OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Druhá tvář 2

08.11.2013 (13:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1615×

- 2. -

Další den čekalo Margaret příjemné překvapení, nákup šatů. Samozřejmě ne pro ni, ale vzhledem k tomu, jak její teta bazírovala na detailech, tak to znamenalo hodiny zkoušení a přeměřování dokonalých mír její sestřenky Elizabeth a tudíž jejich půldenní nepřítomnost.

Margaret tak mohla bez obav vyrazit do stájí a vyrazit na projížďku. Měla velmi jasné tušení, že by to její teta neschvalovala, stejně jako její šedé jezdecké šaty. Jejich lem byl už několikrát spravován, což by bystrému oku její tety jistě neušlo.

Pobídla kobylu do cvalu. Měla jistý krok a zdejší terén evidentně znala. Margaret se jí podvolila a nechala se jí unášet a vískat vítr ji ve vlasech. Za poslední týdny se takhle volně ještě necítila. Ale ani to jí nebylo dopřáno dlouho. Na kroku klisny ucítila zadrhnutí tempa. Ohlédla se, co ji vyrušilo. Nedaleko byl další kůň s jezdcem. Ti šli ale krokem. Pustila je tedy z hlavy a dále cválala.

Netrvalo to ale dlouho a za zády uslyšela údery kopyt.

Ohlédla se.

Při tom letmém pohledu toho z jezdce moc nezahlédla, ale přesto to málo stačilo k tomu, aby jej poznala. Byl to ten protiva ze včerejška.

Etiketa správně nabádala zvolnit na pouhý krok a umožnit tak druhému jezdci konverzaci. Vzhledem k tomu, že ten dotyčný příliš etiketu a slušnost neprojevoval, necítila se mu je projevovat ani ona.

Nezpomalila a jen čekala, kdy ho to přestane bavit.

Zamračila se, když si kobylka odfrkla. Nebyla zřejmě zvyklá, držet tak dlouho rychlé tempo. Ani nechuť se s tím druhým bavit, nebyla dostatečným důvodem, proč trápit to nebohé zvíře. Nechala ji přejít postupně do kroku a poplácala ji po krku.

Jezdec vedle ní její zvolnění nečekal a tak se ocitl před ní. Stočil koně do otočky a v kroku se přidal k ní.

Vnímala to jen koutkem oka, protože se odmítala po něm ohlížet a pobízet ho tak v setrvání.

„Hodláte mě ignorovat dlouho?“ ozval se jeho hlas.

„Ano.“

Jeho kůň si odfrkl. Zdálo se jí to, nebo současně uslyšela i pobavené uchechtnutí jeho jezdce?

„Škoda a já se chtěl omluvit,“ snažil se o pokorný tón.

„Za to, co jste včera řekl?“

Připadalo jí to sice dětinské se s ním bavit a zároveň zatvrzele hledět před sebe, ale byl to jediný vzdor, který jí byl dopřán.

„Hm, vlastně ne,“ protáhl, jak nad svými včerejšími slovy uvažoval. „Vlastně jsem měl pravdu, ale asi jsem se vyjadřoval trochu ironicky.“

Zmateně se na něj podívala. Čelo měl nakrabacené, jak uvažoval nad tím, co říkal. Její pohled ty vrásky ale zahnal a ve tváři se mu objevil úsměv.

„Nevědomky jsem vás odhalil. Opravdu mě uvádíte v úžas, včera i dnes.“

Netušila, jak přesně to myslí. Pátrala v jeho tváři po stopách sarkasmu, který z něj včera přímo sršel, ale nic. Zelené oči se na ni dívaly zcela bezelstně a po rtech mu pohrával uvolněný úsměv.

„Netuším, jak to myslíte.“

„Zahlédl jsem knihu, kterou jste měla v té druhé schovanou. Málokterá dívka, co znám, holduje botanice a ještě míň jich znám, co jezdí tak odvážně jako vy.“

„Nebo to prostě nedělají tak očividně jako já,“ nadhodila.

„Snažil jsem se o upřímný kompliment,“ upozornil ji.

Asi doufal v nějaký vděk z její strany, ale toho se nedočkal.

„Jste vždy tak odmítavá při snaze o konverzaci?“

„Jen s neodbytnými cizinci.“

Na okamžik se rozhostilo ticho přerušované jen údery kopyt o zem.

„Chápu,“ hlesl.

Margaret se silou vůle donutila se po něm neohlédnout, když zaslechla jak pobídl koně. Zdálo se, že konečně vzal její nevoli k hovoru v potaz...

Nic v potaz nevzal!

Margaret musela prudce zastavit, když se se svým koněm zastavil napříč cesty.

„Richard William, Markýz de Routail.“

Sklonil hlavu v náznaku dvorné úklony.

Chvíli na něj nevěřícně hleděla, než rezignovaně svěsila ramena.

„A smím vědět, markýzi de Routail, čím jsem si vysloužila vaši neutuchající pozornost?“

„Jste nejduchaplnější ženou, jakou jsem kdy potkal.“

„To si s jejich poznáváním vždy dáváte takovouto práci?“

Rozesmál se.

„Ne to rozhodně ne, většinou mě jejich nedostatky odradí dopředu.“

„A mé vás nezastrašily?“

Podíval se na ni a zvážněl.

„Zatím jsem žádné nenašel.“

„Každá žena je má. Pokud jste na mě ale zatím žádné neshledal, tak nečekejte že budu tou, kdo vás na ně upozorní.“

S tím pobídla kobylu do kroku. Jeho hřebec jí uhnul instinktivně stranou.

„Stejně bych vám je nevěřil.“

„Už vám někdo řekl, že jste otřesný?“ zakroutila pobaveně hlavou.

„Pár odvážlivců už se našlo,“ připustil. „A když už jsem si napravil svou včerejší neomalenost, smím znát i vaše jméno?“

Divila se, že si ho nezjistil. Pokud byl vážně markýz, tak by se asi každý okolo třásl mu být nápomocný.

„Margaret.“

„Hm, to se k vám nehodí. Jednu Margaret znám. Je to vyzáblá stařenka s předkusem.“

Rozesmála se.

„To jsem k ženám vždy tak kritický?“

„Samozřejmě,“ přikývl.

Zakroutila hlavou. Evidentně patřil k těm skeptikům, co na všem vidí nejprve ty špatné stránky.

Jak při tom ale přelétla pohledem po okolí, uvědomila si něco jiného.

„Co se stalo?“ zbystřil, když zahlédl její mračení.

„Obávám se, že během úprku před vaší galantností jsem ztratila pojem o směru své jízdy.“

„Nic mi neudělá větší radost, než vás doprovodit zpátky.“

Otočili koně.

„A ta vaše radost pryští z čeho?

„Za prvé jste mi teď vydána na pospas a já se tak můžu těšit z vaší společnosti i při cestě zpátky,“ řekl a koutky rtů mu uličnicky zacukaly.

„A za druhé?“

„Budu vědět, kde vás najdu, kdybych opět zatoužil po příjemném hovoru.“

Margaret zpáteční cesta utekla neskutečně rychle. Celou tu dobu, co tady byla, si musela dávat pozor na to, co řekne nebo udělá, aby to bylo správně.

On si ale na etiketu moc nepotrpěl a snad cítil i určité zvrácené potěšení z jejího porušování. Tohle přenášel i na ni. Smála se bez ohledu na to, jestli to není moc nahlas. Bez zábran si mohla dovolit uštěpačné postřehy a on jí je plnou měrou vracel.

Překvapeně se zarazila, když náhle zastavil. Ohlédla se a oči jí utkvěly na sídle Perimortů.

„Děkuji za doprovod,” hlesla.

„Doprovodil bych vás...”

„Ne, raději ne. Teta není jízdě na koni moc nakloněna.”

„Takže jste se tajně vyplížila?” vyzvídal pobavený představou, jak se slušně vychovaná dívka plíží tajně do stájí.

„Spíše jsem využila její nepřítomnost.”

„V tom případě budu asi ještě dlouho litovat, že jsem vás zpátky nevedl oklikou.”

„Jsem si jistá, že se nevidíme naposledy. Zdejší společenský život by to nedopustil.”

„Mluvíte, jako bychom se měli vidět zase za několik měsíců a já přitom doufal v zítřejší vyjížďku.”

„Můžete mi věřit, že pokud by to bylo možné, vyjela bych si zase hned zítra.”

„A mohu doufat, že by jste se na tu vyjížďku těšila i kvůli mé společnosti?”

„Ano,” přikývla a pobídla klisnu do slabin. „Doufat můžete,” zavolala za ním pobaveně.

Zakroutil hlavou. Nad její provokací a snad sám nad sebou. Ještě nikdy si tak nepřál některou dívku vidět znova jako ji.

Margaret předala klisnu štolbovi a rovnou vyzvěděla, jestli se už její teta se sestřenkou vrátily. S ulehčením zjistila, že dosud ještě ne.

Vyběhla do svého pokoje a svlékla šaty, aby je mohli vykartáčovat a omyla se houbou. Nechtěla, aby z ní teta cítila koně.

Při jejich příjezdu je tak mohla přivítat v čistých šatech a bez jediné známky po dopolední vyjížďce. Teta se tvářila naprosto spokojeně, zatím co Elizabeth se unaveně rovnou odebrala do svého pokoje.

„Margaret, kdyby jsi jen viděla tu nádheru. Před dvěma dny dovezli látky z přístavu a krásnější jsem v životě neviděla. Udělali jsme zakázku hned na patery nové šaty. Příště musíš s námi,” popisovala jí teta v euforii.

„To není potřeba, mám dost šatů.”

„Slušely by ti zelené, vynikla bys v ní a třeba i našla i manžela. Už nejsi nejmladší a věno máš slušné, takže by sis určitě vhodnou partii našla,” uvažovala její teta nahlas, zatím co kontrolovala balíčky, co nakoupily „Mohla bys tohle odnést Elezabeth?”

Margaret s ulehčení převzala krabičku se stužkami.

„Samozřejmě.”

Byla ráda, že ji teta propustila. Stejně sotva vnímala její přítomnost a trochu ji děsily plány její tety ji provdat. Z jejích úst to znělo, jako by snad byla už nějaká stará panna. Jí ale bylo teprve devatenáct. Ano dívky se vdávaly i v nižším věku, ale jí nepřipadalo, že už by na vdavky začínala být stará a i kdyby, za dva roky bude moct disponovat vlastním majetkem.

Vyšla do patra a zaklepala na dveře sestřenčina pokoje.

Otevřela jí její komorná a ohlásila ji zavoláním za sebe. Margaret vlastně sestřenčin pokoj ještě neviděla, ale vůbec ji nepřekvapilo, že je tak krásný. Vlastně se jednalo o předpokoj, který vedl do ložnice a šatny.

Komorná převzala krabičku se stužkami a zanesla ji do šatny.

„Tohle neustálé zkoušení šatů je hrozně úmorné,” povzdychla si Elizabeth a nechala komornou zase kartáčovat jí vlasy. „Tak trochu ti závidím, že jsi toho ušetřena.”

„Teta říkala, že jste vybraly patery a že jsou nádherné.”

„To ano, ale ani nechtěj vědět, kolik jsem si jich musela kvůli střihu zkoušet,” protočila oči. „I švadleny měl ke konci tak unavené prsty z toho oblékáni a připínání špendlíků, že mě několikrát bodly. Ale ani okřiknout je nemůžeš.” Elizabeth vstala a přešla k lenošce. „Dáma by totiž nikdy neměla zvýšit hlas.”

Margaret najednou nahlížela na svět jejíma očima. To správné vychování a společenská obratnost, jejichž nedostatek jí byl vytýkán, nebyla jen o diktátu co a jak dělat a říkat, ale také o spoustě zákazů.

Byla najednou vděčná za tenhle svůj nedostatek, protože řídit se všemi těmi pravidly, to by nedokázala.

„A na co vlastně tolikery šaty?” změnila téma.

Komorná uklidila kosmetický stolek a vytratila se dveřmi.

„Za dva týdny budou pořádat ples a ten bude trvat asi tři dny.”

Margaret zahlédla v jejím unaveném pohledu záblesk zájmu.

„Těšíš se?”

„Ano,” přikývla a víčka jí těžkla. „Ani ne tak proto, že budu moci předvést nové šaty, ale spíše proto kdo tam bude. Sjedou se nejurozenější pánové z okolí.”

„A ty si máš vybrat manžela,” přikývla v pochopení.

Elizabeth už měla oči zavřené a hlavu opřenou. Přesto se pousmála.

„Já už vlastně vybraného mám. Je ideální ve všech směrech, bohatý, pohledný, s titulem a zdědí titul vévody po otci.”

„To zní... úžasně,” vydrala ze sebe Margaret. Vážně dobré postavení a titul její sestřence stačilo k vybrání manžela?

„Uhm,” přikývla. „Možná jsi ho zahlédla na čaji u Sealsů. Je to markýz de Routail.”

Margaret na ni zůstala němě zírat. Její sestřenka se chtěla vdát za Richarda? Netušila proč, ale vyrazilo jí to dech. Nedostala by ze sebe hlásku. Její sestřenka naštěstí usnula a ona tak byla ušetřena na výběr jejího manžela nějak reagovat.

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Druhá tvář 2: