OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Druhá tvář 12

14.08.2022 (10:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 462×

* 12 *

Jejich cesta byla jako jedno velké dobrodružství. Jednu noc spali pod širým nebem a další den byli hosty v paláci. Podezřívala ho, že částečně už španělsky umí, ale nedává to před ní najevo.
Ona zase na oplátku už obstojně ovládala šerm. Byla to příjemná kratochvíle, obzvláště po dlouhém sezení. Jen někteří jejich hostitelé byli poněkud zaskočeni jejich neobvyklou dvojicí.
„Má drahá, asi se vás brzy začnu obávat. To byl už třetí zásah po sobě.” Byli hosty zdejšího vikomta a snažili si ukrátit dopoledne, než na sira Frederika bude mít čas.
„Snažíte se mi vlichotit a ukolébat mou pozornost?”
Zasmál se a znovu postavil do pozice, nestačili ani pořádně začít.
„Sire,” ozval se ode dveří sluha. „Přál jste si odeslat poštu, je zde kurýr.”
„Ano samozřejmě,” potvrdil a sundal si kryt tváře. „Mám ji na stole v pokoji, můžete mi ji donést a jeho uveďte.”
Margaret byla zklamaná. Jejich lekce evidentně skončila. Vykročila ke zdi, aby kord uložila. Hlas za zády ji ale zarazil uprostřed pohybu.
„Přeji příjemný den, sire.”
„To vám též. Byl jsem mylně informován, že jste kurýr,” zasmál se sir Frederik na muže, který právě vešel.
„Pro tuto chvíli ano. Jsem kapitán Wudvort a je mi potěšením vás poznat a být vám nápomocen.”
„Těší mne,” potřásl mu rukou a otočil se k Margaret, aby představil i ji. Její ztrnulý postoj ho ale umlčel. Hleděla na muže před ním. Znala ho. Wudvort putoval po jeho pohledu k mladíkovi s šermířskou výstrojí a kuklou přes tvář. Tímhle přístavem ale jen projížděli a tak to nemohl být nikdo, koho by znal. Přestal mu věnovat pozornost.
„Gentlemani by měli držet při sobě a právě míříme zpět k Anglii. Vyplouváme hned zítra.”
Do dveří vstoupil sluha s dopisy. Sir Frederik mu pokynul, aby je předal kapitánovi.
„Děkuji za laskavost, kapitáne Wudvorte.”
„Sire,” vysekl mu pokynutí na rozloučenou.
Netušila, že tam stála jako socha ,dokud opět neosaměli.
„Margaret?”
Zvedla ruku a sundala si kryt tváře. Byl pryč a tep jejího srdce se zpomaloval.
„Vy už jste se potkali?”
„Ano,” hlesla. „Vlastně jsem málem byla paní Wudvortová.”
Pokývl. Když zahlédl její reakci na něj, napadlo ho, že je to možná ten, jehož přičiněním se do této země dostala.
„Jste v pořádku?”
„Ano.” V jejím hlase zaznívalo překvapení její vlastní odpovědí. „Já... Myslela jsem, že ho budu nenávidět, ale jedné co jsem cítila byl šok.”
„Možná bych měl...”
„Ne, nechte to tak, jak to je. Už to skončilo pro nás oba. Nechci se k tomu znovu vracet.”
„Dobrá,” souhlasil. Vlastně byl rád. Prožila si kvůli němu peklo, ale vzhledem k té situaci mu nemohl vyčítat nic z toho co udělal. Pokusit se na to zapomenout, bylo asi tou nejlepší volbou.

* * *

Richard pohodil rukavice majordomovi a povolil si knoflíčky u krku. Právě se vrátil z vyjížďky a nemohl se dočkat horké vody.
„Pane,” oslovil ho majordom a snažil se s pánem udržet krok. „Chtěl jste být informován o připlutí Rosebeth.”
„Cože?!” zarazil se uprostřed kroku.
„Loď Rosebeth, pane, dnes v poledne zakotvila v přístavu.”
Richard mu vyškubl rukavice z kostnatých prstů a vyrazil spěšně zpátky ke stájím. Cestou si znovu zapnul knoflíčky a nasadil rukavice.
„Osedlejte mi čerstvého koně,” okřikl překvapeného podkoního.

V přístavu byl obvyklý ruch. Lady Perimortová čekala raději neviděna a v bezpečí svého kočáru, dokud její kočí nepřivede kapitána za ní.
Ozvalo se zaklepání. Otevřela dvířka a vykoukla ven. Se zaváháním vystoupila. Musela trochu zaklonit hlavu, aby muži před sebou viděla do tváře.
„Kapitáne Wudvorte,” hlesla.
Neodpověděl. Jen ji sledoval přimhouřeným pohledem.
„Chci mluvit se svou neteří,” pokusila se mu přikázat, ale ten přiškrcený hlas, co ze sebe dostala, zněl spíše komicky.
„To není možné.”
„Já požaduji...”
„Vy nemáte právo požadovat nic. Lhala jste mi co se vaší neteře týkalo a zneužila ke svým plánům jak ji, tak mne,” prohlásil chladně až před ním ustoupila. „A pokud jde o slečnu Margaret, tak s ní už nemůžete mluvit ani vy ani nikdo jiný. Utonula.” Podíval se na ni s opovržením. „Takže pokud mne omluvíte, my dva už si nemáme co říct.”
Probodával ji pohledem, dokud se znovu neschovala do kočáru a nevyrazila pryč ulicemi. Oboje zvládla poměrně rychle.
„Margaret utonula?”
Kapitán Wudvort se otočil. Střetl se s pobledlou tváří nějakého muže.
„Ano,” potvrdil to znova. Nemusel dlouho přemýšlet, kdo to je. Jméno ho nezajímalo, ale ta jeho reakce mluvila za vše. Musel to být ten o kom mluvila.
Cítil s tím mužem.
„Co se stalo?”
„Přepadla v noci přes palubu.”
Wudvortovi se okolo krku sevřely prsty.
„Jak jste mohl dovolit...”
„Co se týče muže co měl službu, byl více jak dostatečně potrestám a v mé posádce ho už nenajdete a sám jsem ji hledal, ale bezvýsledně. Nebylo nic co by se dalo ještě dělat.”
Richard na něj zuřivě hleděl. Ten kapitán se nebránil. Věřil mu, že se ji snažil najít. Slyšel jeho hovor s lady Perimortovou, jeho obvinění...
Pustil ho.
„Odmítla si mě vzít. Milovala vás,” hlesl. „Měl byste to vědět.”
Richard přikývl. I on ji miloval. A nechal ji odejít s vědomím, že to tak není. Nikdy už nedostane šanci jí říct pravdu.

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Druhá tvář 12: