Dražba (ne)viňátka - 8. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

„Všechno je tak zamotané.
Anabel je pryč... Cítím se tak sám..."

23.07.2012 (13:00) • Gracewhite • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1221×

Bylo to už několik dnů, co záchranný tým hledal Ikebařino sídlo.

Vincent stál na jenom z útesů Margalského moře. V dlani drtil písek ještě na menší částice než byly a ve víru vzduchu je nechával dopadnout k zemi v práškové mlze.

„Vincente! Pokračujeme…“ vzkřiknul na něj bratr.

Najít Ikebaru nebylo opravdu lehké, ale podařilo se.

Následující den objevili jedno skryté místo v horách.

Všichni čtyři se vznášeli pomocí svojí moci nad krásným malebným místem, připomínajícím jaký si chrám.

Nepozorovatelně se přiblížili k nechráněnému místu a bez pozvání vstoupili.

♦ ♦ ♦

„Přitlač víc. Neboj se!“ zanaléhala Ikebara na Zrzečka.

„Jak můžeš být tak v klidu, když víš, že ji hledají a určitě i najdou…?“

Ikebara se celá nahá otočili z ležící polohy z břicha na záda a chytila Zrzečkovi naolejované ruce.

„Máme s Olivaresem dohodu, takže…“ přiblížila se k němu blíže. „pochybuji, že se tady ukáže.“ Opět ho pustila a on pokračoval dál ve své práci na jejích ňadrech.

…

Několik pater pod nimi procházela skupina zatím bez sebemenšího povšimnutí.

Nezdálo se, že by chrám nebo lépe řečeno – hrobka, byla nějak zvláště hlídaná.

„Běžte těmi schody dolů,“ řekl Olivares, když se na rozhraní zastavil. „Ty, Razzale se vrať nazpět ven a dávej pozor, kdyby chtěla Ikebara nebo kdokoli kromě nás, utéct.“

„Dobře.“

„A co ty?“ zeptal se bratra, Vincent.

„Já půjdu najít, Ikebaru. Máme spolu ještě nevyřízené účty.“

Vincent chvíli na svého bratra hleděl, protože se mu to celé nějak nezdálo, ale po chvíli chytil, Fantasy za ruku a zmizel s ní ve stínech schodiště.

♦ ♦ ♦

„Ehm…“

Uplakanými oči jsem se dívala už nějakou dobu na hluboké rány, které mi vznikly na mém zápěstí díky vzpírání se železným okovům.

Jsem opravdu zvědavá, jak dlouho bude ještě tohle všechno trvat.

Jsme zvědavá, za jak dlouho jim dojde, že opravdu o tom amoletě nic nevím.

Na chvíli jsem se zadívala na přívěšek, který se mi houpal na krku a tížil ho.

Už několikátý den – myslím si, že uplynuly už dny – ze mě vysává moji životní energii.

Jsem slabá na to ho dostat ze svého krku dolů…

Uslyšela jsem jaké si kroky.

„Ale ne…!“ zasyčela jsem, když jsem uslyšela opět cvaknout zámek.

Zvedla jsem mírněji hlavu, abych viděla opět Zrzka ve dveřích, ale…

„Anabel!!!“ vzkřikla radostně Fantasy, když mě uviděla a okamžitě ke mně přes rozražené dveře přiběhla. Celá uplakaná mě objala.

Můj pohled zamířil, ale nazpět ke dveřím. Na někoho mezi nimi.

Stál tam, Vincent…

Jeho pohled byl takový vyděšený… byl tak smutný…

Fantasy chytila okovy, které mě pevně svíraly a vyrvala je pomocí své moci ze zdi za mnou. Uvolnila mi z nich každičkou část těla a já díky velké ztrátě krve a radosti, omdlela.

…

Vincent na nic nečekal. Chytil padající, Anabel do náruče a společní s ní a s Fantasy vyběhl za Rozzalem.

…

„Našli jste ji!“ vzkřikl Rozzal, i když nebyl zrovna dvakrát překvapený. Věděl, že to dokážou i bez jeho pomoci.

„Ano, ale je velmi slabá,“ podotkla Fantasy.

Vincent došel s Anabel blíže k Rozzalovi a ten ji okamžitě strhnul amulet z krku.

„Co to-“ začal Vincent větu, ale Rozzal mu rozevřel dlaň, kterou držel Anabel pod zády a vložil mu do ní přívěsek.

„Běžte!“

„Cože?“ zadivil se.

„Ano. Ty, Fantasy, se vrať okamžitě do hradu a vyřiď bílé vlčici, že máme Anabel a že bude v pořádku. A ty, Vincente.“ Zaostřil ho pohledem. „Ty běž s Anabel, co nejdál to půjde. Co nejdál odtud!“

„Ale…“

„Anabel se nesmí vícekrát vrátit do hradu. Tedy do té doby, dokud nebude zase v naprostém pořádku.

„Ale…“ zaprotestoval opět.

„Na nic se mě už neptej a prostě jdi!“ okřiknul ho. „Neboj se! Počkám tady na tvého bratra.“

„Dobře, tedy…“

Vincent vyvolal svojimoc a společně v krátkém doprovodu Fantasy zmizeli v lese.

♦ ♦ ♦

Olivares kráčel chodbou, ve které se nacházela, Ikebara. Cítil ji.

Jeho krok zastavil přede dveřmi. Ona se od leknutí probrala ze spánku a posadila se. Cítila ho.

Otevřel dveře a vstoupil.

„Co tady děláš?“ zeptala se teď už klidně. Nic neodpověděl, jen k ní došel, chytil ji za tváře a dlouze ji políbil.

„Stýskalo se mi,“ zašeptal. Zvednul ji a vysadil si ji obkročmo kolem pasu.

Posadil se s ní na postel a zadíval se ji do očí.

„Neměl jsi sem chodit. Dohoda byla přece jiná...“

„To ano, ale můj hloupý bratr by to jen tak nenechal.“ Ikebara se na chvíli zamyslela.

„Pokud jsi ty tady a-“

„…a Rozzal venku,“ pokračoval ve větě. „Znamená to, že můj bratr s Anabel a Fantasy utekli.“ Zadivila se. Vstala a zamračila se.

„Nedělej si starosti,“ upokojoval ji. Přitáhl si ji nazpět k sobě. „Rozzal se už o ně postará. Proto také přišel.“

„Hmm,“ usmála se, „nejsi až tak neschopný, jak jsem si myslela.“

Opět ho políbila a celá se mu záhy oddala.

Mezitím…

Osamělá Fantasy spěchala se zprávou k Bílé vlčici. Přesně, jak ji Rozzal přikázal. Někdo ji stál ale v cestě. Rozzal…

Přistoupila k němu na vzdálenost třiceti metrů. Pořádně si ho obhlížela. V rukou měl dlouhý ostrý meč.

„Už od první chvíle si se mi nelíbil. Hned mi na tobě něco nehrálo.“

Rozzal změnil svůj smutný výraz na šílený, a v tom se po ni rozběhl.

Ona okamžitě vyvolal svoji moc, ale to ji bylo vcelku k ničemu, protože už byla napíchnutá na Rozzalovém meči. Sice byli stejně silní, ale byl starší a to hrálo velkou roli v ovládání moci.

„Je mi to opravdu líto, Fantasy, ale… tvá oběť je nutná….“

„Nu-nutná?“ Slabě vykašlala krev.

„Ano.“

Rozzal z ní vytáhl meč a ona se rozpadla - jako panenka seskládaná z kostiček - na šedý prach. „Je mi to líto…“ dodal slabě do chladného větru, otočil se a zmizel opět cestou, kterou sem přišel.

Autor: Gracewhite (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování