OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dragonheart - 4. kapitola

17.08.2011 (11:00) • Scarlette • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 847×

Všechny kamenné cihly, ze kterých byla před pár okamžiky postavena zeď, nyní ležely na zemi. Zírala jsem před sebe, jako bych právě viděla ducha. Za obloukem byla další prázdná ulice, na jejímž konci bylo tmavé, prázdné náměstí.

„Na co tak koukáš?“ ušklíbl se na mě Catan. „Počkej, až uvidíš ostatní věci. Uvidíš mnohem podivnější věci. Věci, o kterých by sis před pár minutami pomyslela, že existují jen v hlavách šílenců a spisovatelů fantasy knih. Je to do detailů jiný svět, než jaký jsi doposud znala. Ale tenhle, tebou nově objevený, svět, není tvé rodině cizí.“ Dořekl záhadně. Není tvé rodině cizí. Jak to, zatraceně, myslel? Catan přešel hromadu balvanů a zadíval se na ulici před sebe. Zhluboka se nadechl a s okouzlujícím úsměvem se na mě otočil.

„Tak jdeš už? Přestupní stanice se za chvíli zazdí,“ poznamenal. Vydala jsem se rychle k Catanovi. Představa, že budu zazděná, kdo ví kde, mnou okamžitě pohnula. Jakmile jsem překročila kameny, ze zbořené zdi, uviděla jsem na konci jasně osvětlené uličky prosvětlené náměstí plné kamenných domů, krámků a lidí, kteří měli oblečené tmavé saka a kabáty. Svým oblečením jsem tady neladila, toho si očividně všimli i procházející lide, kteří na mě vrhali nechápavé pohledy. Naštěstí se tím nijak nezabývali a nezastavovali se u mě.

„Maggi, ale pohni s sebou!“ řekl nedočkavě Catan. Naposled jsem se otočila, abych se podívala na probouranou zeď, ale viděla jsem pouze slepou ulici. Nechtěla jsem tomu věřit. Otočila jsem se na Catana, ale ten už byl uprostřed náměstí. Utíkala jsem za ním. Cestou jsem narazila do malého, zavalitého, postaršího mužíčka, který měl pod špičatým nosem bradku. Byl v červenozlatém hábitu.

„Narazí do mě děvče, které je oblečeno do šatů Zapomětlivých, a ani se mi neomluví! To je ale neslýchaná drzost!“ zanadával s očima sklopenýma k zemi. Doběhla jsem za Catanem.

„Jsi tady jen pár chvil a už si proti sobě poštveš jednoho leprikóna. Ach Maggi, Maggi,“ povzdechl s úsměvem.

„Co je to leprikón?“ zeptala jsem se.

„Irský skřítek - o těch jsi doufám slyšela. Blíže se vše dozvíš později,“ odpověděl rychle. Zahnul do jedné z mnoha postranních ulic a já ho následovala. Zastavil se u první kamenné budovy, do které vedly dveře z tmavého dřeva. Zaklepal na dveře stříbrným klepadlem s hlavou rozzuřeného draka.

„Kdo je tam?“ ozvalo se zpoza zavřených dveří starým, unaveným hlasem.

„Catan McLoither, student, pověřený přivést dceru jedné sešlé,“ odpověděl důrazně. Dceru jedné sešlé. Tím myslel mě? A sešlou, tím myslel mou matku?

„Ach ták,“ odpověděl klidněji, „Tak to pojď dále, Catane,“ otevřel dceře. Catan vešel dovnitř, hnala jsem se za ním.

„Ty stůj!“ křikl na mě stařík, který se schovával za dveřmi. „Catan, může jít dovnitř. Prokaž se a pustím dovnitř i tebe,“ pronesl moudře.

„Ehm… Maggi O´Connel, studentka gymnázia. Dcera Tomáše Přececha a Dorothe O´Connel,“

„Dorothe je tvá matka?“ překvapeně mi skočil do řeči. Catan se zatvářil pyšně.

„No, ehm… Ano, je to má matka. Je to nějaký problém?“ zeptala jsem se zvědavě.

„Hm, pojď dál,“ řekl zamyšleně a ignoroval mou otázku. Vešla jsem po dvou schodech dovnitř, doprostřed malé kulaté předsíně. Uprostřed byl kulatý, červený koberec se zlatými vzory. Nad ním byl zlatý, mohutný lustr, na kterém byly svíčky.

„Pojďte za mnou,“ poručil stařík, který bouchnul dveřmi. Měl na sobě rudý plášť s kapucí, kterou neměl nasazenou, takže mu šla vidět jeho lysina na hlavě. Šlo poznat, že se pečlivě stará o svou bradku, kterou měl až po kolena. Opíraje se o svou hůl, šel pomalým, kulhavým krokem do místností, kterou od předsíně odděloval jen kousek zdí.

„Prosím, posaďte se,“ řekl zadýchaně a ukázal na čtyři rudá křesla u kulatého stolu naproti krbu, jediného zdroje světla v místnosti. Místnost byla dost tmavá, zdi byli kamenné a skříňky z tmavého dřeva. Cítila jsem se vyděšeně.

„Tak prosím, Catane, mluv, proč jsi poctil návštěvou právě starého Grechena? Nenajde se moc studentů, kteří by se obtěžovali navštívit své staré profesory,“ sedal si na křeslo naproti Catana. Z toho jak mluvil, dával jasně najevo svou moudrost.

„No, totiž pane profesore-“ začal Catan.

„Je nesmysl říkat pane profesore někomu, jehož schopnosti jsi překonal. Říkej mi tedy Garon,“ usmál se stařík. Catan se začervenal.

„Tak tedy, Garone, jak jste nejspíš správně odhadnul, dostal jsem za úkol, přivést sem Maggi O´Connel,“ řekl.

„Ano, to jsem vskutku odhadoval. Ale neměl jsi jí přivést rovnou na Akademii dračích jezdců?“ upozornil ho Grechen.

„Maggi neví vůbec nic, o našem světě!“ zvedl hlas Catan, rozrušený z toho, že mu Grechen neustále skáče do řečí.

„Tak to je jiná,“ pousmál se stařík. „Předpokládám, že nemáš tušení, co dělala tvá matka ve tvém věku,“ podíval se na mě Grechen. Když se zamyslím, nikdy mi nevyprávěla, na jakou chodila školu, co vyváděla a s kým se bavila. Neřekla mi nic. Pouze jsem zatřásla hlavou, na znamení, že mi vážně nic neřekla. Grechen se usmál.

„Tak tedy, když ti o tom nesvěřila Dorothe, budu to muset udělat osobně,“ pousmál se a začal si pohrávat se svou holí.

„Nemyslím si, že bychom ji měli hned vše říct. Možná by-“ zarazil svou prosbu, když se podíval na můj rozzuřený obličej.

„Tak dost už!“ zakřičela jsem a vymrštila se z křesla tak rychle, až s sebou oba škubli. Ukázala jsem na Catana. „Ty, jsi mě přivedl do světa, o jehož existenci jsem neměla nejmenší tušení! A teď… Teď chceš zakázat, abych se něco dozvěděla? Nemám ponětí, proč jsem tady zrovna já. Nevím, odkud znáte moji matku,“ podívala jsem se na Grechena, „strašně moc vás prosím, řekněte mi vše, o tomhle světě a co s ním má společné má matka,“ hleděla jsem na Grechena. Jeho vráščitá tvář neprojevovala sebemenší náznak jakýchkoliv emocí, ale jeho šedé oči mu jiskřily.

„Stejná jako Dorothe,“ uchechtl se a tvářil se uvolněněji. „Celou dobu jen nečinně přihlížíš a teď? Dala jsi volný průchod emocím, měla by ses to odnaučit, jinak budeš mít velký problém ve škole,“ řekl vážněji. Nechápu, co má moje škola společného z mojí matkou. Bohužel, to není jediná věc, kterou nechápu. Musel mou matku znát opravdu dobře.

„Ta tedy, řeknete mi o tom všem, nebo ne?“ otázala jsem se překvapena jeho pokáráním.

„Ovšem že ti řeknu něco málo o tvé matce, i tom, co teď bude s tebou,“ ukázal na mě svým pokřiveným ukazováčkem, „ale zdaleka ti nemohu vše jen tak vysvětlit. Odpovědi na tvé otázky, si zodpovíš sama. Ale pouze, když budeš pečlivější a bystřejší, než tvá matka,“ pousmál se. Sedla jsem si do křesla a doufala, že konečně začne něco vypravovat. Podívala jsem se na Catana, abych viděla jeho povzbudivý úsměv. Ale uviděla jsem pouze jeho modré oči, jak mě probodávají nenávistným pohledem. Všechny své dlouhé hnědé vlasy jsem si shrnula do obličeje, aby na mě neviděl. Podívala jsem se na usměvavého staříka, díval se na mě a pohrával si se svou holí.

„Tak už bych mohl začít vyprávět,“ řekl a podíval se na Catana, ten mu věnoval provinilý pohled. „Měla bys Maggi vědět, že jsem byl kdysi profesor. Profesor na Akademii dračích jezdců v Irsku. Je to škola, kde učíš jak být dobrým dračím bojovníkem, učíš se tam i mnoho jiných věcí, ale o těch ti povykládám za chvíli. A nyní, k tvé matce,“ povzdechl. „Byl první říjen a na školním nádvoří se vítalo všech osm set studentů. Tvá matka právě nastupovala do prvního ročníku, tak jak to uděláš ty,“ mrkl na mě. „Byla jedna z mnoha žaček, které se učily i magii. Po pár měsících, kdy se už všichni seznámili, si ještě nenašla žádné přátele. Byla pořád zavřená ve svém pokoji, pouze se svými vzpomínkami na její rodný Český Těšín a svého bratra. Jak se mi sama svěřila, nemyslela moc na svou starší sestru nebo rodiče, pouze na svého sedmiletého brášku, se kterým si byla, podle jejich slov, nejbližší. Měli jsme spolu řeč, ve které jsem ji přesvědčil, že je její rodina, i s malým bratrem, v naprostém bezpečí a že se o ní nemusí obávat,“ povzdechl a provinile se podíval na hořící oheň v krbu, „Ta nešťastnice mi uvěřila a postupem času, si získávala přízeň stále více studentů. Nejdřív byla jako ostatní rozdovádění teenageři, ale pak ukázala své skvělé vůdcovské schopnosti a zaslouženě si vybojovala místo na výsluní. Nebyl jediný student, který by neznal jméno Dorothe O´Connel. Všichni se chtěli s Dory, jak ji všichni říkali, kamarádit co nejvíce. Pro mnohé byla však nedostupná a věrná pouze těm, se kterými se bavila pouze od začátku, to jsou například Leila Sammerfield, Cyrinla Maurinté, Igor Frasčenkov nebo Samuel Pareti. Byli to vážně oddaní přátele, myslím si, že s některýma by se přátelila i dnes, kdyby mohla,“ zasnil se. „Nikdo z nich však nebyl nijak extra dobrý student, často spolu zůstávali po škole, aby dodělali nesplněné úkoly. Ovšem o draky a ostatní magické bytosti projevovala nevídaný zájem. Dorothe je měla úkoly vždy rychle dodělané. Kdyby věnovala učení jen nepatrnou chvilku, mohlo by vše být jinak. Ty bys tady neseděla v křesle, které toho zažilo víc než my tři dohromady a mohla bys být se svou rodinou v rodném Irsku. Aspoň je to ponaučení, že učení, se vyplácí. Po škole se v tom vašem Těšíně seznámila s tvým otcem a pak se přestěhovali i s jejími rodiči zpět do Irska. Myslím, že dál už to znáš. Bohužel Maggi, ty části, které jsem ti neřekl, jsem vynechal, schválně. Jsou to tajné věci, které z mých úst neuslyšíš,“ pronesl tajemně. Seděla jsem a nehybně se dívala do krbů, kde tančily plameny všech odstínů červené a žluté. Nemohla jsem tomu uvěřit. Bylo mi jasné, že mi matka zatajila její studentská léta schválně, ale netušila jsem a nepátrala jsem proč. Je sice pravda, že jsem se o její život nijak moc nezajímala, ale to protože byla tak nepřístupná a nikdy neměla chuť mi něco povyprávět. A když už, jsem se jí zeptala, na jakou školu chodila, s jakými lidmi se tam přátelila a jaké měla známky, řekla, že mi to řekne později, protože momentálně měla něco na práci. Stále jsem se dívala na oheň, zdálo se, čím víc jsem se zamýšlela, tím víc hořel.

„Garone, říkal jsem vám, že to nesnese nejlépe,“ poznamenal Catan.

„Snesu to, jen přemýšlím, proč mi to neřekla,“ poznamenala jsem stále s nepřítomným výrazem.

„Neřekla ti to kvůli jedné věci, o které mám zakázáno mluvit. Ale budeš-li, aspoň z poloviny, tak zvídavá jako tvá matka, jsem si jistý, že do pár týdnů zjistíš všechny podrobnosti o životě tvé matky na Akademii dračích jezdců,“ řekl Grechen a vpil se mi do očí.

„Akademie dračích jezdců. To je další věc, o které bych měla vědět?“ zeptala jsem se.

„Ach Maggi. O té bys měla určitě vědět! Nezbývá mi nic jiného, než ti o ní povyprávět. A proč vlastně jen o ní? Povyprávím ti o celém našem světě,“ usmál se. Catan si povzdechl, nesouhlasně zakýval hlavou a položil si ji do rukou. Nejspíš litoval, že mě sem přivedl.

„Nemohl bych jí to povyprávět sám? Vím, že obvykle svým dětem o všem povyprávějí rodiče nebo učitelé, ale to já jsem ji sem měl přivést,“ řekl Catan.

„Inu, jak chceš, Catane. Ale nezapomínej, že to ty jsi ji za mnou přivedl. Nelituj tedy, že jsem jí něco řekl. Můžeš za to ty!“ ukázal na Catana prstem. „A jestli si tedy nemáme co říct, poprosil bych vás, abyste odešli z mého skromného domu. Čekám totiž ještě návštěvu,“ řekl Grechen a já jsem měla pocit, že ho Catan urazil.

„Jistě, pane profesore,“ Zvadl se Catan z křesla. „Pojď Maggi, už jsme tady skončili,“ řekl poněkud nemile Catan. Chvíli jsem se na něho dívala, ale pak jsem se postavila.

„Mockrát vám děkuji, pane Grechene. Doufám, že se ještě uvidíme,“ pokusila jsem se o milý úsměv, ale nevím, jak vypadal, když jsem měla v obličeji stále překvapený výraz.

„Taky doufám, Maggi. Ale kdybychom se už neviděli, přeji ti hodně štěstí a doufám, že neuděláš stejné chyby, jako tvá matka,“ odpověděl a stále seděl v křesle a hrál si se svou holí. Catan už stál u dveří a zamyšleně si mě prohlížel. Otevřel mi dveře a vyšli jsme na rušnou ulici. Byla plná lidí, kteří někde spěchali. Naštěstí se už po mě nikdo neotáčel.

„Co to bylo?“ zeptala jsem se překvapeně Catana.

„To byl bývalý profesor na Akademii. Někdy je tak inteligentní, až to hraničí se šíleností. Možná proto, šel na předčasný odpočinek. Teď si ale někde půjdeme sednou a já se ti pokusím vše vysvětlit,“ řekl a šel ulicí dále od náměstí. Zastavil se u nějaké hospody, na které bylo napsáno: U vílí dcery: v úterý zavřeno. Vešli jsme masivními nízkými dveřmi dovnitř. U vchodu byl klavír, na který hrála krásná mladá dívka. Měla dlouhé zrzavé lokny a zelené oči, byla krásně snědá. Na sobě měla nádherné, červené, středověké šaty, jaké by jí záviděla kterákoliv princezna, a ve kterých vynikla její malá štíhlá postava. Když mě zahlédla, usmála se na mě milým úsměvem, který jsem jí opětovala. Catan přešel všechny masivní, zaplněné stoly a směřoval k zadnímu, opuštěnému stolu. Sedli jsme si naproti sobě.

„Proč je tady v úterý zavřeno?“ zeptala jsem se. Catan na mě nechápavě pohlédl.

„Dozvěděla ses tolik informací a zeptáš se, proč je tady v úterý zavřeno?“ ušklíbl se. „V úterý je zavřeno hodně hospod a obchodů. Kdyby měli otevřeno, tak jim to přinese smůlu,“ odpověděl jednoduše. „Ale teď, ti musím říct, něco o našem světě,“ významně na mě pohlédl.

„Poslouchám,“ odpověděla jsem se zájmem.

„Kdysi o tomhle světě věděli všichni, však víš, pověsti o dracích, kouzelnících, elfech a vílách, je toho spousta. Jenže s příchodem moderní doby, lidé začali věnovat svou pozornost jiným věcem a začali vše tohle kouzelný považovat za špatné. Rozhodli se, že budou upalovat čaroděje, ale když chytili opravdové čaroděje, tak jim utekli, takže když někoho pálili, rozhodně to čarodějové nebyli. Horší to bylo s draky. Našli dračí vejce, a jelikož nešlo zničit, hned jak se bezbranné mládě vylíhlo, tak ho zabili. Masakrovali takhle draky celé roky, až vidět draka bylo téměř nemožné. Několik alchymistů, kouzelníků a ostatních kouzelných bytostí se rozhodlo, že budou hledat draky a společně s nimi, se pak přesunou do nehustě obydlených, severních, části Evropy. K původně asi dvacetičlenné skupince lidí, zachraňujících vymítající draky, se pak přidávali další a další. Drakům se nejvíce zalíbilo v Irsku a ve Skotsku, kde jsou hluboké lesy a vysoké hory se skálami. Získali tak neomezenou volnost. Začali se zase rozmnožovat, ale nedávali o sobě vědět zapomětlivým, tedy lidem, kteří dali přednost nové moderní době a zapomněli na ně, dávali o sobě znát pouze potomkům lidí, kteří je tady přivedli. Cítí k nim věrnost, důvěru a přátelství. Chtěli se jim odvděčit tím, že jim budou sloužit. Ti, co je zachránili, to však odmítli, ale někteří se naučili na dracích létat. Nebylo to nic snadného, tak založili školu, která existuje až dodnes pod názvem Akademie dračích jezdců,“ hrdě se nadechl. „Do téhle školy chodí potomci Osvoboditelé draků až dodnes. Ano, ty jsi jejich potomek. Ale jak už to bývá, každý má své nepřátelé a draci nejsou výjimkou. Poté, co upíry vyhnali lidé z měst, přišli na sever a vzali s sebou i vlkodlaky. Upíři i vlkodlaci se ovšem musí něčím živit a nenapadlo je nic jednoduššího, než útočit na draky. Osvoboditelům však draci přirostli k srdcím a nechtěli se jich vzdát, a tak se sešli tři nejmocnější mágové, aby vytvořili Dračí amulet. To je šperk, který když je na hradě nebo u svěřené osoby, drží všechny draky před upíry a vlkodlaky v bezpečí. Ovšem, před čtyřmi lety, tento Dračí amulet ukradla jedna velice mocná osoba, od které by to nikdo nečekal, a dala ho králi upírů a vlkodlaků,“ odmlčel se a podíval se na mě cílevědomým pohledem.

„Do té školy nastoupím, že ano?“ zašeptala jsem vyzvídavě.

„Ano, nastoupíš a budeš pátrat po Dračím amuletu,“ laskavě na mě pohlédl.

„Aha. A kdo… Kdo ho vzal?“ zeptala jsem se a doufala, že ne osoba na kterou myslím.

„Někdo, od koho by se čekalo nejméně. Dračí amulet ukradla tvá matka,“ zašeptal.

5. kapitola ->

Autor: Scarlette (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dragonheart - 4. kapitola: