OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dragonheart - 6. kapitola

20.08.2011 (15:00) • Scarlette • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 883×

Zapadající slunce začalo tak oslnivě zářit, že jsem musela zavřít oči. Catan mě posunul dopředu, kde jsem otevřela oči. Nebyla přede mnou prázdná louka, za kterou byl les. Před námi se tyčil obrovský, románsko-gotický hrad, za kterým byly skalnaté hory. Hrad byl postavený z tmavých kamenů a chráněn hradbami. Zůstala jsem stát, jako zkamenělá. Byla jsem na mnoha hradech a zámcích po celém světě, ale něco tak obrovského jsem vážně neviděla, vešlo by se tam tisíc lidí a zbyly by volné pokoje.

„Tak pojď Maggi,“ chytl mě za ruku Catan. Vedl mě k velké, dřevěné bráně v hradbách. Čtyřikrát zaklepal bronzovým klepadlem, vypadajícím jako dračí hlavy s vypláznutým jazykem, a brána se sama otevřela. Za branou bylo velké nádvoří, uprostřed něhož byla fontána. Ve fontáně byla socha draka s roztaženými křídly a místo ohně mu z pusy tekla voda. Bylo tam spousta rodičů, kteří se pyšně loučili se svými dětmi, které byli mnohdy i mladší než já. Zamrzelo mě, že tady nemám své rodiče. Catan si nejspíš všiml, že mě něco zamrzelo a objal mě kolem ramena.

„Nebuď zklamaná, že tady nejsou tví rodiče, ty tady má každý. Ale ty jsi výjimečná, ty tady máš mě,“ zašeptal mi do ucha a usmál se. Úsměv jsem mu opětovala. Byl tak neskutečně milý. Rozhlédla jsem se po hradě. Před dvojitými, dřevěnými, obloukovými dveřmi byla vyvýšená, půlkruhová terasa, na kterou vedly tři schody. Zlatá, oblouková okna byla pravidelně rozložená v sedmi řadách. Na přední polovině střechy se tyčily tři vysoké věže, ta nevyšší a nejpřednější uprostřed, přímo nad vchodem. Ještě jednou jsem se rozhlédla na lidi na nádvoří. Zaplnili snad celé nádvoří, zahlédla jsem tady i zrzavou klavíristku z hospody U vílí dcery, byla tady se svým otcem. Měla na sobě hnědé sváteční šaty a bílý svetr. Všimla si, jak se na ni překvapeně dívám a tak se na mě usmála a zamávala mi.  Úsměv jsem jí opětovala a zamávala jsem jí také.

„Tak ty už sis tady našla kámošku, jo?“ usmál se na mě Catan, stále mě objímaje kolem ramena. Jen jsem se na něho usmála, stále jsem nebyla schopná jediného slova.

„Tenhle fantastický svět, se mi začíná líbit, víc a víc,“ řekla jsem své myšlenky nahlas. Catan se usmál a přesunul se k nějakému chlapíkovi, který ho pozdravil. Masivní dřevěné dveře od hradu se otevřely. Celé nádvoří utichlo. Vylezlo z nich asi padesát postav, v černých pláštích se žlutým lemováním na okraji. Uprostřed stala starší žena, která měla červené lemování, s tmavě hnědými vlasy, sem tam melírované šedí, a kulatými brýlemi přes které šly vidět její čokoládové oči.

„Prosíme, aby se všichni rodiče řádně rozloučili se svými dětmi. Studenti, nechť si přečtou, ve vstupní hale, na jakém jsou pokoji a do toho se nastěhují. Poté se všichni v šest třicet sejdeme ve velké jídelně na oficiální zahájení. Děkuji za pozornost,“ pronesla panovačně postarší žena. Všichni odešli zpět do hradu. Nádvořím se šířily hlasy, hlučnější než před jejich příchodem. Všichni se začali loučit a s pochybováním vstupovat do hradu.

„Tak to vypadá, že se uvidíme u večeře,“ usmál se na mě Catan, který se už vrátil.

„Jo, a kdo bylo vlastně ti lidé?“ zeptala jsem se.

„Profesoři,“odpověděl. Přesně jak jsem si myslela. Podívala jsem se znovu na nádvoří, kde jsem uviděla objímající se rodiny. Zase mi bylo smutno.

„Tak, už bys měla jít,“ usmál se Catan a dal mi nejistý polibek na tvář. Usmála jsem se a nejspíš zčervenala. Tohle jsem vážně nečekala.

„Tak ahoj,“ řekl stydlivě a podal mi tašku.

„Jo, zatím,“ usmála jsem se. Šla jsem přes celé nádvoří rovnou ke vchodu. Byly otevřeny obě poloviny masivní vchodových dveří, nejspíš aby se studenti neumačkali. Když jsem vešla do hradu, ocitla jsem se ve velké kruhové vstupní místnosti s vysokým stopem. Naproti mně byl široký a vysoký oblouk, který nejspíš vedl do chodby. Na pravé straně byla pověšena informační tabule, u které stál dav studentu. Procpala jsem se mezi ně a dívala jsem se na nažloutlý papír s nápisem Rozdělení pokojů – dívky, ročník první. Bylo tam spoustu jmen, některá vypadala vážně exoticky. Nakonec jsem své jméno našla.

Pokoj č. 371, čtvrté poschodí

Siofra Dhather

Tiffany LeMonde

Maggi O´Connel

Tess Podray

Harmony Farris

Grace Dberth

Bezva, myslela jsem, že budu na pokoji sama, jak je vidět, mýlila jsem se. Snad budou holky v pohodě. Vyšla jsem na starobylou kmennou chodbu. Hned, když jsem uviděla schody vytesané z kamene, kterýma jsem vyšla až do čtvrtého patra. Chodby, na kterých byly vyvěšené obrazy, byly plné studentů, hledající své pokoje. Našli se ovšem i takoví studenti, nejspíš s vyšších ročníků, kteří šli sebevědomě ve skupinkách do svých pokojů. Pokoj číslo 369, 370… Na červené cedulce, nad dveřmi, bylo zlatým ozdobným písmem napsáno 371. Vešla jsem do pokoje s hořícím krbem, který byl naproti dveřím a velkými okny. Bylo tady šest tmavě dřevených postelí s tmavě modrými přikrývkami a polštáři. Tři postele byli pod okny, na kterých byly závěsy barvy mořských hlubin, a tři naproti, u každé byla tmavá, starožitná komoda. V pokoji byly i dva psací stoly, vedle dveří, na kterých byla svíčka. Šla jsem první postelí, byl na ní dopis, na němž bylo zlatým písmem napsáno: Grace, šla jsem tedy najít mou postel. Byla v zadu, pod oknem. Vzala jsem dopis, na kterém bylo napsáno mé jméno, a začala si ho číst.

Drahá Maggi O´Connel,

vítáme tě na Akademii dračích jezdců. Určitě o ní víš, aspoň něco málo. Můžeš být hrdá na své předky, kteří zachránili draky a založili tuto jedinečnou školu. O co vše v téhle škole, a světě, jde, se dozvíš v průběhu prvního týdne, nebo u první slavnostní večeře - prosíme o slavnostní oblečení a plášť. Přejeme příjemný první rok na ADJ!

Ředitelka Thania Shypel a sbor učitelů

Podívala jsem se znovu na postel a uviděla tam smaragdový plášť se zlatým lemováním. Oblékla jsem si ho na mé černé šaty a podívala se do zrcadla s dřevěným rámem, které byla nad komodou. Uviděla jsem tam dívku s dlouhými, světle hnědými vlasy a výraznými modro-zelenýma očima. Nebyla nijak vysoká ani hubená, byla normální, žádná modelka, ale byla hezká. Byla jsem to já. Dveře se otevřely a někdo vešel do místnosti.

„Ahoj, já jsem Siofra, zkráceně Sia,“ pozdravila mě zrzavá klavíristka, která za sebou táhla kufr.

„Ahoj, já jsem Maggi,“ pozdravila jsem. Vypadala jako opravdu milá holka. „Viděla jsem tě hrát na klavír, v té hospodě. Hrála jsi krásně,“ usmála jsem se na ní.

„Moc děkuji,“ řekla. „Ta hospoda patří tátovi,“ informovala mě. Přešla k posteli vedle mě, pod oknem, kde ležel dopis s jejím jménem. Otevřela ho a potichu ho četla. Začala jsem si vybalovat věci ze své tašky, když v tom jsem uslyšela, zpoza dveří, někoho mluvit.

„Vidíš, Harmony, říkala jsem ti, že ten pokoj bude tady,“ řekla vítězně nějaká dívka. V jejím hlase šlo slyšet trochu francouzského přízvuku.

„Tiffany, neříkala jsem, že tady nebude. Říkala jsem, že může být v pátém patře,“ opravila ji druhá dívka, nejspíš Harmony.

„V pátém patře jsou přece chlapecké pokoje. Ne že by mi vadilo, kdybychom tam měli pokoj,“ řekla Tiffany a obě se začaly hlasitě smát. Všimla jsem si, že začala poslouchat i Sia. Dveře se nejistě otevřely a vešly do nich dvě vysoké, hubené dívky. Jedna měla kroucené špinavě blond vlasy, které jí sahaly do poloviny paží a karamelově hnědé oči. Na sobě měla krátké černé šaty bez ramínek s růžovými krajkami a kolem pasu měla uvázanou velkou růžovou mašli a růžové bolerko, růžové měla i lodičky. Druhá měla stejné vlasy jako blondýnka, ale měla je černé, měla výrazné modré oči. Na sobě měla krátké bílé šaty s balónkovými rukávy a jemným fialovým vzorem květů, k tomu fialové baleríny.

„Bonjour, já jsem Tiffany a tohle je moje sestřenka…“ řekla nadšeně blondýnka a pohlédla na černovlásku.

„Harmony,“ skočila jí do řeči černovláska a zlostně pohlédla na Tiffany. Položila svou tašku na postel naproti mně a začala vybalovat.

„Těší mě. Já jsem Siofra,“ pousmála se na ně Sia a podala oběma ruku na přivítanou.

„Maggi,“ představila jsem se, když na mě Tiffany tázavě pohlédla, a podala jim ruku.

„Maggi O´Connel? Nevěděla jsem, že tady budeš,“ vyjekla překvapeně Tiffany, i když mi bylo jasné, že si mé jméno musela přečíst na seznamu. Harmony si povzdechla, překroutila oči a dál se věnovala vybalování.

„Moje teta, Cyrinla Maurinté, znala tvou matku! Vyprávěla mi o ni, jako o úžasné ženě plné stylu! Víš, moje tetička, navrhuje šaty a pak je prodává v jednom úžasném butiku v Beurasu. Někdy tam určitě zajdeme!“ těšila se. Do pokoje vešla další dívka, s čokoládovými vlasy střiženými na mikádo a šedýma, velkýma očima. Měla na sobě bílou košilovou halenku a černou vrstvenou sukni po kolena.

„Nazdar, já jsem Grace,“ usmála se a na všechny zamávala. Všichni, včetně mě, jsme jí úsměv i zamávání opětovali.

„Já jsem Tiffany. Och, Grace, krásný náhrdelník!“ rozplývala se nad stříbrným motýlkem, který měl na křídlech diamanty.

„Díky, s krystaly Swarovskiho,“ hrdě se usmála.

„Já jsem Harmony,“ upozornila na sebe, když to vypadalo, že se Tiffany s Grace pustí do vášnivé debaty o špercích. Do pokoje vešla poslední dívka. Měla tmavě rudé vlasy a světlou pokožku, na které zářily její jantarové oči. Měla na sobě tmavě červené šaty s dlouhým rukávem, které jí sahaly až pod kolena. Měla roztomilý úsměv.

„Nazdar všichni. Jak vidím, jdu poslední, takže už všichni víte, že jsem…“ řekla nadšeně.

„Tess,“ řekly jsme všechny sborově a rozesmály jsme se, čímž jsme navodily přátelskou atmosféru. Všechny jsme vybalovaly věci a zároveň si povídaly, jak starý asi může být ten hrad, kde asi jsou společenské místnosti a jací tady můžou být kluci. Všechny jsme se vybalily v pravou chvíli.

„Holky! Šest dvacet pět! Rychle do jídelny!“ zakřičela Harmony. Všechny jsme na sebe hodily pláště a utíkaly najít jídelnu. Po chodbách spěchalo jen pár opozdilců, všichni směřovali dolů, tak jsme je tedy následovaly. Když jsme sešly v přízemí schody, uviděly jsme naproti sobě hlavní vchod. Šly jsme doleva, odkud se ozývalo cinkání příborů. Utíkaly jsme dlouhou chodbou, na které byly pověšeny kopie světově známých obrazů. Obrovské dveře od jídelny byly ještě otevřené, stáli u nich dva starší chlapci.

„Studenti prvního ročníků sedí u druhého stolů,“ oznámil nám blonďák.

„Děkujem,“ flirtovně se na něho pousmála Tiffany. Blonďák jí to opětoval. Vešly jsme do podlouhlé místnosti, ve které bylo v řadě za sebou šest dřevěných stolů, sedmý byl napravo, u zdi. Byl kamenný a seděli u něho, ne všichni, profesoři tak, aby viděli na studenty. U prvního stolu sedili děti, kteří měli, podle vzhledu, třináct nebo čtrnáct let. Šly jsme k druhému stolu, kde seděli naší spolužáci, moc spolu nekomunikovali, vždyť se skoro neznali. Všechny jsme si sedly na zadní část lavice, daleko od profesorů. Ze dveří přiběhlo ještě pár opozdilců. Obrovské kyvadlové hodiny, které byly za profesorským stolem, odbily půl sedmou a masivní dveře se samy zavřely. Někdo od profesorského stolu zazvonil zvonem a upoutal tak pohledy všech.

„Dobrý večer, já jsem ředitelka Thania Sypel a vyučuji dějiny draků. Dnes večer vám řeknu něco o organizaci nadcházejících devíti měsíců. Začneme tím, že snídaně se každé ráno bude podávat od půl sedmé do čtvrt na devět. Výuka bude probíhat od půl deváté a nejpozdější hodina skončí ve tři odpoledne, někomu možná skončí vyučování dříve, to zaleží na předmětech. Mezi vyučováním budete mít pauzu, od půl dvanácté do jedné, kdy si zajdete zde, na oběd. Po vyučování smíte opustit školu a jít do Beurasu, ale pouze do šesté hodiny odpolední. Žáci mladší patnácti let, kterým končí výuka dříve, mají vycházky pouze do páté hodiny odpolední.“ Od stolu, který byl nejblíže dveřím, se ozvalo nesouhlasné bručení. „Své odpoledne můžete také strávit ve společenské místnosti, které jsou ve čtvrtém a pátém patře, nebo v knihovně, která zabírá polovinu třetího patra. Učebny jsou v druhé polovině třetího patra a ve druhém patře. Zde v přízemí je jídelna, kuchyně a Velká místnost, která také slouží jako společenská místnost a jako návštěvní místnost. A abych nezapomněla, návštěvy jsou dovolené vždy poslední sobotu v měsíci, od páté do šesté hodiny odpolední, pouze ve Velké místnosti! Večerka je v jedenáct hodin, ale v deset už bude každý na svém pokoji! A nyní, dostanete dopis s předměty, které se budou letos vyučovat. Upozorňuji, že své studiu, můžete soustředit buď na magii, nebo alchymii, ne na obojí. Zítra v deset hodin dopoledne všichni odevzdáte předměty, které jste si vybrali,“ domluvila starší žena, která mluvila i na nádvoří. Luskla prsty a před všemi žáky se objevil dopis, s jejich jménem.

„A nyní, dobrou chuť,“ usmála se ředitelka. Dámy ve středních letech začaly každému nosit nějaké maso a rýži. Když jsme se Siou dojedly, vydaly jsme se na pokoj. Dopis s předměty jsem položila vedle svíčky na noční stolek, přečtu si ho ráno. Šla jsem se vysprchovat do staré koupelky, do které se vcházelo dveřmi vedle krbu. Byla to obyčejná koupelna, byla v ní vana na zlatých nožkách, umyvadlo s pozlaceným kohoutkem a záchod. Když jsem se osprchovala, lehla jsem si do postele a chvíli si se Siou povídala o vyučujících předmětech, pak ale usnula. Přemýšlela jsem lidech, kteří jsou v Těšíně. Co dělá Hugo a babička? Roxy s Mikem mi určitě psali zprávy, co si budou myslet, když jim neodepíšu? Mamka s taťkou mi z té archeologické konference určitě taky volali a zítra se vracejí. V tu chvíli, jsem měla co dělat, abych zadržela slzy, srdce se mi trhalo na milión kousíčku. Bylo mi smutno, jako nikdy předtím. Už určitě vědí, že nejsem doma a budou si myslet, že jsem utekla.

7. kapitola ->

Autor: Scarlette (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dragonheart - 6. kapitola: