OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dražba (ne)viňátka - Prolog + 1. kapitola

05.06.2012 (14:00) • Gracewhite • Povídky » Na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 1872×

Prolog

Už to zase začínalo…

Sál se opět zaplňoval…

Kdoví, co to vůbec všechno bylo za lidi…

Párkrát jsem měla to štěstí vidět, jak tento celý obchod uvnitř - před kupci - funguje.

Vše to, jak začíná tento obchod s lidmi.

Už minule jsem měla být na řadě, ale jaké si děvče si tady vystřelilo přede všemi mozek z hlavy. Bylo to příšerné… a dnes? Mám sto chutí udělat přesně to co ona, protože dnes prodají i mě…

 Kapitola 1.

„Prosíme účastníky o klid. Dražba právě začíná…“

„…A jako další…“

Panebože! Vedli na prodání tak malou holčičku. Mohlo jí být nanejvýš dvanáct.

Dech se mi z ní zcela zatajil. Lítost plnila mé nitro.

„Prodáno!“

Během chvilky prodali i ji. S pláčem a poslední silou, která ji v rukou zbývala, odtahovala své tělo od bodyguardů… ale copak měla šanci proti takovým?

„Přiveďte ji!“ Tento rozkaz mě vytrhl ze zamyšlení, protože sem věděla, co to znamenalo.

Jeden z mužů mě chytil a předhodil před sebe. Sotva jsem udržela stabilitu na těch vysokých podpatcích…

„Doufám, že budeš hodná!“ Poznamenal důrazně a prsty mi chytil tvář. „Dostaneme za tebe fůru peněz!“ Vítězně se zasmál a já začala kráčet slabě osvětlenou cestičkou na stupínek mezi všechny ty kupce.

Rozsvítilo se na mě oslepující světlo a začalo to.

„Další dívka je…“

Nevnímala jsem ani jedno jeho slovo. Stále jsem si kryla zrak před pálícím světlem přede mnou.

Nabídky padaly jedna za druhou…

„Deset tisíc dolarů…“

„Dvacet!“

Jeden překřikoval druhého, ten zas třetího. Bylo mi z nich zle. Bylo to hrozné… tak ponižující…

„Tři sta tisíc!“

Dva muži ke mně přišli a roztáhli mi ruce proto, aby konečně kupci viděli můj stále si kryjící obličej.

Nabídky se začaly rapidně zvyšovat.

„Sedum set tisíc!“             

Konečně jsem zvedla zrak, ale světlo do očí tak bolelo.

Rozhlížela jsem se přimhouřenýma očima po kupcích.

Většinou to byli staří dědci, ale jeden… jeden mezi nimi vynikal. Seděl skrytý úplně vzadu.

„Osum set padesát tisíc!“ 

Hmm… Podíval se kamenným výrazem na mě a vstal.

„Rovné tři milióny!!!“

Ozvalo se…

„Ehm?“ Neviděla jsem ho. Kde je?

„Prodáno!“ 

V tu chvíli mi přes hlavu přetáhli černý pytel a odvedli pryč.

Sál se zaplnil nepříčetným hukotem, ale po chvilce dražba pokračovala dále, ale už beze mě.

***

Přes slabě průsvitný pytel jsem poznala, že jsme došli na jedno z parkovišť.

Uslyšela jsem cvaknout dveře a silnější popostrčení do zad mě dostalo do jakého si auta.

„Sbohem, Anabel…“ ozval se mi tak známý hlas.

Dveře se zavřely a já svázaná odjela v autě ani nevím kam…

***

Cesta byla při dlouhá.

Typovala bych, že jedeme kdesi v horách, protože otřesy z hrbolaté cesty byly příšerné. Házelo to semnou ze strany na stranu.

„Vinci! Jeď pomaleji!“ okřiknul ho nejspíše spolujezdec. „Nechceme tu krasotinku vzadu, otlouct.“

„Není z cukru, takže to vydrží…“ okřiknul ho řidič. „Za chvíli jsme tam!“

Debil. Chtěla bych vidět jeho!

Byla jsem z té celé hrbolaté cesty dost rozlámaná. Ať už jsme tam, kde máme být nebo se z toho fakt zcvoknu.

Jen, co jsem si to pomyslela, auto zastavilo. Otevřely se dveře a…

„Vstaň!“ okřiknul mě kdosi.

Se svázanýma rukama to šlo ale docela ztěžka. „Pohni si!“ okřiknul mě znova, ale to mě už celý netrpělivý chytil silně za levou paži. „Nemáme na tebe celej den! Musíme dovést i další…“

„Ještě další?“ zopakoval překvapeně jeho spolujezdec a v tu chvíli jsem už byla venku z vozu.

„Tak!“ řekl, na chvíli mě pustil a zavřel dveře.

„Pojď s ní ke mně…“ řekl znova druhý muž a ten surovec do mě zase silně strčil.

Cupitala jsem na vysokých deseticentimetrových podpatcích kamínkovou cestou.

„Vítej ve svém novém domě,“ řekl a strhl mi černý pytel z hlavy.

Rovné světlé hnědo-blonďaté vlasy jsem měla celé rozcuchané.

Z civilizace jsem se najednou ocitla před hradem… nebo nějakým opevněním?

Vzduch tu byl tak sladký… vítr něžný. Něžnost jsem už dlouho nepocítila.

Po pravé straně byl velký útes, pod kterým bylo moře.

Rozmazaným pohledem jsem zaostřovala osobu stojící u vchodu do jeskyně.

„Běž!“ pobídl mě zase zezadu ten debil a hypl do mě.

Procházet mezi těmi kamínky v takových vysokých lodičkách by bylo i pro zkušenou modelku těžké….

Konečně jsem se dostala k tomu chlapci.

Muži nasedli nazpět do dodávky a odjeli.

Byl tak hezký… Měl rozcuchané – na rozdíl ode mě větrem - světlejší hnědé vlasy do obličeje a zářivě zelené oči.

„Ahoj, jsem Vincent,“ řekl a mile se usmál, „jsem tvůj kupec.“

Tak to byl on!

„Anabel…“ zareagovala jsem nejistě a přikročení k čemu se mi zabořily podpatky tak hluboko, že sem neudržela stabilitu.

„Pozor!“ vzkřiknul mile a chytil mě do náruče. Popošel se mnou hlouběji do jeskyně a položil mě na rovnou kamenitou zem. „V těch podpatkách bych se já zabil,“ zavtipkoval.

Tak tohle jsem fakt nečekala.

„Kde to jsem?“ zeptala jsem se v šeru.

„Jsi v pevnosti grófa Olivarese – tvého majitele…“ Oči se mu zaleskly. „Víme, že nejsi člověk, proto jsme tě sem dovedli.“

„Že nejsem?“ zopakovala jsem se, jakože překvapeně.

„Nemusíš to hrát,“ zasmál se, „přímo to z tebe číší. Kdybys nebyla jiná, nekoupil bych tě. Bylo tam mnohem více hezkých děvčat, než jsi ty. No, vlastně…“ podíval se na mě. „Tvrdím to asi proto, že jsi světlovláska a já mám rád černovlásky,“ zasmál se.  „Měli bychom už asi jít. Pojď, za mnou…“

První dvě hlavní postavy:

Autor: Gracewhite (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dražba (ne)viňátka - Prolog + 1. kapitola: