OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dražba (ne)viňátka - 7. kapitola

10.07.2012 (13:00) • Gracewhite • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1468×

Oranžovo vlasý chlapec kráčel temnou jeskyní. Byl jen on a jeho stín.
Vykračoval si to ke své paní, Ikebaře.

„Smím vstoupit?“ zeptal se za zavřenými dveřmi, jakoby snad mohla slyšet jeho prosbu.

„Ano…“

S úsměvem vešel do dveří jejího pokoje a zastavil se před její postelí s nebesy.

„Vědí to?“

„Nemají tušení…“

„Skvěle, připrav ji. Promluvím si s ní!“ Jemně sundala své dlouhé vlasy ze svého ramena a vstala.

♦  ♦  ♦

„Vstávej!“ zakřičel kdosi přede mnou a chrstnul mi vařící vodu do obličeje.

„Au!“ vyřkla jsem hned po tom, co jsem si promdlela oči. „Co to-“
Zrak se mi okamžitě zaostřil na ženu přede mnou. Cože! Ikebara?!

Stála čtyři metry přede mnou a se založenými rukama na prsou mě sledovala. Zas ten povýšenecký výraz…!

Zrzek s kýblem v ruce společně s úsměvem na rtech zacouval za ni.

„Pro-proč jsme tady?“ začala jsem se ptát.

„Zdá se, že o ničem, Ikebaro, neví…“

„To teprve zjistíme!“

♦  ♦  ♦

Vincent byl už celé dva dny jako na trní. Nedokázal spát ani klidně stát na jednom místě. Kdyby mohl, vyběhl by z kamenného vězení do světa a hledal by ji. To ale nemohl…

Fantasy právě rozrazila dveře, Vincentova pokoje a zakřičela.

„Už je tady!“

„Kde?“

„V sále…“

Vincent bez rozmyšlení vyběhl ze svého pokoje. Bylo mu jedno, že cestou srazil tři děvčata. Spěchal. Viděl jen ji před svýma očima.

„Olivaresi!!!“ zakřičel dosti rázně na svého bratra, když rozrazil dveře sálu. „Stalo se-" Zarazil se ve vyřknutí novinky, když uviděl starého známého po bratrově pravici. „Co ten tady chce?“

„Přišel nám pomoc,“ odpověděl mu klidně bratr.

„Pomoct?“

„Ano.“

„Ale,“ na chvíli ztichl. Párkrát zatřepal – na probrání - hlavou a zaostřil nazpět na svého bratra. „Kde jsi vlastně byl?“ Odpověď se mu nedostala. Zavřel oči a klidně dvakrát vydechl. Musel se uklidnit.

Otevřel opět oči a uviděl stát před sebou Rozzala. Zamražil se. „Hmm!“

Neměl ho rád.

Rozzal měl dlouhé bílé vlasy, sepnuté do gumičky a jeho hnědé oči měly takový ten nadřazený pohled shora. Nejvíce mu ale na něm vadila jeho schopnost manipulování s lidmi.

„Proč seš tady?“ zeptal se ho.

„Přišel jsem si pro amulet, který vám oběma zanechal váš otec.“

„To bude ale problém, protože-“ prošel za něj, „- já ho nemám…“

„Ehm?“

„Nikde v hradě není.“

„Cože?!“ vzkřikl nabroušeně, Olivares.

„Je to tak, jak říkám. Ztratil se ve stejný den jako, Anabel.“

„Cože?!“ vzkřikl opět Olivares, tentokrát intenzivněji.

„Co?“ Teď to nepochopil ani, Vincent. „Myslel jsem, že ses o ní dozvěděl, a proto jsi přivedl na pomoct, Rozzala.“

„Ne!“

Jeden na druhého hleděl jako na nečekané zjevení.

„Jak je možný, že je Anabel pryč?!“ Na chvíli se gróf zamyslel. „Kde je, Fantasy?“

„Fantasy je v hradě, ale Anabel nejspíše někdo unesl.“

„Nejspíš?“

Vincent nevěděl, co říct.

„Takže…“ Vstoupil do volného prostoru mezi oba, Rozzal. „Když je Anabel pryč a amulet vašeho otce také… znamená to jen jediné.“

„Ikebara…!“ vřeskl Olivares naposledy, vstal ze svého trůnu a celé jeho tělo pohltila a prázdný prostor zaplnila šedá mlha.

♦  ♦  ♦

„Říkám, že opravdu nevím, co to je.“

„Nelži…!“ okřiknul mě zrzek a před obličejem mi mávnul s jakým si amuletem.

„Ehm…“ sklopila jsem zrak a těžce si oddechla. „Na co to vůbec je?“

„Vysává to životní energii z někoho, jako jsi ty. To se ale ještě časem dozvíš.“

Chlapec máchl silně rukou, Anabel, přes obličej a ona upadla do bezvědomí.

 ♦  ♦  ♦

 Fantasy, Vincent, Olivares a Rozzal už nějakou dobu rozebírali nepříjemnou situaci, která nastala únosem, Anabel.

Víceméně… jeden překřikoval druhého.

„Hmm… Neměl jsem být na ni zase tak nepříjemný. Je to moje vina…“

„Vincente!“ okřikl zamyšleného bratra, gróf.

„Ehm?“ Chvíli se na bratra díval, ale otočil se o chvíli později k Rozzalovi.

„Takže… ty, Fantasy... Zůstaneš!“

„Ne!“ skočila mu do okamžitě do řeči. „Půjdu s váma.“

„Ne!“ oponoval jí také. „Bílou vlčici musí někdo zůstat hlídat!“

Najednou se dveře do síně otevřely a velké mohutné zvíře kráčelo ladným krokem k nim.

„To je v pořádku…“ Rozlinul se sametový hlas místností od vlčice, aniž by zvíře otevřelo tlamu. „Postarám se o hrad.“

„Ale, matko!“ zanaléhal, gróf.

„Nepotřebuji vaši pomoc!“

„Ale,“ Vlčice zvedla mírně hlavu výše a její zlatavé oči ztmavly. Olivares pochopil. „Dobře tedy. Měli bychom vyjít, co nejdříve. Vlastně hned…!“

Zbytek vzniklé skupiny souhlasně zakývalo hlavou.

„Běžte si pro věci a za chvíli se sejdeme před vchodem do hradu.

Fantasy s Vincentem odešli a Olivares s Rozzalem zůstali s vlčicí o samotě.

„Až ji osvobodíte,“ zazněl hlas vlčice opět. „ukryj ji a svého bratra daleko odtud. Nesmí se sem už nikdy vrátit!“

„Dobře…“

Olivares věděl, že vymlouvat ji svoje pevné rozhodnutí je nesmyslné.

O nějakou chvíli později už všichni čtyři stáli před hradem, připraveni vyrazit.

Každý z nich vyvolal svoji moc a ve víru čtyř stejných barev zmizeli v mračnu nad nimi.

Autor: Gracewhite (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dražba (ne)viňátka - 7. kapitola: