Druhá tvář 15 • OurStories.cz ~ naše povídky

Pochybovala o svém zdravém rozumu, ale přesto nemohla jinak. Úleva, že vše v jejím domově zůstalo v pořádku a na svém místě, ustoupila vědomí, že jediné co se změnilo byla, jen ona sama a to co jí dříve připadalo jako sen, se pro ni stalo dusivou pastí...

18.08.2022 (10:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 547×

* 15 *

Hospoda byla téměř poloprázdná. Jen tři stoly byly obsazené.

„Mohu si přisednout?“

Kapitán Wudvort vzhlédl, neměl zájem o společnost. Dal by přednost, kdyby si nově příchozí sedl jinam. Pak teprve poznal svého budoucího pasažéra. Přikývl. Ani on totiž nevypadal, že by ode dnešního dne očekával výmluvnou společnost. Stočil pohled znovu ke své sklence. Vnímal, jak si sir Frederik opravdu jen bez dalšího slova sedl.

Nakonec to byl on sám, kdo ticho porušil.

„Jste ženatý?“

„Vdovec,“ odpověděl po chvilce.

Pokýval si hlavou.

„Já to ani nestihl.“ Odhalil kudy se právě jeho neveselé vzpomínky toulají.

Sir Frederik na něj upřel zamýšlený pohled. Už při jejich prvním setkání si na něj udělal svůj vlastní názor. Nebyla to sice jeho věc, ale i tak se mu příčilo jen mlčky sedět.

„Zaslechl jsem,“ poznamenal. „Odhodlané děvče.“

Kapitán se nevesele uchechtl. Znovu upil.

„Doplavat se zraněnými zády až na pobřeží,“ pokračoval zatím dál.

Kapitánová ruka se sklenkou strnula na místě a pak klesla. Nevěřícně na něj zůstal zírat.

Velmi dobře mu docházel význam těch slov. Přesto měl problém po tolika měsících tomu uvěřit.

„Narazil jsem na ni v hostinci.“

Viděl, jak zaklonil hlavu a se zavřenýma očima zhluboka vydechl. Doslova mohl vidět, jak se kapitánovi ulevilo.

„Kde je?“ hlesl.

„Touhle dobou už doma.“

Chvíli mlčel a sledoval zlatavou tekutinu.

„To je dobře.“

Ten večer měl najednou nezkrotnou touhu se opít. Nedělal to často, ale teď po tom bažil každým kouskem. Odplouvali za dva dny a vše bylo již připravené, takže mu v tom dnešního dne nic nebránilo.

Jako by to Sir Frederik tušil, objednal další láhev. I on toho měl hodně k přemýšlení.

Probralo ho až zavrzání židle vedle něj. Zvedl pohled a ten mu přejel nejprve po zablácených botách, kalhotech až ke klobouku, který si nově příchozí ponechal i tady uvnitř.

I bez toho by ji ale poznal kdekoliv.

Ani se na něj nepodívala. Neřekla jediné slovo. Nebylo to ani potřeba. Cítila obrovskou úlevu, že ho tady opravdu našla.

Dolil si sklenku a přisunul ji před ni. Sevřela ji v prstech a jen s drobounkým zaváháním upila. Kapitán nebyl z dalšího příchozího nadšený, ale stačil mu jediný pohled jak se sklopenou hlavou sedí a drží sklenici, aby si uvědomil, že tenhle toho dnes taky moc nenamluví. Byli po čertech mizerní společníci všichni tři.

„Věděl jste to,“ zamumlala po hodné chvíli.

„Tušil,“ přikývl sir Frederik.

Zavřela oči a zakroutila hlavou. Kdekdo by ji prohlásil za šílenou. Mohla mít vše. Mnohá by vraždila za takovou budoucnost. Milovala ho. Přesto si nedokázala představit s ním žít zbytek života. Dusila se. Každý den to cítila víc a víc. Všechna ta povrchní pravidla a přetvařování... Jako ve zlaté kleci.

„Máte ještě jednu volnou kajutu kapitáne?“ zeptal se hlasitěji sir Frederik.

„Dalo by se to zařídit,“ zabručel, aniž by zvedl pohled.

Otočil se k ní v němé otázce. Velmi dobře si uvědomoval její situaci. Pokud by to pro ni byl problém, počkali by na další loď...

Zavrtěla hlavou.

„Půjdu si sehnat nocleh.“

* * *

Bála se další probděné noci. Spala však tvrdě až do rána. Jako by z ní konečně spadla všechna ta úzkost. Během posledních dvou dní se její celý život úplně převrátil naruby. Vždy toužila po jediném a najednou vše bylo jinak. Ne její osud, ale ona. Uvědomila si to v ten okamžik, kdy zrušila své zasnoubení. Bylo to impulzivní, ale v ten okamžik, kdy to řekla, si to uvědomila se vší tou surovou pravdou.

Netušila co dál. Neměla žádný cíl. Poprvé v životě. Měla jen sira Frederika. Doslova se jí včera podlomila kolena, jak ho tam uviděla sedět. Byl tou jedinou jistotou co měla.

Vstala a zadívala se z okna na přístav tam dole. Stěžně a plachtoví vyčnívalo nad střechy domů. Rosebeth poznala okamžitě. Stejně jako včera jejího kapitána. Myslela, že ho bude nenávidět, ale nic takového k němu necítila. Byl to prostě jen další z těch co prošli jejím pokřiveným životem a zase zmizeli.

Kdysi ho nenáviděla do hloubi svého srdce. Teprve až pochopila, co se tenkrát vlastně stalo, dokázala mu začít odpouštět.

Ona udělala co musela a on taky. Nebylo už co si vyčítat.

Neměla problém vstoupit na jeho loď. Otázkou bylo, jestli oni to dokážou skousnout také.

Odtrhla pohled a začala se oblékat. Jestli zítra brzy ráno odplouvají, musí si dost věcí zařídit.

* * *

Odpoledne už místo koně měla v kapse váček s penězi a všechny své věci na cestu ve vaku na podlaze.

„Jste připravená?“ Vzhlédla k otevřeným dveřím, kde stál sir Frederik.

„Mám snad na výběr?“ Nemluvila o plavbě, která je čekala, ale o zahození svého života tady.

„Jestli to mohu říct, jsem na vás nepředstavitelně hrdý.“

Nevěřícně zakroutila hlavou. Vůbec netušila, proč by měl být.

„Málokdo by dokázal poslouchat vlastní srdce. Raději by zvolili jistou budoucnost, i když by byli nešťastní, před nejistotou.“ Vykročil k ní a sevřel jí dlaně v rukou. „Chce to neskutečnou sílu a odvahu, má drahá Margaret.“

Pochybovala o tom, ale krásně se to poslouchalo.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování