy.

„Ano?“ ozvala jsem se

„Myslíš, že jste si tady s Hugem zvykli? Aspoň trochu,“ zeptala se.

„Řekla bych že docela jo, proč?“ zajímala jsem se

„Aha, to je dobře,“ povzdechla. „Víš, já s tátou, totiž, budeme muset někde odjet,“ řekla potichu, protože věděla, že nesnáším, když někde odjíždějí.

3. kapitola ->

Autor: Scarlette (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dragonheart - 2. kapitola: