OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Druhá tvář 7

13.12.2013 (18:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 2455×

- 7. -

K vědomí přicházela velmi pomalu. Už jednou na okamžik procitla, ale než dokázala otevřít oči, znovu ji pohltila temnota. Teď zamžourala do ostrého světla.

Ležela na břiše a neměla sílu se ani pohnout. Pod sebou cítila písek a okolo paží měla ovinuté vlasy s něčím těžkým slizkým. Možná řasy. Jako by byla jen vyplavená kláda na břehu. A života v ní bylo také tak málo.

Odněkud se ozvaly hlasy. Uvědomila si, že to bylo tím, co ji probralo. Mluvili španělsky. Mátožně vnímala, jak se nad ní někdo sklonil a trochu vnímala i kodrcání na tvrdé podlaze povozu.

Znovu nabyla vědomí až na slámou vycpaném lůžku. Cítila vůni suché slámy i její ostré konce, které se jí do jemné kůže zabodávaly i přes látku.

Na zádech měla něco namazané.

Vysílení i horečka způsobily, že se probouzela jen zřídkakdy a na krátkou dobu. Do mysli jí tak pronikaly jen útržky, podle kterých si skládala dohromady to, kde byla.

Byla to jen náhoda, že ji našli. Margaret se neubránila úvaze, jestli by ji tam jinak osud nechal umřít. Nikdo ji totiž nehledal, jak tihle statkáři doufali. Nebyl nikdo, kdo by je za jejich péči odměnil.

Snažila se vyzvěděl, kdo je, ale ona zarytě mlčela. Bála se vyzradit, že pro ni nikdo nepřijde a pokud by přece jen přišel, tak jen ten, před kterým vlastně prchala.

Nakonec došli k názoru, že španělsky neumí a vzdali další pokusy.

Možná to bylo o týden později, možná o něco déle, nedokázala vnímat jednotlivé dny, když se zvenku ozval povyk.

Přijel nějaký muž. Slyšela, jak ho uctivě vítají a vešli dovnitř, zatím co mu koně odvedli do stáje.

Ztuhla nejprve strachem. Teprve jeho hlas ji uklidnil. Nepoznávala ho. Navíc mluvil anglicky se silným akcentem. Vypustila ho z hlavy.

Vstala a přešla z malému okénku. Stále se hýbala pomalu, protože na zádech měla hojící se jizvy a strupy. Nacházela se v malé pokojíku nad stájí. Zřejmě sloužil pro sezónní dělníky. Hlavně z něj však byl výborný pohled na dvůr.

Ten muž evidentně přijel sám. Jen bůh věděl, proč se vydal až na tenhle konec světa. Zamyšleně stála, dokud se zespodu neozvaly hlasy. Celkem pobaveně hleděla, jak se statkář snaží s mužem na něčem domluvit. Ten angličan zkoušel mluvit i francouzsky, ale statkářově venkovské španělštině ani při největší snaze nerozuměl.

Ona ano a její pobavení zmizelo. Chtěli aby s ní promluvil, že jemu by rozuměla. Sledovala jak ho pobízejí přes dvůr.

Jakmile vešli do pokoje. Angličan se zarazil s pohledem na ni. Neotočila se. Hospodář na ni ukázal a opakoval stále dokola „Francés, francés.”, dokud mu nedošlo, co po něm vlastně chce.

„Ehm, slečno?”

Stála tam zády k nim bez jediné reakce.

„Rozumíte mi?” Mluvil opatrně, jako by netušil co od ní čekat. Celá tahle situace se mu zdála bizarní.

Zkusil tedy angličtinu.

„Rozumíte anglicky nebo francouzsky?”

Ohlédla se po něm. Na kratičký okamžik zvažovala, že by přikývla, ale co pak? Hned by se snažili zjistit co je zač a s největší pravděpodobností by ji vyhnali. Takhle mohla ještě chvíli zůstat a rozmyslet se, co dál.

Zatvářila se nechápavě. Angličan se otočil k zaskočenému statkáři. Byl přesvědčen, že je Francouzka.

Ten angličan zůstal přes noc. Přespal a ráno si nechal koně osedlat a do vaků mu naskládali čerstvé zásoby na cestu.

Jen je přes malé okýnko pozorovala. Angličan si ještě vaky překontroloval a na prstech ukázal tři. Ujišťoval se, že mu budou na další tři dny stačit.

Koutky jí zacukaly, když statkář okamžitě přikývl a potvrdil mu, že tam má tři bochníky chleba.

Angličanovi to stačilo a nechal ho dále mluvit. Bylo mu to vlastně jedno. To hlavní měl, odpočatého koně a dost zásob, než se dostane k další usedlosti. Utáhl ještě podbřišák a chystal se nasednout.

„Říká, že spodní cesta je zaplavená a musíte jít po hřebeni.”

Angličan se zarazil uprostřed pohybu a ohlédl se po ní. Stála na schůdcích a choulila se v ranní zimě.

„Mluvíte anglicky?” hlesl a pak mu došlo, že nejen anglicky. „Ženská zatracená, to jste to nemohla říct dřív?!” osopil se na ni.

Na okamžik zalitovala, že se ho snažila varovat. On se mezi tím opřel o sedlo a uvažoval. Mohla si ho tak více zblízka prohlédnout.

Vlasy na spáncích už měl prokvetlé stříbrem a postavu stále hrdě vzpřímenou. Podle toho a péče o svůj zevnějšek ho odhadovaly na čtyřicet let a že pocházel z nějaké lepší rodiny v Anglii. Připomínal jí jednoho z lektorů na jejich akademii. Otočila se a zamířila znovu nahoru

„Hádám správě, že nemáte kam jít?”

Jeho otázka ji zastavila. Otočila se zpátky k němu. Neodpověděla, ale z jejího výrazu bylo jasné, že si jejík situaci vyložil správně.

„Můj průvodce onemocněl a já tak přišel o překladatele.”

Zamračila se. Netušila, proč jí to říkal.

„Nabízím vám, že vás sebou vezmu do města, když mi budete cestou překládat.”

Hleděla na něj. Z jeho pohledu to byla možná snadná volba, ale ona se za ty poslední dny naučila, že lidé mnohdy nejsou takoví, jací se zdají na první pohled.

Jenže tady už zůstat opravdu nemohla. Obzvláště pokud jim došlo, že celou dobu rozuměla, co říkají.

„Dobře.”

Sedlák se snažil nedávat moc najevo překvapení. Snad i proto, že se mu ulevilo nebo protože dobře prodal koně a další zásoby. Nezabralo to ani půl hodiny a vše bylo připraveno na odjezd. Poslušně překládala vše kromě toho co se jejího léčení týkalo. Nechtěla, aby to věděl. Nebyla si jistá, jak vydrží celé dny pohupování v sedle, ale musela to zvládnout.

„Můžeme vyrazit?”

„Ano, pane,” přikývla a nechala si pomoct do sedla. Špatně se ale vyšvihla a bokem narazila do sedla. Nabyla zvyklá vysedat obkročmo. Když konečně dosedla a napřímila se, střetla se s jeho pobaveným pohledem.

Hrdě sevřela rty a pobídla koně. Byl to statný valach se širokou zádí a rozvláčným krokem. Byla za to neskonale vděčná. Její společník ji brzy dohnal.

„Vzhledem k tomu, že cesta potrvá asi čtyři dny, asi by bylo vhodné vědět, jak vás mám oslovovat,” začal. „Mé jméno je sir Frederik Raverdor,” představil se.

„Margaret,” oplatila mu s kratičkým zaváháním.

„Jen Margaret?”

„Ano, bude to problém?”

„Vlastně ne,” pokrčil rameny. Jen ho to zaskočilo.

Většinu cesty jeli mlčky a jen s jednou zastávkou na jídlo. Na koně jí pak pomáhal a viděl, jak bolestně zatnula zuby. Připisoval to dlouhé jízdě na koni.

Cesta vedla po horní linii kopců. Měli tak krásný výhled po krajině a místy až na moře.

Krátce před setměním zastavili. Sedlák je upozornil, že cestou budou míjet jeskyni, kterou většina projíždějících využívala na nocleh. Byla tak rozlehlá, že tam mohli uvázat i koně.

Ačkoliv sir Frederik vypadal jako kultivovaný gentleman, rozhodně neměl problém se o sebe postarat. Zručně rozdělal oheň a ona se zatím zvědavě rozhlédla. Evidentně to tady využívali k přespání často, protože u zadní zdi na skalnatém výběžku byly tři slamníky. A ohniště kousek od nich bylo prohloubené do skalnaté země a ještě obskládané kameny.

Něco málo snědli. Neměla hlad. Nebo spíše už neměla sílu ani kousat a bez ohledu na cokoliv dalšího si s dekou zalezla na ten vzdálenější slamník. Přetáhla ji přes sebe a během chvilky spala.

Sir Frederik ji sledoval. Byla zvláštní. Podle vyjadřování a gest měla dobrou výchovu, snad by hádal i nějaké šlechtické rodiny, ale nedokázal přijít na to, jak by se pak ocitla tady, zlomená a odtažitá.

Vlastně to ale nebyla jeho věc. Sám měl svých starostí dost, aby na sebe přebíral i ty ostatních. Obzvláště, když o to sami nestáli.

Došel si do brašny pro druhou deku a také ulehl. Zítra je čekal další den v sedlech.

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Druhá tvář 7: