OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Druhá tvář 22

14.09.2022 (10:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 585×

* 22 *

V porovnání s prvními dny plavby jí tyto poslední ubíhaly až bolestně rychle. Nikdo včetně kapitána nedokázal odhadnout, zda bude plavba trvat ještě tři dny nebo pět, ale už byli velmi blízko pevnině.

Všechen směr hovoru se k tomu stáčel. Neměla už nejmenší pochyby, kam zamíří první kroky většiny osazenstva lodi. I sir Frederik začal plánovat trasu své další cesty po vylodění.

Sklonila se nad jeho mapu.

„Už víte, kam zamíříme nejdříve? “

„Na jih.“ Přišel bliž. „Tady.“ Sledovala kam ukazuje.

„To jsou čtyři dny cesty?“

„Nebo pět. Uvidíme podle terénu.“

Byla vděčná, že může zaměstnat hlavu. Postupně jí ukazoval, kudy se vydají. Sám v tom ještě nemel úplně jasno. Tak ocenil i další názor.

Najednou zmlkl.

Zvedla hlavu, aby zjistila proč.

Hleděl za její záda.

Otočila se ke kapitánovi, který na ni upíral pohled.

„Mohl by jste?“ Požádal ho, aniž by odtrhl pohled od ní.

Podíval se na ni. Věděla, co bude následovat. Čekala to a zároveň se toho bála. Nemělo ale smysl, se tomu vyhýbat.

Přikývla na jeho nevyřčenou otázku. Teprve pak vyšel a nechal je osamotě.

Kapitán přešel až ke stolu, kde byla roztažená mapa. Chvíli na ni hleděl. Viděla jak se stěží ovládá. Opíral se o ruce zatnuté v pěst.

„Co si myslíš že děláš?“

„Brzy budeme v přístavu, musíme naplánovat co dál.“

„Zůstaneš. “

„Ne.“

Zvedl k ní pohled. Stála tam a odhodlaně mu hleděla do očí. Znal tenhle její výraz, kdy se rozhodla a nemínila ustoupit ani o píď.

Narovnal se a začal přecházet po místnosti.

„Nikdy jsem ti nic takového neslíbila.“ Nelíbilo se jí, jak měla nutkání se obhajovat.

„Ne. Neslíbila,“ potvrdil.

Viděla, jak došel ke stolu. Chvíli mela neodbytný pocit, ze s ním mrští. Byl napjaty a každou chvíli čekala, jestli vybouchne.

Nakonec jen odešel a nechal ji tam stát.

* * *

Většinu dne ho neviděla. Nevyšel ven z kajuty. Po celou tu dobu vnímala pohledy posádky. Všichni do jednoho věděli, kdo je za tuhle jeho náladu zodpovědný, jen netušili co je za tím tentokrát. Sir Fridrich taktně mlčel. I on na ni upíral občas pohled. Na rozdíl od mužů z posádky nebyl zvědavý, spíše jako by na něco čekal.

Byla už skoro noc a okolo se šířil klid rušený jen údery vln do lodi, když už to prostě nevydržela. Natáhla si kalhoty a vyšla tiše z kajuty. Nikde už nikdo nebyl a tak nepozorovaně přešla palubu ke dveřím.

„Já bych to nedělal.“

Ohlédla se po hlase k Johnovi. Musela chvíli pátrat, než ho zahlédla sedět u stěžně. V ruce měl nůž a zručně jím ukrajoval malé hoblinky z kousku dřeva. Na první pohled se na vyřezávání plně soustředil.

„Má dost špatnou náladu,“ broukl a odfoukl hobliny z drobné figurky.

„Já vím.“

Jen se tiše uchechtl. Chvílemi nesnášela tuhle těsnou loď, kde každý věděl o každém.

Zaklepala. Nikdo se neozval. Ignorovala to a vešla dovnitř. Okamžitě ho uviděla. Seděl za stolem a netvářil se rozhodně přívětivě.

Zavřela za sebou dveře a zády se o ně opřela. Nohy měl položené na rohu stolu a paže složené na hrudi. Zvedl k ní pohled, aniž by se jinak hnul.

Oplácela mu ho. Nálada se mu rozhodně od odpoledne nezlepšila. Vypadal, že by se nejraději něčeho napil. Moc dobře však věděla, že během plavby by se alkoholu ani nedotknul.

Přešla k němu. Jen ji u toho provázel pohledem. Kdykoliv jindy by po ní rovnou sáhl, teď ne. Strčila mu do nohou pod koleny. Ještě chvíli ji podmračeně sledoval, než je spustil dolů na zem. Sedla mu na stehna čelem k němu.

Bylo to prostě tak, jak to bylo a na něm teď záleželo, jak zbytek toho času stráví.

Mlčky ji pozoroval, jako by zvažoval, jestli ji shodí dolů, nebo rovnou přes palubu. Skousla si spodní ret. Jeho dlouhé mlčení se jí nelíbilo.

Připadalo jí to neskutečně dlouho, než si povzdechl a spustil paže. Jeho dlaně automaticky zajely na její boky, aby si ji přitáhl blíže.

„Už jsem se bála, že se budu znovu stěhovat dolů,“ zamumlala. Jen zavrtěl hlavou.

* * *

Další dny se o tom už nezmínil. Přesto na něm bylo vidět, jak o tom občas uvažuje.

„Můžete jí říct, aby zůstala,“ zabručel k siru Frederikovi.

„To opravdu mohu, ale nic se tím nezmění. Ten kdo jednou začne utíkat, ať už před něčím nebo za něčím, se jen velmi těžko zastaví. Obzvláště někdo tak odhodlaný jako ona. Pokud to sama nebude chtít, nikdy nezůstane.“

„I kdybych ji zamkl.“

Uchechtl se při té představě. „I kdyby jste ji zamkl,“ potvrdil mu. Velmi dobře si dokázal představit, že by si poradila.

* * *

Další den dorazili do přístavu. Nikdo se ale netvářil tak jako jindy. Ani posádka. Všichni samozřejmě už věděli, že opouští loď se sirem Frederikem a také to, že kapitán z toho nemá nejmenší radost. Ačkoliv kapitán nedával své pocity příliš najevo a nepřeléval své pocity do chování ke svým mužům, moc jim to na další cestu nepřidávalo na náladě.

* * *

Skládala si poslední věci do vaku. Cítila na sobě jeho pohled. Stál u dveří a opíral se zády o zeď. Paže měl založené na hrudi ve svém oblíbeném gestu. Nedostupný, zamračený a napjatý.

Narovnala se a přešla k němu.

Pomalu se odrazil ramenem ode zdi a přistoupil k ní. Jeho paže se jí obemkly okolo pasu.

„Asi nemá smysl tě přemlouvat.“

Zavrtěla hlavou. Nepřiznala by to, ale jedna její malá část doslova křičela, aby neodcházela, ale zároveň si nedokázala představit tu zůstat. Políbila ho. Naposledy. Líbala ho, aby si zapamatovala všechno z něj, chuť, vůni. Věděla, že jí to bude chybět. Možná ne hned, ale bude.

Odtáhla se až jí docházel dech. Zhluboka oddechovala. Naposledy se na něj podívala a sehnula se pro vak na zemi. Bez dalšího ohlédnutí se vydala ke dveřím a pak dále přes palubu.

Po několika týdnech opět stoupla na pevnou zem. Byl to zvláštní pocit a pár kroků si opět musela zvykat na zem, která se jí neustále nepohupuje pod nohama. Neohlédla se. Sir Frederik už domluvil koně a čekal na ni.

„Můžeme?“ ujistil se.

„Ano.“

Pomohl jí vyhoupnout se na koně a vyrazili pryč. Nechtěla se ohlédnout, ani o tom mluvit. Velmi dobře si uvědomovala, že loď odpluje až další den po doplnění zásob a vyložení nákladu, ale nechtěla to zbytečně natahovat. Sir Frederik chtěl také využít příznivého počasí a přejít hřeben nad pobřežím než se počasí zhorší.

Pokud k sobě ale chtěla být úplně upřímná, tak trochu i utíkala před tím neodbytným pocitem, jak moc ze sebe tam na té lodi nechala.

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Druhá tvář 22: