OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Druhá tvář 11

12.08.2022 (10:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 429×

* 11 *

Sir Frederik usrkl červeného vína a pohlédl na svého nového překladatele. Jmenoval se Jofre.
„Ani si neumíte představit, jak jsem poctěn, že vás mohu doprovázet,” rozplýval se a po tvářích se mu z dobrého vína rozlévala horkost.
„To mě těší,” přikývl.
„Většinou tak urozené zákazníky nemívám a o jejich vychování toho také moc dobrého říct nemohu. Obhroublé vyjadřování, nedostatečné pohodlí při cestách a dokonce po mě jeden požadoval mu obstarat společnost na večer! Hrůza!” Protočil ještě teď dotčeně oči. Sir Frederik ho zdrženlivě poslouchal a sledoval.
„Tak tedy na zítřejší cestu,” pozvedl pohár a upil. Jeho společník ho do sebe obrátil celý.

* * *

Margaret špatně spala. Myslela na příliš věcí. Probudila se tak ještě dlouho před rozedněním. Přemýšlela, co dál. Kolik si musí vydělat na cestu zpátky domů. Kolik času jí to zabere a co pak. Postaví se tetě?
Vyrušil ji hluk na chodbě. Otočila se zrovna ve chvíli, kdy se prudce otevřely dveře.
„Promiňte, nešel zastavit,” hlesla hostinská, kterou evidentně vyburcoval z postele.
„Sire Frederiku? Co tady...”
„Jak rychle se dokážete sbalit?”
Na okamžik na něj zírala.
„Hodně rychle.”
„Skvěle,” usmál se. „Sejdeme se dole!” S těmi slovy už zabouchl dveře.
„Takhle se gentleman nechová! Slečna nebyla ani ustrojená!” Slyšela, jak ho hostinská peskuje lámanou angličtinou celou cestu dolů.
„Jako bych ji tak ještě neviděl, ženská otravná.”
Pobouřené vypísknutí hostinské už téměř zaniklo v Margaretině smíchu. Neměla ale moc času. Začala narychlo skládat své věci do vaku...

„Připravená,” ozvala se od schodiště.
Sir Frederik předal list s omluvou a finanční náhradou poslíčkovi, aby ho zanesl do agentury. Teprve pak se po ní ohlédl.
„Trvalo...” Zarazil ho pohled na ni. Byl zvyklý na Margaret jako dámu, byť trochu unáhlenou. Stála tam v kalhotech a košili s vestou. Nebýt té hřívy vlasů spadající jí po ramenou, tak by si ji snad spletl s nějakým hochem.
„Obstarala jsem si to narychlo, ale je to na koně mnohem praktičtější jak sukně a šněrovací korzet.”
„To bezesporu,” přikývl.
Během chvíle už se vyšvihli na koně a pobídli je do kroku. Margaret se nedivila, že se rozhodl nocovat u brány. Město se už brzy ráno naplnilo lidmi a projet mezi nimi a jejich povozy byl chvílemi pořádný výkon.
„Kde je váš nový tlumočník?”
„Obývám se, že ho práce v mých službách zmohla již první večer natolik, že bude odpočívat bezmála do poledne.”
„Takže jste ho nebudil?”
„Chraň Bůh!” vyděsil se. Čímž si vysloužil její tázavý pohled. „Nemám zájem sebou tahat nějakého nabubřelého zhýčkaného panáka. A obávám se, že by si ani jeho nadšení v záchraně mého mužského prádla nezadalo s tím vaším.”
„To mi budete připomínat hodně často?” zamračila se na něj, ale její rty se stále usmívaly.
„Pravděpodobně ano. Dokonce přemýšlím, že z toho udělám test pro přijetí svých dalších sloužících.”
Rozesmála se. Nebylo to nic těžkého, byla šťastná.

* * *

Margaret nastavila tvář slunci. Pleť měla zlatavou. Nezbylo už ani stopy po její dřívější aristokraticky bíle pleti.
V těchto chvílích se ale neubránila úvahám. Sir Frederik měl ve Španělsku již jen pár povinností a pak hodlal cestovat přes Francii a následně lodí do Anglie. Byla to už jen otázka snad dvou měsíců, než se dostane domů. Jenže co ji tam čeká? Vlídné přijetí její tety rozhodně ne. Snad jen Elizabeth, ta ji ráda vidí. A Richard... Netušila, co čekat od něj. Bylo to několik měsíců, co se viděli a to co si o ní tenkrát myslel... Stále tomu věří? Možná se už i oženil. Krásných dívek okolo něj bylo neustále více jak dost a souhlasila by ochotně kterákoliv z nich. Možná si dokonce namluvil její sestřenku, jak si její teta přála.
Zhluboka se nadechla. Představa jich dvou bolela.
„Margaret!”
Otočila se. Setkala se se zkoumavým pohledem sira Frederika. Jako by snad vycítil její chmurné rozpoložení.
„Vypadáš, sklesle. Zahálení není nic pro tvou temperamentní povahu. Pojď,” pokynul jí k sobě.
„Pane?” zeptal se jeho protivník v šermu, on ho ale ignoroval.
„Vyzkoušíme, jak ti to půjde.”
„Pane, tohle není sport pro dámu, mohla by se zranit,” namítal dále.
„Kdyby jste ji znal, tak by jste se rozhodně nebál o ni,” vysmál se mu. „Dejte jí svou výstroj.”
Zatvářil se nesouhlasně, ale poslechl.
„Omluvte mne, pane, madam,” omluvil se a nechal je samotné.
„Je to druhý nejušlechtilejší sport,” poučil ji, zatím co si oblékala chrániče.
„A co je první?”
„Šachy, samozřejmě.”
Ukazoval jí základní prvky a trénoval je s ní stále dokola, dokud si je dokonale nevštípila. Chválil ji, ale přesto měla pocit, že to dělá jen proto, aby ji nějak zabavil.
„Myslíte na návrat.” Neptal se jí. Neměla tak potřebu odpovídat.
„Bojíte se?”
„Ano,” přiznala to bez zdráhání.
„To je dobře. Jen hlupák by se nebál střetu s vlastní minulostí.”
„Střetu?” zarazila se.
„Ano, vracíte se a čekáte, že vše bude stále stejné. Jenže to nebude, ne ve vašich očích.”
„Myslíte, že jsem se hodně změnila?”
„Ano i ne. Vaše povaha je stále stejná, ale to čím jste si prošla změnilo váš pohled na to okolo.”
„Mé poslední okamžiky doma byly velmi bouřlivé. Netuším, co si o mě budou myslet, jestli mě přijmou.”
„Pokud ne, byli by hlupáci. Otázkou je, zda potřebujete, aby vás přijali.”
„To nechápu. Každý potřebuje někam patřit.”
„Já nepatřím nikam a přesto si žiji celkem spokojeně,” prohlásil. „Víš, Margaret, kdysi jsem měl domov a rodinu.” Překvapeně na něj hleděla. Za celu dobu se o nikom nezmínil.
„Měl jsem neskutečně laskavou ženu. Milovala mne a já ji. Nedokázal jsem si představit, že bych mohl být šťastnější. Jen jedno nám chybělo. Neměli jsme děti, mou ženu to velmi trápilo. Denně se modlila za početí a nakonec se opravdu stal zázrak. Nikdy nezapomenu na ten den, kdy mi to řekla. Bylo jí ale už dva a třicet. Doktor nás varoval, ale ona nic z toho neposlouchala. Byl to pro nás zázrak.” Nadechl se. I po té době to bolelo. „Nepřežila porod. Ani ona, ani náš syn. Zlomilo mě to. Podle vikáře to byl trest za naše rouhání. Myslím, že jsem ho tenkrát chytil pod krkem.” Pousmál se. „Všichni byli pobouření. Díval jsem se na ně a zjistil, že tam už není nic, o co bych ještě stál. Od té doby jsem na cestách.”
„Mrzí mě to,” hlesla.
„Stalo se to už dávno. Jen jsem chtěl, aby ses nevázala k tomu a k těm, co za to nestojí jen proto, že by to tak mělo být.” Usmál se na ni. „Hrdě se střetni s minulostí a dívej se na ni s vědomím toho, co už teď znáš.”
„Budu se snažit,” slíbila.
„A do té doby se tě toho pokusím ještě něco málo naučit. Takže, má milá Margaret, pozvedni kord!”

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Druhá tvář 11: