OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dražba (ne)viňátka - 11. kapitola - Epilog

01.11.2012 (20:00) • Gracewhite • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1172×

Jděte na to... xD

Silná mohutná energie narážela do stěn Ikebařina sídla.

„Co je to?" zeptal se Olivares. Rozzal mu nic neodpověděl. „Ať ji přivedou!“ nařídil Zrzkovi a on odešel pro Anabel.

„Moc dobře víš, co to je," poznamenal Rozzal.

„Jo, vánice."

„Ne obyčejná!" přibil ho pohledem.

„Je obyčejná!"

„Měl by si už vyvolat Marichellu, už na nic nečekej!"

„Nesouhlasím… Ještě chvíli vydrží!"

„No, jak myslíš… aby nebylo pozdě."

... 

Děje se něco divného. Co je to za otřesy? Prach padal mezi kameny k zemi. Ozval se zámek a dveře se otevřely.

„Pojď, krasotinko. Přišel tvůj čas."

Zrzek mě chytil tím nejhrubějším způsobem a přehodil si mě přes rameno. Kráčel se mnou chodbou, až jsme došli do obrovského sálu, kde už na nás čekal Olivares společně s Ikebarou a Rozzalem. Uprostřed - mezi nimi - byly na dlažebních kostkách nějaké ornamenty.

Zrzek mě překvapivě položil k zemi pomalu. Olivares ze mě nespustil oči.

„Skvěle. Můžeme začít…“

Natáhl ruce před sebe a ornamenty, které byly nejspíše na kostkách načrtnuty křídou, se zvedly do vzduchu. Utvořily magický narůžovělý kruh.

„Tak… Která z vás půjde, slečny, první?"

„Cože?" vyhrkla překvapivě Ikebara, když vtom ji chytil silně za ruku a vhodil do magického pole. Její tělo celé zčervenalo a maso se ji začalo kousíček po kousíčku sloupávat a rozplývat se na prach.
Celou pevností se linul Ikebařin bolestný křik. Zrzeček – její věrný poskok – jen nečinně stál a sledoval, jak jeho paní umírá. Po pár vteřinách se celá změnila v prach. Zmizela.

„Co jsi to…“ vykřikl a nedokončil větu. Vypadalo, že se na to stejné chtěl zeptat i Rozzal.

„Její síla… to potřebuji. Jí ne!“

„Zabiju tě!“ zakřičel na Olivarese. „Zaplatíš za to!!!“ Olivaresův výraz zkameněl.

„To si nemyslím…“

Opět použil svoji moc a chlapce znehybněl. Přistoupil k němu zezadu a kopnutím do zad ho strčil do magického smrtícího kola. I jeho moc zničila.

Z hrůzy přede mnou mi vyhrkly slzy. Pár kroky jsem zacouvala dozadu, ale to už na mě Olivaresovy oči zpozorněly a hned na to se za mě přemístil. Jemně mě chytil zezadu za pas a trhnutím mi hlavu naklonil na stranu.

„Teď zbýváš už jen ty, sladká Anabel…“

„Olivaresi!“ řekl rázně Rozzal.

„Chceš Marichellu živou? Potom mě to nech udělat!“
Olivares se se mnou rozešel ke kruhu.

„Ne, prosím!“ zavzlykala jsem. V tom samém okamžiku se znovu ozval veliký otřes.

„Ksakru!“ zasyčel. „Musím pohnout! Nelíbí se mi to!“
Jen co to dořekl, cosi udělalo díru do jedné z kamenných zdí a na rozdrcených kamenech stálo velké bílé zvíře.

„Vlčice?!“ vyjekl překvapeně. „Co to-“ Nevěřil vlastním očím, když uviděl za zvířetem tělo svého bratra.

„Pusť ji!“ pronesl rozzuřeně Vincent.
Olivares mě odhodil ke zdi a přivázal mě k ní mocí.

„Za tohle mi zaplatíš!“ pokračoval dále a společně s vlčicí sešel kamennou horu.

„Vidím, že jsi, Rozzale, opravdu neschopný. Jak se říká… co si neuděláš sám, to nemáš!“

„Omyl, chlapče… Nechtěl jsem ho zabít. Chtěl jsem, aby zabil on tebe!“ Olivares se z jeho věty rozesmál.

„Už toho bylo dost, synu. Přestaň!“ zasyčela vlčice.

„Ne! Ještě není konec.“

„Nenuť mě tě-“

„-zabít? Nemyslím si.“

Levou ruku natáhl před sebe a způsobil tak zvířeti ukrutnou bolest.

„Matko!“ zakřičel Vincent a přiskočil k ní. „Co se to děje?“

„Je… je silnější, než… jsme předpokládali. Musíš ho ale zastavit…!“

Olivares sevřel dlaň silněji a zvířeti se tak zastavilo srdce.

„Matko!“ zakřičel opět, ale už to nebylo k ničemu. Neslyšela ho.
Vstal a probodl bratra pohledem.

Rozzal se podíval po zvířeti a vyhrkly mu slzy.

„Dohodu ruším!“ pronesl. „Osobně tě zabiju i za cenu toho, že svoji ženu už nikdy neuvidím!“
„Jak si přeješ… otče!“ vzkřikl a rozběhl se po něm.

„Anabel…“ ozvalo se vedle mě. Stál tam schovaný Vincent.

„Jsem tak ráda, že jsi naživu!“

„Neboj se, dostanu tě odtud, jen co Rozzal oslabí bratrovu moc.“
Ovšemže, ale vše nešlo tak lehce, jak si myslel. Vypadalo to, jako by měl Olivares neomezenou moc.

„Aaagh!“ vykřikl Rozzal, když mu tělem projela Olivaresova ruka. Polomrtvý padl k zemi. „Přestaň!“ vzlykl naposledy otec na syna a naposledy vydechl.
Na chvíli se ohlédl za sebe - teď už na mrtvé tělo – a opět se zrakem vrátil k nám.

„A co teď s vámi dvěma? Kdo půjde první?“

„Ty!“ opověděl Vinc. Olivares se jen zasmál a překřížil si na hrudi ruce. „Řekni… proč tohle všechno? O co tu vůbec jde?“
„Popravdě?“ řekl překvapivě pochmurněji. „Žádný důvod není.“
Gróf se otočil k magickému kruhu a když vešel do jeho nitra, kruh se rozplynul. „Běžte… Odejděte!“ řekl a uvolnil sílu, která mě držela na stěně.

„Ty si myslíš, že po tom všem tě nechám jen tak? Zabil jsi nám matku!“ křičel rozzlobeně Vincent na svého bratra.

„Vlčice nebyla naše pravá matka, ale… Rozzal byl náš otec.“

„Otec?“

„Ano. To, proč, tohle všechno dělal, bylo proto, abych vyvolal Marichellu… naši zákonitou matku. Situace se ale zvrtla a…“ padl k zemi a vykašlal krev. „… každé kouzlo něco stojí.“ Padl na všechny čtyři.

Vincent k němu přistoupil blíž a sklonil se. Ačkoli těžce, sundal mu z krku talisman.

„Ty jsi…“

„Ano. Přečerpal jsem veškerou svoji moc do tohoto předmětu.“

„Proč ale?“ Olivares se na bratra sladce usmál a chytil mu ruku.

„Na to přijdeš sám…“

Vincent chytil bratrovi hlavu a přiložil si ji k hrudi.

„Omlouvám se…“ Vincentovi vyhrkly slzy.

„Nikdy to nemuselo takhle skončit!“ povzdechl si. „I přesto všechno tě mám, bratříčku, rád,“ řekl poslední větu Olivaresovi a když oddálil jeho hlavu od svého těla, zjistil, že je mrtvý.

Chvíli bratra ještě držel, ale potom se vrátil nazpět ke mně a objal mě.
Chytil mě za ruku a vyvedl z kamenné pevnosti. Přistoupil na kraj útesu, pod kterým nebylo žádné moře. Moře zde bylo vyschlé. Tiché jako místnosti, přes které jsme před chvílí procházeli.

„Co teď budeme dělat?“ zeptala jsem se. „Všichni jsou… mrtví…“ rozbrečela jsem se a silně ho objala. Chvíli nic neodpovídal, jen hleděl do dálky za námi.
Políbil mě na čelo a klidným hlasem řekl:

„Najdeme toho, komu ten amulet opravdu patří a... měl bych na něj pár otázek.“

Autor: Gracewhite (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dražba (ne)viňátka - 11. kapitola - Epilog: