Druhá tvář 18 • OurStories.cz ~ naše povídky

V noci k Margaret do kajuty přijde nečekaná návštěva.

23.08.2022 (10:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 641×

* 18 *

Příď byla opravená a plachty napnuté. I kdyby jí to sir Frederik neřekl, jasně to cítila. Loď se už znovu dala do pohybu. Neměla z toho takovou radost, jak by čekala.

Byla stále na sebe naštvaná za to, co se stalo. Ani na palubu nevyšla, aby se s ním nemusela setkat. Cítila zvědavé pohledy ostatních. Raději odsunula talíř se zbytkem jídla. Jen se v něm zamyšleně probírala vidličkou. Neměla hlad.

Mlčky se vydala zpátky do své kajuty.

* * *

V noci ji vzbudil šramot. Po měsících na cestách, kdy se naučila spát jen na půl ucha, byla okamžitě vzhůru. Byl to zvuk, který sem nepatřil. Posadila se na posteli. Rozhlédla se okolo. Zvuk přicházel ode dveří.

Obezřetně vstala, aniž by z nich spustila pohled. V šeru viděla, jak se někdo snaží otevřít dveře. Zástrčka mu to nedovolila. Hleděla na ni a zvažovala, jak velmi je pevná. Byla jen přišroubovaná na obou stranách dvěma šroubky. Běžně se tady skladovala lana a plachty, která nebylo potřeba nějak více zajišťovat. Teď v noci si najednou uvědomovala, jak malá překážka to vlastně je. Možná by stačila jedna šikovná rána a drobné šroubky by povolily.

Ten venku došel ke stejnému závěru. Nebo to prostě jen zkusil. Ozvala se tlumená rána.

Ustupovala dozadu, dokud měla kam.

Viděla jak chabé šroubky vyletěly ze dřeva. Stačila už jen jedna rána a dveře už by nic nedrželo.

Stala tam a čekala. Srdce jí bušilo až v krku. V dalším okamžiku se dveře pod další ránou otevřely.

Jediné světlo dovnitř proudilo malým okénkem za ní. Ve tmě chodby rozeznala jen mužskou postavu a teprve jak vykročil dovnitř, začala se postupně rýsovat jeho silueta. Poznala ho během okamžiku. Byl to jeden z těch, co na lodi dělali těžkou práci. Pohledem pročísl prázdnou postel a pak i celou místnost, dokud utkvěl na ní.

„Nazdar krásko.“ Zazubil se na ni a jí bylo jasné, co tam chce.

Rychle hmátla za sebe, aniž by se od něj odvrátila. Nahmatala rukojeť ukrytou mezi jejím oblečením.

Překvapeně zamrkal, když uviděl v její ruce kord. Pak se uchechtl. Ten pohled na chabost její obrany ho pobavil a spíše ještě více nalákal.

Ignoroval co drží v rukou a přejížděl po ní pohledem. Po volné bílé košili i po téměř odhalených nohou.

„Jak jsem tě dnes viděl...“ zamumlal a hltal ji očima. „Byla by škoda nevyužít toho co...“ Natáhl ruku k výstřihu její košile.

Prudce švihla a on okamžitě ucukl rukou.

„Ty mrcho.“

Hleděl na předloktí, po kterém mu stékala krev.

„Vypadni!“ zasyčela.

„Tohle si odskáčeš!“ zachrčel a k jeho vzrušení se přidal i vztek.

Sevřela kord pevněji. Stále nevěřil, že by mu mohla cokoliv udělat i když ho měl přímo před sebou. Vykročil k ní. Sekla ho do stehna.

„Ty svině!“

Vrhl se po ní. Uhnula.

Dopadl na bednu s jejími věcmi. Vztekle ji odstrčil. S rachotem dopadla na podlahu. Vykročil znovu k ní. Couvala před ním. Ne protože by si nevěřila. Moc dobře však věděla, jak smrtící dokáže bodnutí kordem být. Nechtěla to udělat.

Ucítila pod bosýma nohama podlahu chodby. Rychle zvažovala co dál.

Dost se mu líbilo, jak před ním couvala. Kochal se představou jejího strachu.

Za zády uslyšela pohyb. Úlevou si oddechla. V příštím okamžiku po ní znovu skočil. V úzké chodbě neměla moc místa kam uhnout. Skrčila se a namáčkla ke zdi. Vykryla se ostřím.

Ucítila, jak přes něj přejel a zařval.

Ohlédla se. Držel se za bok. Přes látku mu začala prosakovat krev. Ne moc. Ale dost na to, aby to ještě podnítilo jeho vztek. Běsnil. Chystal se znovu po ní vrhnout.

Švihla kordem vzhůru a namířila mu ho přímo pod krk. To ho zastavilo. Ostří se mu opřelo o kůži. Nehybně tam stál a probodával ji vzteklým pohledem.

Zhluboka dýchala. Pohledem přejela z něj na postavy za jeho zády.

Stálo tam několik dalších mužů. Hluk je přilákal. Doufala, že jí pomohou. Nikdo z nich se ale nehnul.

Za svými zády uslyšela další kroky. Neohlédla se. Netroufala si toho před sebou spustit z očí.

Teprve pohledy, které se za její záda upřely, ji znervózněly. Velmi dobře začala tušit, kdo tam stojí. Několik dlouhých okamžiků se nikdo nehnul ani nepromluvil.

„Všichni se vraťte kam máte.“

Slyšela, jak kapitán došel až za ni. Okolo zápěstí se jí sevřely jeho prsty. Odtáhl jí ruku s kordem od jeho krku.

Ten před ní si okamžitě chytil krk. Nedíval se už však na ni, ale na kapitána.

„Ty taky.“ Rychle k němu vzhlédla. Ani se na ni nepodíval, chladným pohledem sledoval toho naproti. Postrčil ji do její kajuty a zavřel za ní dveře. Zřetelně vnímala jeho ledový hlas a nepřirozený klid.

Stála tam a zírala na dveře před sebou. Slyšela kroky mířící pryč, dokud chodba úplně neztichla.

Teprve pak dosedla na postel a kord si položila vedle sebe. Neměla nejmenší chuť zkusit usnout. Očima zabloudila znovu ke dveřím. Vědomí, jak lehce se sem mohl znovu kdokoliv...

Ozval se výstřel. Škubla sebou a vyděšeně hleděla vzhůru ke stropu. Věděla naprosto přesně, co to znamená.

Přitáhla si nohy k hrudi.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování