OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Druhá tvář 23

16.09.2022 (10:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 603×

* 23 *

Mlčky jeli. Ještě nikdy nebyla jejich cesta tak pochmurná. Tichá ano, ale nikdy takhle dusivě. Milovala cesty a poznávání nových krajin, ale teď se z nich nedokázala těšit. Měli za sebou půl dne cesty a konečně dorazili na hřeben. Odkryl se jim nádherný výhled na širé okolí. Směrem do vnitrozemí se táhly sytě zelené lesy a v dálce pastviny. Ta krása skoro vyrážela dech.

Pohled jí však táhl druhý směr, na moře.

„Myslíte, že jsem udělala chybu?“ zauvažovala nahlas s očima upřenýma na nekonečnou hladinu. Nemohla se té otázce ubránit a také potřebovala konečně porušit to dusivé ticho.

„Ano.“

Podívala se na něj.

Zastavil a stočil koně k ní. Jeho názoru si vždy vážila. Ne vždy se jím řídila, ale vždy se jí vyplatilo mu naslouchat. Jako by i teď viděl něco, co ostatní ne. Hleděl jí pobaveně do tváře.

„Ale nic jste neřekl,“ namítla.

„A změnilo by to něco?“

Nadechla se a otevřela pusu. Pak ji bez dalšího slova zavřela.

Občas ji rozčilovala ta jeho vlastnost, mít vždy pravdu.

„Jste velmi tvrdohlavá, má milá. Vlastně jsem čekal, že se otočíte už za městem.“

* * *

Cesta dolů do přístavu jí trvala několik hodin. Rázně zamítla nabídku sira Frederika, aby se s ní vracel. Nemělo smysl, aby zbytečně ztratil celý den své cesty. Navíc velmi dobře věděla, kudy se dát.

Byla už noc, když projížděla přístavním městem. Všude už bylo ticho. I většina hostinců zela tichem a tmou. Teprve až kousek od doků narazila na jednu otevřenou. S úlevou vešla dovnitř. Jen o pár minut později vycházela ven a v kapse jí cinkalo několik mincí. Poplácala svého koně po krku na rozloučenou a vyrazila k molům.

Viděla už celou Rosemary. Bylo na ní ticho a prázdno. Dokázala si jasně představit, jak se všichni snaží nadehnat spánek, než budou muset ještě za tmy vstát, aby chytili nejlepší vítr.

Byla tak zaměstnaná svými úvahami, že si ani nevšimla pohybu kousek od ní. Postavu před sebou zaregistrovala, až když do ní prudce vrazila. Překvapeně hekla a odvrávorala dva kroky zpátky.

S bolestným syknutím si plomnula rameno. Jako by vrazila do skály. Vzhlédla a nebyla moc daleko od pravdy. Hleděla do tváře muže se širokými rameny a větrem ošlehanou tváří.

Jeho podrážděný výraz se během chvilky změnil. Pohledem si ji přejel od hlavy až k patě. Vlasy měla schované pod čepicí a na sobě cestovní plášť, který velmi dobře schoval, co měl. Jeho to ale neoklamalo. Popadl její čepici a strhl ji Margaret z hlavy. Po zádech se jí rozsypaly vlasy.

Koutky úst mu vylétly pobaveně vzhůru.

„Co to tu máme.“

Popadl ji nešetrně za vlasy a škubl. Tvář tak musela zvednout k té jeho. Prohlížel si ji s neskrývaným zájmem. Druhou rukou ji chytil za zadek a přitáhl si ji blíž. Neměla nejmenší pochyby o tom, co má v plánu. Sevřela ruku v pět a vší silou ho praštila. Hlava mu škubla stranou a jeho stisk zmizel. Otočila se a vyrazila pryč. Ne dost rychle. Okolo zápěstí se jí semkl drtivý stisk a škubl s ní zpátky.

Vyděšeně vykřikla. Ještě než se na něj mohla podívat, bylo jí jasné, že je nepříčetný vzteky. Ze rtu mnu tekla krev a stékala po bradě.

„Ty mrcho, tohle mi zaplatíš.“ Uhodil ji do tváře až spadla na zem. Tvář ji pálila a před očima poblikávaly tmavé skvrny. Rychle mrkala, aby je zahnala. Otočila pohled ke svému vaku. Měla v něm kord. Jedinou zbraň, co u sebe nosila.

Byla od vaku sotva metr, když ji znovu popadl a zvedl. Do tváře jí zavanul jeho dech, jak si ji přitáhl. Chytil její oblečení a trhl. Ucítila trhání látky a krk jí ovanul chlad.

Zapřela se do něj a snažila odtáhnout, co jí síly stačily.

Pak najednou ztuhl. Otočila pohled k němu. Tvářil se vyděšeně. Nechápala proč. Jen tam stál a svíral ji, zatím co ramena se mu zdvíhala rozčíleným dechem. Pak jí teprve pohled sklouzl dolů a jí došlo proč. Přímo pod bradou se mu něco kovového lesklo.

„Ta je naše.“ Bylo spíše jen výhružné zašeptání, ale z takové blízkosti, že sebou škubla.

Cítila, jak jeho stisk povolil a ona odcupitala kus zpátky. Teprve pak pohledem přelétla dvě postavy stojící hned za tím zmetkem. Boyl mu držel nůž pod krkem. Pohledem ji přejel od hlavy k patě.

„V pořádku?“

Přikývla. Pochybovala, že by dokázala promluvit. Kolena se jí ještě klepala.

„Jdeme,“ kývl na ni John. Nenechala se více pobízet. Rychle popadla svůj vak a přeběhla k nim.

„No do prdele,“ hlesl s pohledem na její rameno. Roztržená halena odhalovala část jejích jizev. „Viděl to kapitán?“

„Ne asi,“ odfrkl si Boyl posměšně. Hned jeho hlas přešel ale v zavrčení.

Ohlédla se na něj.

Ten hromotluk měl ruku zvednutou, jako by po něm chtěl přes rameno hmátnout.

Boyl varovně zamlaskal a ten muž se našponoval nahoru. Po krku mu začal stékat tenký pramínek krve.

„Radši bysme měli jít,“ upozornil je John.

Boyl jen pokývnul a v následujícím okamžiku se rozmáchl volnou rukou a loktem toho chlapa nabral do zátylku. Jeho tělo se s hlučnou ránou sesunulo na zem, kde zůstalo bezvládně ležet.

„Nerad bych ňákou návštěvu než vyrazíme,“ houkl k nim, zatím co je doháněl.

Vůbec nic proti takovému opatření neměla.
„Děkuji,“ zamumlala s pohledem na něj.

„Poděkuj Johnovi, zahlídl tě z hnízda.“

„Poradila by si,“ zabručel dotyčný s hranou skromností.

Už když přicházeli k lodi, viděla jasně vysokou postavu na palubě.

„A do hajzlu,“ zabručel John.

„Opustili jste loď!“ zahřímal kapitánův hlas. Lucerna na lodi dostatečně jasně ozařoval jeho naštvaný výraz.

„Byli jsme ještě něco vyzvednout,“ zabručel Boyl v předtuše toho, co bude následovat. Spokojený úšklebek měl na tváři ale pořád.

„Doufám, že to stalo za to, protože máte měsíc službu v kuchyni.“

Dostali se konečně tak blízko, aby je ve světle lampy uviděl i drobnou postavu za Boylem. Jeho naštvaný výraz okamžitě zmizel. Nepřímil se a nevěřícně ji sledoval.

Netušila co říct. Přešla po můstku hned za nimi a došla až k němu. Teprve pak se na něj podívala. Hleděl na ni a ani se nepohnul.

„Ta služba, kapitáne...“ ozval se Boyl, než se vydal dolů po podpalubí.

„Vypadněte.“ Ani se po nich neohlédl.

„S radostí,“ uculil se a bylo mu okamžitě jasné, že s tou službou to nebude tak horké.

Stála tam a on pořád mlčel. Jen se na ni díval. Podle jeho pevně sevřené čelisti si musel všimnout zarudlého šrámu na její tváři i toho ostatního. Jeho mlčení ji znervózňovalo.

„Pořád chceš abych zůstala?“ nevydržela to.

Ramena se mu zvedla v hlubokém nádechu a s hlasitým odfrknutím zavrtěl hlavou. Než mohla jakkoliv zareagovat. Chytil ji za paži a přitáhl k sobě.

„Ty už se odtud ani nehneš,“ zavrčel.

„Dobře,“ zamumlala jen okamžik předtím, než ji políbil, až se prohla v bedrech.

V tuhle chvíli si nedokázala ani představit, že by odtud měla kamkoliv jít. Měla naopak pocit, že je přesně tam, kde má být a nic a nikdo ji odtud už nedostane.

Jak se říká „nikdy neříkej nikdy“ a tato povídka je toho příkladem. Už jsem myslela, že ji nikdy nedokončím a přesto po dlooouhé pause jsme se dostali až na konec. První kapitola 11/2013 a dnes poslední 9/2022.

A mě nezbývá než doufat, že potěšila a bavilo vás, ji číst.

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Druhá tvář 23: