OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Druhá tvář 3

12.11.2013 (10:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1640×

- 3. -

Margaret netušila, co bylo příčinou její pochmurné nálady, ale trvala už od rána. Možná to bylo tím zahálčivým způsobem života tady, odtržením od světa, který tak dlouho nazývala domovem nebo možná výběrem sestřenčina manžela. Na to ale Richarda znala příliš málo a vlastně ani nebyl důvod, proč by se jí ten svazek měl protivit.

Přesto cítila jakousi úzkost, kterou se jí nedařilo zahnat. Alespoň ne sezením a koukáním z okna. S laskavým dovolením tety se šla projít.

Procházku za nepříliš slunečného dne její teta evidentně považovala za vhodnou zábavu pro mladou dámu, ačkoliv se jí už příliš nezamlouvalo, že by měla jít sama. Na to, aby se jí ale více zabývala, byla příliš zaměstnána účetnictvím domu.

Margaret se poučila z minulého dne, kdy se jí podařilo zabloudit. Dnes už v pomoc náhodného rytíře nehodlala doufat a tak se vydala po vyšlapané cestičce k řade vzrostlých dubů na kopci, které byly skvělým orientačním bodem.

Cestou sledovala krajinu okolo. Příliš zvěře zde nebylo, ale flora byla pestrá a občas zahlédla rostliny, které neznala. Vždy po jedné utrhla a po chvíli dřímala už nesourodou kytici.

V řídkém lese po pravici se něco hnulo. Ohlédla se po tom zvuku a zastavila se. Částečně skrytá tam stála srnka. Hleděla jejím směrem na okamžik zkoprnělá v čekávání nebezpečí. Pak se jí tlamka pohnula a ona zuby znovu podrtila kousek mladé kůry. Znovu zůstala nehybně stát a teprve pak začala nerušeně přežvykovat a okusovat mladý stromek.

Margaret si netroufala ani nejmenší pohyb. Byl to fascinující pohled. Nebyl jí však dopřán dlouho. Na další vyrušení už srnka reagovala hbitým úprkem a během okamžiku se ztratila v nízkém porostu.

Margaret se otočila k původci toho vyrušení a hluku. Zamračené sledovala blížícího se koně s jezdcem. Oba znala.

„Dobré odpoledne,” hlesl jen před ní zastavil. Prsty si prohrábl vlasy. Na spáncích je měl přilepené ke kůži jak se rychlou jízdou zpotil.

„Před chvílí jistě bylo.”

Přelétl její zachmuřenou tvář pohledem a sesedl.

„Čím jsem si vysloužil tak chladné přivítání?”

„Vyplašil jste srnu, kterou jsem pozorovala,” vyčetla mu, ale pak její rozmrzelost trochu polevila. „Vlastně mám ale po celý den nevlídnou náladu. Obávám, se, že nebudu příjemnou společností.”

„Ten risk rád podstoupím,” usmál se. Úsměv mu vždy rozzářil celou tvář a okolo zelenkavých očí mu vykreslil drobné vrásky.

Nechtěla se tím zabývat, stejně tak jako tím, že když ho teď viděla stát, vynikla jeho postava a široká ramena. Širší, než bylo na současný ideál vhodné, ale jí se to líbilo.

Raději se otočila a vykročila dále cestou.

„Co tady vlastně děláte?” Tohle byly pozemky patřící její tetě.

Richard držel koně za uzdu a kráčel vedle ní.

„A chcete pravdivou nebo společensky přijatelnou odpověď.”

Ohlédla se pobaveně po něm.

„Vlastně by mě zajímaly obě.”

„Jakožto členu jedné z nejvýznamnějších rodin v kraji se očekává, že budu často viděn a podporovat vazby s rodinami v okolí.”

„To byl předpokládám ten společensky přijatelný důvod.”

„Ano.”

„A také značně skromný,” neodpustila si.

„Jak také jinak,” pokývl s hranou blahosklonností.

„A ten skutečný důvod je tedy jaký?” zeptala se. Tahle odpověď ji zajímala tak úzkostně, jak se jí snažil on sám oddálit.

„Jednoduše... Chtěl jsem vás zase vidět, tak jsem pokoušel štěstí.”

Rozhostilo se ticho. Vyčkával na její reakci. Ona však mlčela a kráčela dále. V hlavě se jí myšlenky rozbzučely v takovém tempu, že si netroufala na to cokoliv říct. Rozhodně, než si ona sama tuhle situaci vyjasní.

Jistě by tohle neříkal, jestli by mu na ni nezáleželo a jí na něm záleželo také. Ano, Bůh ji chraň. Jeho slova jí rozbušila srdce jako zvon. Ale co Elizabeth? Vždyť byla odhodlaná se za něj provdat...

„Většinu dívek by něco takového potěšilo,” hlesl.

Jeho dotčený tón ji donutil se na něj podívat. Oči upíral udusanou stezku před sebou a mračil se.

„A právě ten fakt nejde opomenout.”

Nechápavě vzhlédl. Netrvalo mu však příliš dlouho, aby pochopil.

„Mé majetky i titul ze mě dělají pána svého života. Pokud se snažíte naznačit, že u že vyhledávám movité kvality, nebo že vzbuzuji plané naděje u některých...”

Zarazila se a zůstala stát na místě. Zastavil se i on se svou rozhořčenou obhajobou.

„Omlouvám se.”

Překvapeně zamrkal.

„Neměla jsem v úmyslu vás urazit. Jen nejde přehlédnout, že si jisté dámy dělají naděje a já...” Zarazila se včas, než by vypustila ze rtů něco, co by už nešlo vzít zpět.

„Co vy?” Pohledem byl zaklesnutý na její tváři, jako by chtěl odhalit odpověď i v sebemenším výrazu, který by přes ni přelétl.

„Obávám se, že si začínám dělat naděje také,” zašeptala. Jak se mohla probůh do takovéto situace dostat? Ale za ten jeho zářivý pohled, co na ni teď upíral to rozhodně stálo.

„Pak mi dovolte dát vám své slovo šlechtice, že jste rozhodně jediná, u koho mám v úmyslu tyto naděje dále přiživovat.”

Prohlásil to tak vážně, jako by sliboval věrnost snad samotnému vévodovi.

„Věřím vám, ale není to zrovna jednoduché, když se o naši přízeň ucházejí mnohem krásnější a vhodnější.”

„Netušil jsem, že vám budu muset svoji náklonnost tak obtížně dokazovat,” povzdechl si, ale úsměv z jeho rtů nezmizel.

„Jen se to snažím pochopit,” ohradila se. Znovu vykročili po stezce.

„Viděl jsem příliš sňatků, uzavřených pro krásnou tvář či hon za titulem. Co pak ale se ženou, jejíž krása zvadne a zbude jen hloupá rozmarná bytost?” pokrčil rameny.

„Máte velmi pokrokové požadavky na ženy.”

„A jak jsem bohužel zjistil, tak velmi náročné. Jste jediná, která mě odzbrojila svou inteligencí a povahou,” přiznal.

„Přeháníte.”

„Jen trošku, jste vlastně dvě. Vy a ještě má prateta. Ale o tu se z pochopitelných důvodů ucházet nemohu.”

„To chápu, svazek mezi členy rodiny je poněkud nevhodný,” přikývla s vážnou tváří.

Rozesmál se, až jeho smích vyplašil hejno ptáků v porostu opodál.

Doprovázel ho i její smích. Po chmurách, které ji pronásledovaly nezbylo ani stopy. Nebylo pro ně místo, protože se uvnitř cítila tak neskutečně šťastná, jako snad ještě nikdy.

To vědomí, že on stojí jen o ni a ne o žádnou z těch krasavic okolo, dokázalo potlačit i drobnou výčitku ohledně její sestřenky. O Richarda samotného jí nešlo, to co Elizabeth požadovala od svého manžela bylo dobré postavení a schopnost ji dostatečně zabezpečit. Pokud se u Richarda setká s nezájmem, prostě se zaměří na jiného, kdo těmhle jejím požadavkům vyhovuje.

„Mohla bych vás o něco poprosit?”

„Samozřejmě,” přikývl bez zaváhání.

„Mohl by jste zatím o tomhle pomlčet?” upřela na něj prosebný pohled.

Neměl v úmyslu to roztrubovat, ale tajit také ne.

Její prosba ho ale zaskočila. Především to, jak byl pro ni tenhle slib zřejmě důležitý.

„Pokud vám to bude vyhovovat,” souhlasil váhavě.

„Jen pár týdnů, kvůli mé rodině,” snažila se nějak vysvětlit svou prosbu. Nebo spíše zamlžit její pravý důvod, že nejprve chce počkat, až opadnou naděje její sestřenky.

„Na oplátku chci ale také jeden slib,” zastavil se a chvíli hleděl na sídlo Perimortů dole pod kopcem.

„Jaký?” pobídla ho.

„Že vás zase brzy uvidím.”

Místo odpovědi se jen zářivě usmála. Tenhle slib splní s největší radostí. Jen rudnoucí slunce nad obzorem ji donutilo zamířit zpátky. Rozloučit se s ním však nedokázala donutit. I on váhal a natahoval každý okamžik.

Pohlédl k sídlu, kde v jednom z oken už zazářil svícen. Věděl, že už by měla jít, ale jedno si odepřít nedokázal.

Zvedl ruku a prsty jí přejel po tváři. Po lícních kostech dolů až na čelist. Jemně jí zvedl hlavu.

Upírala na něj nevinné oči laně. Do široka otevřené, ale beze stopy po tom, že by ho chtěla zastavit. Pokud tedy tušila, co v dalším okamžiku hodlá udělat.

Sklonil hlavu a dotkl se rty jejích. Měla je měkké a jemné. Přejel po nich. Ani se nehnula. Rozevřel je a ona ho následovala. Zalechtal ho její dech. Voněl po mandlích. Políbil ji. Snažila se mu vyjít vstříct a byla při tom kouzelně nezkušená. To jak rychle se ale učí mu během pár okamžiků málem vzalo půdu pod nohama.

Raději se odtrhl, dokud si zachovával ještě kousek rozumu.

Rozevřela oči a z nich jen pomalu mizel zamžený pohled.

„Nezapomeňte na ten slib,” hlesl trochu přiškrceně.

Jen přikývla a rychlým krokem vyrazila z travnatého kopce. Ona svému hlasu nevěřila totiž vůbec.

Nejraději by si na rty přiložila prsty. Ještě cítila drobné mravenčení i jeho chuť. Chtěla si ji pamatovat ještě dlouho. Přinejmenším po celu tu dobu, než ho zase uvidí.

Drobet sladké, přiznávám, ale kdo mě trochu zná, tak asi už tuší, že to tak dlouho nenechám. Přiště už hodlám těm dvěma hrdličkám trochu zatopit. Jen jsem chtěla, aby měli na co vzpomínat. ;)

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Druhá tvář 3: